3 Tdo 1060/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 15 tr. zákoník, § 145 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1060/2013 -27 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný M. M ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 5. 2013, č. j. 31 To 202/2013-801, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 104/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2013, č. j. 5 T 104/2012-761, byl obviněný M. M. uznán vinným v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině dvěma pokusy trestného činu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) k § 146 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
1) v listopadu 2010 v L., v K. ulici, ve společně obývaném bytě ve 3. patře bytového domu svalil na zem svou družku, poškozenou těhotnou L. Š., opakovaně do poškozené schoulené v klubíčku na zemi kopal nohou obutou do kožených mokasín s přezkou a podpatkem, a to do těla, hlavy i obličeje pod její pravé oko, a poté poškozenou opakovaně udeřil pohrabáčem od krbu do zad a zadní části hlavy a takto jí způsobil modřinu pod okem a na dalších částech těla, když poškozená ošetření nevyhledala,
2) v lednu 2011 v L., v K. ulici, ve společně obývaném bytě ve 3. patře bytového domu opakovaně udeřil poškozenou těhotnou družku L. Š., latí o rozměru 50 cm x 5 cm x 2 cm do zad a žeber, až lať zlomil, a takto poškozené způsobil modřiny, když lékařské ošetření poškozená nevyhledala ,
v bodě ad 3/ výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém, že
3) dne 1. 4. 2011 v L., v K. ulici, ve společně obývaném bytě ve 3. patře bytového domu, v době, kdy byla L. Š., tři týdny po porodu císařským řezem a nakláněla se v ložnici nad postýlku syna M., k poškozené přistoupil a začal ji bít pěstmi do hlavy a celého jejího těla, poškozená následně upadla na koberec, kde ji začal kopat a strkat rukama, poškozená se po zadku sunula pomalu ven z místnosti, následně byla údery zahnána do rohu místnosti mezi skříň a postel, kde do ní obžalovaný kopal a bil ji pěstmi, následně odešel do kuchyně a vrátil se s paličkou na maso, kterou mu poškozená vytrhla z ruky, a poté, co se obžalovaný odvrátil od poškozené ve směru k postýlce, kde se ozývalo dítě, poškozená paličku schovala, poté obžalovaný poškozenou shodil na postel, kde na ni hodil deku s polštářem a začal ji dusit, přičemž oběma rukama silně tiskl polštář na hlavu poškozené a její ústa, poškozená se snažila z jeho sevření vymanit, měla strach o svůj život; následně svého jednání zanechal, odešel z pokoje, po chvíli se vrátil s kovovou trubkou od vysavače, s níž poškozenou bil po celém jejím těle, a když po chvíli přestal s bitím trubkou od vysavače, opakovaně poškozenou pěstmi obou rukou bil do obličeje a hlavy, a takto poškozené způsobil pohmoždění hrudníku a dvojitou zlomeninu dolní čelisti s nutností operace a dobou léčení přesahující 6 týdnů ,
a v bodě ad 4/ výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že
4) dne 20. 1. 2012 od 23.00 hodin do 7.00 hodin dne 21. 1. 2012 v L., v K. ulici, ve společně obývaném bytě ve 3. patře, pod vlivem alkoholu, nejprve vyvolal slovní hádku s družkou, poškozenou L. Š., sedl si naproti ní a začal si ji nahrávat na mobilní telefon, když ho poškozená požádala, aby s nahráváním přestal, pokračoval ve sprostých nadávkách a žárliveckých výlevech vůči poškozené ohledně bývalého přítele, pak nadával synovi poškozené P. R., že je zkurvysyn, napadl poškozenou L. Š. tak, že ji opakovaně udeřil pěstmi i fackami do obličeje, dal jí několik tzv. hlaviček na čelo, v důsledku čehož si poškozená prokousla ret a utrpěla modřiny pod očima bez nutnosti dalšího ošetření, a když syn poškozené P. R. žádal obžalovaného, aby toho nechal, začal mu obžalovaný sprostě nadávat, zakázal mu jít se vyčůrat se slovy ať se třeba pochčije a zůstane v posteli , poté si vzal nůž, s nímž se postavil doprostřed místnosti, tvrdil, že ji zabije, včetně dalšího staršího syna R. Š., vyhrožoval, že společného syna s poškozenou, M. Š., odveze k bývalé ženě, pak říkal, že se P. R. musí utišit, že mu jinak zlomí vaz a rozdupe hlavu, že mu vyrve střeva a poškozená se na to bude muset dívat, dále poškozené vyhrožoval, že ji sváže provazem, že jí do kundy dá kulmu, zapne ji a nechá poškozenou pomalu umírat, což provázel bitím, fackami a pěstmi do poškozené .

Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil rovněž povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, pobočce v Ústí nad Labem, W. Churchilla 7, na náhradě škody částku 27.429,- Kč. Poškozenou L. Š. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 17. 5. 2013, č. j. 31 To 202/2013-801, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M. následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Vadu naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně podle jeho názoru nerozhodl o podané obžalobě v celém rozsahu, když o některých dílčích skutcích nerozhodl vůbec. To se týká skutků, k nimž mělo dojít během léta, resp. letních prázdnin roku 2010, v říjnu a v prosinci roku 2011 a dále jednání, jehož se měl dopustit v rámci skutku uvedeného pod bodem ad 1/ rozsudku. Podle odvolacího soudu nebylo chybou, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí převzal z obžaloby pouze určitou část jednání obviněného vůči poškozené a v tomto rozsahu rozhodl. Zároveň konstatoval, že soud prvního stupně naproti tomu nemohl přistoupit ani k dílčímu zproštění z obžaloby, jestliže jinak její skutkovou část převzal, byť jinak kvalifikoval, což znamená, že nemohl pro jeden skutek obžalovaného zčásti obžaloby zprostit a z části ho za něj odsoudit.

S tímto názorem však dovolatel nesouhlasí. Má za to, že v posuzované věci došlo k porušení obžalovací zásady upravené v § 220 odst. 1 tr. ř. V souladu s ní musí soud vyčerpat obžalobu v celé její šíři. Rovněž v případě, kdyby se v dané věci jednalo jenom o jeden skutek, o čemž dovolatel přesvědčen není, byl by soud povinen o něm rozhodnout v celém rozsahu a v odůvodnění rozsudku se s ním řádně vypořádat. Pokud však tímto způsobem postupováno nebylo, může to podle dovolatele mít v budoucnu zásadní dopad na jeho práva, zejména v souvislosti s aplikací zásady ne bis in idem , když teoreticky by bylo možné pro skutky, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto nyní, znovu zahájit trestní stíhání jeho osoby. Dovolatel tedy odmítá přijmout argumentaci, že by soudy v trestním řízení snad mohly disponovat nějakou volností uvážení v tom směru, jakou část obžaloby pojmou do svého rozhodnutí a jakou ponechají zcela bez odezvy. To by podle jeho názoru bylo zcela v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení skutku popsaného pod bodem ad 3/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. V provedeném dokazování nemá podle něj taková kvalifikace oporu, alespoň pokud jde o subjektivní stránku (zavinění) trestného činu; zde úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. V daném případě byl skutek, k němuž mělo dojít dne 1. 4. 2011, prokazován pouze výpovědí poškozené L. Š., na jejíž nedostatky a vnitřní rozpory poukazoval dovolatel opakovaně. Poškozená vypovídala velmi zmatečně. Nebylo ani zřejmé, jaká část její výpovědi se vztahuje právě k incidentu ze dne 1. 4. 2011. Dovolatel na rozdíl od ní vypovídal v přípravném řízení k předmětnému skutku konzistentně, a to tak, že poškozené dal dvě nebo tři facky, kopl ji do zadku a plivnul jí do tváře, přičemž tímto způsobem reagoval na předchozí útok z její strany, kdy od ní sám nějaké facky obdržel. Po incidentu v bytě navíc zasahovala policie, která ho podrobila prohlídce, při které u něho nebyl zjištěn žádný otok či zčervenání kloubů na rukou, což by mohlo svědčit o tom, že zbil poškozenou pěstmi. Dovolatel také připomněl, že zavinění ve formě úmyslu musí zahrnovat jak složku vědomostní, tak i složku volní, představující buď přímo chtění či alespoň srozumění pachatele s určitým následkem. Muselo by proto být prokázáno, že jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví a jednal tak se znalostí věci; tj. věděl, že svým jednáním může způsobit poškozené dvojitou zlomeninu dolní čelisti s nutností operace a dobou léčení údajně přesahující šest týdnů. V této souvislosti poukázal na to, že jako laik nevěděl, že v důsledku menšího počtu zubů poškozené (15 namísto obvyklých 32) je tělo její dolní čelisti značně zeslabeno a úder, kterého je třeba ke zlomení takové kosti, bude co do intenzity, nesrovnatelně slabší. Nebyla u něj tudíž ve vztahu k zavinění prokázána složka intelektuální, tedy že jednal s faktickou znalostí věci a byl alespoň srozuměn s tím, že jeho počínání může u poškozené vést ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 5. 2013, č. j. 31 To 202/2013-801, zrušil a sám ve věci rozhodl, popřípadě přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 9. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a stanovení rozsahu tohoto přezkumu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).

Jestliže dovolatel spatřuje vadu spočívající v absenci či neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutečnosti, že v něm chybí samostatný výrok o tom, že se zprošťuje obžaloby pro některá dílčí jednání (skutky) popsaná v obžalobě pod bodem ad 1/, která měla tvořit součást zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, nebylo této námitce možno přiznat opodstatnění.

Dovolateli předně nelze přisvědčit v tom, že by se soudy ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly se skutkovými okolnostmi vážícími se k těmto dílčím útokům, tj. ponechaly je bez povšimnutí. Naopak, soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na straně 18 dostatečně vyložil důvody, pro které nepovažoval jednání dovolatele vůči poškozené během letních prázdnin roku 2010 spočívající ve slovních urážkách či polévání kbelíkem studené vody za týrání , resp. proč tento znak nebyl v jednání obviněného prokázán (naplněn).

Podstatné však je, že totožnost skutku zůstává zachována i tehdy, jestliže některé skutkové okolnosti uvedené v obžalobě přibudou, nebo naopak odpadnou. Není-li naprostá shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může totožnost skutku udržovat totožnost způsobeného následku. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. K dovolatelem namítanému porušení zásady obžalovací tedy nedošlo. Podle § 220 odst. 3 tr. ř. soud navíc není vázán právním posouzením (kvalifikací) skutku uvedeného v obžalobě. Z výše uvedených důvodů nebylo zároveň nutno o části skutku rozhodovat zprošťujícím výrokem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně proto netrpí vytýkanými vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněného, podle níž byl uznán vinným a odsouzen výlučně na základě nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí poškozené L. Š., které měly být vnitřně rozporné a nepřesvědčivé. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , pokud soudy při neakceptování jeho obhajoby, že se dne 1. 4. 2011 nedopustil zdaleka tak hrubého násilí, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, která podle něj nebyla ničím vyvrácena, vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly v tomto směru vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaného pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze (podle níž pouze reagoval na předcházející fyzický útok ze strany poškozené dvěma nebo třemi fackami a kopnutím do zadní části těla) obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal rovněž přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil z části na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .

Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v dovolatelem namítaném směru netrpí.

Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy ke skutku ad 3/ výroku o vině vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč uvěřil výpovědím poškozené a proč naopak považoval obhajobu obviněného - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - za vyvrácenou (viz zejména str. 15 až 17 rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a z nich plynoucím právním závěrům neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz zejména str. 5 - 7 a str. 17 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem relevantně uplatněn pouze hmotně právní námitkou, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 3/ byl nesprávně posouzen jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku z toho důvodu, že u něj chyběla vědomostní (intelektuální) složka zavinění (úmyslu) ve vztahu ke způsobenému následku těžké újmě na zdraví poškozené, když jako laik v oblasti medicíny nemohl předpokládat, že corpus čelistní kosti poškozené bude křehčí než u zdravé osoby, a to vzhledem k výrazně nižšímu počtu jejích zubů.

Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu nepostačuje, aby pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (v judikatuře srov. např. R 22/1968-I SbRt.). Jinými slovy, nepostačuje, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby také jeho úmysl směřoval k výše uvedenému následku. Pro samotný závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, však není nezbytné, aby jednal s cílem způsobit jinému určitou (konkrétní) závažnou újmu na zdraví. Tento závěr je odůvodněn již tím, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému jakékoliv poranění takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (tzv. úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z toho, proti které části těla útok směřoval, a z pohnutky činu.

Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele popsaného pod bodem ad 3/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel dne 1. 4. 2011 ve společně obývaném bytě na ul. K v L. bez přítomnosti dalších osob napadl poškozenou L. Š., kdy ji nejprve začal bít pěstmi do hlavy a celého jejího těla, po pádu poškozené na zem ji začal kopat a strkat rukama a když se poškozená snažila dostat z místnosti z jeho dosahu, zahnal ji dalšími údery do rohu místnosti, kde pokračoval v kopání a bití pěstmi do celého jejího těla. Poté na chvíli svého jednání zanechal, když se odebral do kuchyně pro paličku na maso, s níž chtěl v napadání poškozené pokračovat. Protože se poškozené podařilo mu paličku vytrhnout z ruky, počal ji dusit polštářem, který jí silně tiskl rukama na hlavu a ústa, aby znovu svého jednání na chvíli zanechal, avšak pouze proto, že si šel opatřit jiný předmět, který by jeho útoky na poškozenou učinil důraznějšími. Do pokoje se vrátil s kovovou trubkou od vysavače, s níž poškozenou opět bil po celém těle, poté trubku odložil a pokračoval v jejím napadání údery pěstmi obou rukou do obličeje a hlavy, až jí způsobil mimo jiné dvojitou zlomeninu dolní čelisti s nutností operace a dobou léčení přesahující šest týdnů.

Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozenou právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku plně odůvodňují. Již sama technika provedení činu ve svém souhrnu (mimo jiné též údery kovovou trubkou) v daném případě dostatečně svědčí jak o vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním může způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, tak zároveň o dostatku vůle přivodit tento následek (účinek) vlastním jednáním. Proto bylo možno dospět k závěru, že byl s tímto následkem přinejmenším srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku). Jeho námitce, že nemohl jako medicínský laik předpokládat, že poškozené zlomí čelist snadněji, než by tomu bylo u jedince se standardním počtem zubů, soud zcela správně nepřisvědčil, když akcentoval zjištěnou razanci, cílenost a nikoli jednorázovost útoku dovolatele na poškozenou údery pěstí do obličeje a kopáním, ale také bitím kovovou trubkou. O tom, že útok byl veden se značnou intenzitou až brutalitou, nelze pochybovat už proto, že na zajištěné kovové trubce byly zřetelné prohlubně dle výpovědi poškozené právě od úderů do jejího těla. Při takové razanci napadení musel dovolatel důvodně počítat s tím, že by mohl přivodit závažné zranění každé osobě, tedy i normálně zdravotně disponované (tzn. i s větším počtem zubů v dolní čelisti, než měla poškozená).

Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 3/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným právem.

Protože dovolání obviněného bylo dílem opřeno o argumentaci, kterou pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani žádný z jiných důvodů dovolání podle § 265 tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler