3 Tdo 106/2017
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 145 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 106/2017 -30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 o dovolání podaném P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 4 To 39/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 81 T 1/2016, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal obviněný P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 4 To 39/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že se nelze ztotožnit s hmotněprávní kvalifikací jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto ohledu poukázal na absentující obligatorní znaky dané skutkové podstaty, především zavinění a příčinnou souvislost. Nepřímý úmysl dle obviněného nelze dovodit z provedených důkazů, ani na podkladě znaleckých posudků. Vyvození příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem poté bylo založeno na pouhých spekulacích. Soudům dále vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů a neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Tudíž nebyl dán úplný podklad pro učinění náležitých skutkových zjištění. Nadto poukázal, že z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně není zřejmé, co je považováno za protiprávní jednání a co je považováno za pouhý děj předmětné události. V daném kontextu namítl porušení zásady totožnosti skutku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Dále podotkla, že z formulace skutkové věty napadeného rozhodnutí jasně vyplývají relevantní skutková zjištění, která se vztahují k objektivní i subjektivní stránce pokusu zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tato jsou nadto doplněna podrobným a přesvědčivým odůvodněním. Námitky směřující k chybně vyhodnocenému procesu dokazování poté dle státní zástupkyně nespadají pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí), dále neprovedení části navrhovaných důkazů, a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (byť oba soudy dospěly k odlišnému hmotněprávnímu posouzení jednání obviněného). Stejně tak je ze skutkové věty napadeného rozhodnutí naprosto zřejmé, jaké jednání bylo obviněnému kladeno za vinu. Pokud obviněný dále namítal neprovedení či chybnou interpretaci některých důkazů, především stran přistoupení k vyšetřovacímu pokusu na místě činu, tak tyto nebylo možné považovat za tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud sice již ve svých dřívějších rozhodnutích rozvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované doplnění dokazování jako nadbytečné. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí).

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.

Pokud obviněný rovněž namítal absenci obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, tak i v tomto pouze rozporoval hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž Nejvyšší soud vzhledem k již uvedenému nemohl ani těmto námitkám přisvědčit a použitou právní kvalifikaci jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku shledal jako přiléhavou. Rovněž závěr soudu druhého stupně o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku má náležitou oporu v provedeném dokazování (obviněný jako by opomenul, že bezprostředně po incidentu přivolal telefonicky pomoc a v rámci hovoru zmínil, že to byl on, kdo poškozenou bodnul do břicha).

Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně porušení zásady totožnosti skutku. V obecné rovině je předmětným skutkem vymezen rámec (§ 220 odst. 1 tr. ř.) pro postup podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. aby po provedení a vyhodnocení důkazů byl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. Přitom je třeba vzít v úvahu, že podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Na zachování totožnosti skutku však nemají vliv změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněného, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. To znamená, že některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku poté neznamená povinnost převzít z obžaloby doslovný popis skutku, neboť k zachování totožnosti skutku postačí zachování totožnosti jednání nebo totožnosti následku. Tato obecná východiska přitom nikterak nekolidují s podanou obžalobou a rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně v nyní projednávané věci.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 2. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu