3 Tdo 1058/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1058/2015 -26

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2015 o dovolání, které podali obviněný M. O. a obviněný I. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 9 To 465/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 61/2012, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. O. odmítá .

II. Podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání obviněného I. P. odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 1 T 61/2012 , byli [na skutkovém základě popsaném ad 2)] obvinění M. O. a I. P. uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Za to byl obviněný M. O. podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný I. P. byl podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. S.

O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 9 To 465/2013 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 1. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění společně podaným dovoláním , v němž uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Podle obviněných skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Namítli, že skutečnost, že obviněný M. O. byl pouze přítomen ve své kanceláři, kam obviněný I. P. přivedl poškozeného M., není naplněním objektivní stránky zločinu, když sám nic nekonal, předtím neinicioval ani se do diskuze nezapojil. Trestným jednáním není ani to, když obviněný M. O. přivolal v okamžiku potyčky mezi obviněným I. P. a poškozeným M. obviněného P. S., neboť jde o jednání, kterým mělo být předejito případným následným škodám na zdraví M. a P., a nebylo možné předpokládat, jaký bude další vývoj šarvátky. Dále namítli, že pozvání poškozeného ze strany obviněného I. P. k jednání samo o sobě nenaplňuje objektivní stránku zločinu vydírání, jelikož poškozený výzvu akceptoval a dobrovolně a bez donucení jej doprovodil do kanceláře ředitele pobočky. Za porušení zásady in dubio pro reo považují obvinění skutečnost, že nebyla prokázána faktická fyzická přítomnost další neidentifikovaných spolupachatelů. Za nestandardní označili obvinění to, že se v rámci trestního řízení neřešilo, zda se poškozený dopouštěl krádeže a zpronevěry v neprospěch společnosti JIP Východočeská, a. s. Závěr soudů, že přítomnost obviněného M. O. jako ředitele při jednání měla posílit nátlak na poškozeného k vynucení jeho přiznání, považují obvinění za popření zásad pracovního práva, když šetření zjištěného manka je právě v kompetenci ředitele pobočky. Ani z jedné z výpovědí podle obviněných nevyplynulo, že by obviněný I. P. tím, že chtěl odebrat poškozenému mobilní telefon, jej nutil něco konat ve smyslu § 175 trestního zákoníku. Samotné jednání poškozeného považují obvinění za nepřiměřenou obranu či spíše útok, který se vymyká pravidlům řecko-římského zápasu. Obvinění dále namítli, že jejich jednání nelze posuzovat podle § 175 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, tedy že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, neboť vývoj předmětných událostí byl překotný a nebyl ze strany obviněných připraven ani koordinován a nebyl prokázán předchozí úmysl obviněných poškozeného vydírat. Přivolání obviněného P. S. a jeho následná potyčka s poškozeným nebyla v příčinné souvislosti s tvrzeným vydíráním, ale šlo o pouhou věcně oddělenou událost, jejím cílem byla ochrana zdraví a života obviněného I. P., tedy zabránění pokračování útoku poškozeného na obviněného I. P.

Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, č. j. 9 To 465/2013-350, a podle § 265k odst. 2 zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m trestního řádu.

Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Obvinění M. O. a I. P. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Dále bylo třeba zkoumat, zda dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu). Podle § 265e odst. 1 trestního řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s § 265e odst. 3 trestního řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 2 trestního řádu, jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

Nejvyšší soud zjistil z příslušného trestního spisu, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 9 To 465/2013, bylo doručeno obviněnému I. P. dne 3. 3. 2014 a jeho obhájci dne 17. 2. 2014 (č. l. 361v). Dovolací lhůta podle § 265e trestního řádu uplynula ve vztahu k obviněnému I. P. v pondělí 5. 5. 2014. Jestliže bylo jeho dovolání podáno až dne 12. 5. 2014 (č. l. 375), jde o dovolání opožděné. V případě obviněného M. O., jemuž bylo rozhodnutí soudu druhého stupně doručeno až dne 5. 6. 2014, se jedná o dovolání podané včas.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám velmi podrobně a logicky vystihl a popsal stěžejní zjištěné skutečnosti, podmiňující právní kvalifikaci jednání obviněného M. O. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace obviněného M. O. byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Protože dovolání obviněného I. P. bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud je v souladu s posledně citovaným ustanovením zákona odmítl. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného M. O. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 16. září 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu