3 Tdo 1057/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1057/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 dovolání obviněného J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 To 19/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 6/2004, a rozhodl t a k t o :

Dovolání J. Š. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 1 T 6/2004, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, O. p. K. V., škodu ve výši 934,- Kč.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 31. 3. 2004 v době kolem 22.00 hodin v obci N. Ch., v kuchyni rodinného domku opilý, po předchozím slovním konfliktu, ve zjevném úmyslu usmrtit, zasadil silou velké intenzity útočným nožem o délce čepele 13,5 cm své družce A. K., čtyři bodné rány, z nichž tři směřovaly do přední plochy hrudníku a břicha, což mělo za následek smrt A. K., když bezprostřední příčinou smrti byla krevní ztráta do levé pohrudniční dutiny a navenek při poranění srdce a levé plíce.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2005 Vrchní soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 19/2005 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém napadá v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že řízení před oběma soudy trpí zásadní vadou, když se soud nevypořádal se subjektivní stránkou jednání obviněného a zejména neposoudil odpovídajícím způsobem, zda rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly zachovány a zda se eventuálně pro případ jejich vymizení nejedná o trestný čin opilství podle § 201a tr. zákona. V této souvislosti se zevrubně věnuje hodnocení provedených znaleckých posudků a hodnocení jejich obsahu soudem. Mimo jiné tvrdí, že v daném případě existují pochybnosti o správnosti posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. Je toho názoru, že opilý člověk má vždy snížené ovládací či rozpoznávací schopnosti a že je otázkou hodnocení stupně ovlivnění alkoholem a okolností případu pro posouzení otázky, zda toto ovlivnění je či není právně relevantní. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že otázku, zda byl obžalovaný přičetný či nikoliv, může posoudit znalec. Dle názoru dovolatele je otázka příčetnosti otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, přičemž znalecký posudek z oboru psychiatrie je jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce přičetnosti.

Dovolatel se dále ve svém mimořádném opravném prostředku věnuje i výpovědi svědků. Závěrem vyslovuje názor, že soudy měly v dané věci nařídit ve smyslu § 110 odst. 1 tr. řádu podání znaleckého posudku státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost; jestliže tak neučinily, pak má obviněný za to, že řízení bylo neúplné a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



V petitu svého dovolání poněkud zmatečně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil toliko rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozorňuje na skutečnost, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl dovolatelem uplatněn, nelze napadat skutková zjištění soudu. V posuzovaném případě poukazuje na to, že námitky uplatněné dovolatelem směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění, neboť dovolatel de facto soudům vytýká neúplné dokazování, dále nesprávné hodnocení provedených důkazů i nesprávné skutkové závěry a prosazuje skutkové závěry vlastní, přičemž až sekundárně (jako důsledek vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Protože takový obsah dovolání neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospívá k závěru, že o podaném dovolání nelze věcně rozhodnout a proto navrhuje, aby toto dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, obviněný v něm sice formálně uplatňuje zmíněný dovolací důvod, ve zjevném rozporu s tím však vznáší námitky proti skutkovým zjištěním, napadá způsob a rozsah dokazování, prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Na jedné straně se tedy obviněný snaží charakterizovat své dovolání jako dovolání odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na druhé straně však tím, že se cestou dovolání ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění, usiluje o navození takové procesní situace, jako by dovolací soud byl soudem třetího stupně. Nelze přistoupit na argumentaci dovolatele v tom směru, že skutkové závěry soudu (a hodnocení důkazů, které k těmto skutkovým závěrům soud vedly) ohledně otázky míry rozpoznávacích schopností obviněného jsou závěry právními a jestliže nejsou dle názoru dovolatele správné, jde o nesprávné právní posouzení skutku. Naopak z obsahu dovolání je zcela zjevné, že dovolatel primárně napadá skutková zjištění soudu a způsob a rozsah dokazování a hodnocení důkazů, přičemž teprve v návaznosti na takto zpochybněné skutkové závěry se snaží vyvolat dojem, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení, nikoli revidovat postup soudu v rámci zjišťování skutkových okolností a tyto okolnosti přezkoumávat.

Nejvyšší soud přitom musí vycházet ze skutečného obsahu dovolání, nikoli z jeho formálního označení včetně označení dovolacího důvodu.

Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání sice formálně odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky dovolatele uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení § 265b tr. řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. Š. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. září 2005

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h