3 Tdo 1053/2010
Datum rozhodnutí: 10.11.2010
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř.




3 Tdo 1053/2010 -21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 259/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 77/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .

O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 77/2008 , byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil tím, že dne 3. 6. 2007 v 05:33 hod. jel jako řidič s vozidlem Alfa Romeo, po silnici ve směru od obce P. směrem na R., kde při projíždění táhlé levotočivé zatáčky na mokrém povrchu vozovky dostal smyk, následně najel na železniční viadukt, kde zadní částí vozidla narazil do zábradlí viaduktu po pravé straně, které tímto poškodil, po nárazu se odrazil zpět na vozovku a došlo k dalšímu nárazu zadní části vozidla do zábradlí po levé straně viaduktu, po dopravní nehodě bylo vozidlo z místa odstraněno cca 250 m směrem k obci Š., při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče J. M., který byl převezen sanitou do nemocnice, kde se dne 3. 6. 2007 v 06:20 hod. podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a rozborem bylo zjištěno 0,68 g/kg alkoholu v krvi, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - toxikologie bylo zjištěno. že v době dopravní nehody byla koncentrace alkoholu u obžalovaného M. v rozmezí od 0,78 do 0,85 g/kg v krvi, při nehodě dále došlo ke zranění J. R., který utrpěl pohmoždění mozku vpravo s otokem, vícečetné zlomeniny lbi, oboustranně a vpravo vpáčenou zlomeninou, kvalifikované jako těžké s dobou léčení přesahující 42 dnů, dále došlo k poranění J. Š., který utrpěl zhmoždění hlavy, kvalifikované jako lehké s dobou léčení delší než 7 dnů.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 171a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 (osmnáct) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 (dva) roky. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. soud dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra škodu ve výši 134.970,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. R., a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 3 T 98/2007, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2007 a byl obžalovanému doručen 13. 6. 2007, kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené překročení státní hranice podle § 171 a odst. 2, písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, podmíněně odložený na zkušební dobu 3 roků a peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán ve výměře 1 roku. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 6 To 259/2010 . Poté, co odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost a zákonnost všech výroků napadeného rozsudku, a to z hlediska vytýkaných vad i vad dalších, majících vliv na správnost výroků napadeného rozsudku, tak i správnost řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající ve výše popsaném jednání, které soud nalézací kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, je třeba v souladu s ustanovením § 223 odst. 1 tr. ř. zastavit, a to z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy pro překážku věci rozhodnutí, neboť nelze pro týž skutek vést znovu řízení, které již je pravomocně skončeno. Odvolací soud uvedl, že v dané věci se popis skutku zcela shoduje s popisem jednání, pro které bylo proti obviněnému vedeno přestupkové řízení u Městského úřadu Roudnice nad Labem. Městský úřad Roudnice nad Labem rozhodl dne 26. 5. 2008 tak, že řízení zastavil, a uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 6. 2008.

II.
Proti usnesení krajského soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného , a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , neboť má za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, neboť ve správním řízení Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, sp. z.n 469/53993/2007-OD/PČ, nebylo rozhodnuto o totožném skutku, ale skutku odlišném.

Poté, co nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a argumenty soudů obou stupňů, kteréžto vedly k zastavení trestního stíhání obviněného, uvedla, že právní závěr, k němuž dospěl odvolací soud, nemůže obstát na základě následujících úvah.

Z rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2008, vyplývá, že tímto rozhodnutím bylo meritorně rozhodnuto ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tak, že řízení bylo podle § 76 odst. 1 písm. c) tohoto zákona zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. V projednávané trestní věci Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 77/2008, byl obviněný stíhán pro provinění podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, a takový čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. V okamžiku vyhlášení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu bylo již rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, pravomocné, nelze však souhlasit s tím, že by uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Roudnice nad Labem bylo rozhodnuto o skutku totožném se skutkem, pro který bylo vedeno trestní řízení v projednávané věci. Z hlediska skutku v trestním řízení projednávaného je jeho podstatou nedbalostní jednání obviněného a jím tím způsobený následek významný z hlediska trestního práva. V projednávané trestní věci je tímto následkem porušení konkrétní hodnoty chráněné trestním zákoníkem, konkrétně pak vznik těžké újmy na zdraví. Podstatou skutku projednávaného ve správním (přestupkovém) řízení Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, je to, že obviněný v provozu na pozemních komunikacích řídil vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou byl ještě pod jeho vlivem, a dále porušil zvláštní právní předpis. V popisu skutku projednávaného v uvedeném správním řízení tak zcela absentuje jakákoliv zmínka o (těžké) újmě na zdraví další osoby v důsledku jednání obviněného z přestupku. Ze srovnání obou konkurujících si skutků dle nejvyšší státní zástupkyně vyplývá závěr, že jde o skutky nikoli totožné, neboť následkem-účinkem skutku projednávaného v trestní věci Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 77/2008, je těžká újma na zdraví, která je znakem objektivní stránky projednávaného přečinu, zatímco následkem skutku projednávaného ve správním (přestupkovém) řízení je porušení správních předpisů obviněným, avšak bez toho, že by následek významný z hlediska projednávaného přestupku byl následkem významným i z hlediska trestního práva. Na výše uvedeném závěru nemění nic ani to, že popisy obou skutků jsou v meritorních rozhodnutích soudů činných v projednávané trestní věci a Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, popsány podobně, když je navíc zřejmé, že jak popis skutku učiněný v projednávané trestní věci, tak popis skutku uvedený v rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, vykazují nadbytečné údaje popisující skutkové okolnosti nemající podstatný význam pro zodpovězení otázky, zda tato jednání naplňují zákonné znaky projednávaného přečinu, resp. uvedeným správním orgánem projednávaného přestupku.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozhodnutí krajského soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný se do data neveřejného zasedání Nejvyššího soudu dle § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání nevyjádřil. III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. U rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se jedná o případy, kdy soud učinil rozhodnutí podle § 11 odst. 1 tr. ř., ačkoliv zde nebyl důvod pro zastavení trestního stíhání. Nebo soud posuzující tento případ použil nesprávně ust. § 172 odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) tr. ř. Dovolání podle tohoto dovolacího důvodu je možné rovněž podat v situaci, kdy soud zastavil trestní stíhání z některého fakultativního důvodu podle § 172 odst. 2 tr. ř, ačkoli by zde nedošlo k naplnění některého z nich. Dikci zákona, že nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, je třeba vykládat tak, že obecně nebylo možné dané rozhodnutí vydat, nevztahuje se tedy na případy, kdy dané rozhodnutí vydáno být mohlo, ale mělo tak být učiněno z jiného důvodu, než se stalo.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. maje za to, že v projednávané věci není dána totožnost skutku se skutkem projednávaným v rámci správního řízení u Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, vedeného pod sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, tedy, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro jeho zastavení. Tímto brojila proti závěru odvolacího soudu, že v dané věci nastala překážka věci rozhodnuté ( res iudicata ).

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno , jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Při posuzování otázky, zda zde existuje překážka věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se prolíná hmotněprávní i procesní problematika skutku. Z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných rozhodnutích v dřívější pravomocně skončené věci a ve věci nyní posuzované, zakládá ve svém souhrnu jeden skutek nebo dva samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. Z hlediska trestního práva procesního pak má vyřešení uvedené hmotněprávní otázky ten význam, že v případě, kdyby šlo o jeden skutek, vznikla by po pravomocném skončení první trestní věci překážka věci rozhodnuté v druhé trestní věci.

O týž skutek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. může jít jen tam, kde i přes částečně rozdílný popis skutku v obou v úvahu přicházejících rozhodnutích je zároveň zřejmé, že jednání uvedené ve výroku jednoho z rozhodnutí bylo alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávně významného následku obsaženého v druhém rozhodnutí. Není-li tomu tak, nelze dovodit vznik překážky věci rozhodnuté, třebaže popis obou skutků obsahuje určité společné rysy.

Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1758 1759).

Totožnost skutku je podmínkou pro závěr, že o věci bylo již rozhodnuto, tedy zakládající překážku věci rozhodnuté ( res iudicata ). Překážka věci rozhodnuté souvisí se zásadou ne bis in idem zákazem dvojího souzení a potrestání za tentýž čin.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pak zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek přestupek a trestný čin přestupek, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně vztahu přestupek trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen velký senát Soudu ) ve věci Zolotukhin proti Rusku číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ), která se týká čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu došel v této věci k podstatným závěrům.

Velký senát Soudu především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě . V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem trestní řízení v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu trestní obvinění zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu trestný čin obsaženému v čl. 7 Úmluvy.

Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku a uvedl, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin , pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.

Velký senát Soudu dále posuzoval, jakým způsobem má být posouzena otázka vedení dvojího řízení. Konstatoval, že účelem čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zamezit opakovanému trestnímu řízení, které již bylo jednou skončeno konečným rozsudkem. Konečným rozsudkem se přitom rozumí rozsudek, který nabyl účinků res iudicata, tj. pokud jsou vyčerpány všechny řádné opravné prostředky nebo marně uplynula lhůta pro jejich podání. Dostupnost mimořádných opravných prostředků tudíž nic nemění na tom, že již existuje konečný rozsudek. Existují zde tři samostatné záruky, a to nebýt:
§ trestně stíhán,
§ obžalován,
§ odsouzen za tentýž trestný čin.

Současně velký senát Soudu akceptoval, že pokud vnitrostátní orgány sice zahájí dvě řízení, nicméně posléze uznají porušení zásady ne bis in idem a poskytnou dostatečnou nápravu (např. ukončením či anulováním druhého řízení a jeho důsledků), stěžovatel ztrácí status oběti . V opačném případě by totiž na vnitrostátní úrovni nebylo možné napravit tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a princip subsidiarity by ztratil smysl.

Aplikují-li se výše rozvedené názory velkého senátu Soudu na předmětnou trestní věc obviněného J. M., lze dospět k níže popsaným závěrům.

Nejvyšší soud si vyžádal přestupkový spis Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, a učinil z něj následující zjištění.

Ze spisu se podává, že přestupkové řízení bylo zahájeno dne 15. 1. 2008 na základě oznámení přestupku PČR, Okresním ředitelstvím, Službou kriminální policie a vyšetřování Litoměřice, ze dne 6. 12. 2007 pro přestupek podle § 22 odst. 1 písm.) b), l ) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen zákon č. 200/1990 Sb.), popsaný tak, že obviněný J. M.
dne 3. 6. 2007 v 5.33 hod. jel jako řidič s vozidlem zn. Alfa Romeo, po silnici ve směru od obce P. směrem na R., kde při projíždění táhlé levotočivé zatáčky na mokrém povrchu vozovky dostal s vozidlem smyk, který se mu nepodařilo vyrovnat a následně najel na železniční viadukt, kde zadní částí vozidla narazil do zábradlí viaduktu po pravé straně, které tímto poškodil, po nárazu se odrazil zpět na vozovku a došlo k dalšímu nárazu zadní částí vozidla do zábradlí na levé straně viaduktu. Po dopravní nehodě bylo vozidlo z místa nehody odstraněno cca 250 metrů směrem k obci Š. Při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče J. M., který byl převezen sanitou do nemocnice s poliklinikou, kde se dne 3. 6. 2007 v 06:20 hodin podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve, kdy mu byla následným rozborem v Toxikologické laboratoři Oddělení soudního lékařství Masarykovy nemocnice zjištěna hladina alkoholu v krvi 0,68 g/kg. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví toxikologie bylo zjištěno, že v době dopravní nehody se koncentrace alkoholu v krvi J. M. pohybovala v rozmezí 0,78 0,85 g/kg. Při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění (poškození mozku vpravo s otokem, vícečetné zlomeniny lbi oboustranně, vpravo vpáčená zlomenina) spolujezdce na zadním sedadle J. R., jehož doba léčení přesáhla 42 dnů a dále došlo ke zranění spolujezdce z pravého předního sedadla J. Š., který utrpěl zranění (pohmoždění hlavy), se kterým se léčil déle než 7 dní .

Oznámení přestupku bylo doplněno poznámkou, že věc týkající se zranění spolujezdců R. a Š. je šetřena Službou kriminální policie a vyšetřování Litoměřice jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. (tj. dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009).

Z rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy, ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, vyplývá, že obviněný se měl přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb. jednáním, které spočívalo v tom, že dne 3. 6. 2007 v 5.33 hod. řídil pan M. vozidlo zn. Alfa Romeo. Jel po silnici ve směru od obce P. směrem na R. Při projíždění táhlé levotočivé zatáčky dostal s vozidlem na mokrém povrchu vozovky smyk. S vozidlem najel na železniční viadukt, kde zadní částí vozidla narazil do zábradlí viaduktu po pravé straně. Po té bylo vozidlo odraženo zpět na vozovku a došlo k dalšímu nárazu zadní částí vozidla do zábradlí na levé straně viaduktu. Po dopravní nehodě bylo vozidlo z místa nehody odstraněno. Při dopravní nehodě došlo ke zranění řidiče M., který byl převezen na ošetření do nemocnice. Řidič M. se v nemocnici podrobil lékařskému vyšetření spojeným s odběrem krve. Rozborem krve bylo zjištěno 0,68 promile alkoholu v krvi". Městský úřad v Roudnici nad Labem, odbor dopravy, rozhodl tak, že řízení proti obviněnému podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. zastavil, neboť dospěl k závěru, že spáchání výše popsaného skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno.

Okresní soud v Litoměřicích v projednávané věci rozhodoval o stíhání obviněného pro jednání kvalifikované jako těžké ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (tj. dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010), kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví (odst. 1), spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona (odst. 2).

Odvolací soud následně trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek zastavil podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že rozhodnutím Městského úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ, jímž bylo zastaveno řízení ohledně skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, a které nabylo právní moci dne 17. 6. 2008, bylo o daném skutku již pravomocně rozhodnuto (odůvodnění str. 4 napadeného usnesení).

Předně je nutno souhlasit se závěr odvolacího soudu, že v daném případě správní orgán rozhodoval (řízení zastavil) ohledně totožného skutku , jímž byl obviněný J. M. následně v trestním řízení před Okresním soudem v Litoměřicích uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest. Z porovnání skutku, jak je popsán v pravomocném rozhodnutí Městského úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 469/53993/2007-OD/PČ (viz jeho doslovná citace výše), a skutku, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání (č. 4 a násl. tr. spisu), v obžalobě (č. l. 115 tr. spisu) i rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 77/2008, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, vyplývá totožnost těchto skutků.

V daném případě je popis jednání, které bylo nezbytné ke způsobení následku, zcela shodný. Je pravdou, že není zcela zachován totožný následek. Ve správním (přestupkovém) řízení bylo tímto následkem především porušení správních předpisů obviněným, v následném trestním řízení u Okresního soudu v Litoměřicích byla následkem těžká újma na zdraví, k níž však došlo v důsledku porušení správních předpisů obviněným. Pouze částečné zachování následku ale není na překážku, neboť je v dané věci rozhodující skutečnost, že byla splněna podmínka vyslovená velkým senátem Soudu, a to, že totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Postup orgánů činných v trestním řízení, které neakceptovatelným způsobem rozdělily jednání obviněného, představující s ohledem na skutkové okolnosti jeden skutek (podmínka neoddělitelnosti v čase a místě), na dva samostatné skutky, kteréžto následně byly posouzeny v rámci různých řízení (porušení správních předpisů v rámci přestupkového správního řízení, a způsobení těžké újmy na zdraví v rámci řízení trestního), byl nesprávný, a tato nesprávnost měla za následek procesní pochybení, které bylo následně napraveno rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudem odvolacím. Je pravdou, že dosavadní praxe (před vydáním rozhodnutí velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku ) byla nejednotná a takový postup nevylučovala.

Nejvyšší soud se též zabýval tím, zda delikt, týkající se obviněného J. M. a o němž rozhodoval správní orgán, má trestní charakter, tj. posuzoval klasifikaci deliktu v českém právu, povahu deliktu a povahu a přísnost sankce, která za protiprávní delikt hrozí.

Přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb., se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích
b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem,
l) jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis .

Pokud jde o klasifikaci deliktu , pro který byl obviněný J. M. správním orgánem projednáván, je ve shora citovaném ustanovení § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb. charakterizován jako přestupek.

Pojem přestupek je definován v § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin .

Při posuzování povahy předmětného deliktu je potřebné uvést, že zákon č. 200/1990 S., o přestupcích, je aplikován tam, kde není na místě aplikace trestněprávních předpisů. Ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb., poskytuje přímo ochranu společenským zájmům, kterými jsou život a zdraví lidí, jak to výslovně v řadě ustanovení činí trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů) a do 31. 12. 2009 činil trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), byť jeho smyslem je těmto následkům předcházet. Navíc ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb. postihuje porušení zmíněných povinností též v případech, kdy k žádnému škodlivému následku (myšleno na zdraví či životě lidí) ani nedošlo, čímž je ochrana rozšířena. Proto lze dovodit, že účelem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je ochrana týchž hodnot a zájmů, které jsou obvykle chráněny ustanoveními trestního práva.

V případě posuzování povahy a přísnosti sankce , která za správní delikt podle § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb. hrozí, tak ustanovení § 22 odst. 5 a § 22 odst. 9 téhož zákona umožňuje uložit pokutu v rozmezí od 10.000 do 20.000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku, resp. pokutu v rozmezí od 1.500 do 2.000 Kč za přestupek pod písm. l ). Ve srovnání s tím trestní zákon umožňoval do 31. 12. 2009 za způsobení těžké újmy na zdraví uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti (§ 224 odst. 1 tr. zák.) a trestní zákoník s účinností od 1. 1. 2010 tuto úpravu přejal. Trest odnětí svobody je však možno uložit toliko za přečiny a zločiny, nikoli za přestupky podle zákona č. 200/1990 Sb., a proto je úprava trestního zákoníku vždy úpravou přísnější. V daném případě byl soudem prvního stupně obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti a peněžitý trest. Jelikož rozhodnutím Městského úřadu Roudnice nad Labem, odborem dopravy, bylo řízení ve věci obviněného J. M. zastaveno, lze vycházet toliko z toho, jaká sankce obviněnému hrozila (pokuta v rozmezí od 10.000 do 20.000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku), neboť nebyla ve skutečnosti uložena. Za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. b), l ) zákona č. 200/1990 Sb. lze uložit obdobné sankce (vyjma již zmíněného trestu odnětí svobody) jako za trestný čin dle § 224 odst. 1 tr. zák., resp. přečin podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze s poukazem na výše rozvedené skutečnosti konstatovat, že delikt, o němž rozhodoval správní orgán, měl trestní charakter, a následným trestním řízením a pravomocným odsouzením obviněného by došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě .

Je namístě připomenout, že je povinností orgánů činných v trestním řízení řádně danou situaci posoudit a s přihlédnutím ke všem rozhodujícím skutečnostem a povaze jednání pachatele zvolit nejvhodnější postup, resp. posoudit, zda lze jeho jednání kvalifikovat jako přečin, zločin či přestupek. V daném případě byl skutek posouzen v prvé řadě jako přestupek, o kterém bylo následně rozhodnuto v rámci správního řízení. Postup, díky němuž byl následně totožný skutek posouzen i jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, shledal Nejvyšší soud s ohledem na výše rozvedené jako nesprávný, resp. chybný.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata