3 Tdo 1050/2014
Datum rozhodnutí: 18.09.2014
Dotčené předpisy: § 337 odst. 4 tr. zákoník



3 Tdo 1050/2014 -16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání podaném obviněnou A. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 98/2014 ze dne 12. března 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 190/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 190/2013 ze dne 16. ledna 2014 byla dovolatelka uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 alinea 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, přičemž jeho výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Současně jí bylo uloženo ve zkušební době plnit povinnosti, které pro ni vyplývají z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 4/2013-196 ze dne 8. 7. 2013.

O odvolání obviněné A. D. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 98/2014 ze dne 12. března 2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu. S použitím § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněnou k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž jeho výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně jí bylo uloženo ve zkušební době plnit povinnosti, které pro ni vyplývají z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 4/2013-196 ze dne 8. 7. 2013.

Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná A. D. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že posuzované jednání není trestným činem, neboť k němu došlo za okolnosti vylučující protiprávnost. Byť tedy byly naplněny ostatní pojmové znaky trestného činu, chybí obligatorní znak trestného činu dle jeho legální definice obsažené v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jeho protiprávnost. Připustila, že si je vědoma své povinnosti uložené jí rozhodnutími soudu vydanými v opatrovnickém řízení a doznala, že syna otci ke styku nepředala. Vyjádřila však přesvědčení, že jednání matky, která nepředá dítě ke styku otci, který dítě sexuálně zneužívá, je jednáním vylučujícím protiprávnost a takto vylučuje trestní odpovědnost matky za předmětný přečin. Uvedla tak, že její jednání splňuje objektivní podmínky pomoci v nutné obraně, kdy se odsouzená svým jednáním snažila zabránit útoku na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž tento útok hrozil bezprostředně (dítě bylo již v minulosti otcem zneužito) a obrana tak nebyla zcela zjevně nepřiměřená útoku. Dále vyjádřila přesvědčení, že její dítě bylo skutečně zneužito, avšak i kdyby tomu tak nebylo, soud se musí při právním posouzení skutku zabývat okolnostmi, které odsouzenou vedly k její mylné představě o existenci vylučující protiprávnost. To proto, že pozitivní omyl v okolnosti vylučující protiprávnost má stejné právní účinky jako negativní skutkový omyl a tedy vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Soudy tedy dle jejího přesvědčení pochybily, pokud nezkoumaly důvod, pro který syna otci nepředávala. Vyjádřila se v tom směru, že postup soudu, který důkazy, směřující k prokázání existence okolnosti vylučující protiprávnost, příp. omylu o existenci této okolnosti u úmyslného trestného činu, zamítne se zdůvodněním, že tyto nesměřují k předmětu trestního řízení, neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. Zpochybnila též, že by kdy obvinila z pohlavního zneužívání své dcery svého bývalého manžela. S ohledem na výše uvedené proto navrhla Nejvyššímu soudu, aby dle ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 98/2014-73 ze dne 12. 3. 2014 a dle ustanovení § 265 l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 20. 8. 2014 sdělil, že jim podané dovolání bylo doručeno dne 23. 7. 2014 s tím, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolatelka, byť poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku soudy dosud činnými ve věci, pouze vyjádřila prostřednictvím svých námitek nesouhlas s tím, v jaké šíři tyto soudy prováděly dokazování, jak hodnotily provedené důkazy a předložila dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje, podle které pouze jednala v nutné obraně. Takovouto námitku lze s jistou mírou tolerance považovat za uplatněnou právně relevantně, byť ji dovolatelka opřela o jiný skutkový děj, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy.

Soudy dosud činné ve věci přitom přesvědčivě vyložily, proč uznaly dovolatelku vinnou výše uvedeným trestným činem. Skutečnost, že její syn měl být otcem zneužíván, dovolatelka tvrdila po celé trestní řízení, avšak soudy vysvětlily, že z provedených důkazů jasně vyplynulo, že žádná takováto okolnost prokázána nebyla, když naopak ze znaleckých posudků provedených v opatrovnické věci je zřejmé, že styk s otcem je pro dítě prospěšný, přičemž policejní šetření vedené v této věci žádné zneužívání ze strany otce neprokázalo. Za dané situace tak dovolatelka objektivně věděla, že syna má otci předávat a její tvrzení o tom, že syn byl zneužit a že by mohl být dále takto ohrožen, se nezakládají na pravdě. Dovolatelka byla povinna respektovat rozhodnutí soudu, na jehož základě měla styk s dítětem otci umožnit a její nepodložená tvrzení, která jí byla v rámci provedeného dokazování a policejního šetření vyvrácena, nejsou v žádném případě okolností vylučující protiprávnost jejího jednání. Tou by v čistě teoretické rovině mohla být, pokud by ovšem nebyla s výsledky provedených šetření a znaleckých posudků seznámena. Za daných okolností, kdy věděla, že objektivně nebylo žádné zneužití otci prokázáno, styk s otcem je pro dítě dle znaleckých posudků prospěšný a dle znaleckých posudků nebyly zjištěny u nezletilého žádné známky sexuálního zneužívání, bylo její povinností soudní rozhodnutí respektovat a styk dítěte s otcem podle příslušného (citovaného) rozhodnutí soudu umožnit. Pokud vědomě tato rozhodnutí nerespektovala, nelze než souhlasit se soudy dosud ve věci činnými s tím, že se dopustila označeného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka