3 Tdo 1043/2015
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 206 tr. zákoníku, § 329 tr. zákoníku



3 Tdo 1043/2015-57

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 3. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Mgr. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 7 To 338/2013-985, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 154/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 7 To 338/2013-985, zrušuje ve výroku, jímž byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 4. 2013, č. j. 6 T 154/2012-952, byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), na skutkovém základě popsaném v bodech ad 1) - 13) výroku o vině. Za to byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená Obec L. n. L., se sídlem L. n. L., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 7 To 338/2013-985, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté dílem nově rozhodl o vině obviněného přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že obviněný

jako starosta Obce L. n. L. v úmyslu se obohatit si vyplácel finanční prostředky z rozpočtu Obce L. n. L., se sídlem L. n. L., v rozsahu, na který neměl nárok, přičemž zneužil toho, že zastupitelstvo obce vykonávalo svou činnost pouze formálně a nekontrolovalo jednání starosty obce ani jeho výdaje z obecního rozpočtu, kdy v důsledku toho veškeré rozhodování v obci činil obviněný P. samostatně, a ani při zasedáních zastupitelstva obce nepřipustil diskusi o jednotlivých výdajích obce ani o rozpočtu obce, a s finančními prostředky obce nakládal podle svého uvážení, a v důsledku toho

1) bez souhlasu zastupitelstva Obce L. n. L. a bez jakékoliv smlouvy či dohody o provedení práce si vyplatil dne 17. 12. 2006 za měsíce listopad 2006 a prosinec 2006 částku v celkové výši 1.200 Kč za vedení obecní kroniky, ačkoliv se nejednalo o honorovanou činnost, a přesto, že do kroniky nečinil téměř žádné zápisy,

2) v měsíci listopad 2006 a prosinec 2006 si neoprávněně svévolně zvýšil odměnu člena zastupitelstva neuvolněného starosty o částku v celkové výši 5.300 Kč (hrubého), tedy 4.560 Kč (čistého), které si vyplatil z rozpočtu obce, a takto jednal přesto, že ani na ustanovujícím zasedání zastupitelstva Obce L. n. L., které proběhlo dne 30. 10. 2006, na němž se volily nové orgány obce po obecních volbách, ani na 1. zasedání zastupitelstva obce, které proběhlo dne 4. 12. 2006, nenechal projednat a schválit odměny neuvolněných zastupitelů, neuvolněného starosty a neuvolněného místostarosty, a z předchozího funkčního období převzal a nově svévolně zvýšil v rozporu s nařízením vlády č. 50/2006 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 37/2003 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev, ve znění pozdějších předpisů, výši své měsíční odměny na částku 14.021 Kč (hrubého), ačkoliv mu podle uvedeného nařízení náležela odměna pouze ve výši 11.371 Kč (hrubého),

3) za období leden 2007 až únor 2008 si neoprávněně svévolně zvýšil odměnu člena zastupitelstva neuvolněného starosty navíc o částku celkem 37.897 Kč (hrubého), tedy 32.570 Kč (čistého), které si vyplatil v uvedených měsících neodůvodněně z rozpočtu obce, neboť na zasedání zastupitelstva obce, které se formálně konalo dne 2. 4. 2007 a kde jako starosta obce pouze nechal hlasující většinu zastupitelů obce podepsat předem připravený zápis o schválení odměn zastupitelů, o kterém zastupitelům sdělil, že odpovídá nařízení vlády č. 614/2006 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev, ve znění pozdějších přepisů, právním předpisům, avšak namísto odměny 11.942 Kč (hrubého) si vyplácel odměnu 14.592 Kč (hrubého),

4) bez souhlasu zastupitelstva Obce L. n. L. a bez jakékoliv smlouvy či dohody o provedení práce si vyplatil za vedení obecní kroniky dne 10. 3. 2007 částku 1.200 Kč, dne 16. 6. 2007 částku 1.200 Kč, dne 22. 9. 2007 částku 1.200 Kč, dne 8. 12. 2007 částku 1.200 Kč tedy celkem 4.800 Kč, ačkoliv se nejednalo o honorovanou činnost, a přesto, že do kroniky nečinil téměř žádné zápisy,

5) bez souhlasu zastupitelstva Obce L. n. L. a bez jakékoliv smlouvy či dohody o provedení práce si vyplatil za vedení kroniky dne 12. 4. 2008 částku 510 Kč, dne 14. 6. 2008 částku 510 Kč, dne 19. 7. 2008 částku 510 Kč, dne 10. 8. 2008 částku 510 Kč, dne 30. 9. 2008 částku 510 Kč, dne 10. 10. 2008 částku 510 Kč, dne 29. 11. 2008 částku 510 Kč, dne 12. 12. 2008 částku ve výši 510 Kč, tedy celkem 4.080 Kč, ačkoliv se nejednalo o honorovanou činnost, a přesto, že do kroniky nečinil téměř žádné zápisy,

6) bez souhlasu zastupitelstva Obce L. n. L., na základě formálně uzavřené dohody o provedení práce ze dne 1. 1. 2009, kterou sám zformuloval a bez vědomí ostatních zastupitelů obce, kteří o vedení obecní kroniky buďto vůbec nevěděli, nebo jim byla uvedená činnost prezentována jako bezplatná, jí předložil k podpisu místostarostovi obce M. T., který ji formálně podepsal, a takto si v rozporu se schváleným rozpočtem Obce L. n. L. vyplatil za vedení obecní kroniky dne 21. 2. 2009 částku 510 Kč, dne 2. 4. 2009 částku 510 Kč, dne 29. 5. 2009 částku 510 Kč, dne 27. 6. 2009 částku 510 Kč a navíc částku 1.200 Kč, dne 12. 8. 2009 částku 510 Kč, dne 17. 9. 2009 částku 510 Kč, dne 3. 10. 2009 částku 510 Kč a navíc částku 1.200 Kč, dne 14. 11. 2009 částku 510 Kč, dne 27. 12. 2009 částku 510 Kč, tedy celkem částku 6.990 Kč, ačkoliv se nejednalo o honorovanou činnost, a přesto, že do kroniky nečinil téměř žádné zápisy,

7) bez souhlasu zastupitelstva Obce L. n. L., na základě formálně uzavřené dohody o provedení práce ze dne 1. 1. 2010, kterou sám zformuloval a bez vědomí ostatních zastupitelů obce, kteří o vedení obecní kroniky buďto vůbec nevěděli, nebo jim byla uvedená činnost prezentována jako bezplatná, jí předložil k podpisu místostarostovi obce M. T., který ji formálně podepsal, a takto si v rozporu se schváleným rozpočtem Obce L. n. L. vyplatil za vedení obecní kroniky dne 30. 4. 2010 částku ve výši 1.200 Kč, dne 8. 8. 2010 částku 1.200 Kč, dne 23. 10. 2010 částku 1.200 Kč, tedy celkem částku ve výši 3.600,- Kč, ačkoliv se nejednalo o honorovanou činnost, a přesto, že do kroniky nečinil téměř žádné zápisy,

8) dne 5. 3. 2010 z bankovního účtu Obce L. n. L. uhradil částku 3.000 Kč na účet Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správy chráněné krajinné oblasti České středohoří v Litoměřicích, a takto bez schválení zastupitelstvem obce a jakéhokoliv oprávnění uhradil pokutu, která byla uložena jeho manželce V. P., ve výši 3.000 Kč za pálení listí pod památným stromem, uvedeným úřadem rozhodnutím č. j. 06367/CS/2009, spr. řízení SR/0072/CS/09 ze dne 2. 3. 2010,

a uvedeným jednáním způsobil Obci L. n. L. celkově škodu ve výši nejméně 60.800 Kč.

Za to byl obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku nově uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozenou Obec L. n. L. soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ve zbývající části odvolací soud rozhodl výrokem podle § 259 odst. 1 tr. ř. tak, že se věc v rozsahu zrušení vrací soudu prvního stupně .

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Mgr. J. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž jeho odsuzující část byla podle jeho názoru odůvodněna velice stroze a zmatečně. Soud se také nevypořádal se všemi odvolacími námitkami; především pak s námitkou, že vedle odměny za výkon funkce starosty byla dovolateli Obcí L. n. L. zvlášť vyplácena i odměna za výkon dalších činností, které s touto funkcí nijak nesouvisely (úklid, vedení účetnictví, vedení kroniky). Žádný z orgánů činných v trestním řízení však danou skutečnost nevzal v úvahu a bylo vycházeno z údajně nesprávně stanovené odměny za výkon funkce starosty. Přitom však nedošlo k porovnání odměny, která byla dovolateli vyplácena za výkon funkce starosty s tou odměnou, která mu podle obecně závazných předpisů náležela. Jedině takovým postupem bylo možno bezpečně zjistit, zda mu tato odměna za výkon funkce starosty byla vyplácena správně. Pokud by mu snad bylo vyplaceno více, teprve pak bylo namístě posoudit, zda se tak stalo v souladu s § 84 odst. 2 písm. h) zákona o obcích či nikoliv. K období ledna 2007 až února 2008 pak dovolatel uvedl, že zasedání zastupitelstva se konalo dne 2. 4. 2007. I kdyby byl zápis jednání připraven předem, nic to nemění na tom, že většinou zastupitelů byly odměny schváleny a v souladu s tím i vyplaceny. Navíc ani zjištění soudů, že odměna nebyla schválena zastupitelstvem, resp. mu nebyla vyplacena v souladu s obecně závazným právním předpisem, by podle dovolatele bez dalšího neznamenalo, že spáchal trestný čin. V dané trestní věci bylo totiž namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a na ni navazující princip ultima ratio, což soudy neučinily. Pokud si nechal vyplácet odměnu za vedení obecní kroniky, bylo především třeba vycházet z obecného pravidla, že za vykonanou práci náleží odměna. Odvolací soud přitom nijak nevysvětlil, z čeho dovodil, že by tato činnost neměla být honorována, ani v čem spatřoval formálnost příslušných dohod o provedení práce. I kdyby tyto dohody nebyly uzavřeny v písemné formě, stále by vyplácení odměn nebylo trestné, jestliže ke sjednání předmětných dohod evidentně došlo. Podle dovolatele zároveň není podstatné, že je neschválilo zastupitelstvo. Oprávnění k jejich uzavření za obec (v pozici zaměstnavatele) měl místostarosta (§ 103 odst. 4 zákona o obcích). Tyto právní úkony tedy schválení obecním zastupitelstvem nepodléhaly.

Dovolatel závěrem znovu zdůraznil, že jeho jednání nebylo trestným činem a obžaloby měl být zproštěn. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která úvodem připomněla, že dovolatel v něm uplatnil námitky prezentované již v rámci své obhajoby v předchozích stádiích řízení, včetně řádného opravného prostředku. K tomu v obecně rovině poznamenala, že pokud obviněný založí dovolání výlučně na opakování stejných výhrad, které již uplatnil v řízení o odvolání, bývá Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi zpravidla odmítáno jako zjevně neopodstatněné. Je tomu tak s ohledem na zvláštní povahu dovolacího řízení, jež je určeno ke zjišťování a nápravě zcela specifických vad podřaditelných pod některý z dovolacích důvodů definovaných v § 265b tr. ř. Za opodstatněné nelze podle státní zástupkyně tudíž považovat ani dovolací námitky obviněného Mgr. J. P. V tomto směru se zcela ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, pokud jde o právní kvalifikaci výplaty odměn obviněnému ve funkci starosty obce, jeho odměn za vedení obecní kroniky i zaplacení pokuty uložené jeho manželce z prostředků Obce L. n. L., jež považuje za dostatečně odůvodněné a věcně správné. Zastává názor, že z popisu skutku výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu vyplývají veškerá podstatná zjištění, která dostatečným způsobem vyjadřují naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Formulace tzv. skutkové věty obsahuje relevantní skutková zjištění, jež se vztahují k objektivní i subjektivní stránce označeného trestného činu. Na ně pak navazuje přesvědčivé, byť vcelku stručné, odůvodnění přiléhavě zvolené právní kvalifikace. K námitce dovolatele, že soudy při právním posouzení jeho jednání neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně v obecné rovině konstatovala, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Použitím výše uvedené zásady je tento princip korigován pouze v případě méně závažných trestných činů, kdy stíhaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V posuzované věci však podle jejího názoru taková specifická situace, jež by odůvodňovala vyloučení trestního postihu obviněného, dána nebyla. Obviněný se trestného činu dopustil způsobem standardně odpovídajícím vymezeným znakům dané skutkové podstaty. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na výše rozvedené důvody uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby bylo podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby tak Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Této možnosti dovolatel využil podáním ze dne 23. 5. 2016. V něm v prvé řadě projevil nesouhlas se stanoviskem státní zástupkyně, podle nějž specifičnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku vylučuje, aby v něm bylo možno úspěšně argumentovat i takovými okolnostmi významnými z hlediska právního posouzení skutku, na něž bylo poukazováno také v řízení o odvolání; zvláště pokud namítané vady právního posouzení byly dány již v přípravném řízení, případně založeny rozhodnutím soudu prvního stupně. Samotné vyjádření pak označil za do značné míry neúplné a nekonkrétní, když se v něm státní zástupkyně například vůbec nezabývala problematikou, zda lze starostovi obce za vedení obecní kroniky nebo účetnictví obce, případně za provedený úklid, tj. samostatné činnosti, které s výkonem funkce starosty přímo nesouvisejí, zvlášť platit odměnu. Dovolatel setrval v názoru, že zodpovězení dané otázky je pro právní posouzení stíhaných skutků zcela zásadní. Své dovolací námitky nadále pokládal za důvodné.

Obviněný Mgr. J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .

Shora rekapitulované výhrady dovolatele vůči hmotněprávnímu posouzení zjištěného skutkového stavu věci, k němuž dospěl po provedeném odvolacím přezkumu Krajský soud v Ústí nad Labem, jsou z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní. Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, jakož i řízení jim předcházející, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly uvedeny.

Dospěl přitom k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Cizí věc nebo jiná majetková hodnota jsou pachateli svěřeny, jestliže jsou mu odevzdány do faktické moci (držení nebo jiné dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem . Znak přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak naplněn tím, že pachatel s ní naloží v rozporu s účelem , k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice , a to způsobem, který konkrétně vymezený účel svěření maří. Po subjektivní stránce zde zákon vyžaduje úmyslné zavinění.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací posoudil jako pokračující přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jednání dovolatele, spočívající v tom, že jako starosta Obce L. n. L. v období let 2006 až 2010 zneužíval toho, že zastupitelstvo obce vykonávalo svou činnost pouze formálně a činnost starosty, včetně výdajů z obecního rozpočtu, nijak nekontrolovalo, v důsledku čehož veškeré rozhodování v obci činil samostatně a ani při zasedáních zastupitelstva nepřipustil žádnou diskusi o hospodaření s rozpočtem obce. S jejími finančními prostředky nakládal podle vlastního uvážení a v rámci toho si jednak bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce, na základě formálně uzavřených dohod o provedení práce nebo bez jakékoli takové dohody či smlouvy, vyplácel z obecního rozpočtu odměny za vedení obecní kroniky, ačkoli se nejednalo o honorovanou činnost, a to v rozsahu, na který neměl nárok, když navíc do kroniky nečinil téměř žádné zápisy, jednak si opakovaně svévolně a nedůvodně zvýšil odměnu člena zastupitelstva neuvolněného starosty, kterou si rovněž vyplácel z finančních prostředků obce, kdy na zasedáních zastupitelstva obce nechal hlasující většinu členů podepsat předem připravený zápis o schválení odměn zastupitelů s tím, že výše jeho odměny odpovídá obecně závazným právním předpisům, a konečně dne 5. 3. 2010 bez schválení zastupitelstvem uhradil z bankovního účtu obce pokutu ve výši 3.000 Kč na účet Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správy chráněné krajinné oblasti České středohoří v Litoměřicích, která byla ve správním řízení uložena jeho manželce V. P., za pálení listí pod památným stromem. Tím Obci L. n. L. způsobil škodu ve výši 60.800 Kč. Zvolenou právní kvalifikaci pak odvolací soud odůvodnil mimo jiné i tím, že L. n. L. je obcí malou a má omezený rozpočet. Její hospodaření a nakládání s majetkem proto mělo projít jednáním zastupitelstva a být tímto orgánem schváleno, což je a v minulosti byla dle poukazu soudu běžná praxe malých obcí v ČR .

Takto zjištěný skutkový stav a z něho vycházející právní úvahy podle názoru Nejvyššího soudu bez dalšího pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku podřadit nelze. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu, považuje za minimálně předčasný a dostatečně neodůvodněný.

Z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že dovolateli kladly k tíži spíše to, že jako starosta nevykonával svou činnost v souladu s právními předpisy, především pak zákonem č. 128/2003 Sb., o obcích, kdy měl překračovat svoje pravomoci, a zároveň jednat v rozporu se zájmem Obce L. n. L. a k její škodě. V otázkách obecního hospodaření měl rozhodovat převážně svévolně a zastupitelstvo obce o svých rozhodnutích nijak neinformovat, natož aby je s ním předem projednával.

Takto charakterizované jednání dovolatele by však spíše odpovídalo právní kvalifikaci skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku , jehož se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) neplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Je třeba zdůraznit, že objektem trestného činu podle § 329 tr. zákoníku je nejen zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, ale i zájem na ochraně práv (včetně majetkových) a povinností fyzických a právnických osob; tedy i obcí a územně samosprávných celků.

Odvolacímu soudu je zároveň třeba vytknout, že v napadeném rozhodnutí nikterak nereagoval na námitky obviněného (dovolatele), že vedení obecní kroniky není povinností starosty vyplývající mu z výkonu funkce, že současně nejde o činnost, jíž by nebylo možno provádět za úplatu, nebo že zákon č. 132/2006 Sb., o kronikách, nijak nevymezuje povinný rozsah zápisů do ní. Zároveň nevysvětlil, na základě čeho dovodil, že do začátku roku 2009 s obviněným žádná dohoda o provedení práce v tomto směru nikým uzavřena nebyla. Písemné vyhotovení rozsudku také postrádá jakékoli úvahy stran společenské škodlivosti posuzovaného jednání jako tzv. materiálního korektivu trestní odpovědnosti.

Již se zřetelem k výše uvedenému nelze na stabilitě a právní moci napadeného rozhodnutí spravedlivě trvat. Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 7 To 338/2013-985, zrušil ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla poškozená obec L. n. L. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud druhého stupně bude muset věcí v rozsahu zrušení znovu zabývat a rozhodnout o podaném řádném opravném prostředku (odvolání obviněného). V dalším řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Jde zejména o to, aby napravil zjištěná pochybení, tj. aby se především důsledně vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného Mgr. J. P., jež se vztahují k nyní projednávané trestné činnosti, a odstranil Nejvyšším soudem zjištěnou vadu v právním posouzení jeho jednání (skutků), které v podobě jak bylo formulováno ve výroku o vině zrušeného rozsudku použité právní kvalifikaci neodpovídá (viz shora). Příslušné závěry ke všem shora naznačeným otázkám odvolací soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní. Za předpokladu, že by nadále hodlal setrvat v názoru, že obviněný spáchal trestný čin (přečin) zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, musel by skutky (eventuelně po doplnění dokazování v nezbytném rozsahu) nově popsat způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že zjištěný skutkový stav věci je podřaditelný pod znaky dané skutkové podstaty. Zároveň by se měl důsledně vypořádat s tím, zda vyvození trestní odpovědnosti u obviněného může obstát i ve světle zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio).

Protože dovolání podal pouze obviněný, je třeba závěrem poukázat na zásadu zákazu reformationis in peius , tzn. zákazu změny k horšímu, kterou je v novém řízení vázán jak soud prvního stupně, tak případně odvolací soud či Nejvyšší soud (§ 259 odst. 4 tr. ř., § 265s odst. 2 tr. ř.). Tato okolnost však podle názoru Nejvyššího soudu nápravě zjištěných vad v podstatě nijak nebrání. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (k těmto otázkám viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2017

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler