3 Tdo 1042/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1042/2015 -18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání, které podala obviněná JUDr. E. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 51/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 171/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 2 T 171/2014 , byla obviněná JUDr. E. T. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

v T. dne 21. 12. 2013 s vědomím, že dne 28. 9. 1995 uzavřela coby prodávající kupní smlouvu o prodeji parcel (vše v katastrálním území B. u T.) za částku 132.200,- Kč s manželi E. a M., B., která jí byla vyplacena, uzavřela dne 21. 12. 2013 v T. kupní smlouvu o prodeji pozemkových parcel - vše v katastrálním území B. u T. s kupujícími manželi D., a J., K., ve které v rozporu se skutečností deklarovala, že jí není známo, že by si jakákoliv třetí osoba činila nárok na vlastnictví k předmětným pozemkům, kdy využila toho, že manželé B. nepodali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a vylákala tak od kupujících manželů K. kupní cenu ve výši 490.000,- Kč, kterou tito uhradili splátkově ještě do konce roku 2013, když v důsledku zjištění, že si na nemovitost činí nárok ještě někdo jiný, kupující K. od kupní smlouvy na pozemky ze dne 21. 12. 2013 dne 13. 3. 2014 odstoupili a požadovali vrácení kupní ceny, k čemuž však nedošlo, čímž způsobila D., a J., K. škodu ve výši 490.000,- Kč .

Za to byla podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození D. K., a J. K., gen. vedeny mimo spis, odkázáni s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 12 To 51/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 3. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Namítla, že jednání popsané ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a dále že skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K tomu obviněná uvedla, že manželé K. provedli majetkovou dispozici (zaplacení kupní ceny) nikoli pro omyl či zamlčení podstatných skutečností, ale v příčinné souvislosti s nabytím vlastnictví k převáděným nemovitostem. Žádná škoda jim nevznikla, neboť za zaplacenou kupní cenu dostali dohodnutý ekvivalent. O tom, že se stali vlastníky předmětných nemovitostí, nemůže být pochyb. Podle právní věty rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 2 Cdon 848/97, smlouva o převodu nemovitostí není neplatná jen proto, že převodce dříve převedl stejné nemovitosti na jinou osobu, jestliže ke vkladu vlastnického práva pro tuto osobu nedošlo. Podle obviněné si soudy rozhodující v nyní projednávané věci neosvojily problematiku obligačních a věcněprávních účinků smlouvy, v důsledku čehož v rozporu s principem ultima ratio zasáhly nepřípustným způsobem do standardních civilních vztahů na úkor jednoho z jejich účastníků. Ve vztahu k extrémnímu nesouladu obviněná namítla, že z článku 1.4. smlouvy kupní ze dne 20. 12. 2013 nelze dovodit, že by jednala v úmyslu zamlčet, že by si jakákoli třetí osoba činila jakékoli právo nebo nárok ve vztahu k předmětu převodu, například vyplývající z restitučních či rehabilitačních předpisů. Žádné takové právo manželé B. vůči ní neprojevili. Pokud tedy podepsala předmětnou smlouvu, nedopustila se žádného úmyslného podvodného jednání vedeného snahou obohatit sebe nebo jiného. Podle obviněné proto nalézací soud nesprávně právně posoudil žalovaný skutek. Odvolací soud pak nedostál své přezkumné povinnosti a pochybení nalézacího soudu neodstranil.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12 To 51/2015-487, i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, č. j. 2 T 171/2014.

Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání uvedla, že soudy nesprávně vyřešily předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 trestního řádu, komu svědčí vlastnictví předmětných prodávaných nemovitostí. Jelikož ani obviněná ani manželé B. nepodali návrh na provedení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v souvislosti se smlouvou ze dne 28. 9. 1995, uzavřela obviněná dne 21. 12. 2013 s manželi K. rovněž druhou platnou kupní smlouvu. Proto je třeba manžele K. považovat za majitele pozemků převáděných kupní smlouvou a nikoliv za poškozené. Podle státní zástupkyně ovšem z uvedeného nevyplývá, že by se obviněná uzavřením druhé kupní smlouvy nedopustila trestného jednání. Uvedla totiž v omyl manžele B., kteří byli přesvědčeni, že jim svědčí právo vlastnictví k pozemkům převedených smlouvou z roku 1995. Poté, co E. B. zjistil, že do katastru nemovitostí není jako vlastník zapsán on, ale stále obviněná, a že na nemovitosti vázne exekuce, spojil se s obviněnou, která jej ubezpečila, že se nic neděje, že je vše v pořádku, že jej upozorní, až bude její exekuce vyřešena. Svědek mohl z jejího ujištění vycházet, neboť spoléhal, že jako právnička a kamarádka vše vyřídí v souladu s uzavřenou kupní smlouvou. Zůstává vyřešit otázka, zda manželé B. dostáli zásadě práva náležejí bdělým .

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2015, sp zn. 12 To 51/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 2 T 171/2014, a aby Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněná JUDr. E. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněné v převážné míře odpovídaly. Nejvyšší soud přitom zjistil, že byly uplatněny zčásti důvodně. Obviněné lze přisvědčit do té míry, že soudy nesprávně vyřešily předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 trestního řádu, komu svědčí vlastnictví prodávaných nemovitostí. Případně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 2 Cdon 848/97, jehož závěry na projednávanou věc dopadají. Obviněná tak nemohla vytýkaným jednáním způsobit manželům K. škodu způsobem, který dovodily v předchozím řízení oba soudy, jelikož se tito na základě smlouvy uzavřené s obviněnou stali vlastníky předmětných nemovitostí. Obdrželi tedy ekvivalent jimi uhrazené kupní ceny.

Naproti tomu je však třeba uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu . Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tdo136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo by nesprávné vykládat předmětné ustanovení trestního zákoníku tak, že podvedený i poškozený musí být nutně jedna a tatáž osoba.

V projednávané věci podle skutkových závěrů soudů obviněná nejprve v roce 1995 uzavřela coby prodávající kupní smlouvu o prodeji nemovitostí s manžely B. Na jejím základě vznikl obviněné závazek převést na kupující vlastnictví předmětných nemovitostí, který však nikdy nesplnila a ani k tomu neučinila žádné právní kroky, např. podání návrhu na vklad vlastnického práva u katastrálního úřadu. Od kupujících současně přijala úhradu celé kupní ceny. Když kupující v roce 2012 zjistil, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí stále evidovány na obviněnou, a navíc jsou postiženy exekucí, kontaktoval telefonicky obviněnou, která jej ubezpečila, že se nic neděje, že je vše v pořádku a že ho upozorní, jakmile bude její exekuce vyřešena. Je nepochybné, že závazek obviněné převést na kupující předmětné nemovitosti stále trval (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96). Obviněná přesto v roce 2013 převedla nemovitosti na manžele K. za kupní cenu 490.000 Kč. Nové kupující nejenže neinformovala o podstatné okolnosti týkající se převáděných nemovitostí, totiž že je zavázána je převést na jiné osoby a tyto si na ně činí nárok, naopak je v kupní smlouvě ubezpečila o opaku. Soudy správně dovodily, že manželé K. byli jednáním obviněné uvedeni v omyl. Pokud by byli o této okolnosti informováni, nikdy by podle svého vyjádření kupní smlouvu neuzavřeli. Výsledkem je pro ně nyní soudní spor o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

Pokud jde o škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, jednáním obviněné nebyla způsobena manželům K. (viz výše), nýbrž původním kupujícím, manželům B. Podle Nejvyššího soudu totiž závazku obviněné převést na manžele B. předmětné nemovitosti odpovídala jejich pohledávka vůči ní, tvořící součást jejich majetku. V důsledku trestného jednání obviněné došlo k nemožnosti plnění daného závazku (§ 575 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), a tím i ke zmenšení majetku původních kupujících odpovídajícímu tržní ceně nemovitostí (§ 137 trestního zákoníku). Původním kupujícím tak vznikl nejen nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (zaplacené kupní ceny), ale i na náhradu způsobené škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

Obiter dictum Nejvyšší soud doplňuje, že opodstatněná nemohla být námitka obviněné odkazující na zásadu vigilantibus iura skripta sunt (bdělým náležejí práva), neboť jejím uplatněním by dovolatelka profitovala ze svého trestného jednání. Přihlédnuto přitom bylo ke vzájemnému vztahu důvěry mezi ní a původním kupujícím, umocněnému jejím právním vzděláním, charakterem pozemku, skutečnosti, že původní kupující prakticky po celou dobu platil daň z nemovitosti, a zejména k tomu, že obviněná jej opakovaně utvrzovala v přesvědčení o splnění svého závazku.

Ač Nejvyšší soud částečně přisvědčil námitkám dovolatelky, je zřejmé, že její jednání popsané ve skutkové větě i tak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jímž byla uznána vinnou, byť poškozeným je někdo jiný, než dovodily soudy v předchozím řízení. Z uvedeného pak zjevně plyne, že samotné projednání takto podaného dovolání nemůže zásadně ovlivnit (změnit) postavení obviněné a současně nejde po právní stránce o otázku zásadního významu, když právně-kvalifikační problémy, výše naznačené, byly již judikatorně vyřešeny.

Dovolací soud tedy podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce zásadní význam.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu