3 Tdo 1035/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1035/2015-20

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný L. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 82/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 2/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění: I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 T 2/2015, byl obviněný L. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 10. 2014 kolem 04.25 hodin v P., poblíž kavárny I., poté co od Masarykova nádraží pronásledoval a utíkal za H. M., tuto zde dostihl a se záměrem získat její kabelku, kterou měla zavěšenou přes rameno, jí fyzicky napadl a požadoval vydání kabelky, a když mu H. M. odmítla kabelku vydat, opětovně ji fyzicky napadl údery pěstí do hlavy a sražením na zem, a když poškozená upadla a svým tělem zakryla kabelku, pak z místa odešel .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 T 2/2015, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 82/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 T 2/2015-231, za tento trestný čin a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 1 T 214/2014, jemu doručeným dne 20. 11. 2014, s vyznačenou právní mocí dnem 11. 12. 2014, a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 T 188/2014, jemu doručeným dne 10. 12. 2014, s vyznačenou právní mocí dnem 19. 12. 2014, odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území soudního okresu Nymburk v trvání 4 (čtyř) roků.

Rozsudkem dále byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech v trestním příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 1 T 214/2014, a v trestním příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 T 188/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud v důsledku změny, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. L. dovolání (č. l. 294-301), v němž dle jeho obsahu uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že za uvedeného stavu představuje hodnocení důkazů v projednávané věci exces, který je v rozporu s principy právní logiky. Závěr o vině nelze bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit. Má za to, že závěr, jakož i právní kvalifikace, ke kterým soudy dospěly ohledně skutku tak, jak je popsán v rozhodnutí soudu prvního stupně, a tak, jak byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nemohou obstát. Obviněný zejména namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Popřel, že by jednal v úmyslu zmocnit se kabelky poškozené H. M. nebo se s touto o její kabelku přetahoval. Pokud by sám nepřiznal, že poškozenou dvakrát udeřil, fakticky by soudy nebyly schopny v tomto směru skutkový stav osvětlit, když výpověď poškozené byla nejistá a videozáznam nic takového neprokazuje. Poškozená ve své výpovědi s jistotou neuvedla, že chtěl její věci, veškeré dotazy upřesnila až k dotazu soudu. Kamerový záznam, na který soudy odkazují, je dle obviněného v tomto směru zcela neprůkazný a ze záznamu není zřetelné, k čemu mezi nimi vlastně došlo. Napadl taktéž hodnocení svědeckých výpovědí soudy, zejména výpověď svědka J. R., k jehož výpovědi dle jeho názoru nelze přihlížet, neboť svědek samotnému napadení nepřihlížel a o incidentu ví pouze z vyprávění poškozené, a dále svědků H. L. a G. L., jejichž výpovědi soud vyhodnotil jako rozporné a nepřihlédl k nim, aniž by však tento svůj postoj jakkoli odůvodnil.

Obviněný dále nastiňuje vlastní verzi celé události, kdy uvádí, že incidentu předcházelo napadení jeho osoby, což potvrzují svědci H. L. a G. L., a to osobami, které se fyzicky podobali poškozené a svědkovi J. R., kdy obviněný přiznává, že se v identifikaci obou osob spletl. Fyzické napadení poškozené tak nebylo vedeno s úmyslem zmocnit se její kabelky, ale bylo reakcí na její předchozí domnělé jednání vůči jeho osobě (povzbuzování k dalšímu bití jeho osoby, úder), kdy měl v úmyslu vyříkat si předchozí napadení jeho osoby s údajnými pachateli, zejména pak ale s mužem, s kterým byl zaměněn svědek J. R., resp. konfrontovat údajné pachatele, aby se incident (napadení jeho osoby) již nikdy neopakoval. Skutečnost, že byl napaden, byla potvrzena svědkyní H. L., která mu dokonce otírala krev. Obviněný je přesvědčen, že kvalifikace dvou facek z nedorozumění jako trestného činu je rovněž v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 82/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 T 2/2015, zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 8. 7. 2015 (č. l. 306). Dne 30. 7. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 761/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného L. L. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 82/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozené H. M., svědků J. R., H. L. a G. L., stejně jako jeho vlastní výpovědi a záznamu z kamerového systému) a vadná skutková zjištění (zejména stran skutečnosti, které incidentu předcházeli, tedy napadení jeho osoby, stran toho, zda se s poškozenou opravdu o kabelku přetahoval či ji rozepnul bundu, jak konkrétně ji měl fyzicky napadnout, dále pak zjištění stran toho, zda by se v časovém rozmezí, kdy se incident uskutečnil, stihl s poškozenou přetahovat o její kabelku a bundu či zda by poškozenou napadl, pokud se pohybovala ve společnosti muže), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny a hodnocení zejména svědeckých výpovědí tak, jak bylo soudy provedeno, je nepřípustné) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný rozvádí předchozí napadení jeho osoby osobami, které později mylně ztotožnil jako poškozenou a svědka J. R., rozběhl se za nimi, aby si s nimi předchozí napadení své osoby vyříkal, zejména pak se svědkem J. R., který však utekl, kdy on dostihl toliko poškozenou, které dal facku a pak ji ještě udeřil otevřenou dlaní, což bylo z jeho strany reakcí na její údajné předchozí jednání vůči jeho osobě, následně se vrátil na nádraží a odjel).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .

Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá . Úmysl pachatele (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998 1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 - 1558.

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z provedeného dokazování vyplynul skutkový stav věci spočívající v tom, že obviněný pronásledoval a utíkal za poškozenou H. M., a to v úmyslu zmocnit se její kabelky, a když tuto dostihl a poškozená mu odmítla kabelku vydat, užil vůči její osobě násilí spočívající v úderech pěstí do oblasti hlavy a sražením na zem.

Obviněný nijak nepopírá, že poškozenou fyzicky napadl poté, co za ní a svědkem J. R. utíkal. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že muž, který na ní zaútočil, po ní požadoval vydání kabelky a bundy. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že výpovědi svědků, poškozené H. M. a J. R. zcela korespondují nejen mezi sebou navzájem, ale i s kamerovým záznamem, který zobrazuje přesně to, co ve svých výpovědích uvedli tito svědkové (str. 3 rozsudku nalézacího soudu), s tím, že tyto důkazy jsou zcela jednoznačně věrohodné a obžalovaného z trestného jednání bezpečně usvědčují (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Jednání obviněného bylo motivováno tím, že se chtěl zmocnit osobních věcí poškozené a zcela nepochybně svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Argumentace obviněného v podstatě spočívá v tvrzení, že jeho jednání bylo reakcí na předchozí napadení jeho osoby. Takováto skutečnost, byť Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, že k předchozímu incidentu vůči jeho osobě snad mohlo dojít, je pro posouzení viny obviněného zcela irelevantní. Obviněný své jednání zcela nekriticky bagatelizuje, když incident, při němž v ranních hodinách pronásledoval ženu, tuto fyzicky opakovaně napadl a snažil se jí vzít osobní věci, popisuje jako dvě facky z nedorozumění . Oním nedorozuměním má obviněný zřejmě na mysli skutečnost, že poškozenou a svědka J. R. zaměnil za osoby, které jej měly údajně fyzicky napadnout, na což on reagoval způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku. Obviněný má za to, že jeho jednání lze snad tímto způsobem do určité míry ospravedlnit či přinejmenším hodnotit jako částečně pochopitelné, přehlíží však zcela skutečnost, že se dopustil násilí vůči jiné osobě, tedy jednání, které je až na zcela výjimečné případy (nutná obrana, krajní nouze) zcela nepřípustné. Navíc byl prokázán jeho úmysl stran zmocnění se osobních věcí poškozené.

S ohledem na výše uvedené tedy nelze připustit, že by se v projednávané věci mohlo jednat o porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak se obviněný dovolává. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob).

Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitku, že nebyla prokázána objektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, kteroužto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu