3 Tdo 1034/2013
Datum rozhodnutí: 20.11.2013
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník, § 415 předpisu č. 40/1964Sb.



3 Tdo 1034/2013-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná J. R. (roz. K.), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 To 122/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 30 T 79/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 T 79/2012 , byla obviněná J. R. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustila tím, že dne 1. 9. 2011 v době kolem 18.30 hodin v k. ú. obce P., okr. B. v., na zahradě domu řádně nezabezpečila proti útěku psa rasy argentinská doga, kterého venčila a porušila tak povinnost vyplývající zejména z ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdy pes unikl ze zahrady, kde ho venčila a přes nedostavěný plot se dostal na sousední pozemek chaty, kde zaútočil na poškozeného M. B., který pracoval na zahradě, a to tak, že na něj pes začal dorážet, čemuž se poškozený bránil máváním rukama a nohama a kovovým kýblem, avšak pes jej pokousal na dolní končetině, a způsobil mu tak lalokovité poškození pravého bérce s odtržením kůže až k fascii na přednovnitřní straně v délce 5 cm a na zevní straně dvě ranky po zubech, přičemž v důsledku tohoto zranění došlo u poškozeného M. B. k citelnému omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů .

Za to byla odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody.

Proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 30 T 79/2012, podala obviněná odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 To 122/2013 , a to tak, že podle 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněná uznává vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě totožného skutkového stavu, a obviněnou odsoudil podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Současně byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému M. B., škodu ve výši 116.178,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. B. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 257 - 259) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Obviněná vyslovila nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu Brno - venkov, nicméně si je vědoma, že jejich nesprávnost nelze v rámci dovolacího řízení namítat. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl soud odvolací k nesprávné právní kvalifikací skutku, když změnil v její prospěch pouze posouzení, že se nejednalo o porušení důležité povinnosti. I odvolací soud tak nesprávně právně posoudil skutek, když ji přičítal následek, který s jejím jednáním nespojuje příčinná souvislost a nesplňuje objektivní ani subjektivní znaky trestného činu. Uvedla, že svým jednáním žádný trestný čin nezpůsobila, nezavinila, a tedy ani zaviněně neporušila žádnou právní povinnost, a mezi jejím jednáním a újmou na zdraví poškozeného nebyla příčinná souvislost. Přesto byla dovolatelka pravomocně odsouzena za trestný čin, který nespáchala, resp. za jednání, které bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin.

Namítla, že soudy obou stupňů náležitě neuvážily při posuzování otázky všechny skutečnosti, resp. zda se jednalo z její strany o zaviněné či nezaviněné jednání (resp. spíše nejednání), když je dle jejího názoru evidentní, že ve vztahu k chování psa nemohla do puntíku plnit povinnost dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), aniž by současně nepřestala plnit stejnou povinnost podle § 415 obč. zák. vůči nezletilému dítěti, které měla hlídat. Nedodržení povinnosti podle § 415 obč. zák. je odpovědností za zavinění, které však u ní dáno není, přičemž nemůže být činěna odpovědnou za nemožné plnění povinnosti. Uvádí, že jejím úkolem byla péče o malé dítě, nikoli o psa. V objektu se nacházel ještě jeden pes, který byl umístěn v kotci v zahradě přímo v sousedství poškozeného, a i na tohoto psa se vztahovalo poučení chovatele, že si jej nemá všímat. Obviněná dále hypoteticky dovozuje, že naopak v případě, pokud by věnovala pozornost psovi a nikoli dítěti, přičemž dítě by utrpělo úraz, byla by právem činěna odpovědnou pro tento úraz, avšak opačně takto postupovat nelze.

Obviněná zároveň zpochybňuje i závažnost následků na zdraví poškozeného a příčinnou souvislost mezi vznikem této újmy a svým jednáním. Ze zdravotnické dokumentace ve spisu i z odborného vyjádření MUDr. Krejzlíka, CSc., totiž nesporně vyplývá, že poškozený původně neměl tak závažné zranění, jak sám prezentuje, jednalo se pouze o protržení kůže pravého bérce v délce cca 5 cm, které nemělo charakter těžkého ublížení na zdraví. Obviněná uvedla, že po ošetření poškozený bez omezení pokračoval v běžném způsobu života a nadále aktivně sportoval a manuálně pracoval v okolí své chaty, čímž si zcela zjevně po deseti dnech sám způsobil komplikace (zánět způsobený zanesením infekce a následné otoky), které si vyžádaly následnou hospitalizaci, a to na 3 dny. I když je podíl chování poškozeného na rozsahu komplikací patrný, soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s otázkou, zda tzv. těžké ublížení na zdraví poškozeného bylo prokazatelně v bezprostřední příčinné souvislosti s kontaktem se psem, nebo zda následné komplikace nebyly naopak v bezprostřední příčinné souvislosti s jedním poškozeného samotného v době po tomto kontaktu. Je proto toho názoru, že v této věci existuje extrémní nesoulad mezi dostupnými důkazy na jedné straně a skutkovými a potažmo právními závěry soudu na straně druhé. Z tohoto pohledu pak napadá jak výrok o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, tak výroky o povinnosti k náhradě škody učiněné s odkazem na § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 228 odst. 1 tr. ř.

Konečně pak namítá, že soudy nezohlednily ani princip ultima ratio, jehož uplatnění bylo v dané věci namístě.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a zrušil též všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby buď ve věci sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby, popřípadě přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek, kdy za relevantní lze považovat námitky, jimiž obviněná zpochybňuje naplnění příčinné souvislosti mezi svým jednáním a způsobeným následkem a naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Dle názoru státního zástupce však obviněná svými námitkami balancuje na hraně námitek skutkových, když tyto své právní závěry částečně opírá o vlastní skutková zjištění, nikoli o skutková zjištění soudů.

Jako neopodstatněnou shledal státní zástupce námitku, že obviněná neměla povinnost o psa pečovat, neboť byla povinna pečovat o malé dítě a s tím související její hypotetické úvahy. Uvedl, že obviněná přehlíží, že ty pasáže skutkových zjištění soudů, podle kterých inkriminovaného psa venčila, čímž konkludentně převzala odpovědnost za případné škody vzniklé chováním takového zvířete. Námitka zpochybňující samu existenci právní povinnosti obviněné ve smyslu § 415 občanského zákoníku, tak postrádá náležitý skutkový podklad. Za neopodstatněnou shledal státní zástupce i námitku stran nedostatku subjektivní stránky přisouzeného přečinu, kdy uvedl, že pro vymezení vědomé nedbalosti platí objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem, neboť přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Nedodržení potřebné míry opatrnosti lze u obviněné usuzovat právě vzhledem k tomu, že k venčení psa takto robustního plemene, jehož chování navíc znala, přistoupila právě přitom, kdy měla pečovat o malé dítě, což logicky snížilo míru její pozornosti věnované psovi. Zároveň jako osoba znalá místa musela vědět, že pes se pohybuje na neoploceném pozemku a může tak kdykoli utéci a napadnout i cizí osoby a způsobit jim i vážnější poranění, přičemž zde nebyla dána žádná okolnost, která by takovému předpokladu bránila. Přitom si zároveň musela být, jako průměrně disponovaný člověk, vědoma, že pes obdobného druhu se může vymknout kontrole a následně svým útokem způsobit jinému vážné poranění, přičemž právě bez jakýchkoli přiměřených důvodů spoléhala, že se tak nestane. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce absence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem v podobě těžké újmy na zdraví. Komplikace spočívající v infekci rány vzniklé pokousáním si obviněná mohla dobře představit jako možný následek, když skutečnost, že v případě pokousání psem se rána velmi snadno zanítí, je obecně známa (což je dáno již tím, že v tlamě psa je logicky značně nehygienické prostředí).

Závěrem státní zástupce uvedl, že neobstojí ani námitka obviněné, že její trestní postih je vyloučen s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Jednání obviněné již s přihlédnutím k povaze utrpěných poranění a jejich následků na zdravotní stav poškozeného vybočilo z rámce běžných občanskoprávních odpovědnostních vztahů a přesáhlo tak do roviny práva trestního, kdy je třeba uvést, že poškozená sama ani neprojevila ochotu věc řešit prostředky v rámci soukromoprávního jednání.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněná se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila k podanému vyjádření státního zástupce , kdy uvedla, že dovolání směřuje proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci a nikoli do oblasti skutkových zjištění, jak dovozuje státní zástupce. Zdůraznila, že soudy především nesprávně zhodnotily existenci subjektivní stránky trestného činu a nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, kdy nebylo v hlavním líčení prokázáno, že by psa venčila. Tento závěr vychází z výpovědi majitele psa, který nebyl v době incidentu přítomen, a touto výpovědí se toliko zbavil odpovědnosti za nedostatečné zajištění psa. Takový závěr soudu je ale v rozporu i s výpovědí samotného poškozeného, který uváděl, že psa nikdo nevenčil. Napadené rozhodnutí presumují zavinění obžalované, která má nést objektivní odpovědnost za následek způsobený útokem psa, za kterého odpovědnost nenesla. Do objektu přišla hlídat nezletilé dítě, což dle našeho právního názoru není právní úkon, na základě kterého by převzala odpovědnost za psa, kterého se navíc bojí. Majitel své psy obviněné nikdy nesvěřil, a ona o ně nikdy neprojevovala zájem. Obviněná je přesvědčena, že v této věci nese odpovědnost za následek majitel psa, který ho v domě a na pozemku řádně nezajistil, ani nikoho nepověřil jeho hlídáním. Majitel psa se taky k odpovědnosti přihlásil a vyvinul snahu řešit celou záležitost mimosoudně (nejen omluvou, ale i finančním odškodněním).


III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 To 122/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou J. R. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nelze podřadit ty námitky obviněné, jimiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozeného a majitele psa) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, zda byla za psa odpovědná, resp. zda byla či nebyla hlídáním psa jeho majitelem pověřena, zda bylo v jejích silách vedle péče o malé dítě věnovat psovi pozornost, a zejména pak, zda byla psa venčit; dále sem spadají námitky stran rozsahu zranění poškozeného a průběhu jejich ošetření, resp. léčení), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že nebylo prokázáno, že psa venčila) či námitky stran vlastní verze skutkového stavu věci (kdy obviněná namítá, že psa nevenčila, ale toliko šla vynést odpadky a pes z domu odešel sám bez jejího vědomí).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Obviněná byla uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.

Trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 112 tr. zákoníku. Poranění způsobené pokousáním psem, které je možno kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví, zakládá u majitele psa trestní odpovědnost za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku, jestliže majitel, který psa náležitě neopatřil, znal nebo mohl a měl znát jeho nebezpečnost (srov. R 34/1954).

Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

Obviněná svou argumentační konstrukci staví zejména na skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by psa venčila, a tedy za něho tímto konkludentním jednáním převzala odpovědnost. Je namístě třeba připomenout, že dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněná psa venčila.

Podle ustanovení o obecné povinnosti dle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Toto ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, a vztahuje se samozřejmě i na toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale - i bez konkrétně stanoveného pravidla chování - počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Takto stanovená generální prevence je součástí občanskoprávního odpovědnostního systému.

Pokud obviněná do domu docházela za účelem hlídání malého dítěte, byla zcela jistě obeznámena s faktem, že v domě se nachází pes. Pokud pak takovéhoto psa vzala na procházku, resp. vyvenčit jej na zahradu, počínala si sice nad rámec svých povinností původně jí určených, ale tímto konkludentním jednáním převzala odpovědnost za psa a jeho chování, a tedy i za možné důsledky, resp. škody způsobené jeho chováním. Pokud pak obviněná namítala, že jí pes do péče svěřen nebyl a že si jej proto nevšímala, tím, že se jej rozhodla zcela dobrovolně vyvenčit, převzala nad ním dozor. Namítala-li pak, že péče o malé dítě ji zcela zaměstnávala a neměla tedy čas se psovi jakkoli věnovat, pak si obviněná počínala nezodpovědně, neboť svým jednáním převzala dozor nad psem, kterého se, jak sama uvedla, bála, a k jehož dozoru neměla dostatečný prostor, neboť současně věnovala péči malému dítěti, které v dané době začínalo chodit. Obviněná tedy tím, že psa venčila, nad ním převzala dozor, resp. odpovědnost. Z tohoto skutkového závěru je pak nutno v uvedené fázi řízení i vycházet.

Obviněná dále namítla nedostatek subjektivní stránky přisouzeného přečinu.

Z hlediska subjektivní stránky se u uvedeného přečinu vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo o vědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , kdy tato je dána tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání, tedy že spoléhal na to, že škodlivý následek nezpůsobí.

Jak správně uvedl státní zástupce, kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu.

Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti . V situacích, které vůbec nejsou upraveny právními předpisy nebo sice jsou upraveny, ale jen ve zcela obecné poloze (např. péče o malé dítě v rodině) se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka . Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko . Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235 - 239).

V projednávané věci je zřejmé, že obviněná nedodržela potřebnou míru opatrnosti. Sama uvedla, že se psa bála, z čehož lze usuzovat, že se jednalo o zvíře, které bylo sto takovýto pocit vyvolat i v jiných osobách, přesto vzala tohoto robustně stavěného psa, u něhož se předpokládá velká fyzická síla, vyvenčit, ačkoli jí bylo majitelem řečeno, ať si zvířete nevšímá, že venčení zajistí sám, a to za situace, kdy se starala o malé sotva chodící dítě, které, jak sama uvedla, vyžadovalo neustálou pozornost. Pokud tedy k dítěti přibrala fyzicky velkého a silného psa, její schopnost oběma věnovat dostatečnou pozornost se značně snížila. Aby byla schopna zajistit dítě, odepnula psa z vodítka dříve, než měla, tedy v části ještě ne zcela oplocené zahrady, a spoléhala na to, že tento sám dojde do domu. Jelikož se jednalo o rodinnou přítelkyni majitele psa a v domě pravidelně pečovala o jí svěřené dítě, lze mít za to, že byla s domem, jejím okolím i psem samotným dobře obeznámena. Věděla o tom, že oplocení domu je ve stadiu výstavby, tedy ještě neúplné. Je pak znalostí zcela běžnou, resp. obecnou vědomostí, že pes může mít tendenci utíkat, zaútočit na lidi a jako šelma taktéž způsobit zranění, navíc se jednalo o fyzicky silného psa, resp. psa dominantního plemene. Nejvyšší soud nijak nepolemizuje s tím, že obviněná chtěla psa vyvenčit v dobrém úmyslu, tedy dopřát zvířeti pohyb, nicméně tím, že nedodržela dostatečnou pozornost, resp. potřebnou míru opatrnosti, v důsledku čehož zvíře uteklo na sousední pozemek, kde zaútočilo na poškozeného, jednala nedbalostně, kdy se spoléhala i přes veškerou znalost možných následků, že k těmto nedojde. Uvedenou námitku tedy Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou.

Obviněná dále uplatnila námitku absence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobenými následky v podobě těžké újmy na zdraví. V této souvislosti namítla, že nebyla naplněna podmínka následku v podobě těžké újmy, kdy si dle jejího názoru tento následek způsobil poškozený sám ex post, neboť ošetřenému zranění nevěnoval dostatečnou péči.

Této námitce nelze přisvědčit. Zranění poškozeného bylo zcela prokazatelně způsobeno kousnutím, tedy útokem psa, který na poškozeného zaútočil, když se v důsledku nedostatečné opatrnosti obviněné dostal na pozemek poškozeného. Z výslechu znalce MUDr. Zdeňka Krezlíka (protokol o hlavním líčení ze dne 28. 11. 2012, č. l. 180 184) se pak podává, že při kousnutí došlo k přerušení nervu, těžko se to napraví, 3 -4 roky při změně počasí pociťuje bolestivost jako nepříjemnou. Budou potíže při dlouhodobém zatížení, když by např. 8 -10 hodin stál . Poškozený musel nosit na noze návlek, neboť zde byla hrozba otoků s tím, že ta je zde na půl roku až 5 let. Do stavu před zraněním se nedostane nikdy, chybí část nervu . Znalec dále uvedl, že v popisu se poškození nervu neobjevilo, neboť v té době, kdy bylo prováděno ošetření, nemohli lékaři tušit, že došlo k poškození nervu . Rozsah následků zranění se tedy objevil s určitým časovým odstupem a znalec na tomto vývoji neshledal nic neobvyklého. Stejně jako státní zástupce v rámci vyjádření i Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí č. 39/1980-I. Sb. rozh. tr., podle kterého příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem je zachován i v případě, dojde-li při léčení poškozeného ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení přesahující šest týdnů. Proto je nutno při hodnocení poruchy zdraví naplňující znaky těžké újmy na zdraví k této skutečnosti přihlížet .

Nejvyšší soud se zabýval též námitkou obviněné, v rámci níž namítla porušení zásady subsidiarity trestní represe . K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné, a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Nutno uvést, že skutek obviněné vykazuje známky trestné činnosti nedbalostního charakteru. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva).

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4) .

Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněné, že její jednání nemělo podléhat trestní represi. Jednání obviněné s ohledem na způsobená zranění, resp. důsledky, která tato zranění mají z dlouhodobého hlediska na zdravotní stav poškozeného, kdy Nejvyšší soud nad rámec projednávané věci podotýká, že zranění způsobená psem nelze nijak bagatelizovat, neboť psa je možno považovat i za zbraň, a míru nedbalosti jí přisouzené, lze podřadit pod jednání spadající do roviny trestněprávního postihu.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. R. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a