3 Tdo 1033/2011
Datum rozhodnutí: 21.09.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák.




3 Tdo 1033/2011 -27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2011 o dovolání podaném S. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 24/2011 ze dne 11. května 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 13/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 13/2009 ze dne 31. ledna 2011 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový stav je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Dále mu bylo podle § 60a odst. 3 tr. zák. uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době uhradil škodu způsobenou trestnou činností a pracovníku probační a mediační služby ČR pravidelně dokládal splácení způsobené škody. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání S. H. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 24/2011 dne 11. května 2011 tak, že z podnětu odvolání obviněného zrušil částečně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.), a to ve výroku o náhradě škody a znovu sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. o podaném návrhu na náhradu škody rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odkázal poškozeného A. J. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal S. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku znovu zopakoval svoji dosavadní obhajobu spočívající v tom, že se jemu přisuzovaného trestného činu nedopustil a v rámci celého trestního řízení neměnil svou výpověď (na rozdíl od poškozeného). Ze skutkových zjištění dle jeho přesvědčení nelze v žádném případě dospět k závěru, že spáchal označený trestný čin s tím, že závěry napadeného rozhodnutí jsou v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž poukázal na skutečnost, že celý spor mezi ním a panem J. st. má od samého počátku ryze občanskoprávní charakter a nikdy neměl být řešen před trestním soudem. Znovu zopakoval, že půjčka 600.000,- Kč nikdy neproběhla, zpochybnil věrohodnost poškozeného A. J. jako svědka, stejně jako svědeckou věrohodnost jeho rodinných příslušníků. Poukázal na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem peníze poškozenému nevrátit s tím, že obligatorní naplnění subjektivní stránky trestného činu nelze ze skutkových zjištění soudů dovodit, když uvedl, jakým způsobem hodlal půjčených 1.329.000,- Kč splatit. Taktéž zpochybnil způsob, jakým soudy hodnotily výpověď svědků L. a L. V trestním řízení dle jeho přesvědčení byla zcela opomenuta zásada subsidiarity trestní represe a zní vyplývající princip ultima ratio s tím, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu nepřípustné. To vše poukazem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) a Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud). Poukázal na skutečnost, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. V závěru argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že i kdyby byl výrok o vině správný, byl mu vzhledem ke všem okolnostem uložen nepřiměřeně přísný trest. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k tomu dovolatel uvedl, že odvolací soud ve svém usnesení odkázal na § 259 odst. 3 tr. ř., který však hovoří o rozsudku a nikoli usnesení a daný výrok je tak neúplný, když chybí podstatné náležitosti rozsudku; v rozhodnutí také chybí jasný výrok a odůvodnění o tom, jak bylo naloženo s dalšími námitkami obsaženými v dovolání. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno a věc přikázána Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zástupci České republiky, které jej obdrželo dne 1. 8. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

V rámci předmětného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího), byl nesprávně posouzen jako daný trestný čin, přestože se jedná o trestný čin jiný nebo popsaný skutek není vůbec trestným činem.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nelze uplatnit tu část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, či zpochybnil šíři, kvalitu, či způsob hodnocení provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. K uvedenému je však namístě uvést, že soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem, když neuvěřily jeho obhajobě. Vycházely tak zejména z výpovědi poškozeného A. J., A. J. ml., Z. J., J. P., L. S. a J. Š., když soudy i řádně zdůvodnily, proč považovaly svědectví svědků L. a L. za účelové. Dále vycházely (z ve věci provedených) listinných důkazů, které byly provedeny zejména ke zjištění finanční situace dovolatele a k soudním sporům, ze kterých hodlal získat finanční prostředky. Z těchto důkazů pak jednoznačně vyplynulo, že dovolatel, ač ve značně tíživé finanční situaci, vypůjčil si od poškozeného pod nepravdivou záminkou opravy domu značnou finanční hotovost, v čemž je obecnými soudy zcela v souladu se zákonem spatřován trestný čin podvodu podle trestního zákona.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle rozhodnutí Ústavního soudu.

Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení § 33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka týkající se nepřiměřené přísnosti (dovolateli) uloženého trestu, nemůže být takto právně relevantně uplatněna pod žádným, ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.

Pokud by tedy obsahem dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.

Naproti tomu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je právně relevantní námitka stran užití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Ze soudy učiněných skutkových zjištění stavu je však zřejmé, že jednání dovolatele překročilo rámec občanskoprávních vztahů a vznikl tak prostor pro uplatnění trestního práva coby prostředku ultima ratio. To proto, že se takovýmto jednáním dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozeného J. st., takže nezbylo než reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Současně je nutno poukázat na ustanovení § 1 tr. zák. (jež byl v dané věci v souladu s pravidly časové působnosti trestních zákonů aplikován), podle kterého účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob . Pokud tedy dovolatel svým jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, čímž poškodil zájem chráněný tímto trestním zákonem, je uplatnění trestního práva a následné trestně právní sankce zcela namístě. Proto je namístě uvést, že je třeba, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout námitku dovolatele, že trestnímu soudu nepřísluší řešit otázku vzájemných závazků mezi ním a poškozeným, neboť pokud některá v tomto (občanskoprávním) vztahu jednající osoba naplní současně všechny znaky některé ze skutkových podstat popsaných ve zvláštní části trestního zákona, zejména tedy v § 250 tr. zák., dostává celý vztah i trestněprávní rozměr, vyžadující aplikaci trestních předpisů tak, aby byl naplněn zmíněný účel trestního zákona i trestního řádu, spočívající ve zjištění trestného činu a spravedlivém potrestání pachatele. Tento právní názor soudů obecných i soudu dovolacího obstojí též s poukazem na dovolatelem uváděnou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Za právně relevantní námitku lze akceptovat i tu, v rámci které dovolatel namítá absenci subjektivní stránky označeného trestného činu. Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se totiž dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel pod falešnou záminkou půjčky na dostavbu svého rodinného domu s vědomím, že A. J. bude akceptovat pouze takovéto důvody zároveň spojené s jeho tíživou osobní situací, vylákal od A. J. postupně částky ve výši 600.000,- Kč a 1,329.000,- Kč .. . S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že k naplnění objektivní i subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu podvodu došlo již uvedením této falešné záminky, když dovolatel zcela úmyslně uvedl falešnou záminku pro půjčení peněz, ačkoli je uvedeným způsobem použít nechtěl a nepoužil (což ostatně dovolatel nepopírá) a je zřejmé, že pokud by poškozený J. znal pravý účel použití peněz, tyto by dovolateli nepůjčil. Nelze než uzavřít, že dovolatel takto jiného zcela vědomě a úmyslně uvedl v omyl za účelem vlastního obohacení. Navíc je možno uvést, že i otázkou, do jaké míry mohl dovolatel věřit tomu, že půjčené peníze včas vrátí, se soudy podrobně zabývaly.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Ani v tomto případě však dovolatel neuplatnil žádné námitky, jež by bylo možné pod dané ustanovení podřadit, když v argumentaci, kterou k danému dovolacímu důvodu uvádí, není možné shledávat námitku, že by v napadeném rozhodnutí byl neúplný či chybějící výrok. Dovolatel pouze s odkazem na § 259 odst. 3 tr. ř. uvedl, že podle tohoto ustanovení může odvolací soud rozhodnout rozsudkem, nikoli usnesením a v daném případě tak nejsou splněny náležitosti rozsudku dle § 120 tr. ř. V naznačených souvislostech je však třeba odkázat na ustanovení § 265 tr. ř., podle kterého, zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle komentáře k trestnímu řádu (k uvedenému ustanovení) se v praxi vychází z toho, že rozhodnutí, jímž odvolací soud pouze zruší rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, a buď vůbec nerozhoduje nebo odkáže poškozeného ve smyslu tohoto ustanovení na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, má formu usnesení (§ 119 odst. 1 tr. ř., § 134 tr. ř.). Je pravdou, že formulace výroku odvolacího soudu je poněkud nepřesná (zejména poukaz na § 259 odst. 3 tr. ř.), avšak takový postup nelze označit za tak závažné pochybení, na jehož základě by bylo nezbytné napadené rozhodnutí v rámci dovolacího řízení zrušit.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. září 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka