3 Tdo 103/2007
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 103/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání podaném Ing. A. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 51/2006 ze dne 5. 9. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 28/2005 ze dne 31. 1. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal Ing. A. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 51/2006 ze dne 5. 9. 2006 tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Ing. A. Ch. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že oba soudy nesprávně posoudily jeho jednání coby jednání hlavního pachatele předmětného trestného činu, přestože za určitých podmínek by mohlo být jeho jednání nanejvýše účastenstvím na trestném činu hlavního pachatele. V této souvislosti upozornil na značně aktivní roli svědka J. v celém případu, kterou si uvědomují i orgány činné v trestním řízení. Z důkazů, které byly před soudem provedeny, je totiž zřejmé, že svědek J. patrně měl určité informace nasvědčující nepříznivé finanční situaci firmy obviněného, byl to on, kdo seznámil obviněného se svědkem H., kdo tomuto svědkovi pomohl získat úvěr, z něhož pak také prokazatelně získal majetkový prospěch ve výši 4.750.000,- Kč, kdo svobodně a bez nátlaku podepisoval obviněnému vysoké zálohy a umožnil tak jejich čerpání, ač věděl, že poskytnuté částky již s ohledem na technologický charakter zednických prací nebude možné prostavět, atd. Je zde tedy možnost, že jednání obžalovaného není vůbec trestné, nebo také, že se na celé věci podílel jako účastník (pomocník) hlavního pachatele J. Přesto se policejní orgány a státní zástupce v přípravném řízení nezaměřili na rozkrytí těchto nejasností a selekci mnoha nabízejících se verzí, a to i přes opakované navrácení věci soudem do předsoudního stadia trestního řízení. Soud tak měl možnost objasnit tyto zásadní momenty prostřednictvím vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 9 tr. ř. a zjistit skutečnou úlohu svědka J. a případně dalších osob (svědků K., H.) v celé věci. Uvedl také, že znak skutkové podstaty trestného činu podvodu zamlčí podstatné skutečnosti nelze brát (v souladu se zásadou lex retro non agit) v jeho případě v úvahu, neboť byl do trestního zákona zaveden až s účinností od 1. 1. 1998, tedy dlouho poté, co se obžalovaný dopustil skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení. Podle jeho přesvědčení se ani jeden ze soudů nevypořádal s jeho námitkami, že není pravda, že by původní zhotovitel, tedy firma Ch., měl již v době uzavírání smlouvy o dílo se společností M., s. r. o., finanční obtíže. Jeho činnost přinejmenším v počátku podvodná nebyla, neboť investiční záměr mínil vážně a nechtěl objednatele díla uvést v omyl či jeho omylu využít. Poukazoval ve své obhajobě již před soudem také na to, že poté, co se původní zhotovitel dostal do potíží, závazek ze smlouvy o dílo převedl na společnost V., s. r. o., ve snaze zajistit realizaci díla, což ovšem soudy rovněž pochopily jako důkaz o podvodném záměru obžalovaného od samého počátku. Je tak názoru, že pokud ve věci existovaly sporné otázky a body, brání toto vytvoření uzavřeného a logického řetězce důkazů vedoucích k závěru, že předmětný skutek je uvedeným trestným činem a že jej spáchal obžalovaný, nebo přinejmenším on sám. Soudy byly tedy povinny dokazování doplnit ve vztahu k posouzení jeho odpovědnosti za případné účastenství na trestném činu jiné osoby. Jelikož tak neučinily, měly rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo. Je tak sice nepochybné, že skutková zjištění vykazují závažné vady, pro obžalovaného v pozici dovolatele je však podstatné především to, že tyto vady vedou ve svém důsledku k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V té souvislosti připomenul také konstantní judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v některých jeho nálezech (sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03, sp. zn. IV. ÚS 558/02, sp. zn. IV. ÚS 216/04, II. ÚS 193/04). Ohledně trestu, který mu byl uložen, je názoru, že pokud by jeho jednání bylo posouzeno jako účastenství na trestném činu jiných osob, mělo by to vliv na posouzení jeho nebezpečnosti, a tudíž i na výměru trestu. To, že mu byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby, nic nemění na tom, že od předmětného jednání uplynula velmi dlouhá doba jedenácti let, přičemž plných osm let trvalo trestní řízení, a přestože se napadené usnesení odvolává na složitost věci a náročnost při provádění důkazů či jejich opatřování cestou mezinárodní právní pomoci, je zcela zjevné, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces m. j. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva), který upravuje právo na rozhodnutí v přiměřené době. Připomenul, že věc byla dvakrát již vrácena do přípravného řízení, ale po zopakování předchozích chyb orgány činné v trestním řízení dospěly k závěrům nejen vadným, ale i pozdním. Vzhledem k tomu, že se tak podepsaly nepříznivě na jeho zdravotním stavu a že on současně po celou dobu vedl řádný život a nedopustil se žádné trestné činnosti, takto opožděný trest zcela jistě neplní již svůj účel (v této souvislosti připomenul také nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04). Je proto přesvědčen, že soudy měly porušení jeho práv při naplnění výše uvedených předpokladů kompenzovat užitím ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Aniž by uplatnil jakoukoliv argumentaci pro naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 51/2006 a aby současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 28/2005, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. Na závěr požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 51/2006.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která v něm uvedla, že argumentace dovolatele z hlediska nesprávného právního posouzení přisouzeného skutku je z výrazné části skutkové povahy. Poukazuje-li na splněné podmínky trestní odpovědnosti P. J., na kterého nebyla podána obžaloba, pak se dozajista pohybuje zcela mimo rámec předmětného trestního řízení a tím i mimo dosah řízení dovolacího. Pokud pak soudům vytýká, že skutkové okolnosti týkající se úlohy svědka J. v uvedeném případě bylo na místě řešit formou předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., pak přehlíží, že judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 908/2003 (věnující se nezávislému posuzování trestní odpovědnosti hlavního pachatele a účastníka, popř. spolupachatele) nemůže při respektu k zásadě obžalovací dopadat na osobu, která se nachází mimo již výše uvedený rámec dotčeného trestního řízení. K těmto námitkám tak nelze přihlížet. Jeho námitku ohledně nesouladu mezi skutkovými zjištěními v tzv. skutkové větě výroku o vině a jejich právním posouzením považuje za právně relevantní. Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že dodavatelská společnost V., s. r. o., se omezila na postavení formálního mezičlánku personálně propojeného se společností CH., s. r. o., která v té době v důsledku své několika set milionové zadluženosti spěla nezadržitelně ke konkurzu a která solidárně participovala i na pasivech společnosti V., s. r. o., nacházející se v té době ve stavu trvalé ekonomické ztráty. Pokud se pak dovolatel rozhodl tuto více než špatnou ekonomickou situaci obou svých obchodních společností řešit skrze nejistou perspektivu budoucích podnikatelských zisků, kterých ani reálně nemohl dosáhnout, jestliže většinu účelově určených úvěrových prostředků svého smluvního partnera vyinkasoval a použil na úhradu svých předchozích dluhů, popř. jinak, než za účelem splnění svých závazků z předmětné smlouvy o dílo, navíc krátkodobě termínované a po stránce realizační dostatečně nerozpracované a tím i nereálné, je zřejmé, že již od počátku jednal v podvodném záměru uvedené finanční prostředky od tímto způsobem poškozeného smluvního partnera toliko vylákat. Proto naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., aniž by bylo zapotřebí účastenské trestné součinnosti jiné osoby, zejména pak jím uváděného svědka P. J. Nad rámec ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. uvedla, že zjištění jeho finančních a osobních vztahů s dovolatelem a tím i jeho přirozené snahy opatřit mu uvedenou podnikatelskou příležitost jak po stránce formální, tak i materiální, nelze na straně druhé bez dalšího spojovat se svědkovým cíleným záměrem vytvořit dovolateli podmínky pro páchání trestné činnosti. K jeho námitce, že s ohledem na délku trestního řízení proti němu vedeného měla být takto překročena záruka jeho práva na spravedlivý proces uvedená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a měl proto být v jeho případě aplikován § 40 odst. 1 tr. zák., uvedla, že tato nenaplňuje jím použitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ji ani nelze podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž zcela vylučuje pokrytí otázek spojených s mimořádným snížením trestu odnětí svobody. Bylo by ji však možno zohlednit pouze v té její části, v níž má dovolatel na mysli překročení délky vedení trestního procesu, kterou lze podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva označit za přiměřenou a která zdůrazňuje požadavek komplexnosti úvah obecných soudů v uvedeném směru tak, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a z navazujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006, dle něhož jde o námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) var. druhá tr. ř. Ani tuto námitku však nelze označit za opodstatněnou, neboť je třeba vycházet z objektivního zdůvodnění délky předmětného trestního řízení, jejíž význam se při dodržení požadavku účelnosti a přiměřenosti dovolatelova trestního postihu nemohl projevit mírněji než uložením trestu odnětí svobody na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby. Proto se lze s úvahami nalézacího soudu v uvedeném směru plně ztotožnit (viz č. l. 25 zdola jeho rozsudku). Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání, neboť nebylo vůbec trestné, a pokud ano, pak za daných podmínek mohl být uznán vinným nanejvýše jako pomocník na trestném činu hlavního pachatele P. J., jehož roli měly soudy posuzovat v souladu s § 9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou otázku. V takovém případě pak měly aplikovat i ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a snížit dovolateli trest pod dolní hranici trestní sazby, neboť nebezpečnost jeho jednání pro společnost by byla podstatně snížena, když navíc došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože řízení trvalo osm let.

Takto dovolatelem uplatněným námitkám nelze vyhovět. Především je nutno upozornit na skutečnost, že v převážné míře směřují proti skutkovým zjištěním a napadají hodnocení důkazů soudy. Právně relevantní se pak jeví toliko jeho argumentace ohledně prokázání jeho podvodného úmyslu, neboť ta se týká prokázání subjektivní stránky daného trestného činu, jakož i námitky napadající nepřiměřenou délku trestního řízení.

V daném případě však ze skutkových zjištění učiněných soudy prokazatelně vyplynulo, že společnost Ing. A. Ch. měla již minimálně od roku 1994 značné finanční problémy, když nebyl schopen dostát závazkům vůči svým věřitelům, kteří na něm zaplacení pohledávek požadovali již od roku 1993. Z těchto skutkových zjištění přitom nepochybně vyplývá, že této skutečnosti si dovolatel musel být velmi dobře vědom. Uvedené závěry byly prokázány jak důkazy listinnými, tak i výpověďmi mnoha svědků, kteří se v nich zcela shodují (viz např. svědek H., bývalý ředitel společnosti Ch., který vypověděl, že společnost měla takové finanční problémy již v momentě, kdy do ní vstoupil, tj. od roku 1993; svědkyně J., pokladní společnosti Ch., jež vypověděla, že společnost se s těmito potížemi potýkala již v roce 1994, kdy velké množství faktur neplatila buď vůbec, nebo se značným zpožděním; svědek Š., projektant, který se společností Ing. Ch. dlouhodoběji spolupracoval, sám se v té souvislosti stal věřitelem dovolatele, a jehož dluh zamýšlel dovolatel splnit právě z peněz, které mu měly být vyplaceny na zálohách poskytnutých společností M., s. r. o.; JUDr. M., správce konkurzní podstaty společnosti Ch. a likvidátor společnosti V., s. r. o.; svědek Ch., stavbyvedoucí; aj.). Ze soudy učiněných skutkových zjištění dále zcela jednoznačně plyne, že peníze, které mu, resp. společnosti V., s. r. o., byly takto zálohově během podzimu roku 1995 společností M., s. r. o., vypláceny, vybíral většinou v hotovosti, tyto následně nevkládal ani do pokladny společnosti Ch., ani je nepoužíval na úhradu materiálu a zaplacení stavebních prací potřebných k provedení rekonstrukce žampionárny, nýbrž že je používal ke zcela jiným účelům, a to ke splátkám svých v minulosti vzniklých závazků (např. svědku S., L., L. L. apod.). Rekonstrukce žampionárny musela být proto posléze zastavena, neboť společnost M., s. r. o., nebyla již schopna hradit ani pokračování stavebních prací, ani splátky svých úvěrů, což následně vedlo k prohlášení konkurzu na její majetek. Dané skutečnosti jsou navíc prokázány rovněž celou řadou důkazů listinných (např. Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 94 K 18/1996 ze dne 15. 5. 1996, jímž byl prohlášen konkurz na majetek společnosti Ing. Ch. /č. l. 482/, potvrzení a příkazy k úhradě z Č. s., a. s., smlouvy o dílo, složka s doklady týkajícími se společnosti Ch., faktury a další). V rámci odůvodnění svých rozhodnutí se soudy obou stupňů vypořádaly zcela dostatečně rovněž s rolí svědka P. J. a jeho vzájemnými vazbami s dovolatelem, stejně jako s postavením dalších společníků společnosti M., s. r. o. Dovolací soud tak shledává správnými skutkové závěry, z nichž plyne, že dovolatel se popsané trestné činnosti dopustil zcela jednoznačně jako hlavní pachatel, a nikoliv toliko jako účastník (pomocník) na trestném činu spáchaném P. J.. Co se týče rozsahu vedeného dokazování v řízení před oběma soudy a následného vyhodnocení provedených důkazů, má Nejvyšší soud za to, že těmto nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Z takto učiněných zjištění pak soudy zcela správně vyvodily rovněž závěry o trestném jednání dovolatele, když v nich shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť dovolatel uvedl společnost M., s. r. o. v omyl, popsaným jednáním se obohatil a jí tím způsobil škodu ve výši nejméně 15.550.000,- Kč. V důsledku toho bylo nutno na majetek poškozené společnosti vyhlásit konkurz, protože nebyla schopna dostát svým závazkům pramenícím z poskytnutých úvěrů, když k rekonstrukci žampionárny nedošlo a jí tak bylo znemožněno podnikat. Z tohoto důvodu dovolací soud hodnotí jako právně irelevantní také jeho námitku, že znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu zamlčí podstatné skutečnosti byl do trestního zákona zaveden od 1. 1. 1998, neboť z výroku rozsudku soudu 1. stupně zřetelně plyne, že dovolatel byl shledán vinným tím, že tuto uvedl v omyl, nikoli tím, že by jí zamlčel podstatné skutečnosti.

Pokud se týče jeho námitky, že soud měl vzhledem k menší nebezpečnosti trestného činu pro společnost (v případě, že by byl uznán vinným jako pomocník na trestném činu hlavního pachatele P. J.) a vzhledem k tomu, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, aplikovat § 40 odst. 1 tr. zák. a uložit mu trest pod dolní hranici trestní sazby, dovolací soud konstatuje, že pro takový postup rovněž neshledal důvody. Především nutno zdůraznit, že výše škody jako okolnost, která podmiňuje v daném případě použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, když více než třikrát přesahuje hranici škody velkého rozsahu dle § 89 odst. 11 tr. zák. Nejvyšší soud dále nezastává názor, že trestní stíhání ve zkoumaném případě trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to zejména i s ohledem na povahu a složitost trestné činnosti dovolatele, jíž způsobil škodu převyšující patnáct miliónů Kč. Delší dobu trvání trestního řízení v rozsahu osmi let pak soud 1. stupně zohlednil v tom, že trest odnětí svobody uložil na samé spodní hranici trestní sazby, dovolatele zařadil do mírnějšího typu věznice a nakonec ani neuložil trest zákazu činnosti navrhovaný státním zástupcem. Dovolatelem prezentované důvody k uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby dle § 40 odst. 1 tr. zák. proto nejsou takové povahy, aby v uvedeném směru představovaly jím namítané porušení základních lidských práv a svobod uvedených v čl. 6 Úmluvy (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 554/04).

Konečně k poukazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který dovolatel uplatnil, aniž by v tomto směru jakkoliv argumentoval, lze uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, když nebyl dán v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a tedy v posuzované věci předcházející řízení nebylo zatíženo hmotně právními vadami, které by svou povahou odpovídaly obsahu namítaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje a na které dovolací soud reaguje v předchozí části tohoto svého rozhodnutí.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené proto dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatele na přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, když ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinila (viz předkládací zpráva Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka