3 Tdo 1029/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 1029/2015 -16

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání podaném M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 To 144/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 38/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 2 T 38/2014 byl M. P. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 To 144/2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že dovolání podává z důvodu označeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že jeho jednání bylo soudy chybně kvalifikováno jako trestný čin, když v § 13 tr. zákoníku je uvedeno, že trestným činem je takový čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně a dále pak, že k trestní odpovědnosti je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Rovněž uvedl, že od počátku trestního řízení výslovně popíral, že by v rámci objíždění zátarasu najížděl na zasahujícího policistu, a to vědomě v úmyslu působit na něj pro výkon jeho pravomoci. Dále připomněl, že opakovaně navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce na místě, protože z protokolu o ohledání místa trestného činu nevyplývají příslušné vzdálenosti, umístění porostů, popis zatáček apod. Přitom je toho názoru, že ke vzniku kritické situace došlo jak jeho rychlou jízdou, když se chtěl vyhnout čelnímu nárazu do vozidla tvořícího zátaras, tak i chybným vyhodnocením situace zasahujícím policistou T. N., jehož výpověď rozporuje a považuje za krajně nevěrohodnou. Jelikož nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, konkrétně pak jeho zavinění , nemohl být uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a došlo tak k pochybení rozhodujících soudů v jejich hmotněprávním posouzení dané věci. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 To 144/2015, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 2 T 38/2014 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména vyhodnocení situace zasahujícím policistou, který se postavil do cesty ujíždějícímu automobilu, případně posouzení výpovědí jednotlivých svědků), dále i neprovedení části důkazů, které navrhoval (neprovedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce na místě), přitom však současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

Námitce stran neprovedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce na místě nelze přisvědčit, když soud prvního i druhého stupně poukázaly zejména na protokol o ohledání místa činu, kde bylo zachyceno také místo, kde byl vytvořen zátaras, přičemž těmto skutečnostem odpovídají i výslechy policistů. Navržený vyšetřovací pokus či případná rekonstrukce události by takto nemohly přinést nové skutečnosti, jak také vysvětlily v důvodech svých rozhodnutí oba soudy. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Je rovněž namístě uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými právními úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný nedbal výzvy policie k zastavení vozidla, ignoroval policejní hlídkou vytvořený zátaras, v jízdě pokračoval přesto, že se před jeho vozidlem na vozovce nacházel člen policejní hlídky, nereagoval ani na varovné výstřely a vozidlo zastavil až před dalším policejním zátarasem, přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi T. P., prap. Bc. T. N., pprap. J. K., prap. Bc. M. Š. a pprap. A. S., ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu