3 Tdo 1027/2011
Datum rozhodnutí: 17.08.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 3 bod 1 tr. zákoník




3 Tdo 1027/2011 -39 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2011, č. j. 6 To 11/2011-1287, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 8/2010, a o návrhu předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě na odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř. takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

II. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí se podle § 265h odst. 3 tr. ř. zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 54 T 8/2010-1241, byli obvinění M. R. a J. Š. uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), jehož se dopustili společným jednáním popsaným pod bodem ad 1) výroku rozsudku, a J. Š. sám jednáním popsaným pod bodem 2) výroku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, který měl spáchat ve vztahu k osobě klienta Komerční banky, a. s., J. T.

Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný J. Š. podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků se stanovením dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil, v daném případě škodu, k jejíž náhradě poškozenému byl zavázán. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti spojené s poskytováním nebo zprostředkováním bankovních služeb na dobu pěti roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem P., N., na náhradě škody částku 1.706.676.29,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak odkázal poškozenou společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku podal odvolání státní zástupce, a to jak v neprospěch obviněného M. R., tak obviněného M. Š., které zaměřil do výroku o vině pod body ad 1) a 2), do výroků o trestech a rovněž tak do výroku o náhradě škody, pokud nebyl učiněn výrok stanovující povinnost k náhradě škody u obviněného M. R. Z podnětu tohoto odvolání rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 6 To 11/2011-1287, tak, že ( ad I/) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného J. Š. ve výroku o vině v bodě 2), v celém výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti Komerční banka, a. s., ve výši 1.706.676,29 Kč.

Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uznal odvolací soud (ad II/) obviněného J. Š. nově vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že obviněný

v období od 27. 12. 2007 do 10. 7. 2009 v K., v rámci zaměstnaneckého poměru ke společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem P., N. P., na svém pracovišti na pobočce jmenované banky v K., ve funkci bankovního poradce, vykonávané od 6. 6. 2007, v zištném úmyslu získání majetkového profitu zneužil zejména svého oprávnění vstupovat do počítačové databáze banky, vyhotovovat materiály pro účely zřízení nebo zrušení účtů, včetně povolování kontokorentních úvěrů a vydávání platebních karet k nim, uzavírání a ukončení úvěrových smluv a vyhotovování převodních příkazů k realizaci bezhotovostního platebního styku, standardně využívané pro běžná jednání s klienty, s cílem neoprávněného odčerpávání finančních prostředků Komerční banky ve svůj prospěch prostřednictvím bankovních produktů, vytvořil síť smyšlených klientů banky, na jejichž jména a neexistující osobní data vytvořil síť bankovních účtů, na podkladě nichž, formálně navenek předstíraje, že se jedná o běžné bankovní operace se skutečnými klienty banky, když jménem těchto smyšlených osob realizoval všechny potřebné úkony a následně i finanční transakce, kdy takto postupně ke škodě Komerční banky, a. s.,

- založil pro fiktivní osoby J. F., dne 27. 12. 2007 bankovní účet, který zrušil 1. 5. 2008, dne 22. 8. 2008 bankovní účet, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 20.250,46 Kč , J. N., dne 19. 2. 2008 bankovní účet, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 59.949,01 Kč , M. H., dne 28. 4. 2008 bankovní účet, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 69.957,15 Kč ,

L. F., dne 27. 6. 2008 bankovní účet, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 51.603,31 Kč ,

P. T., dne 13. 10. 2007 bankovní účet

M. R., dne 9. 12. 2008 bankovní účet, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 50.857,34 Kč ,

J. O., dne 12. 2. 2009 bankovní účet, kdy bankovní transakce na těchto účtech realizoval zejména prostřednictvím výběrů hotovosti nebo platbami debetními platebními kartami, vydanými k jednotlivým účtům, a bezhotovostními převody na podkladě bankovních převodních příkazů, které sám vyhotovoval a podepisoval dle podpisového vzoru, který při zakládání účtů těchto fiktivních osob sám vyhotovil,

- získal pro fiktivní osoby J. F., úvěr ve výši 150.000 Kč , který čerpal dne 27. 12. 2007, úvěr ve výši 130.000 Kč , který čerpal dne 22. 8. 2008, úvěr ve výši 130.000 Kč , který čerpal dne 2. 9. 2008, úvěr ve výši 230.000 Kč , který čerpal dne 20. 1. 2009,

J. N., úvěr ve výši 80.000 Kč , který čerpal dne 19. 2. 2008, úvěr ve výši 240.000 Kč , který čerpal dne 11. 4. 2008, úvěr ve výši 250.000 Kč , který čerpal dne 27. 1. 2008,

M. H., úvěr ve výši 130.000 Kč , který čerpal dne 28. 4. 2008, úvěr ve výši 35.000 Kč , který čerpal dne 29. 9. 2008,

L. F., úvěr ve výši 150.000 Kč , který čerpal dne 27. 6. 2008,

P. T., úvěr ve výši 250.000 Kč , který čerpal dne 13. 10. 2008,

M. R., úvěr ve výši 150.000 Kč , který čerpal dne 9. 12. 2008,

J. O., úvěr ve výši 450.000 Kč , který čerpal dne 12. 2. 2009,

kdy peněžní prostředky z takto neoprávněně získaných úvěrů, které byly poukazovány ve prospěch běžných účtů jednotlivých fiktivních osob, s nimiž disponoval výhradně obžalovaný Š., jmenovaný použil pro vlastní potřebu, a pro účely zastření podvodného charakteru svého jednání rovněž k částečnému splacení úvěrů časově přecházejících,

- a dále získal pro reálně existující osobu J. T. , zneužívaje z titulu svého pracovního zařazení osobní znalosti jmenovaného jako klienta banky a vědomosti, že svého bankovního účtu často nevyužívá, úvěr ve výši 50.000 Kč , který čerpal dne 10. 12. 2007, kdy na žádosti o úvěr a příkazu k převodu částky ve prospěch běžného účtu J. T. zfalšoval podpis jmenovaného dle podpisového vzoru k jeho účtu, k němuž měl obžalovaný J. Š. v počítačové databázi přístup, načež, po připsání čerpaného úvěru ve prospěch účtu J. T. peněžní částku ve výši 49.500 Kč převedl ve prospěch účtu M. R. tak, že vyhotovil příkaz k bezhotovostnímu převodu této částky mezi oběma uvedenými účty a padělal na něm podpis J. T., jakožto příkazce, kdy poté, dne 27. 12. 2007, příkazem k úhradě bezhotovostní převedl z běžného účtu fiktivního klienta J. F. na běžný účet J. T., bez vědomí jmenovaného částku 50.500 Kč a dne 28. 12. 2007 zfalšoval za J. T. žádost o uzavření předmětného úvěrového účtu, včetně jeho podpisu, v důsledku čehož ke dni 2. 1. 2008 došlo k uzavření tohoto úvěrového účtu jako splaceného,

kdy výše popsaným jednáním způsobil obžalovaný J. Š. poškozené Komerční bance, a. s., škodu v celkové výši 2.677.617,27 Kč .

Za tyto trestné činy (zločiny) a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn (bod 1), byl obviněnému podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti spojené s poskytováním nebo zprostředkováním bankovních služeb na dobu pěti roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Komerční banka, a. s., se sídlem P., N. P., na náhradě škody částku 1.706.676.29,- Kč. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto v části, v níž napadal výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák (ad III/). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (ad IV/).

Rozsudek odvolacího nabyl právní moci dne 10. 3. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Š. následně dovolání , které směřovalo proti výrokům I/ a II/ napadeného rozhodnutí. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že v období, kdy se dopustil vytýkaného jednání, provozoval hry na výherních automatech a sázkové hry v rozsahu, který nelze považovat za standardní a obvyklý, do her a sázek vkládal částky vysoce převyšující jeho reálné výdělkové možnosti a prohrál částky v řádu stovek tisíc korun. Takto přišel o podstatnou část prostředků získaných trestnou činností. Přesto byl subjektivně přesvědčen o tom, že hraním na automatech a sázkami získá prostředky k vrácení protiprávně odčerpaných částek. Právě skutečnost, že realizoval sázky a hry na automatech s mimořádnou frekvencí, absolutně nad rámec svých výdělečných možností, a že nebyl schopen ve hře ustat ani po odčerpání všech disponibilních finančních prostředků, pak podle jeho názoru nutně musí vzbuzovat pochybnosti o tom, zda vůbec byl schopen ovládat svoje jednání a zda se u něj ve skutečnosti neprojevila duševní porucha blízká návykovému stavu. V této souvislosti dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně odmítl důkazní návrh obhajoby ke zpracování příslušného znaleckého posudku k posouzení jeho závislosti na tzv. gamblerství. Citoval argumentaci, kterou v této souvislosti soud uplatnil, a vytkl mu, že závěr o tom, zda šlo o nadměrně pěstovanou zálibu a zlozvyk nebo už o chorobu v podobě patologického hráčství, mohli učinit výlučně znalci z odvětví psychiatrie, neboť se jedná o vysoce odbornou otázku. Existenci patologického hráčství přitom nevylučuje ani skutečnost, že dovolatel sám původně uváděl jiné motivy svého jednání, neboť málokterý jedinec je schopen svoji závislost rozpoznat a potvrdit. Tuto část svého dovolání pak uzavřel vyslovením přesvědčení, že postup soudu, pokud odmítl doplnit dokazování opatřením příslušného znaleckého posudku, byl chybný a nezákonný.

Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku, a to nejen jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, ale i podle odst. 4 písm. b) citovaného zákonného ustanovení (spáchání činu ve značném rozsahu) dovolatel poukázal na to, že názor odvolacího soudu, podle kterého z hlediska podřazení jednání pachatele pod znak padělá není rozhodující, zda osoba, na jejíž jméno byl platební prostředek padělán, reálně existuje či nikoli, nelze považovat za správný. Za správný je podle něj naopak třeba považovat právní názor soudu prvního stupně, podle kterého se paděláním rozumí vyhotovení padělku v rozporu s originálem a může k němu dojít pouze v případě, že osoby vyhotovitelů jednotlivých podpisů, popř. potřebných údajů, jsou odlišné. To znamená, že pokud dovolatel reprodukoval podpisové vzory fiktivních osob, které sám předtím vytvořil , nejednalo se o padělání ve smyslu zákona. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 9 Tz 114/2000, z něhož vyvodil, že o padělání platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 tr. zákoníku může jít pouze tehdy, když se jedná o skutečně existující platební prostředek a nikoli o platební prostředek neexistující osoby, který toliko může budit zdání reálného platebního prostředku. Fiktivní platební prostředek nemůže požívat ochrany jako platební prostředek reálný. Podle dovolatele jde prakticky o stejnou situaci, jako by do oběhu byla uváděna platidla neexistující měny. V daném případě by také nepochybně nebylo možno dovodit znak padělání .

Dovolatel dále poukázal i na dikci ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kde se hovoří o platebním prostředku jiného , z čehož opět dovodil, že ochrana se poskytuje pouze platebnímu prostředku, který náleží reálně existujícímu subjektu.

S ohledem na výše uvedené důvody pak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2011, č. j. 6 To 11/2007-1287, ve výroku I) a II) rozsudku a současně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2010, č. j. 54 T 8/2010-1241, ve výroku o jeho vině v bodě 2) a ve výroku o jeho trestu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl . Vzhledem k přesvědčení o nesprávnosti právní kvalifikace svého jednání dovolatel současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil výkon napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že až do doby inkriminované trestné činnosti byl osobou bezúhonnou a tedy netrestanou, přičemž bezprostřední výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něj měl naprosto fatální důsledky .

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně konstatoval, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Námitky, kterými se dovolatel domáhá provedení dokazování směřujícího ke zjištění, zda se u něho nejednalo o patologické hráčství, tak podle jeho názoru formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nad rámec uvedeného k nim proto jen v obecné rovině poznamenal, že tzv. syndrom patologického hráčství sice může být duševní poruchou mající vliv na příčetnost pachatele, avšak soud prvního stupně ve věci učinil takové skutkové zjištění, podle kterého dovolatel sice byl schopen prohrát na automatech relativně vysoké částky, ale vždy šlo spíše o situační záležitost ovlivněnou dostupností finančních prostředků. Před pácháním trestné činnosti ani po jejím ukončení, nemaje přístup k vysokým peněžním částkám, totiž sklony k hráčství neprojevoval. Soud prvního stupně poukázal také na prvotní výpověď samotného obviněného, ve které jako motiv svého jednání uvedl pouze potřebu mít více peněz a problémy s gamblerstvím nezmínil, a dále na výpověď svědka M. F., podle kterého hraní na automatech bylo u dovolatele nepravidelné a náhodné a dovolatel bez problémů navštěvoval hernu, aniž by hraní vůbec realizoval. Soud tedy nezjistil v jeho chování takové konkrétní projevy, které by vzbuzovaly pochybnosti o jeho příčetnosti s ohledem na chorobnou závislost na hazardních hrách a které by tak odůvodňovaly znalecké zkoumání jeho duševního stavu. Pro úplnost státní zástupce dodal, že vysoce sofistikovaný charakter trestné činnosti obviněného prakticky vylučuje, aby byl v době jejího páchání nepříčetný nebo aby jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. O snížení nebo dokonce zániku ovládacích a rozpoznávacích schopností na straně pachatele v důsledku patologického hráčství by dle jeho názoru bylo možno uvažovat především v případě skutkově jednoduché, předem neplánované a nepřipravované trestné činnosti směřující k okamžitému získání peněz do hry, ke které je pachatel intenzivně puzen (např. pachatel trpící syndromem patologického hráčství, který prohrál v herně všechny svoje peníze, spáchá v její blízkosti loupežné přepadení náhodného chodce, aby získal peníze další a mohl ve hře pokračovat). O narušení příčetnosti pachatele v důsledku syndromu patologického hráčství však lze stěží uvažovat v případě trestné činnosti páchané formou řetězce sofistikovaných na sebe navazujících bankovních operací, a to bez ohledu na skutečnost, že pachatel část takto získaných finančních prostředků nakonec prosází nebo prohraje na automatech.

Za právně relevantní označil státní zástupce námitky dovolatele směřující proti právní kvalifikaci skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Nepovažuje je však za důvodné. Poukázal na to, že paděláním platebního prostředku se rozumí každé jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů a pod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, a to se záměrem, aby takovýto platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. O padělání, tj. neoprávněné vyhotovení platebního prostředku jde podle jeho názoru bez ohledu na okolnost, zda je platební prostředek vyhotoven na jméno od pachatele odlišné, reálně existující osoby nebo na jméno osoby fiktivní (neexistující). V případě ustanovení § 234 tr. zákoníku není objektem ochrany pouze ochrana zájmů subjektů oprávněných vyhotovovat platební prostředky, ale především ochrana řádného fungování platebního styku, zejména bezhotovostního. Řádné fungování bezhotovostního platebního styku při tom nepochybně může být narušeno i paděláním a použitím padělaných platebních prostředků znějících na jména fiktivních osob. Z hlediska praktických dopadů na jeho fungování byla tedy situace vytvořená jednáním obviněného zcela shodná jako v případě, že by za účelem páchání trestné činnosti vytvořil síť účtů a platebních prostředků na jména osob reálně existujících, které však u Komerční banky, a. s., pobočka K., žádný účet nikdy neměly.

Odkaz dovolatele na znění ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce nepovažuje za přiléhavý. Poukázal na to, že jde o samostatnou skutkovou podstatu postihující jednání pachatele, který neoprávněně disponuje s řádně vyhotoveným platebním prostředkem náležejícím jinému; padělání platebního prostředku toto ustanovení vůbec nepostihuje. Naproti tomu ze znění ustanovení § 234 odst. 3 tr. zákoníku, které je rovněž samostatnou skutkovou podstatou, nijak nevyplývá, že by spácháním tohoto trestného činu musely být nějak dotčeny zájmy jiného individuálně určeného účastníka platebního styku. Nepřiléhavý je též podle názoru státního zástupce odkaz obviněného na modelovou situaci spočívající v uvádění do oběhu peněz neexistující měny, byť odvolacím soudem citované rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1999 na předmětnou trestní věc rovněž zcela nedoléhá. Toto rozhodnutí totiž řeší problematiku padělané veřejné listiny obsahující nepřesné údaje, nikoli však listiny vyhotovené na jméno neexistující osoby. Peníze neexistujícího státu, resp. neexistující měny, by stěží mohly plnit jakoukoli funkci ve finančním styku; v bezhotovostním platebním styku však padělané platební prostředky znějící na jména neexistujících subjektů za určitých okolností fungovat mohou.

Státní zástupce proto uzavřel své vyjádření k dovolání tím, že odvolací soud postupoval správně, pokud považoval za padělání ve smyslu § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku též vyhotovení platebních prostředků na jména fiktivních osob a nikoli pouze vyhotovení platebního prostředku na jméno reálně existujícího J. T. S ohledem na počet padělaných platebních prostředků a výši částek, kterých se týkaly, pak bylo jednání obviněného správně kvalifikováno jako spáchané ve značném rozsahu podle odstavce 4 písm. b) § 234 tr. zákoníku.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil výslovný souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný J. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, a to rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování, kdy soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení jeho závislosti na tzv. gamblerství a v návaznosti na jeho obsah pak neposuzovaly otázku jeho příčetnosti v době páchání inkriminovaných deliktů. Jedná se totiž o námitku ryze procesní (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), jíž se obviněný v zásadě domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů .

Nejvyšší soud k ní toliko jako obiter dictum považuje za nezbytné připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť v jeho odůvodnění je na str. 15 podrobně rozvedeno, z jakého důvodu shledal soud obhajobou navrhovaný důkaz psychiatrickým posudkem k posouzení závislosti obviněného na hře na automatech nadbytečným a z jakých důvodů jej odmítl. Soud druhého stupně se pak otázkou příčetnosti obviněného již blíže nezabýval, neboť odvolávající se státní zástupce ji předmětem přezkumu neučinil. Návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, učiněný rovněž i v řízení o odvolání (veřejném zasedání), však neponechal zcela bez povšimnutí a reagoval na něj v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že důvodům, pro které soud prvního stupně předmětný návrh na doplnění dokazování neakceptoval, lze plně přisvědčit (viz str. 14 napadeného rozhodnutí).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku (původně pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně) odvolacím soudem, jestliže jej vedle zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nově uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že rozhodl bez zřetele na skutečnost, že výše uvedeného trestného činu se mohl dopustit jedině ve vztahu k reálně existující osobě (klienta banky J. T.), nikoliv však vůči celé řadě zcela fiktivních osob, jejichž účty a tedy i k nim se vztahující příslušné podpisové vzory osobně vytvořil. V souladu se soudem prvního stupně zastává právní názor, že zde nemohlo jít o padělání ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení, neboť o padělek se může jednat pouze tehdy, jestliže že je jako napodobenina vyhotoven v rozporu s originálem. Jinými slovy, namítl v podstatě to, že pokud reprodukoval podpisové vzory smyšlených osob, jejichž byl sám autorem, nemohlo jít o padělání , neboť - dovedeno do důsledků - by napodoboval toliko sám sebe.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku poskytuje ochranu českým, popř. i jiným než tuzemským platebním prostředkům a tím řádnému fungování zejména bezhotovostního platebního styku, který se provádí bezhotovostními převody pomocí různých platebních prostředků (instrumentů).

Výše uvedeného trestného činu podle skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý . Vzhledem k tomu, že dovolací námitky se netýkají obsahu pojmu platební prostředek , lze v tomto směru pro stručnost odkázat na právní nauku (viz např. Šámal a kol., Trestní zákoník II, Komentář II, C. H. Beck Praha 2010, str. 2131 a násl.). Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno uvést, že pod pojmem padělání platebního prostředku se rozumí jeho falešné vyrobení či vyhotovení bez oprávnění . Takový falzifikát osvědčuje zdánlivě správné a reálné údaje, které jsou jinak způsobilé k uskutečnění platebního styku. Pachatel přitom musí jednat v úmyslu použít jím vytvořený instrument (platební prostředek) jako pravý, tzn. že jeho cílem je uskutečnit jeho prostřednictvím platební styk (v judikatuře k tomu přiměřeně srov. R 32/2001 SbRt.).

V posuzovaném případě dovolatel jednal způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku, tzn. že jako zaměstnanec Komerční banky, a. s., soudy zjištěným způsobem manipuloval jednak s účty, které sám u banky nejprve podvodně založil na jména sedmi fiktivních osob, a jednak s účtem skutečného klienta této banky J. T. Cílem jeho jednání bylo odčerpat z těchto bankovních účtů finanční hotovost a získat ji pro sebe, tedy ke svému obohacení. K tomu použil standardních postupů, jež se uplatňují v rámci platebního styku (příkazy k zúčtování ve formě příkazů k úhradě, platební karty). Všechny jednotlivé případy pak mají společné to, že dovolatel bez oprávnění vyhotovil a poté použil platební prostředky, které osvědčovaly realitu jen zdánlivě (tj. falešně). V tomto smyslu pak použité platební prostředky padělal . Podle názoru Nejvyššího soudu přitom není rozhodné, že z větší části jednal jménem neexistujících (fiktivních) osob, jejichž účty (a tedy i příslušné podpisové vzory) předtím sám - s cílem získat peníze - podvodně vytvořil . Je totiž třeba vzít v úvahu, že objektem trestného činu podle § 234 tr. zákoníku je především ochrana platebních prostředků a tím i ochrana řádného fungování celého, zejména bezhotovostního platebního styku. Z tohoto hlediska pak nemůže být rozhodné, zda pachatelem vyrobený falzifikát se vztahuje k reálné či fiktivní osobě. Podstatné je, že účelem padělku bylo dosáhnout uskutečnění platebního styku prostřednictvím falešného instrumentu (platebního prostředku).

Výše uvedenou argumentaci lze tedy uzavřít tím, že za padělání platebního prostředku ve smyslu ustanovení § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku je nutno považovat i jeho neoprávněné vyrobení či vyhotovení takovým způsobem, že obsahuje zdánlivě správné, avšak ve skutečnosti falešné údaje, a to v záměru uskutečnit jeho prostřednictvím platební styk. Přitom není rozhodné, zda padělek (falsifikát) obsahuje údaje týkající se osob, jejichž existenci pachatel pouze předstírá.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci za věcně správný. Dovolatel byl uznán vinným též zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (čin spáchal ve značném rozsahu) právem. Nelze mu přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Součástí procesního spisu, který byl Nejvyššímu soudu spolu s dovoláním obviněného předložen dne 5. 8. 2011, byl i návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že Nejvyšší soud o předmětném dovolání rozhodoval před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř., vyslovil v rámci svého rozhodnutí samostatným výrokem pod bodem II/, že se návrh na odklad výkonu rozhodnutí zamítá, neboť podanému dovolání nebylo přiznáno dovolatelem přisuzované opodstatněni a výrokem pod bodem I/ bylo odmítnuto.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler