3 Tdo 1027/2003
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1027/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 dovolání podaném O. Ch., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci sp. zn. 55 To 147/2003 ze dne 2. 5. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 202/2002, a rozhodl t a k t o :



I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To 147/2003 ze dne 2. 5. 2003 a rozsudek Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 s e z r u š u j í.

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 trestního řádu se ve věci rozhoduje tak, že obviněný O. Ch., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici R.,

s e u z n á v á v i n n ý m , ž e

dne 24. 6. 2002 kolem 13,00 hod. v lesoparku poblíž ulice N. Ž. v L., společně s mladistvým D. D., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí,pronásledoval L. J. a pod záminkou, že ten v minulosti při fotbalovém zápase zlomil nohu jejich kamarádovi, jej fyzicky napadl tak, že jej nejméně udeřil dlaní na levou tvář a pod pohrůžkou dalšího násilí ho donutil k vydání mobilního telefonu zn. Siemens 35i v hodnotě 1.900,-Kč a dvou řetízků z bílého kovu v hodnotě 350,- Kč a 250 ,- Kč

t e d y proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci

č í m ž s p á ch a l

trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona

Z a t o s e m u u k l á d á

podle § 234 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků.

Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon takto uloženého trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 byl O. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a pro výkon tohoto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění soudu se dovolatel dopustil shora uvedeného trestného činu tím, že dne 24. 6. 2002 kolem 13.00 hod. v lesoparku poblíž ulici n. Ž. v L., společně s ml. D. D, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, pronásledoval L. J., a pod záminkou, že L. J. v minulosti při fotbalovém zápase zlomil nohu jejich kamarádovi, jej fyzicky napadl nejméně tak, že jej udeřil dlaní na levou tvář a pod pohrůžkou dalšího násilí ho donutil k vydání mobilního telefonu SIEMENS 35i v hodnotě 1.900 Kč a 2 řetízků z bílého kovu v hodnotě 350 Kč a 250 Kč a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8.2.2001, č.j. 3T 643/2000-83, byl mj. odsouzen pro 2 trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1,3 písm. b) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2001, č.j. Pp 521/2001-21, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 let . Proti tomuto rozsudku podal O. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec tak, že ho podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec sp. zn. 55 To 147/2003 ze dne 2. 5. 2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 202/2002 ze dne 6. 3. 2003 podal O. Ch. dovolání, a to prostřednictvím svého obhájce, včas a za splnění všech dalších zákonem pro dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání zaměřil do všech výroků učiněných soudy, přičemž uplatnil dovolací důvody označené pod § 265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř. V důvodech takto podaného mimořádného opravného prostředku potom namítl, že skutkové okolnosti objasněné v jeho trestní věci neumožňují nepochybný závěr, ke kterému soudy posléze stran jeho viny dospěly, když uvěřily poškozenému a svědkům na jeho straně a nikoliv dovolateli a svědkům, kteří vypovídali v jeho prospěch, když současně poukázal i na to, že nebyli slyšeni svědci, jejichž výslech v předmětné věci navrhoval. Namítl také, že uvedenými rozhodnutími obou soudů byl shledán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 tr. zák. (i když tato námitka nebyla pregnantně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněna) a nesprávně tak aplikovaly ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. v souladu s ukládaným trestem, když za shodný trestný čin byl dříve odsouzen jako mladistvý a posuzování jeho osoby jako recidivisty dle tohoto ustanovení brání ustanovení § 87 odst. 2 tr. zák. V tomto smyslu namítl i existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když další namítaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. již neodůvodnil vůbec, když v důvodech dovolání poněkud nekonzistentně odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pouze s tím, že pro rozhodnutí, která v předmětně věci učinily soudy nebyly dány podmínky. Závěrem navrhl, aby dovolací soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení KS-Lbc ze dne 2. 5. 2003 čj. 55 To 147/2003 zrušil a věc, aby pak KS-Lbc znovu projednal a rozhodl ve spojení s rozsudkem OS-Lbc ze dne 6.3.2003 čj. 2 T 202/2002-208 . Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu, případně za užití ust. § 265r odst. 7 tr. ř. za mé přímé účasti ve veřejném zasedání bylo rozhodnuto, že se obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuji . V souvislosti s nařízením veřejného zasedání potom sám dovolatel uvedl, že i nadále se cítí nevinen, když poukázal na konkrétní svědecké výpovědi, případně na to, že důkaz výpověďmi dalších svědků byl soudy odmítnut a poukázal i na nepřiměřenost trestu, který mu byl soudy uložen, když zdůraznil, že je mu teprve devatenáct let a zjištěné násilí v souvislosti s jeho jednáním bylo shledáno jako nikoli razantní a poukázal i na nevýraznou výši škody, která byla soudy zjištěna. Dovolatel žádal svou přítomnost u veřejného zasedání a jeho vyjádření lze považovat za takové, které je v rozsahu a v mezích, ve kterých své dovolání podal dne 1. 7. 2003.

K dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), a to přípisem, který dovolací soud obdržel dne 26. 1. 2004. V něm rekapitulovala důvody obsažené v dovolání obviněného s tím, že tyto nekorespondují s obsahem dovolání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Poukázala na to, že posuzovaného jednání se dovolatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu mimo jiné za dva trestné činy loupeže. V daném případě je tak zjevné, že se dovolatel v uvedené zkušební době neosvědčil a tudíž nelze ustanovení § 87 odst. 2 tr. zák. v daném případě aplikovat. Za dané situace má za to, že dovolání bylo podáno jednak z jiných důvodů než jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř. a dále, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a důvody pro které jej lze podat jsou taxativně vymezeny ustanovením § 265b tr. ř. K jednotlivým důvodům dovolání, které označil dovolatel poněkud nepřehledně, lze především uvést, že ten, který označil podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. nelze v dané věci vůbec akceptovat, protože ten se týká ochranného opatření, které v případě dovolatele vůbec nebylo aplikováno. Stejně tak nelze akceptovat dovolací důvod označený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy závěry o vině, ke kterým soudy dospěly, umožnily uložení druhu trestu, který byl posléze jimi také zvolen, když tento druh trestu zákon připouští a tento trest byl dovolateli nepochybně uložen ve výměře, která koresponduje s trestní sazbou stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to i v souvislosti s ustanovením §§ 41, 42 tr. zák. Stejně tak neobstojí ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když argumentace dovolatele v tomto směru je velmi strohá s tím, že pro soudy učiněná rozhodnutí nebyly dány podmínky, což neodpovídá skutečnosti a v dané věci nelze dospět žádným způsobem k závěru, že trestní stíhání vedené proti dovolateli bylo ze zákona nepřípustné. Konečně v podaném dovolání uplatnil dovolatel i dovolací důvod označený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu zaměřil dovolatel své námitky především do oblasti skutkových zjištění, která soudy při objasňování věci učinily. To s tím, že rozdílně hodnotí skutkový děj, když zpochybňuje výpověď poškozeného i svědků, které podpořily právě tvrzení poškozeného s tím, že naopak svědectví učiněná v jeho prospěch soudy odpovídajícím způsobem nezvážily a navíc některé svědky jím navrhované v jeho trestní věci ani nevyslechly. Uvedeným způsobem tak zopakoval své námitky, které uplatňoval v řízení před oběma soudy. Je proto na místě odkázat na důvody uvedené v rozhodnutí obou soudů, které vyčerpávajícím a rozumným způsobem vysvětlují na základě jakých důkazů svá rozhodnutí vybudovaly a vysvětlily také odpovídajícím způsobem, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedly. Ostatně z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno konstatovat, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jak se toho v této částí svého dovolání obviněný domáhá. Proto také dovolací soud k této části argumentace vedené dovolatelem nemohl přihlédnout, když jeho námitky proti skutkovým zjištěním soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku přezkoumávat nelze, ale naopak je skutkovými zjištěními vázán.

V projednávané věci však dovolatel spatřuje vady napadených rozhodnutí i v nesprávném výkladu ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák., byť své výhrady formuluje neobratně a s minimálním odůvodněním, když i přes uvedené lze v jeho námitkách v tomto směru spatřovat výhrady k soudy aplikovanému ustanovení § 41 tr. zák., kdy v tomto směru se jeví přesvědčivější argumentace dovolatele obsažená v doplnění jeho dovolání. Jedná se tak o to, že dovolatel spatřuje vady rozhodnutí v nesprávném výkladu hmotně právního ustanovení § 41 odst. l, 2 tr. zák., což mělo ovlivnit úvahy soudu z hlediska postavení dovolatele, pokud byl shledán tím, který se trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle zmíněného zákonného ustanovení. V konečném důsledku se tak jedná i o následné právní posouzení skutku, který byl na vytýkané vadě založen. Z tohoto hlediska je tak na místě považovat takto zvolené námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.

Protože Nejvyšší soud neshledal takto důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst.1 tr. ř. jako celku, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že v této části je podané dovolání důvodné.

K projednávané otázce je nejdříve v obecné rovině uvést to, že ustanovení § 41 a § 42 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za nichž lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu a trestněprávní následky spojené s takovým označením. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v § 41 odst. 1 tr. zák., a to samozřejmě přísně individuálně s vyčerpávajícím posouzením každého jednotlivého konkrétního případu. Formální podmínky uvedeného ustanovení jsou v případě dovolatele nepochybně naplněny s výhradou, že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pachatel totiž může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§ 3 odst. 2 tr. zák. a dalších okolností § 34 písm. j), § 88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí příkladmo, jako skutečnost podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti, dobu, která uplynula od posledního odsouzení, což však není a ani nemůže být jediným kriteriem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Je skutečností, že dovolatel byl odsouzen v minulosti jednou, a to jako mladistvý pro celkem pět skutků, které spáchal v době, kdy mu ještě nebylo sedmnáct let. Jednalo se o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To 40/2001 ze dne 30. 3. 2001 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 ze dne 8. 2. 2001, kdy byl uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dalšími třemi trestnými činy majetkového charakteru. V rámci citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byl jako mladistvý odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Na základě kladného hodnocení z místa, kde uložený trest vykonával, byl usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. PP 521/2001 ze dne 31. 8. 2001 z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen v nyní projednávané věci, se dopustil dne 24. 6. 2002, tedy zhruba po uplynutí deseti měsíců poté, co byl z předchozího výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a také právě ve zkušební době, která mu byla v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním stanovena. Tato skutečnost je nepochybně závažnou pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání dovolatele v jeho věci, stejně jako to, že jím byl spáchán zvlášť závažný trestný čin. Zároveň však nutno opakovaně uvést, že tato skutečnost není jediná a výlučná právě z hlediska všech materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Předně je na místě uvést, že dovolatel je osobou velmi mladou bez dostatečných životních zkušeností a rozhledu, který by umožnil plně pochopit dosah svého jednání. V minulosti byl jednou soudně trestán jako mladistvý a nyní posuzované trestné činnosti se dopustil ve věku necelých devatenácti let. Nelze ani přehlédnout způsob, kterým se trestných činů loupeže dopustil, a to jak při svém prvém odsouzení, tak i v posuzované věci. Nepochybně si ve všech případech počínal za užití násilí, nelze však mít za to, že by šlo o násilí razantní nebo dokonce brutální, které by zanechalo u poškozených výrazné, zejména zdravotní následky. Stejně tak je třeba poukázat na výši způsobené škody, která sumárně ve všech třech případech představuje částku necelých 15.000,-Kč, v nyní posuzované věci potom škodu 2.500,-Kč. Při hodnocení jeho osoby z místa bydliště vůči němu není negativních výhrad. Hodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání a délky jeho páchání tak nutno posuzovat právě i se zřetelem k účelu trestu. V této souvislosti nutno konečně poukázat i na to, že dovolatel na základě svého prvního odsouzení, a tedy předtím než se dopustil trestného činu, který je předmětem nyní posuzované věci, byl fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody po dobu necelých pěti měsíců. Souhrn všech uvedených skutečností podle přesvědčení Nejvyššího soudu neumožňuje v posuzované věci učinit jednoznačný a přesvědčivý závěr, že označeného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustil právě jako zvlášť nebezpečný recidivista, kterým jej oba soudy v již citovaných rozhodnutích uznaly. Ve svých rozhodnutích se nezabývaly dostatečně právě materiální stránkou tak závažné skutečnosti, jakou bezesporu je hodnocení zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 tr. zák. Jako obiter dictum je na místě uvést, že obžaloba podaná v posuzované věci u soudu prvního stupně spatřovala ve skutku, jehož se dovolatel dopustil, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. bez dalšího, přičemž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy zabývalo pouze stručně, s prostým odkazem na splnění jejich pouze formálních podmínek, bez toho, že by se jí zabývalo i z hledisek již shora uvedených. Obdobně stručně se uvedenou problematikou zabýval i soud odvolací, který tak pochybení soudu prvého stupně v uvedeném směru nenapravil. V rámci obiter dicta je na místě poukázat, že ve výroku citovaného rozsudku soudu prvého stupně je nesprávně uvedena spisová značka věci, ve které byl dovolatel poprvé odsouzen, kdy se evidentně jednalo o věc vedenou u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 a nikoli sp. zn. 3 T 643/2000. V odůvodnění citovaného rozsudku je uvedena spisová značka již správně, přičemž tutéž chybu opakoval i soud odvolací, který v důvodech svého usnesení uvedl stejně rozdílně rozhodné spisové značky. Protože z dalšího odůvodnění označených rozhodnutí plyne, že soudy při svých úvahách pracovaly s příslušným spisem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 má i Nejvyšší soud v tomto směru za to, že měly příslušné podklady právě i k hodnocení podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a k tomuto pochybení nepřihlédl. Je však v této souvislosti na místě připomenout, že spisové materiály, se kterými se soud vždy při úvaze o zvlášť nebezpečné recidivě musí pečlivě a detailně seznámit, musí být jednoznačně a přesně označeny tak, aby nebylo nejmenších pochyb, že se k dané věci také vztahují.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než napadená rozhodnutí, označená ve výroku tohoto rozsudku, podle § 265k odst. l, 2 tr. ř. zrušit, protože napadená rozhodnutí v případě skutku, jehož se dopustil dovolatel, spočívají na shora uvedeném nesprávném hmotně právním posouzení podmínek zvlášť nebezpečného recidivisty. Protože problematika řešená v posuzované věci je ryze právní, bez jakýchkoli nároků na provádění dalšího dokazování, jakož i z hlediska rychlosti řízení a jeho procesní ekonomie, rozhodl Nejvyšší soud v projednávané věci, za splnění zákonem vyžadovaných podmínek podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozsudkem, způsobem, který je patrný z jeho výrokové části.

Takto dospěl k závěru, že obviněný spáchal skutek, který je podrobně popsán ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný popřel, že by se uvedeného skutku dopustil s tím, že samotný poškozený L. J. mu předmětný telefon předal s tím, aby jej prodal a takto utržené peníze mu předal, což také učinil, ovšem bez toho, že by získané peníze předal poškozenému. Tomu se později omluvil a dal mu 500,- Kč. Jeho obhajobu v tomto směru potvrdil ve svém výslechu z přípravného řízení tehdy spoluobviněný ml. D. D., jehož věc byla později vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, když v rámci této výpovědi také uvedl, že stříbrný řetízek a náramek dostal on sám od poškozeného, který mu tyto věci dobrovolně na jeho žádost dal.

Skutkový děj, jak je popsán ve výroku tohoto rozsudku, je potvrzen výpovědí poškozeného, který tak vyvrátil obhajobu obviněného. Ten uvedl, že obviněného neznal (pouze od vidění) a byl jím napaden tak, že jej obviněný udeřil rukou do obličeje s tím, že po něm chtěl finanční vyrovnání za to, že měl zranit jeho kamaráda a nakonec mu vzal uvedený mobilní telefon, ml. D. potom v důsledku jeho vyhrůžek dal řetízek a náramek. Poškozený byl z jednání obviněných vystrašen, svěřil se s celou událostí své přítelkyni a s odstupem času i svému otci a po poradě s ním ohlásil celou věc policii. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že není nejmenší důvod nevěřit výpovědi poškozeného v rámci celého trestního řízení, když především je zřejmé, že ten obviněného vlastně neznal a neměl žádného důvodu k výpovědi, která by přivodila trestní stíhání obviněného. Přitom jeho výpověď je doplněna výpovědí jeho přítelkyně (svědkyně B.), které se s incidentem svěřil a také výpovědí svědkyně D., že v kritické době ji obviněný nabízel zakoupení mobilního telefonu. Hodnota předmětného mobilního telefonu byla zjištěna z odborného vyjádření znalců z oboru ekonomika.

Z výsledků provedeného dokazování je tak jisto, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, neboť proti L. J. užil násilí v úmyslu zmocnit se jeho věcí označených ve výroku tohoto rozsudku. Provedené dokazování, a to jak co do jeho rozsahu, tak i do jeho úrovně, umožnilo Nejvyššímu soudu dospět k závěru, že obviněný se uvedeného trestného činu nepochybně dopustil.

Při úvaze o druhu a výši uloženého trestu zvážil Nejvyšší soud všechny okolnosti případu a stejně tak i osobní poměry obviněného, stejně jako jeho osobu samotnou. Zde je na místě uvést, že obviněný byl v minulosti jednou soudně trestán a to jako mladistvý. Tato skutečnost plyne z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 943/2000 ze dne 8. 2. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 55 To 40/2001 ze dne 30. 3. 2001. Rozsudkem prvně jmenovaného soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen za uvedené trestné činy, kterých se dopustil jako mladistvý, úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců. O odvolání tehdy obžalovaného mladistvého rozhodl uvedený odvolací soud, který uložený trest zmírnil na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a napadený rozsudek dále ponechal nezměněný. Ke skutkům jimiž byl shledán soudy trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. je na místě uvést, že v prvém případě tehdy obžalovaný Ch. napadl poškozeného tak, že jej chytil za tričko pod krkem, naznačoval úder pěstí do obličeje a slovně mu vyhrožoval fyzickou újmou a poté mu z krku odepnul pánský řetízek ze žlutého kovu v hodnotě 12.000.-Kč, který mu odcizil, ve druhém případě fyzicky napadl poškozeného tak, že jej chytil rukama za ramena a přitlačil ho ke zdi domu, kde jej držel zezadu rukou pod zátylkem a takto ho přinutil, aby mu vydal částku 500,-Kč. Je na místě dodat, že obviněný byl usnesením Okresního soudu v Chomutově sp. zn. PP 521/2001 ze dne 31. 8. 2001 podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně propuštěn z výkonu shora uloženého trestu odnětí svobody, když mu byla současně podle § 63 odst. 1 tr. zák. stanovena zkušební doba v trvání tří roků. I když za splnění zákonem stanovených podmínek toto usnesení neobsahuje odůvodnění, z hodnocení průběhu jím vykonávaného trestu odnětí svobody, založeného v uvedeném spisu plyne, že byl hodnocen v zásadě kladně. Lze takto konstatovat, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve lhůtě, která mu byla při rozhodnutí o jeho podmíněném propuštění stanovena, a to poté co z této lhůty uplynulo deset měsíců. Zprávy o jeho pověsti z místa bydliště konstatují, že nejsou k jeho osobě žádné negativní poznatky, s příslušným úřadem práce nespolupracuje a nárok na hmotné zabezpečení u něj nevznikl. Při úvaze o druhu a výši trestu takto Nejvyšší soud zvažoval okolnosti jak polehčující, tak i přitěžující (§§ 33, 34 tr. zák.), kdy na jedné straně trestný čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvých, na straně druhé byl již pro trestný čin odsouzen, bez toho, že by tuto okolnost bylo možné pokládat za takovou, která mu nepřitěžuje /§ 34 písm. j) tr. zák./. S ohledem na uvedené skutečnosti i s poukazem na dobu, která uplynula od jeho posledního odsouzení a skutečnosti, že trestného činu se dopustil v době, kdy byl z výkonu předchozího trestu odnětí svobody podmíněn propuštěn, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků bude pro nápravu obviněného dostatečný, právě i s ohledem na jeho věk a také ke skutečnosti, že si takto již může dostatečně být vědom toho, že pokud bude nadále v trestné činnosti pokračovat, trestní postih jeho osoby bude zjevně stále důraznější. S poukazem na uvedené byl také zařazen pro výkon uloženého trestu do takového typu věznice, který uvedeným zjištěním nejlépe odpovídá.

Lze jenom dodat, že s ohledem na uvedené rozhodnutí je návrh dovolatele na přerušení výkonu jeho trestu odnětí svobody zjevně nedůvodný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef Hendrych

Vypracoval:

JUDr. Vladimír Jurka