3 Tdo 1023/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 345 odst. 2 tr. zákoník, § 15 tr. zákoník



3 Tdo 1023/2015 -15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 26. srpna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2015, č. j. 7 To 12/2015-137, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 11/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 12. 2014, č. j. 27 T 11/2014-107, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 17. 9. 2013 v O. podal u Okresního státního zastupitelství v Opavě písemné trestní oznámení na Doc. PhDr. A. V., CSc., ve kterém lživě uvedl, že souhlasil s darováním nemovitostí, kterých byl spoluvlastníkem, a to parcely zastavěná plocha a nádvoří, parcely zahrada, a stavby, rodinný dům, na parcele, vše zapsané na LV pro obec Š., katastrální území Š., A. B. jen za podmínky, že bude mít v nemovitostech zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního bydlení a užívání, což mu jmenovanou bylo přislíbeno, přestože věděla již od počátku, že mu na nemovitostech žádné věcné břemeno zřízeno nebude, přičemž v trestním oznámení zároveň žádal orgány činné v trestním řízení, aby zahájily trestní stíhání jmenované, neboť tato jej svým jednáním podvedla, a na základě těchto skutečností bylo policejním orgánem Policie ČR Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Opavě pod sp. zn. KRPT-206481/TČ-2013-070671, vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu podle § 250 odstavec 1, 2 trestního zákona . Za to byl obviněnému podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 7 To 12/2015-137, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 4. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou, zda svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu, zejména pak po stránce subjektivní. V této souvislosti zdůraznil, že i kdyby se jeho tvrzení, obsažená v podaném trestním oznámení, ukázala být objektivně nepravdivými, nepostačovalo by takové zjištění bez dalšího k závěru o jeho trestní odpovědnosti za křivé obvinění. Tu by bylo možné uplatnit pouze v případě, že by si byl nepravdivosti jím sdělovaných údajů vědom již v době podání trestního oznámení. Dovolatel ovšem jím prezentovaným údajům sám věřil, resp. byl přesvědčen o jejich pravdivosti. Tuto obhajobu podle jeho názoru nevyvrací ani úvaha soudu prvního stupně, který dovodil, že musel od počátku vědět, že předmětné nemovitosti daroval bez ujednání o věcném břemeni, když se opakovaně mohl seznámit s obsahem darovacích smluv i výpisem z katastru nemovitostí. Takové odůvodnění považuje dovolatel za nepřesvědčivé, zejména s přihlédnutím k tomu, že je cizím státním příslušníkem, nemá právní vzdělání a podmínky zřízení věcného břemene neznal. Jakožto cizinec ponechal přípravu všech podkladů na své manželce a sám se věcí, vyjma podpisu smluv, blíže nezabýval. Příslušné dokumenty, týkající se převodu práva, nijak nestudoval. Dovolatel připouští, že si počínal v tomto směru lehkovážně. To však podle něj neznamená, že by od počátku věděl, že věcné břemeno v jeho prospěch zřízeno nebylo. Na tuto skutečnost byl upozorněn až v rámci rozvodového řízení od advokáta, který se měl vyjádřit v tom smyslu, že byl manželkou podveden. Teprve poté se obrátil na další advokátku, která pro něj sepsala inkriminované trestní oznámení. Po celou dobu jednal v přesvědčení, že se opravdu stal obětí podvodu.

Dovolatel považuje za nesprávný také závěr soudů o tom, že jednal v úmyslu přivodit trestní stíhání své bývalé manželky. Připustil, že v textu trestního oznámení žádal orgány činné v trestním řízení o zahájení trestního stíhání její osoby, ovšem znovu zdůraznil, že tento text vypracovala advokátka Mgr. Peterková a on jej pouze podepsal. Jeho cílem bylo primárně domoci se svých sporných práv k nemovitostem, což ostatně Mgr. Peterková potvrdila v rámci své svědecké výpovědi před soudem. Pro úplnost dovolatel soudům vytkl, že při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného , když svá skutková zjištění založily výhradně na výpovědích svědkyně Doc. PhDr. V., CSc. a svědka JUDr. M. Prvně jmenovaná přitom byla osobou mající jednoznačný zájem na výsledku trestního řízení, které mělo přímý dopad na souběžně vedený civilní spor o určení vlastnického práva k nemovitosti. Svědek JUDr. M. pak své výpovědi ohledně toho, zda dovolatel požadoval zřízení věcného břemene ve svůj prospěch, výrazně měnil až ke konečné verzi, že si na nic takového nevzpomíná. Věrohodnost těchto svědků se však podle dovolatele soudy důsledněji nezabývaly.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2015, č. j. 7 To 12/2015-137, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 31. 7. 2015 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že převážná část argumentace obviněného, uplatněná v podaném mimořádném opravném prostředku, zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá. To platí především ve vztahu k procesní námitce vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi poškozené Doc. PhDr. V., CSc. a svědka JUDr. M., a dále ve vztahu k opakované obhajobě dovolatele, že trestní oznámení na svou bývalou manželku podal v přesvědčení, že se stal obětí podvodu z její strany, a v tomto smyslu uváděl pouze takové údaje, které sám považoval za pravdivé. Takto koncipované námitky nelze hodnotit jinak než jako snahu dovolatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, resp. domoci se zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, který byl podkladem pro následné právní posouzení inkriminovaného jednání.

Nejvyšší soud při svém rozhodování bere v úvahu názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, pokud zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Soud prvního stupně se s důkazy, které doplnil v rozsahu pokynů odvolacího soudu, obsažených v kasačním usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 7 To 237/2014-98, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. V tomto směru lze v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění jeho rozsudku, zejména pak na část na str. 8 a 9. Odvolací soud se v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Přestože vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl v zásadě výhrad, před svým rozhodnutím důkazní řízení ještě doplnil o opětovné výslechy svědka JUDr. M. a obviněného, aby se mohl důsledněji vypořádat s jeho obhajobou, podle níž poškozená zneužila jeho nízkého právního vědomí, resp. neznalosti normativní úpravy institutu věcného břemene v českém právním řádu, a vědomě se neřídila jejich původní společnou dohodou, že mu bude doživotně svědčit právo bezplatného bydlení v převáděné nemovitosti. Důvody, pro které shledal tuto obviněným prezentovanou variantu skutkového děje za vyvrácenou, pak rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 3/4 napadeného usnesení).

Závěr soudů, že původní dohoda manželů V. nezahrnovala zřízení věcného břemene ve prospěch dovolatele, který v tomto směru zcela vědomě uváděl při podání trestního oznámení na osobu poškozené nepravdivé údaje, tudíž není produktem pouhých důkazně nepodložených presumpcí a hypotéz či dokonce nepřípustné soudcovské libovůle.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit toliko námitku obviněného vůči (ne)správnosti právního závěru soudů, že poškozenou lživě obvinil v úmyslu přivodit její trestní stíhání, jestliže bylo provedeným dokazováním zjištěno, že podáním trestního oznámení, které navíc sepisovala advokátka Mgr. Peterková a nikoli on sám, sledoval především získání inkriminovaných nemovitostí zpět do svého vlastnictví . Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal žádné opodstatnění.

Dovolatel se v posuzovaném případě předně nemůže zprostit trestní odpovědnosti za stíhaný přečin poukazem na to, že trestní oznámení formulovala jeho advokátka a on je pouze podepsal . Mgr. Peterková tak nepochybně nečinila z vlastní iniciativy a konkrétní skutečnosti v podání uvedené si nevymyslela. Naopak dovolatele dopředu upozornila na nutnost uvádět v trestním oznámení pravdu. Dovolatel je osobou příčetnou, svéprávnou, s plnou odpovědností za své jednání. Pokud se pod údaje obsažené v trestním oznámení vlastnoručně podepsal, vyjádřil s nimi touto formou svůj souhlas nevzbuzující pochybnosti. Stejně tak jej nemůže vyvinit ani námitka, že primárně sledoval toliko záměr získat zpět převedenou nemovitost. Pokud svým jednáním chtěl zlepšit vlastní pozici v občanskoprávní věci o právo k užívání nemovitostí ve vlastnictví jeho syna, pak takový motiv by spíše ukazoval na přímý úmysl (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) přivodit poškozené trestní stíhání, jež by mohlo vést k jejímu odsouzení pro podvod přímo se vztahující k předmětu dotyčného civilního sporu. Tuto úvahu však Nejvyšší soud - při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného - uvádí pouze na okraj. Se zřetelem k zásadě zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.) mu nezbylo než akceptovat právní závěr soudů o pouhém srozumění dovolatele s eventualitou, že poškozená bude z jeho podnětu vystavena trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, ze kterého ji - zjevně v reakci na rozvodové řízení a jeho výsledek - lživě obvinil, tj. o jeho nepřímém úmyslu (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) přivodit poškozené trestní stíhání ve smyslu § 345 odst. 2 tr. zákoníku.

Protože dovolání obviněného J. V. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu