3 Tdo 1023/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 214 tr. zákoník



3 Tdo 1023/2013 -20 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání, které podala obviněná E. K ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, č. j. 6 To 149/2013-319, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 115/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 1. 2013, č. j. 1 T 115/2011-273, byla obviněná E. K. uznána vinnou přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od ledna 2010 do 31. 8. 2010 v H. B., okres B., převzala od své matky A. K., která dne zemřela, peníze v částce 91.978,- Kč, přestože věděla, že A. K. jako správkyně fondu oprav majitelů činžovního domu na T. ulici č. v H. B. tuto částku bez vědomí a souhlasu J. K., manželů Z. F. a J. F., B. N., F. R., MUDr. R. K., manželů C. V. a L. V., Z. Š., M. Š., manželů J. R. a B. R. a V. J., majitelů bytů v tomto domě, z fondu oprav za tímto účelem neoprávněně odčerpala, čímž jmenovaným způsobila celkovou škodu ve výši 91.978,- Kč . Za to jí soud podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a deseti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 4. 2012, č. j. 21 T 192/2011-512, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 4 To 185/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 6 To 149/2013-319, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 5. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná E. K. následně dovoláním , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že její vina přečinem podílnictví podle § 214 tr. zákoníku nebyla v řízení prokázána a soudy tak měly rozhodnout zprošťujícím výrokem. Vytkla jim, že neprovedly dokazování především k subjektivní stránce (zavinění) trestného činu. Poukázala na to, že soud prvního stupně její pachatelství dovodil na základě zprostředkovaných informací podaných údajně paní A. K. Nicméně v důsledku úmrtí jmenované dne ji nebylo možno k předmětné věci procesně účinně vyslechnout. Soudy se tak opíraly pouze o výpovědi nepřímých svědků majitelů bytů v domě č. p. na T. ulici v H. B., kteří předložili A. K. k podpisu dokument nazvaný uznání dluhu za situace, kdy byla vážně zraněná, nemocná a čekala na příjezd rychlé lékařské pomoci. O vážnosti jejího tehdejšího zdravotního stavu svědčí okolnost, že dne 1. 11. 2011 musela být hospitalizována a nemocnici již neopustila až do, kdy zemřela. Návrhy na doplnění dokazování vyžádáním zdravotnické dokumentace k posouzení zdravotního stavu paní K. a v souvislosti s tím i posouzení volní stránky jejího jednání - pokud jde o podpis zmíněného dokumentu - však soud odmítl. V řízení tak nebylo spolehlivě prokázáno, že by dovolatelka na sebe skutečně převedla inkriminované peníze jako věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou. Přitom žádné meritorní rozhodnutí o pachatelství nějaké jiné osoby soudy rovněž neměly k dispozici. Jestliže byla dovolatelka přesto za přečin podílnictví odsouzena, je podle ní zřejmé, že soudy zájem na jejím potrestání povýšily nad zákon.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, č. j. 6 To 149/2013-319, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 1. 2013, č. j. 1 T 115/2011-273, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí . Současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno.

Opis dovolání obviněné byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 19. 8. 2013. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 12. 9. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř., a to i pro případ uvedený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněná E. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné náležitosti).

Žádnou konkrétní námitku, která by předmětný dovolací důvod v jedné či druhé alternativě naplňovala, dovolatelka předmětem svého mimořádného opravného prostředku neučinila.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování totiž spadá do fáze řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Na tomto místě je třeba konstatovat, že obviněná s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek totiž primárně založila na tvrzení, že soudy obou stupňů závěr o její vině přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku přijaly na základě dokazování provedeného v nedostatečném rozsahu a po nesprávném vyhodnocení důkazů, které měly k dispozici. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v její neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítla v podstatě to, že soudy při neakceptování její obhajoby vyšly při zjišťování skutkového stavu věci z výpovědí zainteresovaných poškozených a dokumentu podepsaného paní A. K., označeného jako uznání dluhu , ač to nebylo namístě a ve věci měly být správně učiněny jiné skutkové a tedy i právní závěry. V této souvislosti pak - s poukazem na odmítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování - zpochybnila existenci všech náležitostí projevu vůle její matky při podpisu inkriminované listiny jako nezbytné podmínky platnosti tohoto právního úkonu. Především v návaznosti na tuto argumentaci dovolatelka na podkladě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku).

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolatelce prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a na str. 3 až 5 rozsudku odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněné, jakou uplatnila i ve svém dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 2 a 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně zdůvodněna, či by byla v tomto směru dokonce projevem nepřípustné libovůle.

K dovolatelkou vytýkanému nedostatečnému rozsahu dokazování je třeba uvést, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť je v něm jasně vysvětleno, proč odvolací soud k doplnění důkazního řízení o zjišťování psychického stavu zemřelé A. K. při podpisu k uznání dluhu nepřistoupil.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku, že soudy nedisponovaly žádným meritorním rozhodnutím o vině jiné osoby trestným činem, jímž byla získána věc (zde finanční částka 91.978,- Kč), kterou na sebe měla posléze převést dovolatelka jako podílnice ve smyslu § 214 tr. zákoníku.

K tomu Nejvyšší soud předně v obecné rovině uvádí, že trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a takovým činem získá pro sebe nebo jiného větší prospěch.

S ohledem na argumentaci dovolatelky je dále nutno zdůraznit, že pro trestnost podílnictví není rozhodné, že pachatele trestného činu, jímž získal věc nebo jinou majetkovou hodnotu, nelze stíhat z důvodu nepřípustnosti uvedeného v § 11 odst. 1 písm. e/ tr. ř., protože zemřel. V takovém případě, kdy nelze vést trestní řízení a pravomocně rozhodnout o vině jiné osoby trestným činem, je nutno okolnost, zda věc nebo jiná majetková hodnota byla získána trestnou činností, zjišťovat v rámci prováděného dokazování a posuzování tzv. předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Takovým způsobem soud prvního stupně postupoval (přestože v rozsudku na ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. výslovně neodkazuje), když na str. 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku na základě výsledků dokazování vycházel z odůvodněných zjištění, že o zpronevěření peněz ze strany A. K. není pochyb . Zároveň vycházel z toho, že tato rozhodná skutková okolnost byla obviněné (dovolatelce) známa.

To znamená, že právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak plně odůvodňovalo to, že od své matky A. K. převzala částku 91.978,- Kč s vědomím, že jde o neoprávněně přisvojené peněžní prostředky náležející do fondu oprav majitelů činžovního domu na ulici T. č. p., v H. B., jehož byla její matka správkyní. Takové jednání A. K. jednoznačně neslo znaky trestného činu zpronevěry. Jestliže se znalostí těchto rozhodných okolností na sebe dovolatelka výše uvedený finanční obnos převedla, jednala z hlediska zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodil již soud prvního stupně.

Jinak právně relevantně uplatněnou námitku dovolatelky proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.

Protože dovolání obviněné E. K. bylo opřeno jednak o námitky, které nespadají pod jí uplatněné dovolací důvody podle § 265b tr. ř. písm. g) a k) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a jednak o námitku, které z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatelky k odkladu či přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání právně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V posuzované věci předsedkyně senátu (samosoudkyně) Okresního soudu v Bruntále takový postup nezvolila.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler