3 Tdo 1022/2013
Datum rozhodnutí: 02.10.2013
Dotčené předpisy: čl. 99 § 2 odst. 2 písm. a) tr. zákoník, čl. 353 odst. 2 písm. c) tr. zákoník



3 Tdo 1022/2013-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. října 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 108/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 8 T 108/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 3. 2. 2011 v době kolem 13.30 hodin v O. B. L. na ulici Dr. Š. č. ve 4. podlaží domu u svého bytu č. namířil ve vzdálenosti 4 až 5-ti metrů na svého souseda D. V. samonabíjecí pistoli zn. ATC Brno, vzor, 5, ráže 6.35 Browning, výrobní číslo, a řval po něm, že jej zabije, načež D. V. utekl do svého bytu č. a obžalovaný M. B. přistoupil k bytu a přes zavřené vchodové dveře bytu na D. V. a jeho přítelkyni L. G. křičel pojďte ven, já vás postřílím , čímž u L. G. a D. V. vzbudil obavu o vlastní život a bezpečnost .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 (čtrnácti) měsíců.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks krátké střelné zbraně - samonabíjecí pistole zn. ATC Brno, vzor 5, ráže 6,35 Browning, výrobní číslo, včetně zásobníku, které jsou uloženy v depozitu Policie ČR, Krajské ředitelství policie M. kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, pracoviště O., O. V., ul. V. č., pod č.j. KRPT-4134/TČ- 2011-070778.

Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 8 T 108/2011, podal obviněný M. B. odvolání, které zaměřil do výroku o vině i výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 297 - 298), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

Obviněný namítl, že celému incidentu předcházelo období, kdy se dostával s ohledem na neustálé rušení nočního klidu ze strany poškozeného a jeho družky s nimi do konfliktů, kdy se toliko snažil zajistit nerušené užívání svého bytu a několikrát jednal i s policií a Úřadem městského obvodu O. J. Celý konflikt mezi ním a poškozenými nastal již dne 2. 1. 2011, kdy byl slovními výhrůžkami napaden ze strany poškozeného V. a sám přivolal policii. Je evidentní, že svědkyně G., která užívala vedlejší byt, ho užívala protiprávně a až teprve na jeho zásah došlo k nápravě. Je rovněž zřejmé, že oba poškození měli důvod takto proti jeho osobě vypovídat, kdy jejich výpovědi byly v podstatě jedinými přímými důkazy, které jej mají usvědčovat ze závažné trestné činnosti. Pokud jde o incident ze dne 3. 2. 2011 kolem 13,30 hod., který se měl odehrát ve čtvrtém podlaží domu, v němž bydlí, jednalo se o velmi krátký časový úsek. Poškozený V. jej pronásledoval až ke dveřím jeho bytu, kdy rozhodně nechtěl zbraň proti němu použít, nicméně to bylo právě v okamžiku, kdy jím byl osloven, že tuto vytahoval z pouzdra, což mohlo vyvolat u poškozeného dojem, že chce zbraň použít proti němu. Obviněný je toho názoru, že není prokázáno, že by na poškozeného, resp. jeho družku křičel přes zavřené dveře, či jinak se do jejich bytu dobýval. K prokázání toho, že se jednalo o vzájemnou hádku, navrhl vyslechnout svědkyni H. Je přesvědčen, že hodnocení důkazů nalézacím i odvolacím soudem je tendenční a je v extrémním nesouladu s tím, co svědci slyšeli a viděli a že soud, pokud by striktně postupoval ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., musel by dojít k zprošťujícímu rozsudku.

Další námitka obviněného se týká uloženého ochranného opatření, které by mělo být v souladu se zásadou přiměřenosti dle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ukládáno jen pokud to je přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí, pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Okresní soud při ukládání ochranného léčení ambulantní formou vycházel zejména ze znaleckého posudku psycholožky MUDr. Martinů, která konstatovala, že sice u něho nebyla zjištěna kvalifikovaná duševní choroba, avšak jedná se o emočně nestabilní poruchu osobnosti - hraniční typ. Na svých závěrech pak tato znalkyně setrvala, i pokud byla vyslechnuta před soudem a vypracovala dodatek znaleckého posudku. V tomto dodatku zmiňuje, že byl vyšetřen 2x na psychiatrii, poprvé v roce 2001 po konfliktu s policisty. Jak již několikráte zdůraznil, nikdy v minulosti nebyl psychiatricky léčen a ani při opakovaných návštěvách lékaře v souvislosti s držením zbrojního průkazu nebylo k jeho osobě shledáno nic závadného. Pokud znalkyně zmiňovala případ z roku 2001, je pravdou, že byl trestně stíhán pro trestný čin útoku na veřejného činitele, avšak krajským soudem byl obžaloby zproštěn, neboť výpověď policistů, kteří jej měli usvědčovat z trestné činnosti, byla shledána jako nevěrohodná. Obviněný uvedl, že z těchto důvodů neměl chuť spolupracovat se znalci a vyplňovat dotazníky či dávat jim souhlas k nahlížení do zdravotní dokumentace. Obecným soudům pak obviněný vytýká mechanické posuzování případu a převzetí závěrů znalkyně, pokud jde o uložení ochranného léčení.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na shora tvrzené závěry zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o námitky, jež obviněný vznáší proti samotnému výroku o vině, dle názoru státního zástupce obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný v podstatě prosazuje pouze svou verzi skutkového děje a předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů, popřípadě uvádí okolnosti, jež jsou ve vztahu k posouzení jeho trestní odpovědnosti pro jednání, pro které je stíhán, zcela irelevantní. Pakliže obviněný namítá porušení zásad trestního řízení vyplývajících z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., je třeba uvést, že jím zvolený dovolací důvod směřuje k uplatnění vad hmotněprávní povahy, nikoli případných vad v procesu dokazování. Neobstojí ani pouze deklarovaná námitka extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními soudu, když tuto obviněný nikterak argumentačně nepodepřel. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tomuto důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek odvolatele, kdy obviněný namítá nesplnění obecných podmínek pro ukládání ochranného opatření ve smyslu § 96 tr. zákoníku a údajně nedostatečná skutková zjištění ohledně okolností odůvodňujících jeho uložení. Dle názoru státního zástupce však v tomto ohledu přisvědčit nelze. Naopak je třeba vyzdvihnout, že soud prvého stupně se podmínkami pro uložení ochranného léčení zabýval velmi podrobně, jak lze dovodit i z toho, že k této otázce zadal i doplnění znaleckého posudku a k posouzení této otázky přibral nejen znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ale též znalce z odvětví psychologie. Ve vztahu ke splnění obecných zákonných podmínek pro ukládání ochranných opatření jsou přitom výsledky obou těchto znaleckých zkoumání v podstatě souladné. Z obou znaleckých posudků tak vyplývá, že v případě obviněného do budoucna hrozí opakování podobného jednání, kdy může podobným způsobem k prosazování svého náhledu na jednání svého okolí využít zcela nepřiměřených prostředků, přičemž jeho stav byl zároveň klasifikován jako emocionálně nestabilní porucha osobnosti. Za odpovídající těmto zjištěním je pak třeba považovat i volbu formy ambulantního ochranného léčení, která se jeví jako zcela přiměřená jednání obviněného, které závažným způsobem narušilo občanské soužití, když při svém jednání obviněný užil i svou legálně drženou střelnou zbraň.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 To 63/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o námitky stran toho, jakým způsobem soudy důkazy hodnotily, především pak výpovědi obou poškozených a znalecké posudky opatřené ve věci) a vadná skutková zjištění (námitka stran toho, jak celý incident probíhal, zejména pak okolností, při nichž vytáhl zbraň z pouzdra; námitka nedostatečných šetření stran vzájemných konfliktů s poškozenými, kdy tito opakovaně rušili noční klid a dne 2. 1. 2011 konflikt mezi nimi vyústil v zásah policie, kterou kvůli slovním výhrůžkám ze strany poškozeného zavolal), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. hodnocení důkazů nesouhlasí s tím, co svědci slyšeli či viděli) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy namítl, že celému incidentu předcházelo opakované rušení nočního klidu ze strany poškozených, které řešil s policií a Úřadem městského obvodu O. J., kdy proti poškozenému neměl v úmyslu zbraň použít, pouze ji v okamžiku, kdy jej poškozený oslovil, vytahoval z pouzdra, na poškozeného a jeho družku nekřičel přes zamčené dveře a ani se do jejich bytu nijak nedobýval).

Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozených. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení (námitky nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Obviněný však uvedenou námitku extrémního nesouladu uplatnil toliko v obecné rovině bez bližšího odůvodnění. Takto vznesená námitka vyvolává pro svou neurčitost nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný většinu uvedených námitek uplatnil již v rámci své dosavadní argumentace včetně podaného řádného opravného prostředku. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Je tedy evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., kdy namítl, že nesplnění obecných podmínek pro ukládání ochranného opatření ve smyslu § 96 tr. zákoníku a údajně nedostatečná skutková zjištění stran okolností odůvodňujících jeho uložení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení.

Obviněnému bylo uloženo ochranné opatření podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Dle tohoto ustanovení lze obviněnému uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, s tím, že podle odstavce 4 § 99 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

Obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu uvádí, že soudy posuzovaly jeho případ mechanicky, když pouze přejaly závěry znaleckých posudků, kteréžto obviněný zpochybňuje, stejně jako osoby znalců.

Soudy při ukládání ochranného opatření vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Jarmily Martinů (č. l. 212 217), znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie znalce PhDr. Petra Šišáka (č. l. 135 141). Uvedenou otázkou se soudy zabývaly zcela dostačujícím způsobem, kdy nalézací soud nechal k námitkám obviněného vůči původnímu znaleckému posudku MUDr. Jarmily Martinů vypracovat jeho doplnění k upřesnění a ujasnění některých otázek stran psychického stavu obviněného (č. l. 246 247).

Uvedené znalecké posudky si nijak neodporují. Znalkyně u obviněného zjistila emočně nestabilní poruchu osobnosti hraniční typ, kdy tato je provázena emoční labilitou, zkresleným hodnocením sebe sama, zvýšenou vztahovačností, častými ambivalentními postoji vůči svému okolí, či nečekanými projevy chování spojenými s verbální agresivitou. S ohledem na závažnost jednání obviněného, kdy nelze opominout, že obviněný na poškozeného útočil střelnou zbraní, a nedostatečnou kritičnost vůči uvedenému jednání, znalkyně doporučila, aby byla obviněnému uložena ambulantní forma psychiatrického ochranného opatření, která by byla zaměřena na tlumení afektivních projevů a korekci jeho postojů vůči okolí. Znalkyně dospěla k závěru, že v době spáchání činu byl obviněný schopen chápat smysl svého jednání, nicméně schopnost své jednání náležitě ovládat byla v důsledku zmíněné poruchy osobnosti snížena téměř o polovinu pásma. Doplnění znaleckého posudku na těchto závěrech ničeho nezměnilo (odůvodnění rozsudku nalézacího soudu str. 4). Znalec PhDr. Petr Šišák pak uvedl, že v případě obviněného shledává vhodným resocializační program s následným nalezením smysluplného uplatnění ve společnosti, jinak hrozí nebezpečí recidivy. Oba znalci se shodli i na tom, že obviněný by neměl být držitelem zbrojního průkazu.

Nejvyšší soud uvedené závěry soudů stran uložení ochranného opatření přezkoumal a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že soudy v této otázce nijak nepochybily. Námitky obviněného stran uloženého ochranného opatření tak shledal neopodstatněnými.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. B. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 2. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata