3 Tdo 101/2004
Datum rozhodnutí: 11.02.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 101/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání podaném obviněným V. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 3 To 102/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 30/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 4 T 30/2001, v trestní věci obviněných J. V. a V. U., byl obviněný V. U. pod bodem II. a) uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem II. b) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými ve výrokové části rozsudku. Podle § 140 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej soud za podmínek § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí, jež jsou specifikovány v uvedeném výroku.

O odvoláních, která oba obvinění podali proti tomuto rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 3 To 102/02, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 8. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný V. U. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce. V rozsahu napadeného výroku dovolání směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl rozhodnutím soudů obou stupňů konkrétní vady, které podle jeho názoru existenci výše uvedeného dovolacího důvodu plně opodstatňují. V petitu svého dovolání pak navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i vadné řízení mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že námitky dovolatele dílem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají, a v té části, kde byl sice citovaný dovolací důvod uplatněn relevantně, nelze podle státní zástupkyně považovat dovolání za opodstatněné. Navrhla proto, aby dovolací soud o dovolání obviněného V. U. rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítá, a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Procesní postavení obviněného jako osoby oprávněné k podání dovolání vyplývá z ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný může podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále bylo třeba zjistit, zda obviněný V. U. podal předmětné dovolání včas, tj. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. v případech, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Současně je třeba připomenout i ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř., podle něhož je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

V posuzovaném případě obviněného V. U. Nejvyšší soud z předloženého spisu Městského soudu v Praze (sp. zn. 4 T 30/2001) zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 3 To 102/02, bylo obviněnému doručeno dne 16. 9. 2002 a jeho tehdejší obhájkyni JUDr. I. S. dne 13. 9. 2002 (č. l. 521 spisu). S ohledem na ustanovení § 265e odst. 1, 2 tr. ř. to znamená, že konec zákonné dvouměsíční dovolací lhůty připadl na pondělí dne 18. 11. 2002, když dne 16. 11. 2002 byla sobota (srov. též ustanovení § 60 odst. 1, 2, 3 tr. ř. o počítání lhůt).

Ze spisu Nejvyššího soudu sp. zn. Ntn 332/2002 vyplývá, že dne 12. 11. 2002 bylo tomuto soudu doručeno podání obviněného ze dne 11. 11. 2002 označené jako dovolání proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž obviněný V. U. výslovně uvedl, že je nepodává prostřednictvím advokáta, a vysvětlil důvody, které jej k takto učiněnému podání vedly (údajná pracovní neschopnost jeho obhájkyně a nemožnost si ve výkonu trestu v krátké době opatřit jiného obhájce).

S ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku však zákon v § 265d odst. 2 tr. ř. výslovně stanoví, že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 tr. ř.). Z obsahu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, je zřejmé, že toto rozhodnutí zákonem předepsané poučení o dovolání obsahuje (str. 12 usnesení).

To znamená, že právně relevantní dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř.) by obviněný V. U. podal teprve dne 8. 4. 2003 (č. l. 564/2) prostřednictvím obhájce JUDr. M. S., jenž mu byl za podmínek § 18 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, určen advokátem rozhodnutím České advokátní komory ze dne 23. 12. 2002. Jestliže obhájce v tomto podání mj. uvedl, že se jedná o zdůvodnění dovolání , které dovolatel jinak podal v zákonné lhůtě, považoval Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání za nezbytné toto tvrzení ověřit a za podmínek § 265o odst. 2 tr. ř. provedl prostřednictvím Městského soudu v Praze příslušné šetření. Z vyžádaného písemného vyjádření obhájce (č. l. 597 spisu) zjistil, že si obviněný dovolání podal sám a jeho text se nachází u Nejvyššího soudu (viz sp. zn. Ntn 332/2002), a že obhájce následně zpracoval odůvodnění jeho dovolání na základě přímých osobních konzultací s odsouzeným . Podle vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně (č. l. 599) není ve spise jiné dovolání obviněného V. U., než to, které bylo sepsáno JUDr. M. S.

Na základě skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích lze dovodit, že ve věci obviněného V. U. uplynula lhůta pro podání dovolání dnem 18. 11. 2002. Jestliže v této lhůtě bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného, které obviněný označil jako dovolání , o dovolání de facto nejde, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že obviněný musí dovolání podat zásadně prostřednictvím obhájce. To dále znamená, že s podáním obviněného nelze spojovat ani žádný účinek spočívající ve včasném podání dovolání (tj. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.). Za dovolání ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. je nutno považovat až dovolání obviněného podané dne 8. 4. 2003 prostřednictvím obhájce JUDr. M. S. (se všemi náležitostmi předpokládanými ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř.), byť se v něm naznačuje, že jde toliko o odůvodnění jinak včas podaného dovolání. S tímto tvrzením se z již konstatovaných důvodů nelze ztotožnit a je třeba vycházet z toho, že dovolání bylo ve skutečnosti podáno teprve dne 8. 4. 2003, tzn. opožděně. Navrácení lhůty k podání dovolání přitom zákon nepřipouští (§ 265e odst. 4 tr. ř.).

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. U. dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. února 2004



Předseda senátu :

JUDr. Eduard Teschler