3 Tdo 1009/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1.3 písm. c) tr. zákoník



3 Tdo 1009/2014 -29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání podaném T. I. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 35/2014 ze dne 22. dubna 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 13/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 13/2013 ze dne 30. ledna 2014 byl dovolatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání pěti roků a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v předmětném výroku přesně specifikovaných.

O odvolání T. I. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 35/2014 ze dne 22. dubna 2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl T. I. uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal T. I. dovolání, a to jako osoba oprávněná, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán proto, že z podaného odvolání je zřejmé, že jím byly napadeny jak výrok o vině, tak výrok o trestu, přesto odvolací soud nerozhodl o zamítnutí podaného odvolání v těchto částech a výrok ostatní výroky napadeného rozsudku zůstávají nedotčeny navozuje dojem, že ostatní výroky mimo zrušeného výroku o trestu zákazu pobytu nebyly odvoláním vůbec napadeny. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k tomu uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to zejména porušením zásady presumpce neviny, když soudy dospěly k chybnému závěru ohledně množství jím prodaného heroinu. Poukázal tak na skutečnost, že soudy nevzaly v potaz, že svědci (odběratelé) jsou osobami dlouhodobě užívajícími návykové látky a při stanovení množství v jednotlivých případech pouze vynásobily fiktivní denní dávku počtem dnů v rozhodném období, kdy v některých případech neodpovídá skutečnosti ani délka předmětného období. Nevzaly v potaz ani případné ovlivnění svědeckých výpovědí svědkem T., proti němuž v jiné trestní věci dovolatel vystupuje v pozici svědka. Porušení práva na projednání věci v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že nebyl proveden doplňující výslech svědkyně J., který měl zásadní význam pro posouzení věrohodnosti ostatních svědků. Dle jeho přesvědčení nedošlo ani k naplnění znaku ve velkém rozsahu u jemu přisuzované kvalifikované podstaty trestného činu, když jeho profit z prodeje cca 1300 g heroinu činil méně než 200.000,- Kč. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal tento rozsudek: Pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 35/2014-703 ze dne 22. 4. 2014 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 13/2013 ze dne 30. 1. 2014 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 10. července 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitky, tak jak je uplatnil dovolatel z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To proto, že dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, podle které mělo být množství prodané drogy mnohem menší, než kolik uvádí ve výroku svého rozsudku soud prvního stupně, což dovolatel bere jako podklad pro všechny své další námitky. Soudy (zejména soud prvního stupně) pak ve svých (přijatých) rozhodnutích jasně a pečlivě objasnily, jak dospěly k celkovému množství dovolatelem distribuovaného heroinu, když se na straně 26 - 27 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně detailně zabýval stanovením množství u každého jednotlivého skutku. Soud nalézací tak zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vycházel z jeho usnesení sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. února 2013 a dovodil, že pro naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu postačuje 1500 g heroinu, přičemž dovolatel takto distribuoval celkem 3.090 g heroinu. I s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu, kdy je zřejmé, že takto dovolatel činil po dobu několika let a drogu dle skutkových zjištění distribuoval více než deseti osobám, nemá ani dovolací soud pochybnosti o tom, že došlo k naplnění kvalifikačního znaku velkého rozsahu .

Pod deklarovaným dovolacím důvodem nemohou být uplatněny ani námitky procesního charakteru, týkající se posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků. Je namístě uvést, že soudy si byly problematické věrohodnosti těchto osob vědomy a důsledně vycházely vždy z varianty pro dovolatele nejpříznivější a vycházely i z výpovědi jeho samotného, v době kdy vypovídal ve věci za přítomnosti svého obhájce v přípravném řízení. Pokud pak dovolatel změnil svou výpověď co do množství prodaných drog, šlo v tomto směru zajisté o jeho zákonné právo na obhajobu, přičemž však soud není povinen tuto změnu akceptovat a vycházet z ní při nalézání a popisu skutkového děje, pokud svůj postoj příslušně odůvodní. Též odvolací soud řádně odůvodnil, proč považoval za nadbytečný opakovaný výslech svědkyně J., když o vztahu dovolatele a svědků T. měl představu již z průběhu dosavadního řízení.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Pokud by obsahem podaného dovolání byly pouze tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel jej právně relevantně uplatnil s tím, že ačkoli podal odvolání do výroku o vině a trestu, odvolací soud, ačkoli zrušil pouze výrok o trestu zákazu pobytu, o zbylé části odvolání nerozhodl dále v tom smyslu, že se odvolání zamítá, což budí dojem, jako by o napadených výrocích o vině a trestu nerozhodoval vůbec. Zde je nezbytné dovolatele odkázat na konstantní judikaturu, podle které pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3174s). Odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k tomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. NS 17/2002 - T 417). Z odůvodnění soudu odvolacího je více než zřejmé, že se zabýval jak výrokem o vině, tak výrokem o trestu (odnětí trestu svobody a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), když v těchto otázkách neshledal žádné pochybení.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání obviněným podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka