3 Tdo 1003/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 228 odst. 1 tr. ř.



3 Tdo 1003/2015 -30

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. září 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 6/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 4 T 6/2014, byl obviněný E. M. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) za skutky popsané v bodech ad I/ 1) - 5 výroku o vině, dílem v jednočinném souběhu s pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za skutky popsané v bodech ad I/ 1) a 2), a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad II/ výroku o vině. Trestná činnost obviněného spočívala podle tzv. skutkové věty výroku v tom, že:

I/ v úmyslu získat majetkový prospěch, poté co přesně nezjištěným způsobem získal pravé podpisy poškozených, tak:

1) na listinu opatřenou podpisem poškozeného J. P., doplnil v přesně nezjištěné době směnečné údaje směnky vlastní, tj. datum vystavení dne 8. září 2007, místo vystavení v P., směnečný peníz ve výši 7.000.000 Kč, splatnost 8. června 2012 na adrese majitele směnky, osobní údaje remitenta M. D. T., bytem W. H., S. I. T., C. D., B., C.A., text rozhodčí doložky, takto padělanou směnku opatřil rubopisem s datem 9. 5. 2011, kterým ji jménem remitenta převedl na sebe, směnku jako pravou postoupil dne 7. 6. 2012 za částku 5.800.000 Kč na firmu Bc. M. H., IČ: 43089640, ač věděl, že J. P. směnku nevystavil ani nepodepsal,

2) na listinu opatřenou podpisem poškozené R. N., doplnil v přesně nezjištěné době směnečné údaje směnky vlastní, tj. datum vystavení dne 15. června 2007, místo vystavení v P., směnečný peníz ve výši 6.000.000 Kč, splatnost 15. června 2012 na adrese majitele směnky, osobní údaje remitenta M. D. T., bytem W. H., S. I. T., C. D., B., C.A., text rozhodčí doložky, takto padělanou směnku opatřil rubopisem s datem 9. 5. 2011, kterým ji jménem remitenta převedl na sebe, směnku jako pravou uplatnil dne 23. 7. 2012 v P., L. před rozhodcem JUDr. J. Š., ač věděl, že R. N. směnku nevystavila ani nepodepsala,

3) na listinu opatřenou podpisem poškozené A. D., získaným dne 15. 5. 2012, doplnil v přesně nezjištěné době směnečné údaje směnky vlastní, tj. datum vystavení dne 11. září 2007, místo vystavení v P., směnečný peníz ve výši 6.000.000 Kč, splatnost 8. června 2012 na adrese majitele směnky, osobní údaje remitenta M. D. T., bytem W. H., S. I. T., C. D., B., C.A., text rozhodčí doložky, takto padělanou směnku opatřil rubopisem s datem 9. 5. 2011, kterým ji jménem remitenta převedl na sebe, směnku měl do 10. 12. 2013 ve svém držení ve svém bydlišti v P., V.,

4) na listinu opatřenou podpisem poškozené MUDr. I. O., doplnil v přesně nezjištěné době směnečné údaje směnky vlastní, tj. datum vystavení dne 19. června 2007, místo vystavení v P., směnečný peníz ve výši 5.000.000 Kč, splatnost 19. června 2012 na adrese majitele směnky, osobní údaje remitenta M. D. T., bytem W. H., S. I. T., C. D., B., C.A., text rozhodčí doložky, takto padělanou směnku opatřil rubopisem s datem 9. 5. 2011, kterým ji jménem remitenta převedl na sebe, směnku měl do 10. 12. 2013 ve svém držení ve svém bydlišti v P., V.,

5) na listinu opatřenou podpisem poškozené M. R., doplnil v přesně nezjištěné době směnečné údaje směnky vlastní, tj. datum vystavení dne 28. června 2007, místo vystavení v P., směnečný peníz ve výši 9.000.000 Kč, splatnost 19. června 2012 na adrese majitele směnky, osobní údaje remitenta M. D. T., bytem W. H., S. I. T., C. D., B., C.A., text rozhodčí doložky, takto padělanou směnku opatřil rubopisem s datem 9. 5. 2011, kterým ji jménem remitenta převedl na sebe, směnku měl do 10. 12. 2013 ve svém držení ve svém bydlišti v P., V.,

II/ dne 6. 4. 2009 v P., H. jako investiční zprostředkovatel společnosti AWD ČR, s. r. o., v úmyslu získat majetkový prospěch uzavřel s MVDr. R. S., fiktivní Smlouvu o zřízení a vedení složkového účtu v Kč, v Komerční bance, dle které banka garantuje výnos spořící složky ve výši 2,9% a investiční složky ve výši 6,6%, přičemž se jednalo o běžný účet, jehož jediným majitelem a disponentem byl obžalovaný, smlouvu padělal a opatřil podpisovou doložkou neexistujícího zástupce banky, poškozenému čtvrtletně doručoval padělané výpisy s fiktivním stavem účtu, poškozený MVDr. S. vložil na tento účet dne 10. 4. 2009 částku 1.200.000 Kč a poté až do 18. 11. 2013 v pravidelných měsíčních splátkách vkládal částky do 37.000 Kč, celkem vložil 3.152.304 Kč, přičemž obžalovaný vložené finanční prostředky použil pro vlastní potřebu a poškozenému MVDr. R. S. způsobil škodu ve výši 3.152.304 Kč .

Za to byl obviněný podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to tiskárny zn. Konica Minolta Colormagic 1680 a dvou notebooků Acer specifikovaných ve výroku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným MVDr. R. S. částku 3.152.304 Kč a R. S. částku 39.480 Kč.

Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch do výroku o uloženém trestu též státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, podle § 258 odst. 1 písm. c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině v bodě ad II/, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině trestnou činností pod body ad I/ 1) - 5) poté za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009) na částečně upraveném skutkovém základě, že obviněný dne 6. 4. 2009 v P., H. jako investiční zprostředkovatel společnosti AWD ČR, s. r. o., v úmyslu získat majetkový prospěch uzavřel s MVDr. R. S., fiktivní Smlouvu o zřízení a vedení složkového účtu v Kč, v Komerční bance, dle které banka garantuje výnos spořící složky ve výši 2,9% a investiční složky ve výši 6,6%, přičemž se jednalo o běžný účet, jehož jediným majitelem a disponentem byl obžalovaný, smlouvu padělal a opatřil podpisovou doložkou neexistujícího zástupce banky poškozenému čtvrtletně doručoval padělané výpisy s fiktivním stavem účtu, poškozený MVDr. S. vložil na tento účet dne 10. 4. 2009 částku 1.200.000 Kč a poté až do 18. 11. 2013 v pravidelných měsíčních splátkách vkládal částky 37.000 Kč, celkem vložil 2.808.000 Kč , přičemž obžalovaný vložené finanční prostředky dále zhodnotil prostřednictvím společnosti Conseq o částku 344.304 Kč a dále použil pro vlastní potřebu a vůči poškozenému MVDr. R. S. se neoprávněně obohatil a způsobil mu škodu ve výši 3.152.304 Kč . Odvolací soud uložil obviněnému podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému znovu uložil podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to stejné tiskárny a notebooků jako soud prvního stupně (viz shora). Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. také znovu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému MVDr. R. S. částku 3.152.304 Kč a poškozené R. S. částku 39.480 Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 4. 2015 (§ 138 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci ve výrocích, které obviněný neúspěšně napadl odvoláním, právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. M. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů v předmětné trestní věci pochybily již při zjišťování skutkového stavu věci tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního základu. Provedeným dokazováním nebylo především zjištěno, kdo a jakým způsobem vůbec spáchal dílčí skutky popsané v bodě ad I/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel zdůraznil, že s jednotlivými výstavci směnek, kteří v řízení vystupovali v postavení poškozených, se nikdy předtím nesetkal. Nikdo z nich si původně nebyl schopen vybavit, jakým způsobem mohlo k vylákání jejich podpisu dojít. Na možnost, že k němu došlo při setkání s podezřelým dealerem či kurýrem, si téměř všichni záhadně vzpomněli až poté, co jim tento způsob nastínila policie. V tomto směru tak jejich výpovědi postrádají přesvědčivost. Varianta skutkového děje, jak ji předestřela svědkyně R. N., a sice že při tomto setkání podepisovala listinu formátu A4, na níž měl být drobnými písmeny psaný, nečitelný text, je pak podle názoru dovolatele v příkrém rozporu se závěry znalce z oboru technického zkoumání písemností RNDr. Miloslava Musila, který uvedl, že papír, na kterém byly vytištěny inkriminované směnky, neprošel tiskovým procesem vícekrát (opakovaně), což vylučuje možnost, že text směnky byl na podepsaný list tzv. dotištěn dodatečně. Závěry znalce RNDr. Musila pak byly ve zřejmém rozporu se závěry znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin, pplk. Ing. Martiny Luňákové, která možnost opakovaného projití papíru, na kterém byly směnky vytištěny, tiskovým procesem nevyloučila. K odstranění těchto důležitých rozporů v průběhu řízení nedošlo, a to ani výslechem obou znalců. Dále dovolatel zdůraznil, že vyjma svědkyně M. R. ho žádný z výstavců směnek při rekognici jako falešného dealera neoznačil. Svědkyně R. přitom sama připustila, že si ho ještě před poznávacím úkonem lustrovala na internetu, a je tedy zřejmé, že jeho podobu znala již dříve. Kromě toho uvedla, že dealer byl štíhlejší muž. Dovolatel však v době, kdy mělo dojít k vylákání jejího podpisu, byl naopak silnější postavy, což dokládal fotografiemi. Pokud jde o tiskárnu, na které měly být padělané směnky vytištěny, znovu zopakoval, že ji nikdy neměl ve svém vlastnictví, jak v rozsudku zcela nesprávně uvedl soud prvního stupně. Tiskárna patřila společnosti BOHEMIA CONSULT PRAHA, s. r. o., jejímž byl jednatelem a společníkem, přičemž přístup k ní měl v podstatě neomezený počet osob, s nimiž společnost spolupracovala a které jí poskytovaly služby na základě živnostenského oprávnění. Dovolatel trvá na tom, že směnky nikdy nevytiskl a nic neví o tom, že by je někdo vytiskl na výše zmíněné tiskárně. Nabyl je až od D. M. T. nebo osoby, která se za něho mohla vydávat. Soudům obou stupňů vytkl, že dokazování ke skutku ad I/ nedoplnily dle návrhů obhajoby, zejména o výslechy svědků L. B., J. B. a P. H., jejichž výpovědi by potvrdily jeho tvrzení, že k podpisu směnek nemohlo dojít až v létě roku 2012. Nezabývaly se rovněž skutečností, že z počítače dovolatele se při zkoumání na policii záhadně ztratily přední strany naskenovaných kopií směnek, zatímco jejich rubopis se v paměti stále nacházel. Provedené důkazy hodnotily zcela svévolně a jednostranně a tím vybočily z rámce ústavně garantovaných zásad spravedlivého procesu.

Dovolatel vznesl výhrady i vůči výroku o náhradě škody ve vztahu k osobě poškozeného MVDr. R. S. (původně bod ad II/ výroku rozsudku soudu prvního stupně). Má za to, že mu nemohl způsobit škodu ve výši 3.152.304 Kč, kterou je podle výroku rozsudku odvolacího soudu povinen zaplatit, nýbrž pouze ve výši 2.808.000 Kč, kterou poškozený skutečně poukázal na jím zřízený účet.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o vině a výrok o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 9 To 18/2015, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí a výroky na ně navazující, a to zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 4 T 6/2014, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, případně Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem poukázal na to, že podstatná část námitek obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť nesměřují proti právnímu posouzení stíhaných skutků nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolatel jimi napadá způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, přičemž jde v zásadě o opakování jeho argumentace uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě a kvalifikovaně vypořádal. Pokud jde o namítaný nedostatečný rozsah provedeného dokazování v posuzované trestní věci, státní zástupce připomněl, že soudy (obecně) nejsou povinny provádět veškeré obviněným navržené důkazy, jestliže mají dostatečný podklad pro rozhodnutí bez důvodných pochybností. Skutkový stav v posuzované trestní věci v takovém rozsahu zjištěn byl. Odvolací soud pak jasně vysvětlil, proč k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil. K dovolatelem namítanému porušení jeho práva na spravedlivý proces tak nedošlo.

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku obviněného vůči odvolacím soudem stanovené výši škody, kterou je povinen nahradit poškozenému MVDr. S. Státní zástupce ji však nepovažuje za důvodnou. Připustil, že poškozený skutečně převedl na účet ovládaný obviněným pouze 2.808.000 Kč a nikoli 3.152.304 Kč, ovšem vzniklý rozdíl představující zhodnocení vložených vkladů, je podle jeho názoru nutno považovat za zisk, který poškozenému ušel, tedy součást vzniklé škody.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno zcela správně a přiléhavě. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný E. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž bylo znovu v rozsahu zrušení rozhodnuto o vině obviněného a následně mu byl nově uložen trest a povinnost k náhradě škody, a současně podle § 256a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadený rozsudek zčásti zakládá procesní stav, jakoby odvolací soud dílem zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti výroku o vině pod bodem ad I/ 1) - 5 z rozsudku soudu prvního stupně.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného směřující do výroku o vině jednáním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně v bodech ad I/ 1) - 5. Dovolatel se v jejím rámci omezil na námitky vůči rozsahu ve věci provedených důkazů a zejména vůči způsobu jejich hodnocení oběma soudy. V podstatě setrval na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž od poškozených nikdy jejich podpisy podvodným způsobem nevylákal a inkriminované falešné směnky s jejich použitím nevyhotovil, nýbrž je převzal od remitenta M. D. T. nebo osoby, která se za něho vydávala, a držel je v dobré víře. Soudy podle jeho přesvědčení tato tvrzení provedeným dokazováním nevyvrátily a přesto ho - v rozporu se zásadou in dubio pro reo - uznaly vinným. Jinými slovy, obsah provedených důkazů interpretovaly zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek zde tedy nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Takové námitky - jak bylo zmíněno výše - pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté pečlivě zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je mimo jiné patrné, že se důsledně vypořádal i s alternativou skutkového děje předkládanou obviněným, podle níž převzal inkriminované směnky dne 9. 5. 2011 od osoby M. D. T., přičemž o původu podpisů jednotlivých poškozených na nich mu nebylo nic známo. Odůvodnění celého rozhodnutí představuje soubor logických, na sebe navazujících skutkových a právních úvah, na něž lze v podrobnostech plně odkázat (viz zejména shrnutí a vyhodnocení obsahu dokazování na 11 str. 12). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (bod I/ výroku) neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) ve svém rozhodnutí vyložil a odůvodnil. Zároveň se vypořádal i s námitkami vůči výroku pod bodem II/ a zjištěná pochybení sám napravil (viz str. 5 /dole/ až 10 odůvodnění napadeného rozsudku).

K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenul. Důvody, pro které k němu nepřistoupil, ústavně konformním způsobem rozvedl na str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit toliko právně relevantní námitku dovolatele, podle níž mu odvolací soud nesprávně uložil povinnost zaplatit poškozenému MVDr. R. S. na náhradě škody částku 3.152.304 Kč, ačkoli ten v důsledku inkriminovaného (podvodného) jednání vložil ze svých peněz na jím (tj. dovolatelem) ovládaný účet toliko částku 2.808.000 Kč.

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

V dané souvislosti je možno předně poukázat na vyjádření státního zástupce nejvyššího státního zastupitelství, že škodu jako újmu na jmění obecně nepředstavuje pouze zmenšení majetku poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, nýbrž i ušlý zisk, o který by se jeho majetková aktiva zvýšila pachatelovým zhodnocením vložených finančních prostředků. S tímto názorem Nejvyšší soud souhlasí a navíc dodává, že představa obviněného, podle níž by mu měla být uložena povinnost k náhradě škody pouze v rozsahu investic, které podvodně vylákal od poškozeného MVDr. S. a dosud nevrátil, tj. ve výši 2.808.000 Kč, zatímco částka 344.304 Kč, kterou si podle zjištění soudu nestandardně vydělal z vloženého kapitálu poškozeného, by měla zůstat nadále v jeho majetkové sféře, je navíc neslučitelná s obecným principem formulovaným v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, podle něhož se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu , využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem .

Protože dovolání obviněného E. M. bylo opřeno dílem o námitky, které nebylo možno podřadit pod použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu