3 Tdo 1001/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 206 tr. zákoník, § 209 tr. zákoník, § 116 tr. zákoník



3 Tdo 1001/2013-52

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 26/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 42 T 7/2011 , byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustil jednáním popsaným pod body A/ 1 - 4 výroku o vině, jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem B/ výroku o vině.

Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným P. a I. H., zastupujícím společnost Altavit Limited, zastoupených zmocněncem JUDr. Josefem Lžičařem, částku 89,312.507,- Kč a 8,700.000,- Kč, a M. C. W., zastoupenému zmocněncem JUDr. Jaroslavem Planetou, částku 37,084.519,- Kč.

Rozsudkem bylo současně rozhodnuto o tom, že se obžalovaná I. S., podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 42 T 7/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 26/2013 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil (nesprávně uvedeno v celém rozsahu) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný Ing. P. S. uznává vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že:
1. jako jednatel společnosti APARTS s.r.o., se sídlem Praha 2, Gorazdova 322/20 a společnosti Harfa Real Estate s.r.o., se sídlem Praha 5, Na Zatlance 1908/4 v průběhu roku 2007 v P., v úmyslu obohatit se, pod nepravdivou záminkou koupě nemovitosti, sliboval P. a I. H., zastupujícím společníka společnosti APARTS s.r.o., společnost Altavit Limited, zakoupení nemovitostí pro společnost Harfa Real Estate s.r.o. umístěných na pozemcích parc. v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, přičemž za tímto účelem od nich vylákal finanční prostředky ve výši 56.000.000,- Kč složené na účet společnosti APARTS s.r.o. č. ú. 4200124153/6800 vedený u Volksbank CZ a.s., na který byly připsány dne 10. 8. 2007, když tyto prostředky obžalovaný postupně jednak vybral v hotovosti a to: dne 10. 08. 2007 1.500.000,- Kč, 13. 08. 2007 5.200.000,- Kč, 16. 08. 2007 4.000.000,- Kč, 20. 08. 2007 360.000,- Kč, 22. 08. 2007 500.000,- Kč, 28. 08. 2007 2.000.000,- Kč, dne 30. 08. 2007 4.000.000,- Kč, 12. 09. 2007 2.000.000,- Kč, 18. 09. 2007 230.000,­- Kč a dne 20. 09. 2007 1.025.876,- Kč (celkem 20.815.876,- Kč),
a jednak převedl na jiné účty, a to: dne 10. 08. 2007 částku 5.000.000,- Kč na účet č. 100264513/0300, dne 10. 08. 2007 částku 6.200.000,- Kč na účet č. 689520267/0100, dne 10. 08. 2007 částku 10.000.000,- Kč na účet č. 21040002/2700, dne 15. 08. 2007 částku 12.000.000,- Kč na účet č. 21040002/2700 (celkem 33.200.200,- Kč),
a dále dne 10. 08. 2007 převedl částku ve výši 1.984.816,50 Kč z účtu č. 4200124153/6800 s popisem transakce na účet č. 1200023762/6800 vedený v měně EUR na společnost Aparts s.r.o. u Volksbank CZ a.s., na který bylo téhož dne připsáno 70.050,- EUR s popisem transakce a téhož dne z tohoto účtu vybral částku v hotovosti ve výši 70.000,- EUR,
a všechny finanční prostředky použil pro svoji potřebu, když nemovitosti nezakoupil, finanční prostředky nepoužil pro jiné potřeby společnosti APARTS s.r.o., nevložil je do pokladny, nebo na jiný účet společnosti Aparts s.r.o., ani je nevložil do společností stejných společníků, ve kterých byl v té době jednatelem, osobám zastupujícím společníka předkládal padělané listiny, zejména výpis z katastru nemovitostí, které měly osvědčit nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí, nemovitostmi je prováděl jako vlastnictvím společnosti Harfa Real Estate s.r.o., přičemž nikdy nenaplnil ani podmínky smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené mezi společností Harfa Real Estate s.r.o. a skutečným majitelem nemovitostí, nezaplatil zálohu za pozemky a naopak se podílel na prodeji dotčených nemovitostí jinému subjektu, přičemž od počátku neměl v úmyslu nemovitosti zakoupit pro společnost Harfa Real Estate s.r.o., když tímto jednáním společnosti APARTS s.r.o. způsobil škodu ve výši 54.015.876,- Kč a 70.000,- Eur, (v přepočtu dle tehdy platného kurzu celkem 56.000.692,50 Kč) ;
2. v průběhu roku 2007 v P. obžalovaný jako jediný jednatel společnosti Kinderwelt Invest s.r.o., se sídlem Praha 2, Neklanova 152/44, 120 00 Praha 2, nyní se sídlem Praha 5, Na Zatlance 1908/4, v úmyslu obohatit se, pod falešnou záminkou koupě pozemků pro společnost Kinderwelt Invest s.r.o., nabízel koupi pozemků osobám P. a I. H., které zastupují společníka společnosti Kinderwelt Invest s.r.o., společnost Gravina Holding SA se sídlem v Ženevě, Švýcarsko, a to pozemků v k.ú. S., ač je koupit ve skutečnosti nechtěl a o koupi s majitelem nemovitostí vůbec nejednal, poškozeným ukazoval pozemky jiné, než byly uvedeny následně ve falsu návrhu kupní smlouvy a poté co se P. a I. H. rozhodli uvedené pozemky za částku 19 milionů Kč zakoupit a nákupem jej pověřili, obžalovaný pozemky nezakoupil a koupi jen předstíral falsifikáty listin, které poškozeným poskytoval a následně z účtů společnosti Kinderwelt Invest s.r.o. č. ú. 512790018/2700 vedeného u HVB Bank a.s. v Praze (nyní UniCredit Bank) vybral v hotovosti dne 08. 02. 2007 částku 100.000,- Kč, 14. 02. 2007 částku 200.000,- Kč, 15. 02. 2007 částku 800.000,- Kč, 12. 03. 2007 částku 600.000,- Kč, 14. 03. 2007 částku 150.000,- Kč, 15. 03. 2007 částku 200.000,- Kč, 16. 03. 2007 částku 150.000,- Kč, 23. 03. 2007 částku 150.000,- Kč, 26. 03. 2007 částku 800.000,- Kč, 27. 03. 2007 částku 2.900.000,- Kč, 29. 03. 2007 částku 200.000,- Kč, 30. 03. 2007 částku 750.000,- Kč, 05. 04. 2007 částku 100.000,- Kč, 11. 04. 2007 částku 150.000,- Kč, 17. 04. 2007 částku 250.000,- Kč, 19. 04. 2007 částku 250.000,- Kč a z účtu č. 4200114369/6800 vedeného u Volksbank CZ a.s. v Praze převedl dne 8. 6. 2007 částku ve výši 950.000,- Kč na svůj účet č. 210400002/2700 vedený u UniCredit Bank a.s., přičemž celkem neoprávněně získal z účtů společnosti Kinderwelt Invest s.r.o. částku 8.700.000,- Kč, kterou v účetnictví společnosti nechal zaúčtovat jako výběry v hotovosti a vklady do pokladny, a následně jako zálohy na dlouhodobý hmotný majetek (číslo účtu 052790018) zčásti hrazené přímo částkou 1.000.000,- Kč s datem úhrady 15. 2. 2007 a zčásti jako sedm úhrad do notářské úschovy ve dnech 13. 3. 2007 až 8. 6. 2007, v celkové výši 7.600.000,- Kč, uhrazení kupní ceny za pozemky ve výši 19 milionů Kč předstíral dalšími machinacemi v účetnictví, a to tak, že zaúčtoval půjčku od společníka v celkové částce 10.400.000,- Kč dne 10. 8. 2007 na základě interního dokladu z účtu 365 (ostatní závazky ke společníkům) na účet 052790018 (poskytnutá záloha na dlouhodobý hmotný majetek), která však společníkem nebyla poskytnuta, provedl další účetní převody indikující, že společnost Kinderwelt Invest s.r.o. pozemky vlastní, přičemž v účetních výkazech, které předložil oznamovatelům, v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2007, které podal na Finanční úřad pro Prahu 2 dne 28. 3. 2008, uvedl nedokončený hmotný majetek na řádku č. 20 v částce 19.250.000,- Kč a pozemky na řádku č. 14 ve výši 20.000.000,- Kč, v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2008 dne 9. 3. 2009 na řádku č. 20 uvedl nedokončený hmotný majetek ve výši 1.412.00,- Kč a na řádku č. 14 pozemky částkou 39.000.000,- Kč a v rozvaze společnosti Kinderwelt Invest s.r.o. ke dni 31. 12. 2008 v aktivech účtoval o pozemku R. v částce 19.000.000,- Kč, a tímto svým jednáním vzbuzoval v poškozených mylný dojem, že pozemky zakoupil a že jsou ve vlastnictví společnosti Kinderwelt Invest s.r.o., přičemž všechny finanční prostředky takto získané si ponechal a společnosti Kinderwelt Invest s.r.o. tak způsobil škodu ve výši 8.700.000,- Kč .

Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na poškozené společnosti APARTS s. r. o, se sídlem Praha 5, Na Zatlance 1908/4, škodu ve výši 56.000.692,50 Kč a společnosti KINDERWELT INVEST s. r. o., se sídlem Praha 5, Na Zatlance 1908/4, škodu ve výši 8.700.000,- Kč.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu skutků pod body A/ 2 - 3 a B/ výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

V uvedeném výroku z rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno, že jeho výrokem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu . Správně měl být rozsudek nalézacího soudu zrušen pouze v odsuzující části , protože v neprospěch obviněné I. S., tj. proti zprošťující části výroku rozsudku Městského soudu v Praze, odvolání podáno nebylo.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 26/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 3113 - 3119), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně-právním posouzení a výrok o náhradě škody ve prospěch společnosti KINDERWELT INVEST s. r. o., by byl namístě pouze tehdy, pokud by bylo zároveň rozhodnuto o zabrání věci. Takové rozhodnutí však ohledně skutků, kde je již trestní stíhání pravomocně skončeno, nepadlo a ve zbývající části řízení je nelze vydat.

Obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť v celém rozsahu obžaloby by se mělo jednat o jediný trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by měl úmysl přisvojit si dané finanční prostředky od samého počátku, tedy dříve, než je obdržel. Úmysl nebyl soudy obou stupňů z hlediska doby vzniku vůbec posuzován. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že od počátku disponoval důvěrou poškozených, kteří mu takto vysoké majetkové hodnoty bez odpovídajícího krytí svěřili, a nebylo tedy nutné tuto důvěru získávat jejich uvedením v omyl. V daném případě navíc nevznikla škoda jako podmínka naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu tím, že by uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, ale dle skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů si měl ponechat hodnoty svěřené za určitým účelem a následně je použít jiným způsobem ve svůj prospěch, což opět odpovídá skutkové podstatě trestného činu zpronevěry, kde škoda vzniká tím, že si pachatel svěřenou věc přisvojí. Daný závěr o právní kvalifikaci pak potvrzuje i skutečnost, že deklarovaný záměr, pro který byly finanční prostředky určeny, byl možný a bylo v jeho silách tyto finanční prostředky sjednaným způsobem použít. Pro právní posouzení skutku je v daném případě klíčová skutečnost, kdy vznikl úmysl ponechat si majetkové hodnoty, k nimž získal dispoziční právo.

Pokud jde o výrok o náhradě škody ve prospěch obchodní společnosti KINDERWELT INVEST s. r. o., nebylo dle obviněného bráno v úvahu, že trestnou činností, pro niž je nadále stíhán (bod A 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně) došlo k obohacení této společnosti o pozemky zakoupené za částku 5.200.300,- Kč. Rozhodnutí, že tomuto poškozenému náleží náhrada škody, ačkoli si ponechá, oč se mu stíhanou trestnou činností majetek zvětšil, je v rozporu s formální logikou, chápáním škody jako majetkové újmy i obecnou spravedlností. Pokud stav dokazování neumožňoval objektivní stanovení vzniklé újmy, bylo namístě poškozeného odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k bodu A 1. výroku rozsudku obviněný uvedl, že dle výpovědi svědka K. V., která nebyla nijak zpochybněna a kterou spontánně podpořila svědkyně J. G., dostal od zástupců poškozeného výslovný pokyn vztahy s nájemníky nájemního domu v S. v P. vypořádat a nebylo možné, že by nájemníci s regulovaným nájmem dobrovolně své byty vyklidili. Má proto za to, že i v tomto případě je namístě zohlednit prokazatelně vynaložené výdaje, přinejmenším ve výši 2.900.000,- Kč vyplacené prostřednictvím svědka V. I. a V. N. V případě, že by soud nepřisvědčil jeho obhajobě v části týkající se přímého pokynu statutárních orgánů poškozeného, je pak třeba zjistit objektivně vzniklý majetkový prospěch a o tuto částku náhradu škody snížit. Má tedy za to, že rozhodování v adhezním řízení je zatíženo početními i faktickými chybami a rozporem s provedenými důkazy.

Obviněný dále brojí proti výši uloženého trestu s tím, že za daných okolností, kdy je trest odnětí svobody ukládán pouze za dva skutky z celkových pěti, které byly předmětem obžaloby, je jeho výše nepřiměřená. Pokud odvolací soud v zásadě nerozporoval závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě byl odsouzenému za dva trestné činy spáchané celkem pěti dílčími skutky uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, představuje uložený trest vztahující se pouze ke dvěma skutkům naplňujícím znaky skutkové podstaty jediného trestného činu, trest nepřiměřeně vysoký a poměrně malý rozdíl ve výši uloženého trestu nepředstavuje dostatečné rozlišení rozsahu a závažnosti trestné činnosti, za kterou byl uznán vinným Městským soudem v Praze ve srovnání se dvěma skutky, pro které byl uznán vinným rozhodnutím odvolacího soudu.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak obviněný spatřuje v absenci výroku o zabrání nemovitostí, o něž se obohatila společnost KINDERWELT INVEST s. r. o., neboť jde o majetkovou hodnotu získanou trestným činem, respektive nabytou za výnos z jeho trestné činnosti. Jsou tedy zjevně splněny podmínky dle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Navzdory této skutečnosti odvolací soud rozhodl o výši způsobené škody, která nezohledňuje majetkové hodnoty, které společnost KINDERWELT INVEST s.r.o., jeho činností získává a není tedy výslednou majetkovou újmou, zároveň ponechal bez povšimnutí pozemky, o nichž sám konstatoval, že byly nabyty za výnos z trestné činnosti.

Na podkladě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud poznamenává, že takto formulovaný petit dovolání není realizovatelný, neboť zrušením dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně v celém rozsahu by obživl celý rozsudek soudu prvního stupně.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla odpovídat námitka, že skutky popsané ve výroku napadeného rozhodnutí měly být přesněji kvalifikovány podle ustanovení o zpronevěře [§ 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], přičemž spolu se zbývajícími skutky by měly být posuzovány jako jeden pokračující delikt. Těmto námitkám však státní zástupce nepřisvědčil, jelikož skutek popsaný pod bodem B rozsudku nalézacího soudu je od ostatního trestného jednání popsaného v bodu A výroku o vině oddělen výraznou časovou prodlevou, která nedovoluje učinit závěr o jediném kontinuálním trestném jednání, a navíc je svou povahou zásadně odlišný od jednání obviněného popsaného pod čtyřmi dílčími skutky v bodě A. Nepřisvědčil ani názoru o právním posouzení skutků pod bodem A jako zločinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, kdy obviněný zřejmě přehlíží skutkové konstatování soudu zahrnuté do právních vět výroku o úmyslu obohatit se na úkor poškozených a o podvodném charakteru jeho jednání, které předcházelo učinění majetkové dispozice ze strany poškozených a které ji vyvolalo. Taková skutková situace je typická pro jednání podvodné, nikoli defraudační povahy. Pokud pak obviněný reprodukuje skutkové okolnosti jednotlivých případů tak, aby vyhovovaly jeho hmotně právním úvahám o zločinu zpronevěry, činí tak v rozporu s tím, jak byly skutkové okolnosti zjištěny a ve výroku o vině formulovány soudem. V tomto směru tedy jeho námitky svou povahou neodpovídají podstatě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce dále uvedl, že námitka obviněného proti výměře uloženého trestu odnětí svobody neodpovídá speciálnímu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani žádnému jinému ustanovení § 265b tr. ř. Výhrady týkající se rozhodování v adhezním řízení v tom rozsahu, o němž obviněný uvádí, že je zatíženo početními i faktickými chybami a rozporem s provedenými důkazy, jsou námitkami skutkové povahy a jako takové je nelze zařadit pod žádný dovolací důvod.

K námitkám uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolací soud výrok o zabrání věci (nemovitostí, o něž se obohatila společnost KINDERWELT INVEST s. r. o., neboť jde o majetkovou hodnotu nabytou za výnos z trestné činnosti) učinit nemohl, neboť k tomu neměl potřebný skutkový základ - výrok o vině v bodě A 3. rozsudku nalézacího soudu byl totiž napadeným rozsudkem vrchního soudu zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť není zatíženo žádným nedostatkem, který by bylo možno napravit cestou dovolání.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 9 To 26/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nelze podřadit ty námitky obviněného, jimiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků a doložených tabulek pro určení výše způsobené škody) a vadná skutková zjištění (zejména okolností stran toho, jak a proč bylo hrazeno odstupné ve prospěch nájemníků, zda zde byl souhlas statutárních orgánů s vypořádáním nájemníků, rozsahu prokazatelně vynaložených nákladů s tímto spojených), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (spadá sem obecně formulovaná námitka, že obžalobou tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný v obecné rovině trvá na tom, že se nedopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, že skutky popsané ve výroku napadeného rozsudku by měly být přesněji kvalifikovány podle ustanovení o zpronevěře podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž spolu se zbývajícími skutky by měly být posuzovány jako jeden pokračující delikt.

Námitce, že jeho jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku mělo být posouzeno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku namísto zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze přisvědčit.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci . Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Pokud jde o zavinění, ve vztahu k následku předpokládaném pod písm. a) odst. 5 § 209 tr. zákoníku, postačí zde ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.

Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak škodu velkého rozsahu.

Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice , a to způsobem, který maří základní účel svěření (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2007 až 2018, 2050 až 2064).

Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, což představuje nejvyšší hranici škody podle trestního zákoníku.

Na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pokud by však svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty bylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu anebo zamlčením podstatných skutečností, šlo by o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku .

V projednávané věci jednáním popsaným pod body 1 a 2 (bod A/1 a 4 rozsudku soudu prvního stupně) obviněný získal finanční prostředky od poškozeného tím, že slíbil zakoupit pro poškozeného nemovitosti, přestože zde nebyl úmysl tomuto závazku dostát , tedy pod nepravdivou záminkou koupě nemovitostí od poškozeného získal finanční prostředky, které následně použil pro svoji potřebu. Obviněný nabízel koupi nemovitostí, resp. předstíral před poškozeným, že se jedná o pozemky a nemovitosti ke koupi, ačkoli s jejich majiteli o koupi nejednal, kdy koupi jen předstíral a dokládal poškozenému prostřednictvím falsifikovaných listin. Takovéto jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu, a nikoli zločinu zpronevěry, který by přicházel v úvahu, pokud by se jednalo o situaci jinou, resp. situaci, kdy by si obviněný ponechal či pro svou potřebu užil jemu svěřené finanční prostředky. Obviněný od počátku věděl, že se nejedná o nemovitosti k prodeji či nemovitosti, které by měl v úmyslu koupit, kdy v jednom případě dokonce poškozenému ukazoval nemovitosti jiné. Přijetí finančních prostředků od poškozeného tedy bylo od počátku vedeno v úmyslu o takto získané prostředky se obohatit, kdy obviněný uvedl poškozeného v omyl, neboť jednal tak, že předstíral okolnosti (nabízel nemovitosti a pozemky ke koupi), které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (neboť o koupi s majiteli nejednal nebo se ve skutečnosti vůbec nejednalo o nemovitosti a pozemky, které nabízel, resp. volné k prodeji).

Rovněž námitce stran posouzení skutků v jejich souhrnu jako pokračujícího trestného činu nelze přisvědčit, neboť dle § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu , jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku, což vzhledem k tomu, co bylo konstatováno shora, splněno není.

Obviněný dále namítl, že byla nesprávně určena výše způsobené škody, kdy nebyly provedeny zápočty vynaložených nákladů.

Na podporu svých tvrzení obviněný předložil Nejvyššímu soudu kopie tabulek k prokázání početních a faktických chyb. Takto uplatněné námitky jsou však námitkami skutkové povahy, neboť obviněný namítá rozpor se soudy provedenými důkazy, kdy tyto vyhodnocuje odlišným způsobem, a to na podkladě jiných skutkových závěrů (stran finančního vypořádání s nájemníky, vynaloženými náklady apod.). Jak však již bylo vyloženo výše, námitky skutkové povahy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani žádný jiný podřadit.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný také namítal nepřiměřenost a tvrdost jemu uloženého trestu.

Teoreticky lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví, což může zahrnovat i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Pokud má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterýžto lze uplatnit v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný s tím, že v rozsudku chybí výrok o zabrání nemovitosti, o níž se společnost KINDERWELT INVEST s. r. o., obohatila, jelikož se jedná o majetkovou hodnotu nabytou za výnos z trestné činnosti.

Tato námitka se dotýká jednání popsaného pod bodem A 3. z rozsudku nalézacího soudu, který byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, tedy chybí zde pro vydání takovéhoto výroku skutkový podklad. Nejvyšší soud proto naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neshledal.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. P. S. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a