3 Tdo 10/2016
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 36 tr. ř.



3 Tdo 10/2016 -14
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 13 To 254/2015-186, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 22/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění :
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2015, č. j. 2 T 22/2015-174, byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že
průběžně v době nejméně od 24. 11. 2014 do 2. 2. 2015 na adrese R. u P., okr. P.-z., P. v objektu VTP R. ve třetím nadzemním podlaží,
jednak z kanceláře ze zásuvky pracovního stolu postupně odcizil finanční hotovost v celkové výši 260 Euro, přičemž se jednalo o bankovky v nominální hodnotě 2 x 100 Euro, 1 x 50 Euro a 1 x 10 Euro, čímž odcizením finanční hotovosti způsobil poškozenému P. B. škodu v celkové výši 7.226 Kč,
jednak odcizil 20 ks smetánek do kávy v hodnotě 50 Kč, jedno celé balení cukříčků do kávy (100 ks po 5 gramech) v hodnotě 150 Kč, 6 ks sušenek ke kávě v hodnotě 12 Kč, 20 ks propisek v hodnotě 200 Kč, 2 ks obyčejných tužek v hodnotě 8 Kč a poznámkový bloček o rozměru A3 v hodnotě 66 Kč, čímž způsobil Českému vysokému učení technickému v P., škodu ve výši 486 Kč .

Za to byl obviněný podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti týdnů, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 13 To 254/2015-186, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 6. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř.

V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu trestního řízení, konkrétně pak při výslechu před policejním orgánem dne 3. 2. 2015, došlo k závažnému porušení jeho práva na obhajobu, když mu pro daný úkon nebyl ustanoven obhájce. Je přesvědčen, že v jeho případě byly splněny podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že se nebyl schopen sám náležitě hájit pro své duševní onemocnění a poruchu osobnosti, pro něž je již 10 let v ambulantní péči psychiatrů. O své léčbě i pravidelné medikaci přitom informoval policejní orgán ještě před započetím výslechu. Policisté však k této zásadní skutečnosti nijak nepřihlédli a zastoupení ustanoveným obhájcem mu žádným způsobem nezajistili. V rámci prováděného výslechu ho následně přiměli přiznat se k trestné činnosti v rozsahu, v jakém ji ve skutečnosti nespáchal. Přitom právě toto doznání vzal za klíčový důkaz o jeho vině soud prvního stupně, aniž by se s otázkou jeho způsobilosti hájit se na počátku řízení samostatně, tedy bez účinné právní pomoci ustanoveného advokáta, v dostatečné míře vypořádal. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že ani on se v intencích své přezkumné povinnosti při projednání řádného opravného prostředku předmětnou otázkou blíže nezabýval, přestože tak postupovat měl.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2015, č. j. 2 T 22/2015-174, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 13 To 254/2015-186, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 23. 11. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný A. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou zákládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít . Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě podle § 36 tr. ř. Právo na obhajobu (obecně) patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, tak i ústavními předpisy. Jeho porušení se považuje za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je nutno námitku obviněného, podle níž nebyl v rozporu se zákonem při výslechu provedeném orgánem policejním dne 3. 2. 2015 zastoupen advokátem, ačkoli zde byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř., považovat za odpovídající použitému dovolacímu důvodu a v tomto smyslu za právně relevantní.

Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Zákonná úprava podmínek nutné obhajoby, vymezená v § 36 tr. ř., se zcela jednoznačně vztahuje výhradně na osoby, mající v trestním řízení postavení obviněného . V takovém procesním postavení však dovolatel při výslechu na policejní služebně dne 3. 2. 2015 nebyl . Toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků upravených v trestním řádu teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání (§ 32 tr. ř.). U osob, kterým bylo ve zkráceném přípravném řízení sděleno podezření (§ 179b odst. 3 tr. ř.), jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě, se trestní stíhání zahajuje okamžikem, kdy byl soudu doručen návrh státního zástupce na potrestání (srov. § 314b odst. 1 věta druhá tr. ř.). Teprve tímto úkonem se - zjednodušeně řečeno - stává z podezřelého obviněný a dopadá na něho mimo jiné režim ustanovení § 36 tr. ř. o nutné obhajobě. Návrh na potrestání dovolatele byl státním zástupcem podán teprve dne 26. 2. 2015 (č. l. 131 spisu). Je tedy zřejmé, že policejní orgán při jeho výslechu dne 3. 2. 2016 svým postupem ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. neporušil a ani porušit nemohl. V obecné rovině - s ohledem na právo na obhajobu obhájcem - platí, že ve zkráceném přípravném řízení se může uplatnit pouze zvolený, nikoli ustanovený obhájce (k dané problematice přiměřeně srov. v judikatuře Nejvyššího soudu usnesení ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 1007/2014, publikované pod č. 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též usnesení ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1076/2015). O svých právech, včetně možnosti zvolit si obhájce, byl dovolatel před započetím výslechu poučen řádně. Této možnosti však nevyužil.

Nejvyšší soud současně jako obiter dictum konstatuje, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozhodně nevyplývá, že by soud prvního stupně výpověď dovolatele učiněnou ve zkráceném přípravném řízení přijal a hodnotil zcela nekriticky a bez návaznosti na ostatní provedené důkazy, jak se naznačuje v podaném dovolání. Skutkové závěry jsou naopak výsledkem důsledného vyhodnocení obsahu provedených důkazů, přičemž na sebe navazujícím úvahám soudu nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru v napadeném usnesení vyložil plně v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn nezákonným způsobem, povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Protože dovolání obviněného A. B. bylo opřeno o námitky, kterým nebylo možno z hlediska uplatněných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu