3 Tdo 10/2011
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 10/2011-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 67 To 94/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 99/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 2. 2010, č. j. 41 T 99/2009-133, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 12. 4. 2008 kolem 21:00 hod. v P., A. Č. v kulturní místnosti ubytovny požadoval po J. H., který s ním sdílel stejný pokoj, částku 150,- Kč, která se mu údajně ztratila, s tím, že nebudou-li peníze do pěti minut na pokoji, že budou problémy, poté kolem 23:15 hodin, na pokoji si s nožem v ruce přisedl na válendu k poškozenému J. H., nůž mu přiložil pod krk a požadoval po něm peníze, poškozený se mu snažil nůž vytrhnout, při tom se povrchově pořezal na obou dlaních, pak poškozený šel ke svému kabátu, kde měl peněženku, obžalovaný ho po celou dobu držel za oblečení, nato mu poškozený vydal z peněženky 200,- Kč, obžalovaný po něm požadoval další peníze, nato poškozený ze strachu použil obranný sprej a běžel na vrátnici oznámit své napadení službě, obžalovaný mezitím z pokoje utekl a poškozenému odcizil ledvinku s částkou 7.000,- Kč, občanským průkazem, kartou VZP, kartičkou od účtu ze spořitelny, kartou od lékaře, vyhazovacím nožem, šroubovákem a klíčenkou . Za to byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2010, č. j. 67 To 94/2010-157, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 4. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný M. B. dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž trestný čin loupeže nespáchal a ani jej spáchat nechtěl. V kritický den měl totiž v peněžence dost svých peněz (téměř 5.000,- Kč) a neměl v úmyslu se na poškozeném jakkoliv obohatit. Připustil, že mu při svém odchodu z ubytovny neměl brát ledvinku s peněženkou; zároveň však zdůraznil, že tak učinil omylem a v rozrušení po předešlém incidentu s poškozeným a částečně oslepen sprejem, který proti němu poškozený použil. Vycházel totiž z přesvědčení, že si bere pouze vlastní věci. Poté, co svůj omyl později zjistil, sice poškozenému peníze nevrátil, avšak stalo se z důvodu, že tímto způsobem hodlal dosáhnout náhrady za peněžní částku, kterou mu předtím poškozený odcizil.

V další části dovolání poukázal obviněný na svůj život po propuštění z posledního výkonu trestu, kdy začal pracovat, dobrovolně absolvoval protialkoholní léčbu a zapojil se do činnosti azylového zařízení Domu A. Snažil se tedy udělat vše pro to, aby se již nikdy nevrátil do vězení, ve kterém v minulosti strávil tak velkou část svého života. Velmi ho mrzí, co se stalo, nicméně neměl v úmyslu spáchat žádný trestný čin. Navíc s ohledem na svůj věk i svůj aktuální zdravotní stav je toho názoru, že po návratu z výkonu nyní uloženého trestu bude v jeho případě již pozdě na všechny kroky k návratu do řádného života.

V závěru dovolání obviněný poukázal i na obsah svého řádného opravného prostředku (odvolání), ve kterém se domáhal užití zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného , a to minimálně při hodnocení výpovědi poškozeného, který první verzi učinil hned po události a ve stresu, a druhou, tentokrát již pravdivou, před soudem. Že poškozený nemá vůči němu čisté svědomí, podle dovolatele potvrzuje i skutečnost, že se delší dobu bránil převzetí odcizených peněz, které přijal až dne 22. 12. 2009.

S ohledem na shora uvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a napadená rozhodnutí tak podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 67 To 94/2010, aby ve věci sám rozhodl v souladu s § 265m tr. ř. a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci (zástupkyni), jemuž byl doručen dne 13. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem loupeže založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na vzájemně rozporných výpovědích poškozeného J. H., když především nevzaly v úvahu jeho pozdější výpověď učiněnou v řízení před soudem. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ač tak učinit neměly. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se nechtěl zmocnit peněz poškozeného, ale požadoval po něm toliko vydání (navrácení) peněz vlastních, aniž by k tomu použil soudem konstatovaného násilí, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v takových případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost pak věnoval otázce věrohodnosti prvotní výpovědí poškozeného J. H. k průběhu a okolnostem jeho napadení obviněným (dovolatelem) a náležitě vysvětlil, proč tuto výpověď s ohledem na další provedené důkazy nepovažoval za smyšlenou, ale naopak za pravdivou (viz zejména str. 5 odůvodnění rozsudku). Na tomto místě je nutno k výtce obviněného zdůraznit, že ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku v žádném případě nevyplývá, že by soud vzal za prokázanou jím tvrzenou variantu skutkového děje, podle níž mu šlo toliko o navrácení vlastních peněz, které mu měl poškozený předtím odcizit. Naopak, ze skutkové věty výroku rozsudku jednoznačně vyplývá, že soud vzal za prokázaný takový průběh incidentu, podle nějž obviněný požadoval po poškozeném s nožem přiloženým mu ke krku peníze, a poté, co mu poškozený ve snaze vyhnout se dalším nepříjemnostem vydal částku 200,- Kč, požadoval po něm ještě peníze další. Svého jednání zanechal teprve v důsledku obrany a následném útěku poškozeného. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Pokud jde o právní relevanci námitek dovolatele uplatněných proti výroku o trestu, Nejvyšší soud poukazuje na vlastní rozhodovací praxi (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se však v daném případě nestalo.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler