3 Tdo 1/2017
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku



3 Tdo 1/2017 -22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 8 To 266/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 12/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 3 T 12/2016, byl obviněný D. K. uznán vinným v bodě ad I/ výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 16. 1. 2016 v době okolo 7:25 hod. v P., ul. V., v prodejně Billa, odebral z volného výběru zboží v úmyslu odcizit 2 ks čokolády Studentská pečeť v ceně 55 Kč za kus, tyto si uschoval pod svůj oděv a prostorem pokladen prošel bez zaplacení, čímž způsobil společnosti BILLA spol. s r. o., IČ 006 85 976, se sídlem Modletice 67, Říčany u Prahy škodu v celkové výši 110 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 8/2014, ze dne 29. 1. 2014, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2014 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 6 To 65/2014, odsouzen mimo jiné i za spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou , a v bodě ad II/ výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že nejméně dne 16. 1. 2016 okolo 7:25 hod. se zdržoval v P., ul. V., v prodejně Billa, kde se dopustil jednání uvedeného pod bodem I., přestože si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 50 T 42/2013, ze dne 16. 9. 2013, který nabyl právní moci dne 15. 11. 2013, uložen za spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku mimo jiné i trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání jednoho roku a dále mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 29 T 124/2013, ze dne 22. 11. 2013, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2013, uložen za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mimo jiné i další trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání jednoho roku, přičemž do výkonu těchto trestů zákazu pobytu se nezapočítává doba, kdy byl podezřelý ve výkonu trestu odnětí svobody, kde byl v období od 4. 1. 2014 do 4. 11. 2015 a trest zákazu pobytu tak dosud nevykonal . Za to byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 8 To 266/2016, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 8. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci, popsaný v bodě ad I/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nebylo možno kvalifikovat jako dokonaný přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž pouze jako pokus tohoto trestného činu. Bylo totiž prokázáno, že byl se dvěma uschovanými čokoládami zadržen ostrahou ještě před opuštěním prodejny a tyto dobrovolně vrátil. Svým jednáním tedy nenaplnil zákonný znak přisvojení cizí věci jejím zmocněním, neboť ještě nezískal možnost s čokoládami trvale disponovat a zároveň z této dispozice nevyloučil jejich dosavadního vlastníka (prodejnu Billa). Nezjednal si tedy možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. V uvedených souvislostech dovolatel připustil, že je mu znám rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 11 To 435/97 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1999 tr.), v němž byl ohledně okamžiku zmocnění se věci při krádeži učiněn závěr, že v obchodním domě, ve kterém jsou jednotlivá oddělení uzavřena prostory pokladen, je trestný čin krádeže dokonán tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení přes pokladnu. Zdůraznil však, že citované rozhodnutí, které je již téměř dvacet let staré, vycházelo z předpokladu, že pokladní prostor byl posledním místem, kde mohl být nakupující zákazník kontrolován. Pokud tímto prostorem prošel, pronesené zboží odňal z dispozice jeho vlastníka. V nyní posuzované věci však dle poukazu dovolatele pokladní prostor posledním místem, kde mohl být kontrolován, nebyl. Tím byl až prostor za pokladnami, v němž procházela ostraha, která může zákazníka zkontrolovat a případně zadržet ještě před opuštěním prodejny. To se ostatně v daném případě stalo a ostraha tak zabránila tomu, aby si čokolády přisvojil a dokonal přečin krádeže. V konkrétní prodejně věc z dispozice oprávněného vlastníka neodejmul. Právě s ohledem na vývoj zabezpečovacích systémů, využívaných k ochraně zboží před jeho odcizením, podle dovolatele není možné okamžik dokonání přečinu krádeže zjednodušeně bez dalšího vázat na pronesení zboží pokladnami. V každém jednotlivém případě je nutno zkoumat, zda se za pokladním prostorem nenachází další místa, kde může být zákazník kontrolován (např. právě místo pro ostrahu u východu z prodejny nebo prostor s detekčními rámy atd.).

Pokud jde o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (skutek ad II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně), obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho námitkou, že v řízení nebyly zkoumány jeho možné vazby k hlavnímu městu Praze, ač tak s ohledem na právní názor vyslovený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1975, sp. zn. Tpjf 75/75, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 8 Tdo 1087/2011, učinit měl. Podle něj pro závěr o tom, zda pachatel má či nemá trvalý pobyt v místě, na který se má trest zákazu pobytu vztahovat, není rozhodující formální přihlášení k trvalému pobytu podle předpisů o hlášení obyvatelstva, ale to, kde má faktický pobyt; tj. kde skutečně bydlí, pracuje, má rodinu apod.

S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem poukázal na to, že dovolatel v něm převážně zopakoval svoji obhajobu uplatněnou již v řádném opravném prostředku (odvolání). Jeho námitku, podle níž měl být skutek popsaný v bodě ad I/ výroku o vině právně posouzen pouze jako pokus přečinu krádeže, shledal neopodstatněnou. Státní zástupce na tomto místě citoval ze soudní judikatury, z níž vyplývá, že poškozený ztrácí moc nad odcizenou věcí okamžikem, kdy buď vůbec neví o novém místu jejího uložení pachatelem a musel by ji hledat, nebo jestliže o věci ví, ale svou moc nad ní vykonávat nemůže, například z důvodu svého znehybnění pachatelem. Na rozdíl od dovolatele nepovažuje za nepřiléhavý nebo zastaralý právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. 11 To 435/97. Podotkl, že řešení interiérů prodejen jsou s odstupem dvaceti let od vyhlášení citovaného rozsudku v zásadě stejná i přes existenci automatických terminálů, bezpečnostních rámů, kamer, čipování zboží a jiných moderních pomůcek k odhalení zlodějů. Nadále v nich existuje prostor ohraničený pokladnami a zbývající prostor prodejny či obchodního centra, kde tehdy i dnes mohla ostraha nebo pozorní zákazníci zadržovat osoby podezřelé z krádeží. Stejně tak se mohly a mohou před prodejnami zdržovat policejní hlídky, které jsou oprávněny k úředním úkonům vůči takovým osobám. Ostraha prodejny mohla a nadále může běžet za případným zlodějem kamkoli mimo prodejnu. Za pokladnami tak podle státního zástupce nelze vymezit žádnou další konkrétní hranici, za níž by bylo odcizené zboží ještě v dispozici vlastníka, tedy prodejny. K problematice dokonání trestného činu krádeže pak vyjmenoval i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu z období posledních několika let, týkajících se právě trestné činnosti pachatelů, kteří s nezaplaceným zbožím prošli pokladnami v obchodě. Z nich dovodil, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi nadále nepochybuje o tom, že takové počínání pachatele představuje dokonané přisvojení si cizí zmocněním ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce pak sám nespatřuje žádný důvod k tomu, aby v posuzování obdobných skutků došlo ke změnám požadovaným dovolatelem. Ty by podle jeho názoru vedly k naprosté nejistotě při řešení otázky, kdy je ještě zboží v dispozici oprávněného vlastníka, a výsledek takového řešení by se mohl obrátit i proti samotným zákazníkům. Pokud by byla hranice pohybu zboží hledána bez zřetele na hranici vymezenou prostorem pokladen, mohla by být nalezena nejen za nimi, ale zejména ještě před nimi, kdy zákazník například nepřehledně drží zboží v ruce mimo nákupní vozík .

Za správné považuje státní zástupce i právní posouzení skutku pod bodem ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Námitkami dovolatele, že v řízení nebyla řešena otázka, zda ho vůči hlavnímu městu pojí nějaké vazby či nikoli, se navíc podle jeho mínění v dovolacím řízení vůbec nelze zabývat. V projednávané trestní věci mu totiž žádný trest zákazu pobytu uložen nebyl. Tvrzení, že odvolací soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve stanovisku trestního kolegia ze dne 26. 11. 2975, sp. zn. Tpjf 75/75, nebo v usnesení ve věci sp. zn. 8 Tdo 1087/211, je tedy zcela bezpředmětné.

Státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájkyni dovolatele s upozorněním, že dovolatel k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.

Obviněný D. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na výklad obsahu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný jej svými námitkami vůči právnímu posouzení stíhaných skutků jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (bod ad I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně), resp. jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázní podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod ad II. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně) uplatnil právně relevantně .

Opodstatnění jim ovšem z níže uvedených důvodů přiznat nelze .

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti především nadále vychází z pojetí, že samoobslužné nakupování v obchodních domech či supermarketech, jakými jsou i prodejny Billa, probíhá standardně tak, že nakupující při výběru odebírá z regálů či pultů volně vystavené zboží a vkládá je do nákupního vozíku nebo košíku, případně je nese v ruce. K pokladně je dopravuje viditelně a nijak je neukrývá. Zboží zůstává stále ve vlastnictví prodejce, přičemž do vlastnictví kupujícího přechází teprve okamžikem jeho zaplacení na pokladně. Tímto okamžikem dochází mezi kupujícím a prodejcem k uzavření kupní smlouvy a kupující nabývá právo se zbožím volně a podle vlastní vůle nakládat. Dovolatel si ovšem takovým obvyklým způsobem nepočínal, když si část vybraného zboží (dvě tabulky čokolády) uschoval pod bundu a prošel s ním pokladnou dotčené prodejny, aniž by je zaplatil, čímž dal zároveň najevo, že zaplacení inkriminovaného zboží neměl vůbec v úmyslu. Už tím se cizí věci jednak zmocnil a jednak si ji přisvojil a přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu naplnění všech jeho zákonných znaků dokonal (k tomu srov. např. i státním zástupcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 963/2014). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že byl bezprostředně po činu zadržen ostrahou prodejny a odcizené věci byly zřejmě vráceny zpět do prodeje, což má význam jen z hlediska náhrady předtím způsobené škody. Právě to je podstatou a smyslem opatření, jakým je například působení najatých pracovníků ostrahy za prostorem pokladen nebo u východu z prodejny. Posouzení právní otázky, do jakého vývojového stadia dospěla majetková trestná činnost pachatele a jaké míry společenské škodlivosti tedy dosáhla, však nelze činit závislým na účinnosti takových opatření, která mohou být v různých prodejnách výrazně odlišná, například podle bdělosti a úrovně technického vybavení příslušného personálu.

Dovolateli proto nebylo možno přisvědčit v názoru, že byl přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným neprávem v důsledku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stejný závěr pak lze vztáhnout i k jeho výhradám vůči správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

V daném směru je především nutno přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci v tom, že otázku, kde se obviněný ve skutečnosti trvale zdržuje (tj. kde má faktický pobyt), je soud povinen zkoumat před samotným uložením trestu zákazu pobytu. V projednávané trestní věci tedy soudy obou stupňů takovou povinnost neměly, neboť zmíněnou sankci dovolateli neukládaly. Pro posouzení otázky, zda dovolatel spáchal přečin podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, bylo významné pouze zjištění, zda se v místě nebo obvodě, na který se vztahovaly tresty zákazu pobytu uložené v jiných trestních věcech (tj. hl. m. Praha), zdržoval bez příslušného povolení a současně bez závažného důvodu, a to s úmyslem výkon uložených trestů nerespektovat.

Takovými okolnostmi jednání dovolatele charakterizováno bylo. Dne 14. 1. 2016 bez povolení příslušného policejního orgánu (§ 350a odst. 3 tr. ř.) přicestoval do Prahy s vědomím , že dosud nevykonal trest zákazu pobytu vztahující se právě na území hlavního města. Zde pak pobýval až do svého zadržení při krádeži v obchodě dne 16. 1. 2016. Své počínání přitom vysvětlil tím, že přijel pomoci kamarádovi se stěhováním, které se mělo realizovat cca do 20. 1. 2016 (viz protokol o výslechu podezřelého na č. l. 5 6 procesního spisu); tedy důvodem, který v žádném případě nelze chápat jako vyřízení nutné osobní záležitosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 6 věty za středníkem tr. zákoníku, za kterou je možno považovat například účast při jednání před orgánem veřejné moci, vyřízení rodinné záležitosti, při které je nutná osobní účast odsouzeného, návštěva specializovaného zdravotnického pracoviště za účelem vyšetření nebo jiného lékařského úkonu apod.

Protože dovolání obviněného D. K. bylo opřeno o námitky, jež z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu