3 Azs 83/2005-1

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součková a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: S. A., zastoupené JUDr. Barborou Kašparovou, advokátkou se sídlem Liberec, Revoluční 123/17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 59 Az 21/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.9.2003 č.j. OAM-1196/VL-07-P15-2000, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2004 č. j. 59 Az 21/2004-27,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému se n e p ř i zn á vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 22. 11. 2004 č. j. 59 Az 21/2004-27 zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i stěžovatelka ) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2003 č.j. OAM-1196/VL-07-P15-2000, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl dle ustanovení § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen zákon o azylu ), zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 téhož zákona.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že v žádném případě, což dokonce jednoznačně vyplývá z tvrzení orgánů, navíc žalobkyně ani její rodina se na příslušné státní orgány neobracela. Dle soudu není ani prokázáno, že by se jednalo o masově se vyskytující formu nátlaku vůči jistým skupinám obyvatel nebo o aktivity ve vlasti původu žalobkyně tolerované státními orgány. Ze skutkových zjištění vyplývá, že se jedná o soukromou aktivitu několika málo osob, nikoli o okolnosti předvídané v ustanovení § 12 zákona o azylu. Pochybení krajský soud nezjistil ani v závěrech týkajících se neudělení azylu dle ustanovení §13 a § 14 zákona o azylu. Protože přezkoumáním věci nebylo zjištěno porušení zákona, soud podanou žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ) jako nedůvodnou zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podala stěžovatelka včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Podle názoru stěžovatelky posoudil krajský soud předmětnou věc v rozporu s platným právním řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatelka shledává vážná pochybení všech doposud v řízení o udělení azylu rozhodujících orgánů. Stěžovatelka uvádí, že má reálnou obavu z nuceného opuštění České republiky a následného odjezdu do Arménie, kde jí hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Stěžovatelka navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Ke skutkovému stavu věci žalovaný správní orgán konstatuje, že stěžovatelka neuvedla v průběhu správního řízení žádné relevantní skutečnosti pro udělení azylu na území České republiky. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 14. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedla, že vlast opustila v srpnu roku 2000 ze strachu o život, neboť její otec, který pochází z Azerbajdžánu, byl v době války v Karabachu vzat do zajetí, přičemž přešel na stranu Azerbajdžánu, po návratu do Arménie, byl lidmi označován za zrádce. Dle stěžovatelky každý z její rodiny někam utekl, neboť měl strach. Stěžovatelka také uvedla, že není (ani nikdo z rodiny) a nikdy nebyla členem žádné politické strany ani jiné organizace. V pohovoru dne 3. 7. 2002 stěžovatelka uvedla, že původně chtěla odejít z Arménie do Německa, a že příčiny jejího odchodu sahají až do roku 1992, kdy započaly události kolem otce, o kterých se zmínila již v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. Stěžovatelka předmětné události blíže popsala a uvedla, že vyústily v utiskování její rodiny od spoluobčanů, a to ve fyzické a zejména slovní napadání, tohoto chování se stěžovatelka obávala i v případě návratu do vlasti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního dle ustanovení § 13 nebo humanitárního azylu dle ustanovení § 14.

Stěžovatelka v kasační stížnosti především obecně namítá, že posouzení věci krajským soudem je v rozporu se zákonem o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě bylo zjištěno (stěžovatelka to sama uvedla v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k návrhu), že stěžovatelka z Arménie odjela, protože ji tam provázely problémy se spoluobčany-soukromými osobami, přičemž se nikdy neobrátila s žádostí o pomoc na státní orgány či instituce, se kterými potíže neměla. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka byla k odchodu ze země původu a později k podání žádosti o udělení azylu v České republice vedena důvody azylově irelevantními, které nelze podřadit ustanovením § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu. Žalovaný tak nikterak nepochybil, když stěžovatelce azyl neudělil a krajský soud správně vyslovil s jeho rozhodnutím souhlas. Nejvyšší správní soud se s přijatým právním závěrem ve věci ztotožňuje, neboť odpovídá příslušným ustanovením zákona o azylu, a ve věci neshledal oprávněným důvod podané kasační stížnosti dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

V kasační stížnosti stěžovatelka také výslovně zmínila důvody podání kasační stížnosti obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. pod písmeny b) až d), blíže je však nijak nespecifikovala, proto se těmito stížnostními důvody v uplatněném rozsahu a za uvedené situace nemohl Nejvyšší správní soud zabývat

Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Takovou novou skutečností je námitka stěžovatelky uplatněná až v kasační stížnosti, že jí v Arménii hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů. Jelikož stěžovatelka tuto skutečnost neuvedla v rámci správního řízení o udělení azylu ani v rámci soudního řízení o žalobě, ale teprve po vydání napadeného rozsudku krajského soudu, nelze k ní v řízení o kasační stížnosti přihlédnout.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s.

S přihlédnutím k ustanovení § 78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Krajský soud v Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, v tomto případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovená advokátka JUDr. Barbora Kašparová však neprokázala, že v daném případě proběhla první porada se stěžovatelkou Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto o její odměně za zastupování v řízení o kasační stížnosti nebylo rozhodováno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu