č. j. 3 Azs 61/2005-62

ČESKÁ REPUBLIKA

RO ZS U DE K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 25, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 113/2004-16, ze dne 16. 12. 2004,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Renatě Volné s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2558,50 Kč, která jí bude vyplacena do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen stěžovatel ) nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-624/LE-PA04-PA03-2004 ze dne 16. 9. 2004. Tímto správním rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen azylový zákon ) zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Soud pak v rozsudku dospěl k závěru, že došlo k naplnění ust. § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť stěžovatel podal žádost o azyl po udělení správního vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, protože mu v tom nebránily žádné objektivní okolnosti. Žalovaný podle soudu nepochybil, jestliže žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. k) azylového zákona a proto krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice, zda je možno na jeho případ vztáhnout § 16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Uvádí, že do ČR přicestoval v roce 1997, vyřízení pracovního víza svěřil známému, který jej však nevyřídil, proto v ČR pobýval nelegálně, porušil právní předpisy ČR, ale před odchodem do ČR byl na Ukrajině pronásledován. Správní orgán se měl zabývat tím, zda nelze jeho případ podřadit pod ust. § 12, resp. § 14 zákona o azylu, případně, zda neexistuje překážka bránící vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Správnímu orgánu vytkl, že se nezabýval rozhodnutím o překážce vycestování, čímž se dostal do rozporu se zákonem o azylu a s mezinárodněprávními závazky ČR obsaženými v článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, který koresponduje se zněním § 91 odst. 1 písm. a), bod 1 zákona o azylu a neposuzoval, zda mu v případě návratu do země původu nehrozí objektivně jednání popsané v tomto článku. Tím se správní orgán dostal také do rozporu s článkem 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení, který byl transponován do ust. § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu a proto měl správní orgán povinnost před vydáním rozhodnutí zkoumat, zda mu nehrozí jednání vymezené článkem 1 této Úmluvy. Povinnost zabývat se před vyhoštěním cizince z území hrozbou mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení v přijímací zemi vyplývá pro ČR i z článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Z uvedeného pak vyplývá, že správní orgán má povinnost zabývat se situací v zemi, do níž bude osoba nucena vycestovat a které se nemůže zprostit ani v případě, pokud zhodnotí žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou ve smyslu ust. 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Krajský soud pak nesprávně posoudil postup správního orgánu při rozhodování o žádosti o azyl z hlediska vad řízení spočívajících v porušení zásad řádného procesu ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu, jakož i porušení příslušných ustanovení zákona o azylu. V doplnění kasační stížnosti zástupkyně stěžovatele namítala, že se správní orgán nezabýval podmínkami udělení azylu podle § 14 azylového zákona a tato vada řízení ovlivnila zákonnost rozhodnutí krajského soudu, který měl rozhodnutí správního orgánu zrušit. Namítala dále, že v uvedené věci měl jednat a rozhodovat senát, nikoliv samosoudce a tudíž soud byl nesprávně obsazen. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel učinil prohlášení o azylu dne 12. 9. 2004 poté, co bylo dne 6. 9. 2004 zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z přechodného pobytu na území ČR a poté, co mu bylo dne 7. 9. 2004 v Zařízení pro zajištění cizinců P. předáno sdělení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území ČR, rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. a poučení o možnosti požádat o udělení azylu. V žádosti o azyl ze dne 14. 9. 2004 uvedl, že do ČR přicestoval v létě 1997, protože mu na Ukrajině vyhrožovala mafie, která mu dlužila peníze a v protokolu o pohovoru ze dne 15. 9. 2004 doplnil, že po půl roce pobytu v ČR mu známý přislíbil vyřídit formality spojené s pobytem, pracovním povolením a pojištěním, jemuž také odevzdal pas a až v roce 2004 zjistil, že nemá legalizován pobyt ani pracovní poměr. Teprve po zadržení a umístění do zařízení pro cizince podal žádost o azyl a protože nemá doklad ani platné vízum, žádostí o azyl se také snaží o legalizaci svého pobytu na území ČR. Před příjezdem do ČR měl problémy se soukromými osobami, které mu nevyplatily vydělané peníze, proto jim způsobil škodu, jejíž náhradu odmítl zaplatit a proto mu vyhrožovaly fyzickou likvidací. Žádné jiné problémy na Ukrajině neměl, nebylo proti němu vedeno trestní stíhání, nikdy nebyl politicky aktivní.

Podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, podal-li žadatel žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i řízení probíhající před soudem i správním orgánem v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, shledal, že kasační stížnost není důvodná.

Podle zjištění Nejvyššího správního soudu byly v daném případě skutečně dány důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné z důvodu uvedeného v ust. § 16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu po zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění z území ČR, po rozhodnutí o zajištění a poté, co byl poučen o možnosti požádat o udělení azylu. Na Ukrajině měl problémy pouze se soukromými osobami a poté, co mu bylo vyhrožováno se na policejní ani na žádný jiný příslušný orgán se žádostí o pomoc neobrátil. Žádostí o azyl sleduje legalizaci pobytu na území ČR po sedmiletém nelegálním pobytu a zaměstnání v ČR. Během této doby o azyl nepožádal, nic mu v tom nebránilo, navíc na počátku pobytu v ČR měl v úmyslu legalizovat pobyt pracovním povolením a pojištěním. Za těchto okolností byly ve správním řízení splněny zákonné podmínky pro to, aby žalovaný ve lhůtě 30ti dnů ode dne zahájení správního řízení o udělení azylu přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, čímž došlo k vyloučení posouzení žádosti podle § 12 zákona o azylu. Podle zjištění Nejvyššího správního soudu se stěžovatel dále namítaného azylu podle § 14 ve správním řízení nedomáhal a správní orgán sám humanitární důvody v řízení neshledal. Proto správní orgán následně ani krajský soud neměly povinnost zjišťovat důvody pro udělení azylu podle § 12 a § 14 azylového zákona, jak se stěžovatel domnívá. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění stížního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že došlo k porušení zákona o azylu správním orgánem tím, že ve svém rozhodnutí o překážce vycestování nerozhodl, jak mu ukládá zákon o azylu a jak vyplývá z mezinárodněprávních závazků ČR. Na tomto místě Nejvyšší správní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou (např. judikát uveřejněný pod č. 409/2004 Sb. NSS) uvádí, že v případě, kdy žalovaný rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 azylového zákona, je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ust. § 91 cit. zákona výrokem nadbytečným. Za takových okolností nelze žalovanému ani krajskému soudu vyčítat, že se existencí překážek vycestování nezabývaly. S ohledem na toto stanovisko Nejvyššího správního soudu nejsou ani důvodné námitky stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil postup správního orgánu při rozhodování o žádosti o azyl pro vady řízení spočívající v porušení zásad řádného procesu ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu, jakož i porušení příslušných ustanovení zákona o azylu.

Stěžovatel dále dovozuje existenci důvodu kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. v tom, že ve věci rozhodl samosoudce, nikoli senát. Tento důvod kasační stížnosti byl zástupkyní žalobce uplatněn po lhůtě (19. 1. 2005), protože stěžovatel nebyl soudem vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti ve smyslu ust. § 106 odst. 3 s. ř. s., umožňující rozšířit kasační stížnost a její důvody ve lhůtě delší než zákonné.

Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené shodně jako krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ust. § 16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

S přihlédnutím k ust. § 78b odst. 1 azylového zákona podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti a soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele platí stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s § 11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve výši 2x 1000 Kč a dále náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 150 Kč, celkem 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je ale plátcem DPH zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle § 37 písm. a), § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se proto přiznává odměna za zastupování a hotové výdaje v celkové výši 2558,50 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 26. dubna 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu