3 Azs 480/2004-1

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: I. P., zastoupeného JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem se sídlem Brno, Starobrněnská 13, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004 č. j. 55 Az 3/2003-55,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému se n e p ř i zn á vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Milanu Poláčkovi se přiznává odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 č. j. 55 Az 3/2003-55 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i stěžovatel ) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen žalovaný ) ze dne 27. 9. 2001 č.j. OAM-770/AŘ-2001, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen správní orgán I. stupně ) ze dne 7. 2. 2001 č.j. OAM-559/VL-14-P07-2000 o neudělení azylu žalobci dle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ) a nevztažení na jeho osobu překážek vycestování dle ustanovení § 91 téhož zákona. o udělení azylu a z obsahu protokolu o pohovoru plynou důvody, které vedly žalobce k podání žádosti o udělení azylu a s těmito uplatněnými důvody se správní orgán beze zbytku vypořádal. Závěry, které žalovaný správní orgán z provedeného dokazování vyvodil, nejsou s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Dle soudu nelze žalovanému vytýkat neprovedení dalších důkazů, když ani žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno a co by případnými novými důkazy mělo být prokázáno, a ve správním řízení nedošlo ani k porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění platném v době rozhodování (dále jen správní řád ). Jak vyplývá z odůvodnění správních rozhodnutí, správní orgán I. stupně a žalovaný se důvody vyplývajícími z ustanovení § 12, § 13 odst.1, 2 a § 14 zákona o azylu podrobně zabývaly a hodnotily žalobcem uváděné důvody, které jej vedly k podání žádosti o udělení azylu, přičemž dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti žádosti žalobce podle citovaných ustanovení. Námitky žalobce, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s pronásledováním žalobce neznámými osobami, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že bezprostřední pohnutkou k podání žádosti byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky a že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje přesvědčivé argumenty, z jakého důvodu nelze okolnosti jeho případu považovat za pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, označil soud za zcela nedůvodné, neboť správní orgán při svém hodnocení vycházel především ze samotné výpovědi žalobce, učiněné v průběhu správního řízení, odůvodnění rozhodnutí žalovaného je dostatečné. Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku ohledně možného udělení humanitárního azylu. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaný porušil ustanovení § 3 odst. 3, § 33 odst. 2 a § 47 odst. 3 správního řádu a dále pak ustanovení § 12 a § 91 zákona o azylu, pak k těmto soud nepřihlédl, neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty pro podání žaloby.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Stěžovatel namítá, že usnesením krajského soudu byl vyzván k doplnění a upřesnění svého podání, zejména aby označil žalobní body, k tomu mu byla určena soudcovská lhůta v trvání 15 dnů. Ačkoliv tak stěžovatel řádně ve lhůtě učinil, Krajský soud v Brně k takto vytčeným bodům nepřihlédl s odůvodněním, že byly uplatněny po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Stěžovatel má za to, že ve své žalobě správnímu orgánu vytýkal především pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které později v doplnění učiněném na výzvu soudu pouze upřesnil odkazy na označení ustanovení právních předpisů, čímž tedy nedošlo k nepřípustnému rozšíření žalobních bodů tak, jak je omezuje ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Tuto otázku krajský soud nesprávně posoudil. Dále stěžovatel namítá, že při zjišťování skutkové podstaty v jeho případě byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že toto porušení negativně ovlivnilo zákonnost rozhodnutí, a že již v žalobě přesně označil konkrétní ustanovení správního řádu, jež byla při řízení porušena, a krajský soud měl pro tuto důvodně vytčenou vadu napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, přičemž poukazuje zejména na rozpory v jeho odůvodnění, pokud měl soud za to, že jeho podání ze dne 8. 11. 2001 postrádala náležitosti žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) až e) s. ř. s., pak měl takovou žalobu dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout. Pokud však dospěl k závěru, že žaloba žalobní body obsahuje, což podporuje i výzva k doplnění a upřesnění podání, pak si v odůvodnění zjevně protiřečí, což rozhodnutí činí nekonzistentním, nesrozumitelným a v důsledku toho i nepřezkoumatelným. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek. že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Z předloženého soudního a správního spisu vyplynulo zejména následující.

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 10. 8. 2000, v němž uvedl, že vlast opustil dne 10. 1. 1998. V roce 1990 stěžovatele dle jeho slov porazilo auto, viníci byli vězněni, ale po svém propuštění začali stěžovateli a jeho sestře vyhrožovat, neměl jinou možnost než Moldavsko opustit. V České republice si stěžovatel chtěl legalizovat pobyt a pracovat zde, také uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý. V pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 26. 1. 2001 stěžovatel za důvody podání návrhu označil problémy ve vlasti s kriminálními živly, které započaly poté, co jej srazilo auto, a dále tyto potíže podrobněji popsal. Stěžovatel také uvedl, že se nikam se svými problémy neobracel, protože to považoval za zbytečné, Moldavsko opustil legálně. Na otázku, proč nepožádal o azyl ihned po příchodu na území České republiky, stěžovatel odpověděl, že nevěděl, že ta možnost tady je, bydlel na různých místech v Brně, živil se příležitostnou prací. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 7. 2. 2001 č.j. OAM-559/VL-14-P07-2000 nebyl stěžovateli azyl dle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 udělen. Stěžovatel proti citovanému rozhodnutí podal rozklad, v němž především namítal porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu správním orgánem I. stupně a také nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí dle § 47 odst. 3 správního řádu ohledně možnosti udělení mu humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Žalovaný však námitky stěžovatele neshledal důvodnými a rozhodnutím ze dne 27. 9. 2001 č.j. OAM-770/AŘ-2001 rozklad zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Dne 12. 11. 2001 podal stěžovatel proti citovanému rozhodnutí žalovaného žalobu k Vrchnímu soudu v Praze (namítal porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu správními orgány, které ve věci rozhodovaly), která byla dne 2. 1. 2003 postoupena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 10. 2003 č. j. 55 Az 3/2003-33 ustanovil stěžovateli na základě jeho žádosti pro řízení o žalobě advokáta a dále usnesením ze dne 3. 2. 2004 č. j. 55 Az 3/2003-37 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení doplnil podání ze dne 12. 11. 2001 tak, aby bylo zřejmé označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a aby bylo zřejmé, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Stěžovatel byl zároveň poučen, že nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o tomto podání odmítne. Usnesení s výzvou bylo stěžovateli doručeno dne 17. 2. 2004, doplnění žaloby bylo u krajského soudu stěžovatelem podáno dne 3. 3. 2004.

Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvod dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána uplatňuje důvod dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrdí nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně posoudil, že v doplnění podání, které stěžovatel učinil na výzvu soudu a prostřednictvím zástupce ustanoveného mu soudem, došlo k nepřípustnému rozšíření žalobních bodů, a rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro své rozpory v odůvodnění.

V žalobě podané dne 12. 11. 2001 stěžovatel tvrdil porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, v doplnění žaloby navíc a nově tvrdil porušení ustanovení § 3 odst. 3, § 33 odst. 2 a § 47 odst. 3 správního řádu a ustanovení § 12 a § 91 zákona o azylu. Je sice pravdou, že krajský soud stěžovatele (prostřednictvím ustanoveného advokáta) usnesením v souladu s ustanovením § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzval k doplnění žaloby tak, aby bylo zřejmé označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a aby bylo zřejmé, jaké důkazy k prokázání svých tvrzen žalobce navrhuje provést. Stěžovatel měl pouze konkretizovat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky za nezákonné, v rámci této konkretizace nemohl rozšiřovat žalobu na další žalobní body, jak to učinil. Proto krajský soud postupoval správně, když k rozšíření žaloby, které bylo provedeno po lhůtě pro podání žaloby, nepřihlédl. Nejvyšší správní soud je také toho názoru, že napadený rozsudek krajského soudu obsahuje podrobné a srozumitelné odůvodnění, které poskytuje dostatečnou skutkovou i právní oporu jeho výroku. Kasační stížností uplatněné důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s. tak nebyly shledány oprávněnými.

Co se týče další námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti, a to tvrzené vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého správního spisu ve věci vyplývá, že žalovaný i správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s procesními ustanoveními správního řádu. Pro rozhodnutí si oba správní orgány opatřily dostatek podkladů, přičemž vycházely zejména ze skutečností uváděných stěžovatelem v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k návrhu. Na základě shromážděných podkladů zjistily přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebraly v kontextu platné právní úpravy a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutí. V odůvodnění svých rozhodnutí podrobně popsaly průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Krajský soud postupoval zcela správně, když napadené rozhodnutí žalovaného nezrušil. Nejvyšší správní soud tak vadu řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s.

S přihlédnutím k ustanovení § 78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Krajský soud v Brně stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč ( § 13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám ustanoveného zástupce JUDr. Milana Poláčka do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu