3 Azs 237/2014-25

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: O. A., zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2014 č. j. OAM-1/LE-BE03-P06-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014, č. j. 1 Az 24/2014-44,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel ) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2014 č. j. OAM-1/LE-BE03-P06-2014. Rozhodnutím správního orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Městský soud v Praze konstatoval, že obavu stěžovatele z ekonomických potíží v případě návratu na Ukrajinu nelze považovat za azylově relevantní, jeho námitku, že byl znevýhodňován z důvodu, že mluvil rusky a špatně se dorozuměl ukrajinsky, považoval, stejně jako žalovaný, za účelovou. V aplikaci § 13 zákona o azylu ani při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu (§ 14) neshledal soud žádných pochybení. Městský soud v Praze přisvědčil závěru žalovaného i v tom, že nebylo prokázáno, že by stěžovateli v případě návratu hrozilo nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu. V zemi původu stěžovatele neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k němu za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Městský soud v Praze dodal, že zprávy o situaci v zemi původu byly k datu vydání napadeného správního rozhodnutí přiměřeně aktuální.

Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze včas podanou kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního

(dále jen s. ř. s. ). Ohledně přijatelnosti své kasační stížnosti uvedl, že současná bezpečnostní situace na Ukrajině je bezprecedentní, ke změnám okolností dochází každý den a žádosti o mezinárodní ochranu by tak měly být z hlediska § 14a zákona o azylu posuzovány s ohledem na aktuální dění, nikoliv na stav v době podání žádosti. Stěžovatel má navíc za to, že od vydání rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a vydání napadeného rozsudku se bezpečnostní situace na Ukrajině zhoršila, Městský soud v Praze se měl tudíž od § 75 odst. 1 s. ř. s. odchýlit a přihlížet i ke skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel dále namítl, že správní orgán ani soud nezohlednily fakt, že žije v Praze tři roky s partnerkou. Poukázal na to, že se soud náležitě nezabýval jeho tvrzením, že byl jako příslušník ruské menšiny na Ukrajině diskriminován z důvodu své národnosti, rozsudek byl v tomto směru nedostatečně odůvodněn. Stěžovatel dále uvedl, že v případě návratu do země původu bude nejspíše podroben nucenému odvodu na základě všeobecné branné povinnosti, v důsledku čehož mu hrozí nebezpečí vážné újmy na zdraví a smrti. Konečně poukázal i na velmi tíživou ekonomickou situaci obyvatelstva na Ukrajině. Navrhl zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.

Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje-v mezích kritérií přijatelnosti-v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria. Stěžovatel především namítl, že vzhledem k současné bezpečnostní situaci na Ukrajině měla být jeho žádost o mezinárodní ochranu posuzována z hlediska § 14a zákona o azylu s ohledem na aktuální dění, nikoliv na stav v době podání žádosti. Problematikou aktuálnosti informací o zemi původu se Nejvyšší správní soud již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011-131, kde uvedl, že [k]rajský soud je povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu. ( ) Dostatečné záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§ 3 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná (§ 10a zákona o azylu). Nejvyšší správní soud tak obdobně jako ve věci vedené pokračování pod sp. zn. 7 Azs 66/2014 nebo sp. zn. 1 Azs 84/2014 u jiných stěžovatelů ukrajinské státní příslušnosti shledal, že v případě stěžovatele existuje možnost poskytnutí ochrany v jiném řízení, např. prostřednictvím opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozhodnutí ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011-131), stěžovatel může skutečnosti týkající se aktuálního stavu v zemi původu uplatnit i jako důvody znemožňující vycestování v rámci případného řízení o jeho správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud k nyní projednávané věci dále dodává, že stěžovatel ohledně aktuální bezpečnostní, politické a národnostní situace v dotčené části Ukrajiny ve správním řízení nic netvrdil a žalovaný vycházel z aktuálních zpráv v době rozhodování. Městský soud v Praze pak při posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany konstatoval, že stěžovatel jako místo svého posledního pobytu na Ukrajině označil obec Uman v Čerkazské oblasti, která se nachází ve střední Ukrajině, které se nepokoje vyhnuly. Byl tudíž opodstatněn závěr Městského soudu v Praze, že stěžovateli v případě návratu nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu 14a zákona o azylu.

Co se pak týče otázky, zda dlouhodobý vztah na území České republiky může představovat azylově relevantní důvod, Nejvyšší správní soud se již tímto zabýval např. v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003-55, publ. č. 28/2003 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003-46, www.nssoud.cz. V posledně citovaném rozsudku vyslovil zásadní tezi, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. K legalizaci pobytu za účelem spolužití s osobou blízkou slouží předmětná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon o azylu. Nejvyšší správní soud současně poznamenává, že případný rozpor vyhoštění stěžovatele s právem na soukromý a rodinný život není v projednávaném případě na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, tato otázka je posuzována v řízení o správním vyhoštění (srov. § 119a zákona o pobytu cizinců).

Irelevancí ekonomických problémů jako důvodu pro udělení azylu se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud konečně jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. posoudil námitku stěžovatele, že mu v případě návratu do země původu hrozí nucený odvod na základě všeobecné branné povinnosti, s čímž je spojeno nebezpečí vážné újmy na zdraví a smrti. Důvody kasační stížnosti totiž nelze rozšiřovat nad rámec žalobních bodů, lze je opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 Azs 134/2005, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS) s výjimkou případů, na něž se vztahuje zásada non-refoulement.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle § 104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

Podle § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s § 11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu, ve výši 3.100 Kč. Vzhledem k tomu, že tento advokát zastupoval stěžovatele již v řízení o žalobě, nepřiznal mu Nejvyšší správní soud opětovně odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v téže věci podle § 11 písm. b) advokátního tarifu. Ustanovenému zástupci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 18. března 2015

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu