č. j. 3 Azs 228/2006-54

USNES EN Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. M. A. A. E., zastoupeného Mgr. Martinem Slezákem, advokátem se sídlem Chýně, U Dráhy 316, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Az 63/2006, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2006, č.j. OAM-776/LE-03-06-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006, č. j. 48 Az 63/2006-19,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též stěžovatel ) brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též Krajský soud ), jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 8. 2006, č.j. OAM-776/LE-03-06-2006. Rozhodnutím žalovaného správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ust. § 16 odst 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Rozsudek Krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že uplatněný důvod žádosti o udělení azylu žalobcem, spočívající v obavě žalobce z jednání strýce v důsledku odmítnutí vykonání krevní msty za smrt svého otce, není podřaditelný pod důvody pro udělení azylu taxativně uvedené v ust. § 12 zákona o azylu.

Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje důvodem obsaženým v ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť se domnívá, že o jeho žalobě rozhodoval soud k tomu místně nepříslušný, k němuž stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným, a že tato skutečnost způsobuje zmatečnost řízení. Odkazuje na ust. § 32 odst. 4 zákona o azylu, jež určuje, že soudem příslušným k rozhodnutí o žalobě je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu. Podle stěžovatele se místem hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož je žalovaným umístěn (§ 77 odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatel v době podání žaloby pobýval v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném pracovišti V. P., které je azylovým zařízením (§ 2 odst. 7 zákona o azylu); nebyl do něho však umístěn ministerstvem, ale policií (§ 73 odst. 1 zákona o azylu). Dle jeho názoru tak nelze považovat přijímací středisko za azylové zařízení, kam byl umístěn ministerstvem, a tedy za místo hlášeného pobytu podle ust. § 77 odst. 1 zákona o azylu. Na základě této úvahy pak nelze aplikovat pro určení místní příslušnosti ust. § 32 odst. 4 zákona o azylu, nýbrž subsidiárně použít ust. § 7 odst. 2 s. ř. s. a příslušným soudem by tak měl být Městský soud v Praze. Krajský soud měl podle § 7 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelovu žalobu postoupit soudu příslušnému. Podle stěžovatele jeho závěry potvrzuje výklad logický i teleologický. V rozporu má býti tvrzení, že cizinec má v České republice hlášený pobyt v přijímacím středisku a současně že na území České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svoje přemístění do V. P. považuje za diskriminační, účelové a negující smysl zákonného soudce. Do tohoto zařízení má žalovaný přemísťovat pouze osoby z Egypta za účelem rychlejšího řízení o žalobách těchto osob vedeného u Krajského soudu v Praze, než v případě Městského soudu v Praze. Stěžovatel má tedy za to, že řízení o jeho žalobě bylo zmatečné,a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje své správní rozhodnutí ve všech částech výroku za zákonné. Posouzení stěžovatelem uplatněného důvodu kasační stížnosti ponechává na Nejvyšším správním soudu, avšak ohrazuje se proti nařčení z diskriminace egyptských žadatelů o azyl.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen s. ř. s. ) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele , který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje-v mezích kritérií přijatelnosti-v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. S otázkou místní příslušnosti soudu v případě umístění žalobce, který o azyl požádal v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, v přijímacím středisku, se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal v rozsudku ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Azs 156/2006-38, www.nssoud.cz. V souladu s právním názorem vyjádřeným v tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v projednávané věci místní příslušnost Krajského soudu v Praze byla určena správně. Azylové zařízení Ministerstva vnitra ve V. P. považuje pro účely azylového řízení za místo pobytu stěžovatele ve smyslu ust. § 77 zákona o azylu, nachází-li se v něm osoba stěžovatele v okamžiku podání žaloby. Opírá-li stěžovatel svoji námitku místní nepříslušnosti pouze o skutečnost, že doba řízení u Krajského soudu v Praze je výrazně kratší než doba řízení u soudu městského, Nejvyšší správní soud poznamenává, že požadavek na rychlost soudního řízení je zakotven jak na úrovni ústavní, tak i mezinárodní a rozhodování místně nepříslušným soudem by v daném případě nemohlo vést ke zmatečnosti řízení před soudem, neboť by nebyla naplněna podmínka skutečného zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. Listiny základních práv a svobod. Namítané porušení procesních práv stěžovatelem je tak ryze účelové a neguje základní hodnoty spravedlivého procesu.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu kasační stížnosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s., § 120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí nebylo prokázáno, že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, proto o odměně advokáta za zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. března 2007

JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu