č. j. 3 Azs 211/2006-82

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2006, č. j. 9 Az 16/2005-42,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Dagmar Dřímalové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel ) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 1. 2005, č.j. OAM-2593/VL-20-ZA04-2004. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel v průběhu řízení netvrdil žádný ze zákonných důvodů udělení azylu. O azyl požádal ve snaze o legalizaci pobytu na území ČR, neboť obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění. Dalším důvodem jeho žádosti byly ekonomické potíže v zemi původu. Z tvrzení stěžovatele rovněž nevyplývá, že by po jeho návratu na Ukrajinu nastala některá ze skutečností uvedených v ustanovení § 91 zákona o azylu. Žalovaný tedy správně rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Soud proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ) jako nedůvodnou zamítl.

Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu vymezeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že správní orgán nevycházel při svém rozhodování z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a postupoval tak v rozporu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Následně pochybil i v právním posouzení žádosti o azyl. Dále stěžovatel tvrdil, že je v zemi původu ohrožen na životě, nemůže se obrátit na příslušné státní orgány, neboť stát tamější poměry trpí. V jeho případě jsou dány rovněž důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které se zabývají situací, kdy je žadatel o azyl v zemi původu vystaven reálnému riziku mučení nebo podrobení nelidskému a ponižujícímu zacházení. Opodstatněnost svého pronásledování dovozoval i na základě Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v Ženevě v lednu 1992. Dále odkázal na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Dle ustanovení § 109 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohou stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel namítal, že se nemůže vrátit na Ukrajinu, protože tam nemá možnost se vyučit, pracovat a vést normální život. V lednu prodělal operaci se zlomenou nohou, za půl roku musí jít na druhou operaci. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že je v zemi původu ohrožen na životě. Vzhledem k tomu, že jde o novou námitku, jež nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení o žalobě před krajským soudem, ale až v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud k ní s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl.

Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl vynesen dne 21. 4. 2006, tedy po účinnosti novely azylového zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. § 104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje-v mezích kritérií přijatelnosti-v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Irelevancí snahy o legalizaci pobytu jako důvodu pro udělení azylu se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS, příp. v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, www.nssoud.cz; otázkou ekonomických důvodů žádosti o azyl pak např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54, www.nssoud.cz, příp. v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. § 104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl. Vzhledem k tomu, že podle ust. § 32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění zák. č. 350/2005 Sb., podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech azylu má odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. § 107 s. ř. s.

Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s § 11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 2000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 150 Kč za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky. Účtovanou odměnu za úkon označený jako studium spisu u soudu Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť je dle jeho názoru zahrnut pod ust. § 11 písm. b) advokátního tarifu. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2150 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu