3 Azs 2/2010-72

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. G., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9-Libeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2008, č. j. OAM-425/LE-BE03-BE07-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009, č. j. 47 Az 64/2008-51,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel ) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 11. 2008, č. j. OAM-425/LE-BE03-BE07-2008. Rozhodnutím správního orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že spíše než obavy z bezpečnostní situace v zemi původu motivovala stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Vyplývá to i ze zjištění žalovaného, že v době jeho rozhodování neprobíhal v Gruzii válečný konflikt. Podle krajského soudu nehrozí stěžovateli v zemi původu pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť nebyl jakkoliv politicky činný, neprojevoval veřejně nesouhlas s bezpečnostní situací v Gruzii ani s vládnoucí politickou garniturou, která se navíc změnila od doby, kdy stěžovatel zemi opustil. Stěžovatel podal druhou žádost teprve pod hrozbou správního vyhoštění. Krajský soud neshledal pochybení v neudělení azylu za účelem sloučení rodiny; při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu nezjistil překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Informace o situaci v zemi původu žalovaný správně vyhodnotil tak, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ). Uvedl, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla skutečnost, že mu v tam vzhledem k jeho minulosti hrozí vážné nebezpeční. Stěžovatel má za to, že v jeho případě jsou splněny podmínky podle ust. § 14a zákona o azylu, případně pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. § 104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje-v mezích kritérií přijatelnosti-v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Stěžovatel v kasační stížnosti blíže nespecifikoval obavy z nebezpeční hrozícího vzhledem k jeho minulosti. Jestliže se jednalo o obavu z jednání osob propuštěných z vězení, které jako policista zatkl, je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se k problematice hrozící vážné újmy ze strany soukromých osob podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č.j. 3 Azs 48/2008-57, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud pak pro úplnost dodává, že důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu se zabýval v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS.

K otázce mezí soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného podle ust. § 14 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již rovněž vyjádřil v mnoha rozhodnutích, namátkou lze uvést rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, www.nssoud.cz, příp. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle § 104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s § 11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2856 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. § 60 odst. 4 s. ř. s. stát.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 10. února 2010

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu