č. j. 3 Azs 126/2005-90

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V. G., zastoupený Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 Az 211/2004-66, ze dne 10. 1. 2005,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel ) nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2627/VL-07-15-2003, ze dne 12. 6. 2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ) zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel přicestoval do ČR ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi. Není přitom možné v pojetí azylového práva uspokojit přání jednotlivce žít ve státě, který si z různých důvodů vybere, aniž by využil možnosti obrátit se o pomoc v prvním státě, kde se mu tato možnost naskytne. Pojem projíždění příslušnou zemí ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu je nutno vykládat restriktivně, tj. z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, které je založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento statut obdržet nejdříve, a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tuto možnost žalobce měl. Důvody uváděné žalobcem jsou z hlediska ust. § 12, § 13 odst. 1, 2, jakož i § 14 zákona o azylu irelevantní, na žalobce se nevztahuje ani překážka vycestování. Krajský soud neshledal důvodnými nakonec ani námitky stěžovatele týkající se údajných porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ). Tyto jsou vytýkány pouze v obecné rovině, soud navíc ze správního spisu nezjistil žádné porušení procesních předpisů či to, že by si žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil dostatek potřebných dokladů a důkazů. Naopak vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, tento řádně vyhodnotil a přijal odpovídající právní závěr. Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice zda je možno na jeho případ vztáhnout § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona. Je totiž přesvědčen, že splňuje podmínky udělení azylu podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho důvodu, že není členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje, resp. sám tvorbu těchto struktur podporuje. Upozorňuje rovněž na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují či nejsou schopné zajistit proti nim účinnou ochranu. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatele nerespektoval jeho situaci, že jako účastník azylového řízení měl jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost nechal zcela bez povšimnutí. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě, kdy neuvedl konkrétní skutkové důvody pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel, měl krajský soud přezkoumat správní rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se měl porušení procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Shledává rovněž rozpor rozhodnutí s § 47 odst. 3 správního řádu. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomen v České republice, aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Žádost o udělení azylu podal stěžovatel dne 3. 6. 2003, pohovor k žádosti byl proveden v přijímacím středisku Vyšní Lhoty dne 10. 6. 2003 na žádost stěžovatele v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice. Do České republiky přicestoval stěžovatel dne 13. 4. 2003 autobusem přes Polsko. Důvodem opuštění země původu bylo vyhrožování ze strany neznámých soukromých osob poté, co je stěžovatel s manželkou viděl cosi nakládat do čtyř aut. Bylo jim řečeno, že viděli něco, co vidět neměli, a proto musejí Ukrajinu opustit. Ukrajinskou policii nekontaktovali, neboť byli upozorněni, že policie do věci nemá zasahovat. V Polsku o azyl nežádal, protože o této možnosti nevěděl, teoreticky mu v tom však nic nebránilo. Stěžovatel potvrdil, že v Polsku neměl žádné konkrétní potíže s tamními orgány, soudy ani policií. O žádosti o udělení azylu bylo správním orgánem rozhodnuto, jak bylo uvedeno výše. Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 24 Az 1564/2003-26, ze dne 18. 11. 2003 tak, že tuto zamítl. Nejvyšší správní soud následně na základě podané kasační stížnosti citovaný rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem č. j. 2 Azs 143/2004, ze dne 11. 11. 2004 a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení. Proti novému rozhodnutí krajského soudu nyní směřuje předmětná kasační stížnost.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není důvodná.

Jsou-li ve správním řízení splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žadatele o azyl jako zjevně nedůvodné, protože tato osoba přišla ze třetí bezpečné země, pak je nerozhodné, jaké důvody vedou žadatele k žádosti o azyl, resp. zda by tyto důvody, nebyly by-li splněny podmínky aplikace § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona, mohly být relevantní z pohledu § 12 cit. zákona (viz např. rozhodnutí publikované ve sbírce NSS pod č. 244/2004). Nesměřuje-li proto argumentace stěžovatele ke zpochybnění důvodnosti způsobu, kterým bylo správním orgánem rozhodnuto, jinými slovy nenamítá-li stěžovatel nedostatek podmínek pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné, míjí pak zcela podstatu podkladu rozhodnutí správního orgánu. Za této situace se však, respektujíce zásadu dispoziční, kterou je řízení ve správním soudnictví ovládáno, nemohl Nejvyšší správní soud zabývat důvodností rozhodnutí žalovaného, kterým podle ust. § 16 odst. 1 písm. e) žádost stěžovatele zamítl. Tvrzení o údajném stěžovatelově nečlenství v sociální skupině zločineckých struktur je navíc v kasační stížnosti uplatněno poprvé od počátku azylového řízení, Nejvyšší správní soud by tak k němu v souladu s ust. § 109 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlížet také z tohoto důvodu. Jen jako poznámku obiter dictum proto uvádí, že tato námitka bez ohledu na výše uvedené není akceptovatelná, neboť jak již Nejvyšší správní soud judikoval, tzv. nečleny zločineckých struktur nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 401/2004). Naplnění stížního důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tudíž Nejvyšší správní soud nezjistil.

Shledáno rovněž nebylo naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně že žalovaný provedl dokazování nedostatečným způsobem. Tuto námitku stěžovatel dále nekonkretizuje, resp. pouze uvádí, že měl ve svém postavení omezené možnosti označit důkazy o své perzekuci. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba mít za to, že hodlá-li žalovaný přijmout rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, musí být jeho dokazování zaměřeno na prokázání skutečností rozhodných pro aplikaci cit. ustanovení a nikoliv např. na prokázání skutečností rozhodných podle § 12 cit. zákona. Z rozhodnutí žalovaného, jakož i ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný si opatřil dostatečné důkazy ohledně toho, že podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. e) cit. zákona jsou splněny. Rovněž splnění druhé podmínky, tj. skutečnosti, že Polsko lze považovat za třetí bezpečnou zemi, je v rozhodnutí dostatečně odůvodněno, mj. i s využitím informací o azylovém právu v Polsku a s odkazem na zprávy ministerstev zahraničních věcí České republiky a USA. Za takových okolností nelze považovat uvedenou námitku za důvodnou, neboť postavení stěžovatele ve správním řízení na jeho schopnost a možnost předložit důkazy rozhodné z hlediska aplikace cit. ustanovení vliv mít nemohlo.

Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že námitka porušení § 47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikována. Po zjištění, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona, jaké úvahy byly při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých právních předpisů bylo rozhodováno, neshledal soud tuto námitku stěžovatele důvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán ve správním řízení provedl podle zjištění soudu dostatečným způsobem dokazování, jehož výsledky se promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není zřejmé, jakého pochybení se měl krajský soud dopustit, a proto Nejvyšším správním soudem nebyla shledána ani existence důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Vzhledem k ust. § 78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 15. února 2006

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu