č. j. 3 As 7/2006-79

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně H. Č., zastoupené advokátem Mgr. Zdeňkem Vaňátkem se sídlem Riegrova 336/5, Brandýs nad Labem, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 6 Ca 279/2003-51,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému se n e p ř i zn á vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 6 Ca 279/2003-51, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení ze dne 19. 9. 2003 č.j. ÚSŘ/39606/03/Ru, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývají tyto podstatné skutečnosti:

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, odboru stavebního úřadu, ze dne 18. 6. 2003 č.j. Výst. 4977/01/Roz/03/LT a napadené prvostupňové správní rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím byla dodatečně povolena změna stavby: přístavba a stavební úpravy hospodářského stavení na pozemcích st. parc. č. 671/2 a parc. č. 732/2 v kat. území B. L. u rodinného domu č.p. X v ulici M. a současně vydáno povolení k užívání stavby-přístavba a stavební úpravy hospodářského stavení na pozemku st. p. č. 671/2 (původně i část pozemku parc. č. 732/2) v kat. ú. B. L. a rodinného domu č.p. X v ulici M. Současně bylo určeno, že stavba na uvedeném pozemku dosud užívaná jako hospodářské stavení, bude užívána jako autodílna. Žalobkyně v žalobě namítala, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu se zákonem a na základě nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Užívání předmětné stavby jako autodílny není v souladu s veřejným zájmem, a to pro nesoulad s územním plánem města B. L.-S. B. Stavba je umístěna v čistě obytném území, které je funkčně určeno k výstavbě bytových objektů-rodinných domů, a proto v tomto území mohou být pouze výjimečně povoleny drobné místní obchody a služby, které neruší životní prostředí a jsou určeny pro okolní zástavbu. Autodílna nemá charakter drobných služeb pro okolní zástavbu, nýbrž slouží i širokému okolí a představuje zvýšený pohyb motorových vozidel v bezprostředním okolí domu žalobkyně. Stavebník autodílnu provozuje již od roku 2000 bez povolení stavebního úřadu, což stavební úřad celou dobu trpěl a nezasáhl. Provoz autodílny žalobkyni značně ruší zejména nadměrným hlukem a množstvím výfukových zplodin způsobeným častým pojížděním automobilů k dílně a zpět po příjezdové cestě přiléhající k pozemku žalobkyně, parkováním automobilů zákazníků na ploše před kuchyňským oknem žalobkyně nebo v nejbližším okolí autodílny. To má nezanedbatelný nepříznivý vliv na pohodu a kvalitu bydlení žalobkyně a snižuje to rovněž hodnotu jejího domu. Ani žalovaný, ani prvostupňový správní orgán nezjistily dostatečně a úplně skutkový stav věci a nepřihlédly k jejím důkazům a námitkám. Zásadní pochybení spatřuje žalobkyně v tom, že nebylo provedeno místní šetření, ačkoliv o to žalobkyně několikrát žádala. Žalobkyně dále namítla, že podmínky stanovené stavebním povolením pro užívání autodílny nemohou zajistit, aby kvalita jejího bydlení nebyla výrazně zhoršena. Zejména protihluková stěna v současné době nesplňuje svůj účel, ačkoliv z posudku Ing. A. je patrno, že stěna o výšce 180 cm je zcela nedostatečná a doporučuje se bariéra o výši 250 cm. Je ovšem pravdou, že žalobkyně s bariérou o této výši nesouhlasí, neboť by byl výrazně zastíněn dům, resp. výhled z okna. Žalobkyně rovněž namítla, že v průběhu řízení před správním orgánem nesouhlasila s užíváním cesty vedoucí podél jejího pozemku jako příjezdové cesty k opravě aut do autodílny. Žalobkyně teda uzavřela, že správní orgány se dostatečně nepřesvědčily o skutečném dopadu provozování autodílny na okolní zástavbu, nevzaly v potaz závěry znaleckého posudku Ing. A., nijak nezasáhly proti stavebníkovi, který autodílnu provozoval bez povolení stavebního úřadu. Vydaly rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a bez přihlédnutí ke všem předloženým důkazům, čímž bylo porušeno především ust. § 32 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se při rozhodování opíral o zjištění, že předmětná stavba není v rozporu s územním plánem měst B. L.-S. B., resp. s jeho závaznou částí, podle které je lokalita, v níž se stavba nachází, vymezena jako čistě obytné území, určené zásadně k bydlení a v níž se výjimečně povoluje umístění drobných místních obchodů a služeb. Autodílnu je možno považovat za místní službu, jak vyplynulo i ze stanoviska pořizovatele územního plánu obce, v němž je zároveň upozorněno na nutnost upravit dopravní obslužnost tak, aby nebylo omezováno okolí. Žalovaný vyslovil nesouhlas s námitkou žalobkyně, že její pohoda bydlení je narušována hlukem a emisemi, protože vzhledem k předchozím námitkám žalobkyně a vyjádření dotčených orgánů státní správy byly stanoveny takové podmínky, aby provoz autodílny byl co nejvíce přizpůsoben jejímu umístění v čistě obytné zóně a byl v souladu se stanovisky dotčených orgánů státní správy.

Stavební úřad provedl několikrát výkon státního stavebního dohledu na základě upozornění žalobkyně. Byl dostatečně informován o stavu věci, jak vyplývá z obšírné dokumentace a podklady k odvolacímu řízení byly doloženy tak, že nebylo třeba provádět žádné další místní šetření. K námitce ohledně protihlukové bariéry žalovaný uvedl, že citovaná zpráva sice doporučila tuto stěnu o výši 250 cm, žalobkyně však s takovou výší nesouhlasila. Vyjádřila souhlas s tím, že stavebníci postaví protihlukovou zeď při společné hranici ve výši 180 cm. Jinak ovšem tato zpráva po potřebném měření konstatovala, že při provozu autoopravny bude na hranici pozemku hluk 45-49 dB, což je hodnota nižší než nejvyšší přípustná hladina akustického tlaku ve venkovním prostoru v denní době, která činí 50 dB a je stanovena nařízením vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to ještě při neexistenci protihlukové stěny. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Z obsahu správního spisu Městský soud v Praze zjistil:

Stavebníci provedli změnu stavby a dne 22. 11. 2000 podali stavebnímu úřadu žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením, včetně změny užívání. Bylo zjištěno, že stavba již byla dokončena a je užívána jako autodílna. Stavební úřad proto rozhodnutím ze dne 25. 3. 2001 řízení o povolení změny stavby zastavil a opatřením ze dne 29. 5. 2001 oznámil zahájení řízení o odstranění změny stavby. Dne 20. 6. 2001 podali stavebníci žádost o dodatečné povolení změny stavby. Dne 12. 6. 2002 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla dodatečně povolena změna stavby a zároveň bylo povoleno užívání stavby jako autodílny za stanovených podmínek. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo k odvolání žalobkyně toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že je nutno zjistit stanovisko příslušného orgánu ochrany prostředí k provozu autodílny a prokázat, že provozem na účelové komunikaci nebudou překračovány limity hluku stanovení k zachování pohody bydlení a dořešit příjezd vozidel zákazníků po jiné části pozemku stavebníků. Stavební úřad vyzval stavebníky k doplnění žádosti a řízení přerušil. Orgán státního stavebního dohledu vyzval stavebníky k zastavení provozu autodílny. Stavebníci poté doložili požadované doklady a stavební úřad oznámil pokračování v řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavebník předložil souhlasná stanoviska okresního hygienika, okresního požárního rady, vyjádření města B. L.-S. B., komplexní vyjádření městského úřadu, odboru životního prostředí, stanovisko Povodí Labe, s.p., stanovisko Hasičského záchranné sboru Středočeského kraje a hlukovou studii. Na základě uvedených zjištění vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, jímž podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona dodatečně povolil změnu stavby, bylo vydáno povolení k užívání předmětné stavby a bylo stanoveno, že stavba dosud určená k užívání jako hospodářské stavení bude užívána jako autodílna. Pro užívání stavby byly stanoveny konkrétní podmínky. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stavební úřad mj. uvedl, že podmínkami stanovenými k užívání stavby je zajištěno, aby obtěžování hlukem a výfukovými plyny bylo minimalizováno. Stavbu autodílny posoudil jako drobnou provozovnu. Stavba je umístěna v souladu s návrhem územního plánu města. Stavební úřad při posuzování stavby autodílny vycházel ze souhlasných stanovisek dotčených orgánů státní správy, které chrání veřejné zájmy na svěřeném úseku. Stavba nenaruší kvalitu bydlení v rodinném domku žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům. Na základě předložených dokladů dospěl stavební úřad k závěru, že žadatel prokázal soulad provedené stavby s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecně technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy.

O odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Podle posouzení žalovaného stavební úřad zkoordinoval předložená stanoviska dotčených orgánů státní správy a uplatněné požadavky byly přeneseny do podmínek ve výroku rozhodnutí. Při jejich splnění nebude ohroženo životní prostředí ani jiné veřejné zájmy a nebude ani výrazně zhoršena kvalita bydlení žalobkyně. K otázce umístění autoopravny v území, kde je povoleno výlučně bydlení a výjimečně jsou povoleny drobné místní obchody a služby, měl stavební úřad k dispozici kladné stanovisko pořizovatele územního plánu, který umístění autoservisu schválil s podmínkou určení dopravní obslužnosti, aby nebylo omezeno okolí. Z posouzení akustických poměrů provozu autoopravny vyplynulo, že hluk způsobený nárůstem dopravy bude nižší než směrné hodnoty hluku podle nařízení vlády č. 502/2000 Sb.; počet příjezdů a odjezdů automobilů je velmi nízký, takže hluk z parkoviště nelze považovat za zdroj hluku. Jednou z podmínek rovněž je vyloučení parkování před autoopravnou. Stavba protihlukové stěny ve výši 250 cm je doporučována, nikoli uváděna jako nutná.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsáhlého spisového materiálu, jehož součástí byla i fotodokumentace okolí stavby, kterou měly správní orgány k dispozici, měl soud za to, že žalované rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí, které mu předcházelo, bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgány měly při svém rozhodování doloženy jak požadované doklady od stavebníků, tak potřebná vyjádření orgánů státní správy ve vyčerpávajícím rozsahu, z nichž vyplynulo, že z hlediska ochrany životního prostředí a příslušných správních předpisů není stavba v rozporu se zákonem, při splnění potřebných podmínek. Byl prokázán i soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecně technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Závěr, že stavbu bylo možno dodatečně povolit, že bylo možné povolit její užívání a že bylo možné povolit změnu užívání hospodářského stavení na autodílnu, má oporu v obsahu správního spisu. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a bylo prokázáno, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem. Správní orgán prvního stupně se řádně vypořádal s námitkami žalobkyně. Její námitku, že nesouhlasí s povolením autoopravny, zamítl s tím, že pořizovatel územního plánu posoudil autoopravnu jako drobnou provozovnu a zároveň stanovil podmínku patřičného řešení dopravní obslužnosti. Správní orgán prvního stupně tomu vyhověl tím, že stanovil potřebné podmínky. Námitce žalobkyně ohledně užívání stávající cesty jako cesty příjezdové k opravně aut pro obtěžování hlukem a výfukovými plyny byly částečně vyhověno podmínkami, kterými bylo užívání cesty omezeno pouze na nutný příjezd a odjezd zákazníků a byla stanovena úprava protihlukové bariéry. Správní orgán nevyhověl námitce žalobkyně, že stávající výše protihlukové stěny 180 cm není dostatečná a posudek doporučuje výši 250 cm, zejména proto, že sama žalobkyně s takovou výší nesouhlasila, neboť by tím byl omezen výhled z jejího okna. Městský soud v Praze dovodil z odborné zprávy, že ochrana žalobkyně před hlukem je zajištěna, byť naměřená hodnota hluku nepřesahovala povolenou hranici bez jakýchkoliv preventivních opatření.

Žalobkyně opřela kasační stížnost o důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a tato kasační stížnost je obsahově shodná se zněním žaloby. Důvody kasační stížnosti jsou následující:

1) Zásadní pochybení Městského soudu v Praze spočívá v tom, že nezrušil napadené rozhodnutí žalovaného, protože pro jeho vydání nebyly splněny veškeré zákonné podmínky. Užívání autodílny není v žádném případě v souladu s veřejným zájmem, protože autodílna je umístěna v území čistě obytném. Pouze výjimečně v něm mohou být umístěny drobné místní obchody a služby, které neruší životní prostředí a jsou určeny pro okolní zástavbu. Autodílna v žádném případě takový charakter nemá. Žalobkyně zdůrazňuje, že provoz autodílny v bezprostřední blízkosti jejího domu ji značně ruší zejména nadměrným hlukem a množstvím výfukových zplodin. Stavba autodílny neměla být povolena proto, že je to v rozporu se schváleným územním plánem, který má zabezpečit kvalitní a nerušené bydlení. Stavba autodílny není v žádném případě v souladu s veřejným zájmem, takže není splněna podmínka ust. § 88 stavebního zákona.

2) Městský soud v Praze pochybil, když nezrušil rozhodnutí žalovaného, které bylo vydáno na základě nedostatečně a neúplně zjištěného skutkového stavu. Zásadní pochybení spatřuje žalobkyně zejména v absenci řádného místního šetření , které by správnímu orgánu umožnilo zmapovat dopad provozu autodílny na bytovou zástavbu.

3) Podmínky, které stanovil stavební úřad pro užívání autodílny, nemohou dostatečně zajistit, aby kvalita bydlení žalobkyně nebyla výrazně zhoršena. Protihluková stěna vůbec neplní svůj účel; její výška 180 cm je nedostatečná a proto byla doručena bariéra o výši 250 cm. K zamezení hluku je třeba nutně vyšší stěny než 180 cm. Pravdou však je, že žalobkyně s bariérou o výši 250 cm nemůže souhlasit, neboť by tím byl výrazně zastíněn její dům i výhled z okna.

4) Pokud jde o výrok napadeného rozhodnutí ohledně nákladů řízení, žalobkyně uvádí, že s ohledem na nesprávnost a nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí o zamítnutí žaloby je třeba výrok napadeného rozhodnutí ohledně nákladů řízení považovat za zcela nepodložený.

Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty, které uvedl ve vyjádření k žalobě.

Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), posoudil kasační stížnost takto:

K bodu č. 1:

Podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

Pojem veřejný zájem je obecně neurčitým právním pojmem. V projednávané věci však zákon tento pojem demonstrativním výčtem konkretizoval-tedy stanovil, co se v těchto stavebních věcech považuje za veřejný zájem a při splnění jakých podmínek lze považovat soulad s veřejným zájmem v té které konkrétní věci za naplněný.

V projednávané věci stavebník předložil správnímu orgánu prvního stupně všechny doklady a podklady, které byly potřebné k posouzení otázky, zda užívání autodílny je v souladu s veřejným zájmem. Pokud správní orgán prvního stupně rozhodl, že soulad s veřejným zájmem je dán, rozhodl tak se znalostí věci, na základě předložených listin (důkazů). Proto žalovaný vyslovil s tímto hodnocením souhlas a Městský soud v Praze dovodil, že závěr o souladu s veřejným zájmem má oporu v obsahu správního spisu.

Stejně neurčitým právním pojmem je i pojem drobný místní obchod a služby . Správní orgán prvního stupně dospěl v tomto směru k závěru, že autodílnu lze podřadit mezi drobné služby, když pořizovatel územního plánu autoopravnu takto posoudil a současně stanovil podmínky řešení dopravní obslužnosti. Proti tomuto posouzení neměl námitky ani žalovaný, ani Městský soud v Praze a ztotožňuje se ním i Nejvyšší správní soud. Možno dodat, že za drobnou provozovnu (službu) lze autodílnu považovat vzhledem k jejímu stavebnímu uspořádání, předpokládanému nízkému počtu zaměstnanců a k předmětu činnosti (mechanické opravy automobilů).

K bodu č. 2:

Nutno předeslat, že zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, nezná pojem místní šetření . Žalobkyně patrně měla na mysli místní ohledání, jak je upraveno v ust. § 38 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud vyjadřuje pochybnosti v tom směru, zda by procesní institut místního ohledání mohl vůbec sloužit účelu, který žalobkyně označuje slovy zmapovat dopad provozu autodílny na bytovou zástavbu .

Podstatné je však ust. § 32 odst. 2 správního řádu, podle něhož rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán. Proto je na úvaze správního orgánu, které důkazy budou za účelem zjištění skutečného stavu věci provedeny; znamená to, že ohledání není obligatorním důkazním prostředkem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003 č. j. 7 A 82/2002-40, který byl uveřejněn pod č. 330/2004 Sb. NSS).

V každém případě je však nutno posoudit, zda místní ohledání bylo procesním úkonem, který byl nezbytný ke zjištění skutkového stavu věci. Správní orgány obou stupňů se k této otázce vyjádřily tak, že s ohledem na délku správního řízení, úkony, které byly prováděny a tudíž na obsah správního spisu je jim stav na místě dobře znám, takže místní ohledání by již nemohlo přinést nic nového při zjišťování skutkového stavu věci. K tomu se přiklonil i Městský soud v Praze, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a Nejvyšší správní soud s tím souhlasí.

K bodu č. 3:

K námitkám žalobkyně ohledně nedostatečné výše protihlukové stěny a nutnosti jejího zvýšení, s čímž ovšem ona sama nesouhlasí z důvodu zastínění, je třeba, shodně s odůvodněním napadeného rozsudku, poukázat na závěry odborné zprávy, které žalobkyně nezpochybňuje. Z této odborné zprávy se podává, že hladina akustického hluku při provozu na hranici pozemku bude nižší než nejvyšší přípustná ekvivalentní hladina akustického hluku ve venkovním prostoru v denní době (50 dB), stanovená nařízením vlády č. 502/2000 Sb. a s ohledem na počet vozidel zákazníků přijíždějících do opravny nelze uvažovat o hluku z parkoviště jako o zdroji hluku. Ochrana před hlukem tedy byla zajištěna, byť naměřená hodnota hluku nepřesahovala bez jakýchkoliv preventivních opatření povolenou hranici.

K bodu č. 4:

Námitka žalobkyně, že výrok o nákladech řízení v napadeném rozsudku je zcela nepodložený , není srozumitelná. Městský soud v Praze rozhodl, že žádný z účastníků (tedy ani žalobkyně) nemá právo na náhradu nákladů řízení a tento výrok odůvodnil ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., protože žalovaný byl sice ve sporu plně úspěšný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

Městský soud v Praze tedy o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, jak je vyjádřena v ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěšná nebyla, takže jí nebylo možno náhradu nákladů řízení přiznat. Výrok napadeného rozsudku je v souladu se zákonem.

Napadený rozsudek Městského soudu v Praze je v souladu se zákonem a kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto v souladu s ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný měl úspěch ve věci, nevznikly mu však náklady převyšující jeho běžnou úřední činnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2007

JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu