3 Ads 90/2009-56

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: J. V., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 3. 2007, č. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2009, č. j. 34 Cad 165/2007-37, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2009, č. j. 34 Cad 165/2007-37, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen stěžovatelka ) brojila proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen krajského soudu ) ze dne 5. 5. 2009, č. j. 34 Cad 165/2007-37 (dále jen napadený rozsudek ), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne 1. 3. 2007, č. x pro nezákonnost a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení. Napadeným a pravomocně zrušeným rozhodnutím byl žalobkyni přiznán dílčí český starobní důchod podle čl. 46 odst. 2 a ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 155/1995 Sb. ) ve výši 1508 Kč.

Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí brojila žalobou u krajského soudu, neboť nesouhlasila s tím, jakým způsobem jí byly pro výpočet osobního vyměřovacího základu (§ 16 zákona č. 155/1995 Sb.) započítány a zhodnoceny její rakouské doby pojištění získané v období 1. 1. 1969-31. 12. 2005, které stěžovatelky pro účely stanovení počtu dnů vyloučené doby přepočetla v souladu s pravidly čl. 15 odst. 3 písm. c) prováděcího nařízení č. 574/72 (EHS) v rozsahu 360 dnů za kalendářní rok. Dále namítala, že jí nebyly započteno období od 15. 10. 1968 do 19. 1. 1969, kdy měla neplacené volno a studovala v tehdejší NSR při zaměstnání.

Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení, přičemž zavázal stěžovatelku právním názorem, že vyloučí dobu od 1. 1. 1970 do 31. 7. 2001 v rozsahu a na základě pravidla 365 (resp. 366 za přestupný) kalendářní rok, nikoliv tedy dle podle pravidla obsaženého v ustanovení § 15 odst. 3 písm. c) citovaného prováděcího nařízení. Dále zavázal stěžovatelku provést důkaz místopřísežným prohlášením žalobkyniny spolupracovnice Al. D., které se vztahuje ke studijnímu pobytu žalobkyně v době jejího neplaceného volna v NSR, neboť i podle evidenčního listu se jednalo o povolené neplacené pracovní volno.

V kasační stížnosti podané z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], již stěžovatelka spatřuje v obou jeho rozhodovacích důvodech, mj. stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Svou žádost odůvodnila tím, že pokud Nejvyšší správní soud zruší napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Pokud by pak v dalším řízení krajský soud rozhodl opačně, mělo by to za následek, že by původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky obživlo . Případné nové rozhodnutí stěžovatelky vydané v mezidobí za účelem realizace původního rozsudku krajského soudu by však tímto novým opačným rozsudkem krajského soudu nebylo dotčeno. Nastala by tak situace, v níž by vedle sebe existovala dvě opačná rozhodnutí o téže věci. Jelikož se jedná o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný, došlo by podle stěžovatelky k naplnění pojmu nenahraditelné újmy , jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 z. č. 150/2002 Sb.

Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelčin návrh je důvodný.

Podle ustanovení § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom se přiměřeně použijí ustanovení § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek dán ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem, povinen pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (viz blíže usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.

V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí obživne , aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky jsou naplněny. Přitom přihlédl i k tomu, že právní otázka, která je meritem posouzení v této věci, má významný obecný dosah. Dal tak stěžovatelce za pravdu v tom, že nebezpečí hrozící v případě vydání nového rozhodnutí o žádosti žalobce ještě předtím, než zdejší soud rozhodne o předmětné kasační stížnosti stěžovatelky, je v rozporu s principem právní jistoty a naplňuje tak znaky nenahraditelné újmy. Zároveň Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nepřiměřeným způsobem dotýkalo nabytých práv třetích osob či bylo v rozporu s veřejným zájmem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. února 2010

JUDr. Petr Průcha předseda senátu