3 Ads 53/2008-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: M. O., zastoupeného advokátkou JUDr. Radkou Šumerovou, se sídlem Turgeněvova 19, Litoměřice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2005 B., č. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2006 č.j. 42 Cad 207/2005-30,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2006, čj. 42 Cad 207/2005-30 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen krajský soud ) ze dne 15. 5. 2006 č.j. 42 Cad 207/2005-30, jímž bylo rozhodnuto takto: Napadené správní rozhodnutí, vydané ČSSZ dne 4. 8. 2005 B. (sic !) pod čj. X, o přiznání sirotčího důchodu žalobci, se zrušuje a věc se vrací žalovanému úřadu k dalšímu řízení. Navrhovateli se vůči ČSSD přiznává právo na náhradu procesních nákladů v částce 5286 Kč, která budiž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplacena k rukám navrhovatelovy advokátky pod adresou Turgeněvova 19, Litoměřice.

Nejvyšší správní soud vyšel z tohoto skutkového stavu, který není mezi účastníky sporný:

Otec žalobce J. O. na přelomu let 1992/1993 odešel z místa bydliště a již se nevrátil. Manželka J. O. podala dne 7. 8. 1995 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na prohlášení manžela za mrtvého. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 28. 1. 2003 č.j. 12 Nc 102/95-25 ustanovil žalobci podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníkem Městský úřad v Litoměřicích k zastupování žalobce v řízení o prohlášení otce (J. O.) za mrtvého.

Tentýž okresní soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2005 č.j. 12 Nc 102/95-55 prohlásil J. O. za mrtvého s tím, že za den jeho úmrtí se považuje 27. 1. 1993. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 6. 2005. Po nabytí právní moci tohoto rozsudku požádal žalobce žalovanou o přiznání sirotčího důchodu. Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím žalobci přiznala sirotčí důchod za období od 27. 1. 1993 s tím, že nárok na doplatek před 6. 6. 2002 podle ustanovení § 55 odst. 2 zák.ona č. 155/1995 Sb. v platném znění zanikl.

Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, a to proti výroku, kterým žalovaná rozhodla o tom, že nárok na doplatek sirotčího důchodu za dobu před 6. 6. 2002 zanikl. V žalobě uvedl, že řízení o prohlášení jeho otce za mrtvého bylo vedeno s velkými průtahy. Žalobce byl v tuto dobu nezletilý, neměl způsobilost k právním úkonům-zletilým se stal 22. 1. 2003. Žalobce tedy ve správním řízení nemohl jednat sám za sebe a měl mu být v předmětném období ustanoven opatrovník. Protože byl v té době nezletilý, nemohlo dojít k zániku nároku na výplatu důchodu a napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech. K zániku nároku na výplatu důchodu nemohlo v jeho případě dojít, protože byl v té době nezletilý. Lhůta podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zákon č. 155/1995 Sb. ), neplyne po dobu řízení o důchodu a po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Žalobce byl nezletilý i v době od 27. 1. 1993 do 6. 6. 2002, nemohl svým jménem činit právní úkony, měl mu být ustanoven opatrovník a navíc řízení o prohlášení jeho otce za mrtvého trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Zákon s takovou možností vůbec nepočítal a nepočítá, ust. § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. je protiústavní a rozhodnutí žalované považuje žalobce v napadené části za nezákonné a vadné.

Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobu o prohlášení J. O. za mrtvého podala sice žalobcova matka, nepochybně však i jménem svých dětí, jejichž nároků se záležitost rovněž zásadně dotýkala. Právní zájem na vydání rozhodnutí o prohlášení J. O. za mrtvého tedy měla nejen žalobcova matka, ale i její nezletilé děti včetně žalobce. Nezletilým dětem měl být pro řízení ustanoven opatrovník (§ 29 o. s. ř.), což se také skutečně stalo, avšak až s velkým zpožděním shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích. Krajský soud dovodil, že lhůta podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. v předmětné věci v období od zahájení řízení o prohlášení J. O. za mrtvého do právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích o tomto návrhu neplynula. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí žalované, že nárok na doplatek sirotčího důchodu za dobu před 6. 6. 2002 zanikl, s touto skutečností není v souladu, je v tomto směru chybné a proto krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná v kasační stížnosti tvrdí nezákonnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní-dále jen s. ř. s. ]. Žalovaná argumentuje tím, že řízení o dávkách důchodového pojištění je upraveno v zákoně č. 155/1995 Sb. a v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Pokud v těchto právních normách není některý právní institut upraven, je subsidiární normou zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Ve správním řádu jsou taxativně stanoveny podmínky pro ustanovení opatrovníka. Tyto podmínky při řízení o nárok na sirotčí důchod žalobce nenastaly a k ustanovení opatrovníka proto nebyl dán zákonný důvod. Nedošlo tedy k situaci, kterou předjímá § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., tj. kdy v řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí, žalobce neměl opatrovníka, přičemž ho měl mít. Ke stavení lhůty proto nedošlo. Povinnost ustanovit opatrovníka podle § 29 o. s. ř. nelze zaměnit s povinností ustanovit opatrovníka podle správního řádu pro řízení podle zákona č. 155/1995 Sb. Jde o dva zcela odlišné procesní předpisy a odlišná řízení, byť vztahující se ke stejnému právnímu institutu. Nesplnění podmínek podle o.s.ř. nemůže mít za následek vady řízení probíhajícího podle předpisů o důchodovém pojištění. Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně požádala, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek ve smyslu § 107 s. ř. s. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost takto: Ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění účinném k datu vydání rozhodnutí žalované znělo: Nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, není-li dále uvedeno jinak, uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Lhůta podle předchozí věty neplyne po dobu řízení o důchodu a po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. [K tomu poznámka Nejvyššího správního soudu: Toto ustanovení bylo později změněno, a to zákonem č. 24/2006 Sb. a zákonem č. 189/2006 Sb., takže v současné době zní: Nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, není-li dále uvedeno jinak, uplynutím pěti let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Lhůta podle předchozí věty neplyne po dobu řízení o důchodu, po dobu řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jde-li o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu, a po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Lhůta podle věty první neplyne rovněž po dobu, po kterou trvalo řízení o neplatnosti skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění (§ 11 odst. 2 věta pátá ). K těmto změnám však došlo až po vydání rozhodnutí žalované, které se přezkoumává ve správním soudnictví.]

Tvrzení krajského soudu, že v řízení o prohlášení J. O. za mrtvého měl být nynějšímu žalobci M. O. jako nezletilému ustanoven opatrovník, je správné, pouze s výhradou, že se nemělo jednat o opatrovníka podle § 29 o. s. ř., jak se krajský soud domnívá, nýbrž o tzv. kolizního opatrovníka podle § 37 odst. 2 zákona o rodině. Účastníkem řízení o prohlášení za mrtvého podle § 195 a násl. o. s. ř. je navrhovatel (zde matka žalobce) a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, tedy mj. vždy děti osoby, která má být prohlášena za mrtvou. Účastenství v tomto řízení je totiž založeno definicí obsaženou v § 94 odst. 1 o. s. ř. Jak již bylo shora uvedeno, Okresní soud v Litoměřicích žalobci ustanovil opatrovníka podle § 37 odst. 2 zákona o rodině. Přehlédl však, že žalobce dovršil dne 22. 1. 2003 zletilosti, takže usnesením ze dne 28. 1. 2003 byl ustanoven opatrovník v rozporu se zákonem zletilé fyzické osobě. Skutečností tedy je, že žalobce v řízení o prohlášení J. O. za mrtvého nebyl v době své nezletilosti zastoupen opatrovníkem. Nutno tedy posoudit, zda skutečnost, že žalobce nebyl v řízení o prohlášení J. O. za mrtvého zastoupen opatrovníkem v době, kdy byl nezletilý, znamená, že po dobu od podání návrhu na prohlášení J. O. za mrtvého do nabytí zletilosti žalobce neplynula tříletá lhůta stanovená v § 55 odst. 2 věta druhá zákona č. 155/1995 Sb. a týkající se výplaty sirotčího důchodu. Pojem opatrovníka jako zástupce účastníka řízení, který není procesně plně způsobilý, obsahuje řada právních předpisů. V projednávané věci je podstatné, že tento pojem obsahuje jak občanský soud řád, tak zákon č. 155/1995 Sb. Občanský soudní řád upravuje postup soudu v občanském soudním řízení včetně případů, kdy je v tomto řízení třeba jeho účastníku ustanovit k ochraně jeho zájmů opatrovníka jako jeho zástupce. Podle těchto ustanovení, resp. podle § 37 odst. 2 zákona o rodině, měl postupovat ve vztahu k tehdy nezletilému žalobci Okresní soud v Litoměřicích v řízení o prohlášení J. O. za mrtvého, avšak neučinil tak. Tato procesní vada však nemá vliv na to, že rozsudek, kterým byl J. O. prohlášen za mrtvého, tedy rozhodnutí soudu o statusové otázce, je pravomocný a ke zrušení nebo opravě tohoto rozhodnutí by soud přistoupil pouze za podmínek stanovených v § 199 o. s. ř.

Podle § 105 zákona č. 582/1991 Sb. účastník řízení může samostatně v řízení (ve věcech důchodového pojištění) jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat v sociálním zabezpečení práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká dosažením zletilosti s výjimkami uvedeným v § 3 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Podle § 108 zákona č. 582/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, stanoví v § 32 odst. 2 případy, kdy správní orgán ustanoví opatrovníka. Z výše citovaných ustanovení lze učinit tyto závěry: Opatrovnictví v pojetí občanského soudního řádu, vztahující se na občanské soudní řízení, nelze žádným způsobem vztahovat na opatrovnictví ve smyslu § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., a naopak. Řízení o prohlášení za mrtvého, procesně upravené v občanském soudním řádu, a řízení o žádosti o přiznání sirotčího důchodu jsou řízeními na sobě nezávislými, přičemž první je vedeno ve sféře občanského soudního procesu, druhé ve sféře sociálního pojištění. Neustanovení opatrovníka v řízení o prohlášení za mrtvého tomu, kdo ho musel v tomto řízení mít, nemůže mít za následek stavení lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu proto, že osobě, která musela opatrovníka mít, nebyl opatrovník ustanoven. Toto ustanovení je třeba vyložit tak, že se týká případů, kdy správním orgánem (žalovanou) nebyl opatrovník ustanoven v řízení důchodovém, přestože taková osoba v tomto řízení opatrovníka musela mít. Nejvyšší správní soud poznamenává, že v projednávané věci neměla žalovaná žádný důvod k tomu, aby žalobci pro řízení o sirotčí důvod ustanovila opatrovníka, protože by ho musel mít. Žalobce v tomto řízení mohl samostatně jednat a není dán ani žádný jiný důvod stanovený taxativně v § 32 odst. 2 správního řádu k tomu, aby žalovaná musela žalobci ustanovit opatrovníka. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu žalované, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť rozhodl urychleně ve věci samé poté, kdy mu kasační stížnost byla krajským soudem předložena (stalo se tak 7. 5. 2008) a účastníkům řízení byla poskytnuta nezbytná poučení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003 č.j. 2 Azs 3/2003 -44, který byl uveřejněn pod č. 17/2004 Sb. NSS).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. června 2008

JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu