39 ICm 933/2010
Číslo jednací: 39 ICm 933/2010-121 KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: Marcela anonymizovano , anonymizovano , bytem Lípa 208, 763 11 Zlín, právně zastoupená JUDr. Radkou Pišťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, 760 01 Zlín proti

žalovanému: Mgr. Jiří Ostravský, se sídlem Lešetín VI/671, 7609 01 Zlín, insolvenční správce dlužníka Bounty Trade, a.s. v likvidaci , se sídlem nám. T.G. Masaryka 1280, 760 01 Zlín, IČ: 255 83 701, právně zast. Mgr. lenkou Pršalovou, advokátkou AK Václavská 316/12, Praha 2 o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty a nákladech řízení

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby z majetkové podstaty dlužníka Bounty Trade a.s. v likvidaci , IČ: 255 83 701, se sídlem Zlín, nám. T.G. Masaryka 1280, PSČ: 760 01, byl vyloučen majetek-nemovitosti budova občanské vybavenosti č.p. 5041 ve Zlíně na p.č.st. 7367, pozemek p.č.st. 7367 o výměře 130 m2-zastavěná plocha a nádvoří a pozemek p.ř. 4337 o výměře 624 m2-zahrada, vše zapsáno na LV č. 5308, v k.ú. Zlín, obec Zlín u KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30

katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení představovanou náklady právního zastoupení ve výši 14.112,--Kč. Žalobce uhradí náklady řízení k rukám právního zástupce žalovaného Mgr. Lence Pršalové, advokátce, se sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Dne 10. 8. 2010 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty ze dne 5. 8. 2010. V podané žalobě žalobce uvedl, že nemovitosti, které jsou žalovaným insolvenčním správcem zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka jsou zanesené neprávem. Nemovitosti byly na žalobce převedeny ze společnosti Energo Trading Zlín a.s. na základě Kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2007(právní účinky vkladu práva ke dni 5. 11. 2007) za kupní cenu ve výši 400.000,--Kč. Kupní smlouva je podle názoru žalovaného neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a Obchodního zákoníku v posledním znění (dále jen ObchZ ); v podrobnostech soud odkazuje na písemné vyhotovení žaloby (dok. C2-1 ve spisu sp. zn. KSBR 39 INS 3936/2010). Žalobkyně v době od 19. 10. 2005 až 17. 4. 2009 zastávala funkci člena představenstva firmy Bounty Trade, a.s. v likvidaci (dříve Energo Trading Zlín a.s.). Dle názoru insolvenčního správce měla být hodnota majetku, který byl převáděn v souladu s výše specifikovanou Kupní smlouvou ze dne 1. 11. 2007 stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Ke jmenování znalce soudem však nedošlo. Žalobce nesouhlasí se zapsáním předmětného majetku do majetkové podstaty dlužníka, neboť je toho názoru, že citované ustanovení §196a odst. 3 ObchZ na předmětnou smlouvu nedopadá. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým se vylučuje majetek označený ve výroku I. tohoto rozhodnutí z majetkové podstaty dlužníka. Dne 2. 4. 2012 byl insolvenčnímu soudu doručen znalecký posudek na předmětné nemovitosti a doplnění skutkových tvrzení žalobkyně. Podání také obsahovalo vyjasnění ohledně včasnosti incidenční žaloby. Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se zapsáním předmětných Nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka z důvodu rozporu s ustanovením § 196a ObchZ a má za to, že ustanovení ObchZ na předmětnou smlouvu nedopadá. Nicméně uvedla, i kdyby se soud ztotožnil s tím, že výše uvedené ustanovení ObchZ na danou situaci dopadá, tak poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8. 2. 2012; v podrobnostech insolvenční soud opět odkazuje na písemné podání žalobkyně (dok. C2-10 ve spisu sp. zn. KSBR 39 INS 3936/2010). Dále žalobkyně uvádí, že kupní cena byla v kupní smlouvě ze dne 1. 11. 2007 ve znění dodatku z 27. 11. 2007 stanovena ve výši 4.400.000,--Kč s ohledem na skutečnost, že nemovitosti byly zatíženy zástavním právem smluvním a předkupním právem zřízených na základě smlouvy o zřízení věcného předkupního práva dle Občanského zákoníku v posledním znění (dále jen ObčZ ) ze dne 5. 1. 2007 s právními účinky vkladu ke dni 8. 1. 2007 pro zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,--Kč vůči Volksbank CZ,a.s. KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30

Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě ze dne 10. 4. 2012 vyjádřil nesouhlas s argumentací žalobkyně. Žalovaný má za to, že na kupní smlouvu se § 196a odst. 3 ObchZ vztahuje, neboť předmětem kupní smlouvy byl úplatný převod majetku přesahujícího hodnotu 1/10 základního kapitálu dlužníka. Žalobkyně byla v uvedenou dobu jak akcionářem dlužníka, tak členem představenstva. Dle § 196a ObchZ je při splnění výše uvedených podmínek pro úplatný převod majetku společnosti na třetí osobu nutno stanovit hodnotu převáděného majetku na základě znalce jmenovaného soudem. Odkazuje-li k tomu žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012, č.j. 31 Cdo 3986/2009, poukazuje žalobce na právní názor obsažený v tomto rozsudku, kdy § 196a odst. 3 ObchZ sleduje primárně účel ochrany obchodní společnosti před zneužitím postavení osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti nějaký vliv. Toto ustanovení však slouží také k ochraně třetích osob, a to zejména věřitelů společnosti. Předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a ObchZ není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. Žalovaný dále nesouhlasil, že za kupní smlouvou převáděné nemovitosti byla sjednána a uhrazena kupní cena ve výši 4.400.000,--Kč, neboť v kupní smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 400.000,--Kč, tedy cena zjevně nepřiměřená, a následný dodatek ze dne 27. 11. 2007 absolutní neplatnost kupní smlouvy nemohl zhojit (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, č.j. 22 Cdo 910/98). S ohledem na výše popsané žalovaný navrhl soudu podanou žalobu v plném rozsahu zamítnout. Ve svém dalším podání ze dne 25. 4. 2012 se žalovaný dále zabýval procesním postupem žalovaného a závěr podání věnoval předmětné kupní smlouvě a jejímu dodatku. Konkrétně se žlovaný zabýval platností, resp. neplatností kupní smlouvy a následně také účinky dodatku na kupní smlouvu. Žalovaný je přesvědčen, že kupní smlouva je neplatná, neboť je uzavřena v rozporu s § 196a odst. 3 ObchZ. Kupní smlouva byla uzavřena mezi osobami blízkými, předmětem koupě byly nemovitosti, jejichž hodnota přesahovala 1/10 základního kapitálu dlužníka, když tato dosahovala cca 4.400.000,--Kč a kupní cena nebyla stanovena na základě posudku vyhotoveného znalcem jmenovaného soudem.

Replika žalobce k vyjádřením žalovaného z 10. 4. 2012 a 25. 4. 2012 byla insolvenčnímu soudu doručena dne 18. 5. 2012. Obsahem podání byl opět rozbor rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn 31Cdo 3986/2009 ze dne 8. 2. 2012. Konkrétně žalobkyně uvedla, že uvedený rozsudek řeší téměř identickou právní situaci, kdy předmětem sporu bylo vyloučení věcí z majetkové podstaty dle smluv z roku 2006 a ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. 6. 2007. V případě, který je předmětem tohoto soudního sporu, se jedná o kupní smlouvu z 1. 11. 2007, tedy z období ještě pozdějšího, avšak při zachování stejné platné právní úpravy. Názor žalovaného o nezákonné zpětné účinnosti judikatury tak nelze než odmítnout. Žalobkyně trvala na tom, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem a trvá na tom, aby předmětné nemovitosti byly vyloučeny z majetkové podstaty dlužníka.

Jednání ve věci proběhlo ve dnech 21. 5. 2012, 5. 11. 2012 a 19. 11. 2012 (vyhlášení rozsudku).

U prvního jednání ve věci dne 21. 5. 2012 žalovaná strana uvedla, že na základě stanoviska žalobce ze dne 18.5.2012 je žalovaný názoru, že žalobkyně částku 4.000.000,-Kč, KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30 kterou měla údajně hradit jako součást kupní ceny za předmětné nemovitosti, hradila jako aval ze směnky vystavené ve prospěch Volksbank CZ. K této platbě byla povinna z titulu směnečného ručení. Podle žalovaného tedy nejde o případné bezdůvodné obohacení dlužníka. Tato částka měla být žalobkyní podle žalovaného uplatněna jako regres formou řádné přihlášky pohledávky.

Dne 30. 5. 2012 došlo inslovenčnímu soudu vyjádření od Volksbank CZ, a.s., ve kterém banka uvedla, že majitelem čísla účtu je společnost BOUNTY TRADE a.s., a splátky úvěru v celkové výši 4.000.000,--Kč, které byly zasílány na vnitřní účet jiné banky, se nepodařilo zjistit. Na to soud učinil další výzvu, tentokráte na Komerční banku, a.s.. Odpověď od Komerční banky došla dne 26. 10. 2012; obsahem sdělení bylo, že majitelem účtu je společnost Comtrimex, s.r.o.a doklady o poukázání splátek nelze zaslat, neboť všechny platby byly provedeny prostřednictvím internetového bankovnictví.

Předmětem dokazování druhého jednání byl především dokument C2-22 soudního spisu KSBR 39 INS 3936/2010 (sdělení Komerční banky). Žalobce k dokumentu uvedl, že podle jeho názoru Komerční banka neuvedla soudu všechny podstatné informace, které má k dispozici a navrhl, aby soud banku opakovaně vyzval k doložení plateb a předložení všech dokladů včetně výpisu z internetového bankovnictví k těmto platbám. Z informací poskytnutých ze strany KB je však už nyní zřejmé, že účet č. 86-2204670267 je účtem společnosti Comtrimex, s.r.o. a platby z něj směřovaly na vnitřní účet Volksbank, který sloužil k úhradě předmětného úvěru. Žalovaný k tomuto uvedl, že předmětem jednání je otázka oprávněnosti zahrnutí předmětných nemovitostí do majetkové podstaty a s tím související otázka platnosti nebo neplatnosti uzavřené kupní smlouvy a dodatku k této smlouvě, který měl tuto neplatnost údajně zhojit. S ohledem na předmět jednání není podle žalovaného nutné prokazování způsobu poskytnutí úvěru žalobkyni ze strany společnosti Comtrimex. Pokud ze smlouvy o půjčce vyplývá, že částka 4 mil. Kč má být hrazena přímo na účet u Volksbank a nikoliv k rukám žalobkyně, pak jde o určení platebního místa a nikoliv o skutečnost zcela podstatnou pro předmět řízení. Jak žalobce, tak i žalovaný shodně uvedli na dotaz soudu, že jim není znám osud směnek, které žalobkyně a její bratr avalovali k poskytnutému úvěru.

Krátkou cestou právní zástupkyně žalobkyně předložila na jednání vyjádření Marcely anonymizovano . Obsahem podání bylo objasnění skutečností ke koupi předmětných nemovitosti od dlužníka.

Závěrečný návrh žalobkyně došel insolvenčnímu soudu dne 13. 11. 2012. Podání v první části obsahovalo vysvětlení o provedených platbách u Volksbank CZ, a.s. a zároveň součástí závěrečného návrhu bylo potvrzení o provedených platbách u Volksbank CZ, a.s. Dále žalobkyně uvedla, že předmětná kupní smlouva je platná. Své tvrzení opřela o článek 11 odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. 12. 1976, který je implementován do ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ. Tedy předmětné zákonné ustanovení mimo jiné slouží i k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. Koupě nemovitostí žalobkyní od dlužníka nijak neohrozila ani nepoškodila její věřitele. Žalobkyně nemovitosti koupila včetně zástavního práva a závazek dlužníka vůči Volksbank CZ, a.s., ve výši 4.000.000,--Kč zcela KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30 uhradila, v důsledku čehož došlo k zániku a výmazu zástavního práva. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že se vylučuje majetek-nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka.

Závěrečný návrh žalovaného došel insolvenčnímu soudu dne 13.11.2012. Návrh obsahoval shrnutí situace a opětovné sdělení k dané věci. Konkrétně žalovaný poukázal na to, že v předmětném sporu je stěžejní posoudit, zda žalovaný jako insolvenční správce oprávněně zahrnul nemovitosti do majetkové podstaty či nikoli. Neplatnost kupní smlouvy žalovaný spatřoval v porušení § 196a odst. 3 ObchZ, čímž byla naplněna podstata ustanovení § 39 ObčZ, když uzavření kupní smlouvy odporovalo zákonu. Na tuto skutečnost pak nemělo žádný vliv uzavření dodatku. Žalovaný výslovně uvedl, že co se týče hodnocení kupní smlouvy, která je pro posouzení přítomného sporu relevantní, nemá skutečnost, že mezi stranami byl uzavřen dodatek, žádného vlivu. Další část podání byla věnována argumentaci žalovaného k námitkám žalobkyně, konkrétně se jedná o námitky k neplatnosti kupní smlouvy pro porušení § 196a odst. 3 ObchZ a dodatku k ní. Závěr podání je věnován úvěru, který žalobkyně uzavřela kvůli zaplacení kupní ceny. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým se žaloba zamítá.

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci, konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne 28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. . Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku Městský soud v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30 k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. .

Soud má z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 3936/2010 za prokázané, že dlužník je ve fázi konkursu, který byl u dlužníka prohlášen rozhodnutím ze dne 27. 5. 2010 č.j. KSBR 39 INS 3936/2010-A8, které nabylo právní moci dne 2. 6. 2010.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v posledním znění (dále jen insolvenční zákon nebo IZ ), nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Podle § 7 odst. 1 IZ (1) se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pole § 83 IZ prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné; totéž platí, jde-li o zmeškání soudního jednání, včetně zmeškání schůze věřitelů nebo přezkumného jednání.

Z listin předložených v průběhu insolvenčního řízení vyplynulo, že žalovaný dne 18. 6. 2010 sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedenou nemovitost (dok. B-5 ze soudního spisu 39 INS 3936/2010). O tomto soupisu žalovaný uvědomil žalobkyni doporučeným dopisem, který ale nebyl žalobkyni doručen. Dne 12. 7. 2010 se insolvenčnímu správci vrátila písemnost z důvodu nevyzvednutí písemnosti žalobkyní. Proto insolvenční správce požádal soud o součinnost k doručení písemnosti. Vyrozumění o zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka a poučení o možnosti podat vylučovací žalobu bylo prostřednictvím soudu zveřejněno v Insolvenčním rejstříku na portálu www.justice.cz dne KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30

14. 7. 2010. Lhůta pro podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty uplynula dne 14. 8. 2010. Žalobkyně podala vylučovací žalobu dne 10. 8. 2010. Insolvenční soud má za to, že incidenční žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka byla podána žalobkyní včas.

Dále se podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Podle § 225 odst. 1 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Z důkazů provedených v průběhu jednání ve věci dne 21. 5.2012 vyplynulo, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedenou nemovitost. Soud tato shodná tvrzení obou stran vzal za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. Dle § 225 insolvenčního zákona správně žalobkyně podala incidenční žalobu proti insolvenčnímu správci. Tudíž aktivní i pasivní legitimace je zachována.

Podle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že kupní smlouva je neplatná z důvodu rozporu s ustanovením § 196a ObchZ, neboť předmětem kupní smlouvy byl úplatný převod přesahující hodnotu 1/10 základního kapitálu dlužníka, který dle výpisu z Obchodního rejstříku činil v rozhodné době 1 mil. Kč. Žalobkyně byla akcionářkou, tak i členkou představenstva dlužníka a je též osobou blízkou (manželkou) osoby oprávněné jednat jménem dlužníka v době uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti; předsedou představenstva byl v rozhodné době (1.11.2007) p. Marek anonymizovano . Předmětné ustanovení ObchZ (§196a) uvádí, že je nutno na úplatný převod stanovit na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012, č.j. 31 Cdo 3986/2009, ustanovení obchodního zákoníku primárně sleduje účel ochrany obchodní společnosti a také slouží k ochraně třetích osob, a to zejména věřitelů společnosti. Požadavek na zpracování znaleckého posudku znalcem jmenovaného soudem působící absolutní neplatnost byl sice Nejvyšším soudem ČR korigován, avšak požadavek na ochranu společnosti a věřitelů před převáděním majetku za nižší cenu, než v daném místě a čase obvyklou, byl tímto právním názorem podpořen. Konkrétně zákonodárce klade na smluvní strany povinnost, která má za cíl zabezpečit, že převod majetku bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, jíž bylo dosaženo v daném místě a čase při obchodu uzavřeném mezi nespřízněnými osobami. Předmětné ustanovení obchodního zákoníku má za cíl eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti. Z daného KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30 vyplývá, že pro kvalifikaci neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a ObchZ není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. V daném případě jsou naplněny dvě podstaty, které způsobují neplatnost Kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a ObchZ. Je splněna respektive nesplněna podmínka pro ustanovení znalce jmenovaného soudem. Sjednaná kupní cena ve výši 400.000,--Kč je rozhodně v hrubém nepoměru v daném čase a místě obvyklé tržní ceně obdobných nemovitostí. Tento fakt způsobuje absolutní neplatnost celé kupní smlouvy dle § 39 ObčZ. Dne 23. 2. 2008 byl vyhotoven znalecký posudek Ing. Alešem Janáskem, který ocenil předmětnou nemovitost cenou obvyklou na 4.400.000,--Kč; tuto částku u jednání ani jedna ze stran nezpochybnila. Z tohoto porovnání je zřetelné, že částka 400.000,--Kč nemůže být cenou obvyklou. Přestože byl znalecký posudek zpracován až po uzavření předmětné kupní smlouvy, musela být žalobkyni při uzavírání smlouvy jasná skutečnost, že cena 400 tis. Kč nemůže být obvyklou cenou za předmětné nemovitosti. Stejně jako znalec, který při stanovení obvyklé ceny vycházel dle posudku z dostupných údajů o cenám obdobných nemovitostí, mohla i žalobkyně a dlužník obvyklou cenu zjistit. Za situace, kdy nemovitosti byly zcizeny ve prospěch manželky předsedy představenstva dlužníka, musela být nezbytnost posudku oběma stranám kupní smlouvy zřejmá. V neposlední řadě nelze přehlédnout fakt, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 byl publikován až dne 8.2.2012. Do tohoto okamžiku soudní i obchodní praxe poměrně jednoznačně vycházely z faktu, že při takvém zcizení nemovitostí z majetku obchodní společnosti je znalecký posudek zpracovaný znalcem jmenovaným soudem nezbytný. Žalobkyně a dlužník tento fakt při uzavírání kupní smlouvy v listopadu 2007 (tj. téměř pět let před zveřejněním výše zmíněného průlomového rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) zcela ignorovali a tím učinili předmětnou kupní smlovu zcela neplatnou.

Žalobkyně dále namítala, že kupní cena byla sjednána ve výši 4.400.000,--Kč, z čehož částka 400.000,-Kč byla sjednána v kupní smlouvě a zbylé čtyři miliony byly dohodnuty v dodatku k předmětné smlouvě. Ani s tímto se nemůže insolvenční soud ztotožnit, neboť celková částka 4.400.000,--Kč byla sjednána na základě dodatku č. 1 uzavřeného dne 27. 11. 2008, který změnil výši kupní ceny v kupní smlouvě (čl. III) uzavřené dne 1. 11. 2008. Uvedený dodatek je ale zcela bezpředmětný, neboť toto ujednání nemůže zhojit neplatný právní úkon (viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, č.j. 22 Cdo 910/98). Dodatek ke kupní smlouvě byl uzavřen až 27 dní po uzavření smlouvy, tj. v době, kdy bylo zahájeno vkladové řízení na kupní smlouvu u příslušného katastrálního úřadu. Návrh na vklad byl katastrálnímu pracovišti doručen dne 5. 11. 2007. Tímto dnem vznikly právní účinky vkladu a dodatek měnící kupní cenu, který byl uzavřen dne 27. 11. 2007, tak nemá na Kupní smlouvu žádný vliv a k jeho obsahu nelze přihlížet. Jestliže kupní smlouva s kupní cenou 400.000,-Kč byla předložena katastrálnímu úřadu a byl proveden vklad vlastnického práva pro kupující, nelze poté platně takovou dohodu o ceně ani dohodou smluvních stran měnit (viz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8 . 2000, sp.zn. 22 Cdo 871/2000). Prodej sporné nemovitostí je proto od počátku absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 ObčZ, neboť platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření; dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv.

S ohledem na výše uvedené závěry již není na místě se zabývat další argumentací KSBR 39 INS 3936/2010-C2-30

žalobkyně ohledně důvodů a způsobu úhrady částky 4 mil. Kč., jakékoli závěry učiněné z těchto důkazů provedených soudem nebo žalobkyní navržených a soudem odmítnutých, by nemohly na výše uvedeném závěru o neplatnosti kupní smlouvy cokoli změnit.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

O náhradě nákladů tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ jako lex specialis k ustanovením o.s.ř. neupravují otázku nákladů incidenčního sporu v případě vylučovací žaloby. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce žalovaného insolvenční soud stanovil dle ustanovení § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012 částkou 9.000,-Kč. Podepsanému insolvenčnímu soudu není z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátcem DPH, a proto soud jeho odměnu nenavýšil o tuto daňovou povinnost. V souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. soud přiznal žalovanému náhradu hotových výdajů za 5 úkonů právní pomoci v celkové výši 1.500,-Kč. Dále žalovanému byla přiznána v souladu s vyhláškou 429/2011 Sb. náhrada cestovních výdajů ve výši 2.412,-Kč a dle § 14 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., náhrada za promeškaný čas ve výši 1.200,-Kč. Celkem jsou náklady řízení představovány částkou 14.112,-Kč. Žalobce uhradí náklady k rukám právního zástupce žalovaného Mgr. Lenky Pršalové, advokátky se sídlem Václavské 316/2, 120 00 Praha 2, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto rozsudku; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozsudek se považuje za doručený okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o jeho soudní výkon u příslušného okresního soudu.

Krajský soud Brně dne 19.11.2012

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková