39 ICm 848/2012
Číslo jednací: 39 ICm 848/2012-172 KSBR 39 INS 15822/2011-C1-12

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: Věra anonymizovano , anonymizovano , bytem Finská 2251, 272 01 Kladno, právně zastoupena Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno proti

žalovanému: Ing. Michal Zámečník, bytem Stará Osada 27, 615 00 Brno, insolvenční správce dlužníka společnosti HITOP TRADE, s.r.o. se sídlem Příkop 843/3, 602 00 Brno, IČ 276 76 471, právně zastoupený JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem AK Bašty 2, 602 00 Brno o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty

takto: I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE, s.r.o., se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, IČ: 276 76 471 se vylučují nemovitosti, a to bytová jednotka č. 2251/41 v budově č.p. 2250, 2251 v Kročehlavech postavené na pozemku parc. č. 3687, a spoluvlastnický podíl ve výši 349/33563 na pozemku parc. č. 3687, to vše v katastrálním území Kročehlavy, obec Kladno, LV č. 28677 s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 13.080,-Kč. Žalobce uhradí náklady k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Lukášovi

Kučerovi, advokátovi se sídlem AK Bašty 2, 602 00 Brno, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění: Dne 27. 3. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka ze dne 26. 3. 2012. V podané žalobě žalobkyně uvádí, že nesouhlasí se zahrnutím nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, neboť vlastnické právo svědčí žalobkyni. Kupní smlouva ze dne 23. 3. 2009 uzavřená mezi žalobkyní a dlužníkem na převod vlastnického práva k označené nemovitosti je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy či z důvodu, že se jedná o tzv. smlouvu lichevní. Žalobkyně první část podané žaloby věnovala popisu tíživé situace pana Pavla Macha, zetě žalobkyně. Pan Mach nebyl schopen splácet své dluhy a žalobkyně se tak rozhodla svému zeťovi pomoci a to způsobem, že spolu s panem Machem uzavřela smlouvu o půjčce a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 7. 1. 2009. Obsahem smlouvy o půjčce měli žalobkyně a pan Mach obdržet půjčku ve výši 422.000,-Kč. a dále bylo dohodnuto, že společnost Úvěrový servis s.r.o. přeúvěruje poskytnutou půjčku do tří měsíců od poskytnutí na střednědobý či dlouhodobý úvěr. Při vyjednávání smlouvy bylo jasně domluveno, že Úvěrový servis s.r.o. pro žalobkyni a pana Macha sežene konkrétní subjekt, který za něj půjčku vůči společnosti Úvěrový servis s.r.o. uhradí a novému subjektu pak budou půjčené peníze splácet jako klasický úvěr v měsíčních splátkách. K výplatě celé částky 422.000,-Kč nikdy nedošlo. Žalobkyně byla pod hrozbou lichvářských sankcí donucena svůj byt žalovanému prodat. Dne 23. 3. 2009 uzavírá s žalovaným kupní smlouvu o prodeji bytu. Téhož dne pak uzavřela na stejný byt s dlužníkem smlouvu o budoucí kupní smlouvě, ve které se zavazála, že po celých 15 let bude hradit neúměrně vysoké splátky ( přes 10.000,-Kč) a že snad za 15 let jí bude bytová jednotka převedena zpátky do jejího vlastnictví. Současně byla s žalobkyní uzavřena opět dne 23. 3. 2009 nájemní smlouva, podle které se z ní stal pouhý nájemník ve vlastním bytě, a to ještě za zcela nevýhodných nájemních podmínek, jak plyne ze znění nájemní smlouvy. Dne 30. 11. 2011 vydal Okresní soud v Kladně rozsudek č.j. 10 C 58/2010-231, kterým vyhověl žalobě žalobkyni na určení jejího vlastnického práva a současně určil, že zástavní právo, které k nemovitosti zřídil dlužník ve prospěch Československé obchodní banky, a.s. na zajištění poskytnutého úvěru 950.000,-Kč, na nemovitosti nevázne. ČSOB se samozřejmě přihlásila se svojí pohledávkou za dlužníkem do insolvenčního řízení. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že předmětné smlouvy jsou zcela v rozporu s dobrými mravy a navíc pro žalobkyni naprosto nevýhodné. Dle názoru žalobkyně dokonce dané smlouvy naplňují znaky tzv. smluv lichevních, a to z důvodu tísně či nezkušenosti na straně žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 3. 2009. V daném případě se jedná o tíseň blízké osoby (zetě) a ve vztahu k žalobkyni, se konec konců logicky musela projevit i v jednání samotné žalobkyně (viz. judikatura Nejvyššího soudu 30 Cdo 4665/2009). Dále žalobkyně uvedla, že je splněna podmínka pro případné odstoupení od smlouvy dle § 49 občanského zákoníku, tj. uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobkyně dále odkázala na objektivní znak lichevní smlouvy, a to podstatný nepoměr ve vzájemném plnění, který spatřuje v neekvivalentnosti hodnoty převáděné nemovitosti a plnění, které žalobkyně obdržela, tak ve výši úroků, které žalobkyně bude muset za celých 15 let splatit. Podle žaloby dlužník dne 20. 5. 2009 zatížil bytovou jednotku smluvním zástavním právem ve prospěch Československé obchodní banky, a.s. k zajištění úvěru. S odkazem na uvedené žalobkyně navrhla, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že žaloba žalobkyně je zcela oprávněná.

Dne 24. 8. 2012 došlo nadepsanému soudu vyjádření insolvenčního správce k žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty. Ve svém podání uvádí, že zcela se žalobou žalobkyně nesouhlasí a tvrzený nárok neuznává, a to ani z části, ani co do jeho základu. K absolutní neplatnosti uzavřených smluv uvádí, že považuje všechny smlouvy mezi dlužníkem a žalobkyní za platné, neboť obsahují všechny podstatné náležitosti, a neshledává rozpor s dobrými mravy nebo neplatnost pro obcházení zákona. K otázce tísně žalovaný uvedl, že nikdo žalobkyni nenutil uzavřít závazkový charakter s dlužníkem. To, že se seznámila a podepsala uvedené smlouvy s dlužníkem v kontextu uvedeného, svědčí o opaku-že smlouvy vyhodnotila jako dostatečně příznivé. Navíc podpis kupní smlouvy probíhal v notářské kanceláři. Dále je v žalobě uvedeno, že žalobkyně je důchodkyně, v právní oblasti zcela neznalá osoba, v podobných transakcích nezkušená. To, že je žalobkyně důchodkyně, nezakládá její tíseň, stejně jako argument, že je v právní oblasti zcela neznalá osoba. Zásada, že každý zná právo je jednou z hlavních zásad, na kterých stojí náš právní řád. Z výše uvedených důvodů insolvenční správce navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým se žaloba žalobkyně na vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítá.

Jednání ve věci proběhlo dne 29. 10. 2012, na kterém se účastníci shodli, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE, s.r.o. v řízení sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 a žalovaný neučinil směrem k žalobci výzvu na podání vylučovací žaloby ve smyslu § 225 IZ.

Obsahem jednání také byly závěrečné řeči účastníků. Žalobce ve svém závěrečném návrhu uvedl, že je dle jeho názoru v tomto řízení nutno posoudit, zda kupní smlouva ze dne 23. 3. 2009 je nebo není platným právním úkonem. Dále má žalobce za to, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, že vlastnické právo nepozbyl a soupis nemovitostí do majetkové podstaty byl tedy neoprávněný. Žalobce opakovaně poukazuje na již zmíněné řízení vedené u OS Kladno a navazující odvolací řízení u KS Praha, kde má být prokázáno, že i žalobkyně je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. OS Kladno ve svém rozhodnutí správně poukázal na absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, kterou nelze vytrhnout z kontextu dalších smluvních vztahů a je třeba všechny tyto vztahy, včetně skutečnosti které předcházejí jejich vzniku, posuzovat komplexně. Absolutní neplatnost těchto smluv žalobce dále odvozuje od skutečnosti, že tyto závazky podle jeho názoru lze řadit do kategorie tzv. lichevních smluv. V rámci kupní smlouvy došlo k převodu nemovitosti. Naplněná je také subjektivní stránka tzv. lichevních smluv, neboť žalobkyně je osobou neznalou práva, byla v tísni a je zde dále hrubý nepoměr mezi plněním ze strany dlužníka (422.000,-Kč) a plněním ze strany žalobkyně (nemovitosti v hodnotě 1.190.000,-Kč). V této chvíli již žalovaný nemůže splnit své závazky z uzavřených smluv, neboť je v konkursu a na předmětných nemovitostech doposud vázne zástavní právo ve prospěch ČSOB. Žalobkyně má dále za to, že platně odstoupila od kupní smlouvy, která byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí 3 To 904/99 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2001). Podle tohoto rozhodnutí je za tíseň považován stav mimořádné povahy, kdy může jít také o situaci, kdy dlužník není schopen platit starší závazek a není podstatné, zda si dlužník tento stav zavinil sám nebo vznikl na základě objektivních okolností. S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhl vyhovět podané žalobě.

Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uvedl, že trvá na zamítnutí žaloby. Předmětné nemovitosti dlužník nabyl řádně a je tedy jejich vlastníkem. Veškeré smlouvy byly v této souvislosti uzavřeny řádně a mají všechny zákonem předpokládané náležitosti. Podle žalovaného jde o klasické smluvní typy, které v tomto případě byly užity v souladu s jejich určením. Podle žalovaného tedy nedošlo k obcházení zákona. Pokud jde o rozpor s dobrými mravy, žalovaný namítá, že smlouva nebyla pro žalobkyni nápadně nevýhodná. To konstatoval také ve zmíněném rozhodnutí OS Kladno, který učinil závěr, že úroky, které by

žalobce hradil u bankovní instituce by odpovídaly částkám, které hradil na základě uzavřených smluv s dlužníkem, úroky u bankovní instituce by byly ještě vyšší. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že uzavřené smlouvy lze zahrnout do kategorie tzv. lichevních smluv. Kupní cena odpovídá odhadu na cenu předmětných nemovitostí a není zde tedy nepoměr mezi vzájemnými plněními. Pokud nedošlo k zaplacení části kupní ceny, potom měl žalobce svůj nárok uplatnit žalobou na plnění, což neučinil. Pokud jde o údajnou tíseň, tak žalovaný namítl, že žalobkyně nebyla k uzavření předmětných smluv nucena, uzavřela je na základě své vlastní vůle a ve svém vlastním zájmu. Žalobkyně si zřejmě vyhodnotila předložené smlouvy jako dostatečně příznivé pro svou osobu. Skutečnost, že žalobkyně je podle svého tvrzení osobou práva neznalou, nemůže zakládat samo o sobě důvody pro neplatnost smlouvy. Žalovaný má za to, že žalobce nebyl z důvodu absence tísně a nápadně nevýhodných podmínek oprávněn odstoupit od předmětné kupní smlouvy. Žalovaný tedy navrhl zamítnutí žaloby a požaduje přiznání náhrady nákladů dle vyhlášky.

Insolvenční soud v tomto řízení postupoval dle ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (dále jen insolvenční zákon nebo IZ ). Podle čl. II zákona č. 69/2011 Sb., kterým byla novelizována ustanovení zák.č. 182/22006 Sb. s účinností ke dni 31. 3. 2011. Není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Ustanovení § 16, § 160 odst. 3, § 336 odst. 2 a § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich účinky popření pohledávky dlužníkem pro účely jejího zjištění v insolvenčním řízení nastaly až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto usnesením ze dne 17. 2. 2012 (dok. A-9), tj. po účinnosti zákona č. 69/2011 Sb..

Soud má za prokázané, že dlužník je ve konkursu, který byl u dlužníka povolen rozhodnutím ze dne 18. 5. 2012, č.j. KSBR 39 INS 15822/201-B-10, které nabylo právní moci 6. 6. 2012. Tato skutečnost vyplývá z insolvenčního spisu, který je veřejně přístupný prostřednictvím webové aplikace Insolvenčního rejstříku.

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci. Konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne 28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. . Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 Městský soudu v Praze ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. .

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 225 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 IZ, nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Při jednání dne 29. 10. 2012 žalobce i žalovaný shodně uvedli, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedený majetek. O tomto soupisu žalovaný žalobce neuvědomil, tudíž nezačala běžet lhůta k podání incidenční žaloby. Insolvenční soud má proto v souladu s § 120 o.s.ř. tyto skutečnosti za prokázané.

Předmětná žaloba na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka je považována za včasnou. Předmětné nemovitosti byly a v době vyhlášení tohoto rozsudku stále jsou zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Z obsahu podané žaloby a z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 vyplývá, že žalovaným je insolvenční správce a že účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka trvaly také v okamžiku vyhlášení tohoto rozhodnutí.

Podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen OZ ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 49 OZ účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

K naplnění podstaty tzv. lichevních smluv je zapotřebí, aby byl splněn její objektivní znak a alespoň jeden znak subjektivní. Pokud jde o existenci objektivních znaků tzv. lichevní smlouvy, insolvenční soud se neztotožňuje se žalobkyní pokud jde o jejich exitenci.

Otázkou tvz. lichevních smluv se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 911/2008 Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které-společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání-mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.

Objektivním znakem lichevní smlouvy je, existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Žalobkyně sice ve své žalobě uvádí, že je naplněn tzv. podstatný nepoměr ve vzájemném plnění. Avšak podle názoru soudu se nejedná o nepoměr mezi cenami. Kupní cena předmětné nemovitosti odpovídá odhadu na cenu nemovitostí a tudíž se zde o podstatný nepoměr nejedná. U jednání konaného dne 29. 10. 2012 nebyl žalobcem žádným způsobem zpochybněn znalecký posudek, kterým byla určena hodnota předmětného bytu; tento dokument hovoří o obvyklé ceně nemovitosti. Byt byl ohodnocen částkou 1.190.000,--Kč. Žalobkyně ve svých vyjádřeních i podané žalobě uváděla, že nastal podstatný nepoměr mezi cenami, a je tedy naplněn objektivní znak lichevních smluv. S ohledem na uvedené skutečnosti se insolvenční soud s jejím názorem nemůže ztotožnit. Způsob úhrady určené kupní ceny nelze bez dalšího ztotožňovat s otázkou výše kupní ceny, která není v hrubém nepoměru k hodnotě předmětných nemovitostí. Ke stejnému závěru konečně dospěl ve svém nepravomocném rozhodnutí ze dne 30.11.2011 č.j. 10 C 58/2010-232 také Okresní soud v Kladně. Pokud není naplněn objektivní znak lichevních smluv, už není zapotřebí, v duchu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, se zabývat subjektivními znaky tzv. lichevních smluv, neboť oba druhy znaků musí být naplněny současně.

K otázce tísně a nápadně nevýhodných podmínek žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 ze dne 26.1.2010. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí: Žalobkyně se žalobou, podanou proti žalovaným, kteří byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci níže citovaných nemovitostí, domáhala určení, že je vlastnicí rodinného domu s příslušenstvím v R. na pozemku stavební parcela a dále pozemků-již citované stavební parcely a dále parcely, vše v katastrálním území a obci R. (dále též předmětné nemovitosti ). Žalobu odůvodnila tím, že její matka S. B. dlužila JUDr. V. a J. G. částku 800.000,--Kč, kterou jmenovaným nebyla schopna vrátit. Matka žalobkyni tehdy řekla, že sehnala nějaké lidi, kteří jí půjčí peníze s tím, že tato půjčka by měla být zajištěna nemovitostí, kterou žalobkyně vlastní. Žalobkyně předpokládala, že bude uzavřena smlouva o půjčce a smlouva o zřízení zástavního práva, popřípadě smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Dne 11. března 2005 žalobkyně uzavřela s žalovanými kupní smlouvu, kterou na žalované převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem za kupní cenu 1.480.000,--Kč. Ještě před uzavřením této smlouvy, dne 27. února 2005, složili žalovaní do úschovy advokátce JUDr. O. U. částku 800.000,--Kč, která měla být vyplacena věřiteli matky žalobkyně. Zbývající částka 680.000,--Kč z kupní ceny žalobkyni vyplacena nebyla, i když její převzetí žalobkyně v kupní smlouvě potvrdila. Uvedená částka totiž měla být úrokem z půjčené částky 800.000,--Kč a měla být uhrazena při vrácení půjčené částky žalovaným. S ohledem na výši (85%) tohoto úroku jde podle žalobkyně nepochybně o lichevní ujednání. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že neměla vůli k tomu, aby se zbavovala vlastnictví předmětných nemovitostí, jejichž hodnota činila asi 3.500.000,--Kč. Rovněž její vůle nesměřovala ani k tomu, aby předmětné nemovitosti vyklízeli její prarodiče, matka a sestra. Z těchto důvodů žalobkyně považovala předmětnou kupní smlouvu ve smyslu § 37 odst. 1, popřípadě podle § 39 či § 49a obč. zák. za absolutně neplatný právní úkon, přičemž pro případ aplikace § 49a obč. zák. žalobkyně v žalobě uvedla, že od uvedených jednání odstupuje. Žalovaní se v řízení bránili tvrzením, že předmětná kupní smlouva byla řádně uzavřena, když žalobkyně potřebovala finanční prostředky. Vyloučili, že by smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni na straně prodávající. Okresní soud v Rakovníku (dále již okresní soud ) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 9 C 92/2006-117, žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl. Po provedeném řízení vzal za prokázáné, že žalovaným byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve finanční tísni nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila majetek žalobkyně k úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem na rychlém řešení; proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v tomto ohledu toto řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla nepoměrně nižší, než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil obsah vyjádření, v němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu i přesto, že předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy. Okresní soud dospěl proto k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatná a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak na rozdíl od něj shledal předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku, když tato má charakter 'lichevní smlouvy'. Odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním dospěl s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, k závěru, že předmětná kupní smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když tato má charakter 'lichevní smlouvy'. Podle odvolacího soudu je zcela nepochybné vzhledem k provedeným důkazům, že matka žalobkyně (svědkyně S. B.) byla v tísni, když dlužila částku 800.000,--Kč manželům Galuškovým. tíseň blízké osoby (matky) ve vztahu k žalobkyni se konec konců logicky musela projevit i v jednání samotné žalobkyně. Pokud jde o nezkušenost žalobkyně, je sice pravda, že v rozhodné době procesu uzavírání kupní smlouvy byla studentkou vysoké školy, ovšem to neznamená, že měla zkušenost s uzavíráním takových důležitých právních úkonů, jakým je kupní smlouva. žalobkyně jako mladá studentka v této oblasti rozhodně nezkušená byla. Je zcela nepochybné, že žalovaní věděli o stavu tísně matky žalobkyně a potažmo žalobkyně samotné, když o jejích dluzích se při jednáních, která předcházela uzavření kupní smlouvy, nezakrytě hovořilo. Podle názoru odvolacího soudu souvislost s porušením dobrých mravů žalovaných lze shledat i ve skutečnosti, že žalovaní inzerovali půjčení peněz proti zástavám, tedy nikoliv zájem nabýt vlastnictví k nemovitosti. Samotná skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány žalobkyní za podstatně nižší cenu, než obvyklou...není důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně i skutečnost, že žalobkyně přistoupila k uzavření kupní smlouvy z hlediska výše kupní ceny za zjevně pro ni nevýhodných podmínek svědčí dle (správně: ve) výše uvedených souvislostech o zneužití žalovaných nezkušenosti, respektive tísně žalobkyně, potažmo její matky. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že ze zjištěného stavu tísně u matky žalobkyně lze současně presumovat také stav tísně u žalobkyně, je očividně nesprávná a dosud skutkově nijak nepodložená. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. .

Žalobkyně sice správně poukázala na podobnost případu řešeného v citovném rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR, ovšem podle insolvenčního soudu z něj dovodila nesprávné závěry. Nejprve je třeba konstatovat, že osobní vztah žalobkyně a p. Pavla Macha tvrzený v žalobě nebyl žalobkyní nijak doložen. Pokud insolvenční soud pomine tento fakt, který by zřejmě vyplynul z výslechů osob navržených žalobkyní a které insolvenční soud jako důkazy nepřipustil, pak je třeba konstatovat, v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu ČR, že tíseň p. Macha nelze bez dalšího považovat za tíseň žalobkyně. Žalobkyně sama a zcela dobrovolně nabídla svému údajnému zeti pomoc při řešení jeho ekonomické situace. V tomto směru nelze pominout fakt uvedený samotnou žalobkyní (viz první dva odstavce čl. II žaloby), že údajný zeť žalobkyně se do tíživé ekonomické situace dostal vlastní neopatrností při uzavírání smluv, které mu měly zajistit peněžní prostředky pro běžné životní potřeby; nikoli pro např. podnikatelskou činnost, kterou mohl p. Mach produkovat další peněžní prostředky. Pokud by měla být ekonomická tíseň p. Macha považována za tíseň žalobkyně, pak je třeba zohlednit, že žalobkyně se do tohoto stavu tísně uvedla zcela dobrovolně. Žalobkyně v době, kdy se rozhodla pomoci p. Machovi, nebyla zatížena dalšími závazky (žalobce takovou skutečnost ani netvrdí ani neprokazuje) a nepochybně mohla peněžní prostředky získat na základě půjčky nebo úvěru, který by zajistila předmětnou nemovitostí (v této době nijak nezatíženou např. zástavou), za zcela běžných podmínek např. u bankovního domu; takovému řešení podle insolvenčního soudu nic nebránilo. Žalobkyně však ve spolupráci s p. Machem zvolila postup popsaný v žalobě a to opět zcela dobrovolně. Další sled událostí popsaný v žalobě byl již logickým důsledkem zvoleného způsobu řešení. Zde je na místě podoktnout, že celou situaci řešila žalobkyně podle vlastních tvrzení v úzké spolupráci s údajným zetěm p. Machem, který v minulosti opakovaně úvěrové a podobné smlouvy uzavíral (opět viz čl. II žaloby) a nelze tedy hovořit o tom, že by nebyl schopen posoudit následky uzavřených smluv. Míra vzdělání žalobkyně v tomto směru nemůže hrát zásadní roli. V případě smluvních vztahů uzavíraných s dlužníkem, žalobkyně sama uvedla, že předložený návrh kupní smlouvy nejprve odmítla, neboť jasně a správně rozlišila kupní smlouvu od smlouvy zástavní; je tedy zřejmé, že se byla schopna v základních rysech orientovat ve vzniklé situaci. K otázce úrokové míry z prostředků poskytnutých dlužníkem (částka za zpětný převod bytu do vlastnictví žalobkyně) se přiléhavě vyjádřil Okresní soud v Kladně ve svém rozsudku ze dne 30.11.2011 na str. 7 a 8; na tyto závěry insolvenční soud zcela odkazuje. Za těchto okolností, s přihlédnutím k citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nemůže mít insolvenční soud za to, že u žalobkyně byly dány důvody pro odstoupení od kupní smlouvy z důvodu tísně nebo nápadně nevýhodných podmínek.

Pro posouzení důvodnosti vylučovací žaloby je podstatné, zda v době vyhlášení tohoto rozsudku, byla u žalobkyně naplněna podmínka popsaná ve výše citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. . Tato podmínka zcela jednoznačně naplněna nebyla; na rozdíl od ostatních podmínek uvedených v tomto rozhodnutí, které naplněny podle insolvenčního soudu byly. K naplnění této podmínky nemohlo dojít ani na základě již zmiňovaného rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, neboť toto rozhodnutí v době vyhlášení tohoto rozsudku nebylo pravomocné.

Pokud jde o další důkazy, které žalobce navrhl a které insolvenční soud odmítl, lze souhrnem konstatovat, že tyto důkazy by na závěrech učiněných insolvenčním soudem ničeho nezměnily. Navržené důkazy by mohly pouze opakovaně potvrdit skutečnosti, které insolvenční soud nezpochybnil a které vyplynuly z důkazů provedených ve formě listin. Insolvenční soud má pouze za to, že žalobce z uvedených důkazů a skutečností vyvodil nesprávné závěry.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ jako lex specialis k ustanovením o.s.ř. neupravují otázku nákladů incidenčního sporu v případě vylučovací žaloby. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil v souladu s požadavkem právního zástupce žalovaného, který požadoval náhradu právního zastoupení ve výši 10 tis. Kč, (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.v platném znění). Podepsanému insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátce DPH a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou povinnost. V souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. soud přiznal právnímu zástupci žalovaného náhradu hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci v celkové výši 900,-Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobce jsou představovány částkou 13.080,-Kč. Žalobce uhradí náklady k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Lukášovi Kučerovi, advokátovi se sídlem AK Bašty 2, 602 00 Brno, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. .

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Usnesení se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o jeho soudní výkon u příslušného okresního soudu.

Krajský soud Brně dne 5. 11. 2012

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce

Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková