39 ICm 720/2010
Číslo jednací: 39 ICm 720/2010-354 KSBR 39 INS 1490/2010-C1-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: JUDr. Jaroslav Svoboda, se sídlem Heršpická 6, 639 00 Brno, jako insolvenční správce dlužníka Javořice, a.s., se sídlem Ptenský Dvorek č.p. 100, 798 43 Ptení, IČ: 634 92 202 proti

žalovanému: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, IČ: 421 96 451, právně zastoupen JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2 za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Mozartova 3, Brno o odpůrčí žalobě

takto:

I. U r č u j e se , že zástavní smlouva, která byla uzavřena dne 2. 10. 2009 mezi Lesy České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČ: 421 96 451, jakožto zástavním věřitelem a společností Javořice, a.s., se sídlem Ptení, Ptenský KSBR 39 INS 1490/2010-C1

Dvorek č.p. 100, okres Prostějov, PSČ 798 43, IČ: 634 922 02, jakožto zástavcem, a na jejímž základě došlo rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov, č.j. V-4645/2009-709, ke vkladu zástavního práva ve prospěch Lesů České republiky, s.p., k nemovitým věcem společnosti Javořice, a.s., ležícím v katastrálním území Ptení a zapsaným na listu vlastnictví č. 1449, je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči společnosti Javořice, a.s., v rámci insolvenčního řízení, vedeného ohledně společnosti Javořice, a.s., u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, je neúčinným právním úkonem.

II. Určuje se , že zástavní smlouva, která byla uzavřena dne 7. 10. 2009 mezi Lesy České republiky, s.p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČ: 421 96 451, jakožto zástavním věřitelem a společností Javořice, a.s., se sídlem Ptení, Ptenský Dvorek č.p. 100, okres Prostějov, PSČ 798 43, IČ: 634 922 02, jakožto zástavcem, a to ve formě notářského zápisu vyhotoveného Mgr. Pavlem Bernardem, notářem v Brně, NZ 738/2009, N 773/2009, a jeho pokračování sepsaného Mgr. Andreou Hrabánkovou, notářskou kandidátkou jménem Liběny Pernicové, notářky v Brně, NZ 687/2009, N 773/2009, a na jejímž základě došlo k zápisu zástavního práva do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky, běžné číslo zápisu 17209, ve prospěch Lesů České republiky, s.p., k movitým věcem a jejich souborům společnosti Javořice, a.s., je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči společnosti Javořice, a.s., v rámci insolvenčního řízení, vedeného ohledně společnosti Javořice, a.s., u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, je neúčinným právním úkonem.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne 8. 7. 2010 bylo u zdejšího soudu zahájeno řízení o odpůrčí žalobě ze dne 7. 7. 2010, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný učinil v minulosti neúčinné právní úkony, uvedené ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. V podané žalobě žalobce uvedl, že dne 2. 10. 2009 byla mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a společností Javořice, a.s., IČ: 634 92 202 (dále jen dlužník ) jako zástavcem uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem bylo zastavení všech nemovitostí ve vlastnictví dlužníka. Zajišťovanými pohledávkami byly již delší dobu existující pohledávky žalovaného vůči společnosti CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479, a to do výše 200 mil. Kč. Dále dne 7. 10. 2009 byla mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem bylo zastavení souboru movitých věcí ve vlastnictví společnosti Javořice. Zajišťované pohledávky byly tytéž jako v případě zástavní smlouvy k nemovitým věcem. KSBR 39 INS 1490/2010-C1

Žalovaný dne 31. 5. 2010 uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka nárok na uspokojení svých pohledávek vůči společnosti CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479 ze zástav tvořených majetkem dlužníka (přihláška pohledávky č. 38-pohledávky 3 a 4). Výše přihlášené pohledávky činí 197.081.342,62 Kč. Žalobce dále uvedl, že v daném případě je naplněna skutková podstata neúčinnosti ve formě zvýhodňujícího právního úkonu tak, jak je zvýhodňující právní úkon vymezen v ustanovení § 241 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v aktuálním znění (dále jen IZ nebo insolvenční zákon ). Dané ustanovení obsahuje kumulativní podmínky, které kvalifikují právní úkon jako zvýhodňující, a tudíž neúčinný. Konkrétně se jedná o podmínku vyššího uspokojení některého z věřitelů na úkor ostatních věřitelů v důsledku zvýhodňujícího právního úkonu, podmínku učinění úkonu v době úpadku dlužníka, podmínku učinění úkonu ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení a konečně podmínku absence liberačního důvodu. V podrobnostech soud odkazuje na písemné vyjádření žalobce. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby byl vydán rozsudek tak, jak je uveden ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí.

Doplnění žaloby došlo insolvenčnímu soudu dne 26. 7. 2012. Podání obsahovalo doplnění k tvrzením, týkající se zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů a učinění právního úkonu dlužníka v době úpadku.

Dne 13. 9. 2012 bylo insolvenčnímu soudu doručeno vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného ze dne 2. 8. 2012. Žalobce ve svém podání vyvracel argumenty žalovaného, konkrétně se jednalo o nedostatek pasivní legitimace, o nesubsumovatelnosti zástavních smluv pod § 235 IZ, vyvracel obranu žalovaného dle § 240 odst. 5 a § 240 odst. 4 IZ a dále vyjádření ke skutkové podstatě dle § 240 IZ. Závěr podání žalobce obsahoval vyjádření se k návrhu žalovaného na přerušení řízení. V podrobnostech soud odkazuje na toto písemné vyhotovení žalobce.

Závěrečný návrh žalobce byl insolvenčnímu soudu doručen dne 21. 9. 2012. Ve svém podání žalobce rekapituloval skutkový stav, který je následující: mezi dlužníkem a žalovaným došlo k uzavření předmětných zástavních smluv, dlužník byl v době uzavření zástavních smluv v úpadku, a to jak ve formě insolvence, tak ve formě předlužení, k uzavření zástavních smluv došlo méně než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení a k podání odpůrčí žaloby došlo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Dále se zabýval otázkou kvalifikace zástavních smluv jako zvýhodňujícího nebo zkracujícího právního úkonu. Ustanovení § 241 odst.1 IZ obsahuje obecné vymezení zvýhodňujícího úkonu s tím, že v § 241 odst. 3 IZ je příkladný výčet skutkových podstat možných zvýhodňujících úkonů. Žalobce uvádí, že zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními úkony. Z textace zástavních smluv jasně vyplývá, že dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujících závazků a že zástavní smlouvy nebyly sjednávány jako reakce na změny vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Ohledně liberačních důvodů dle § 241 odst. 5 písm. a) IZ žalobce uvedl, že zde liberace nemůže nastat, neboť se nejedná o zajišťování vlastního závazku. K písm. b) uvádí, že tato situace je nereálná, neboť podmínky v něm uvedené musejí být naplněny současně, což se také nestalo. Písmeno c) téhož odstavce se vztahuje na situace, kdy právní úkon je učiněn v době moratoria anebo po zahájení insolvenčního řízení. Zástavní smlouvy však ani v jedné z těchto situací uzavřeny nebyly. Dále se žalobce věnoval zástavním smlouvám jako zkracujícímu úkonu dle § 242 IZ, kde se nejprve ve svém podání zaobíral otázkou, zda je možné zástavní smlouvy kvalifikovat jako zkracující právní úkon a následně, zda je dán některý z uvedených liberačních důvodů. KSBR 39 INS 1490/2010-C1

Žalobce dospěl k závěru, že je zde absence liberačních důvodů a na závěr svého podání žalobce tedy soudu navrhl, aby jeho žalobě vyhověl.

Dne 2. 8. 2012 bylo podepsanému soudu doručeno vyjádření žalovaného, které obsahovalo popis skutkového stavu, a to konkrétně vztah žalovaného a společnosti CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479, dále se týkalo průběhu insolvenčního řízení sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009, dohody ze dne 27. 7. 2009 mezi žalovaným a společností CE WOOD, a.s., IČ: 607 45 479, souhlasu ostatních věřitelů se zpětvzetím insolvenčního návrhu, zástavních smluv, zpeněžování pily Ptení a konečně insolvenčního návrhu. Dále se žalovaný ve svém podání vyjádřil k nedostatku pasivní věcné legitimitě a závěrem svého podání se žalovaný věnoval právní kvalifikaci případu. V podrobnostech soud odkazuje na písemné vyhotovení vyjádření žalovaného.

Závěrečný návrh žalovaného byl insolvenčnímu soudu doručen dne 24. 9. 2012. Žalovaný se v něm věnoval vadám řízení, které spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno seznámit se s doplněním žaloby a vyjádřením žalobce ze dne 13. 9. 2012 v dostatečném rozsahu. Dále se žalovaný vyjadřuje k nedostatku pasivní legitimace. Další část podání žalovaný věnoval jednotlivým důkazům a argumentům žalobce, konkrétně k naplnění obecné definice neúčinného právního úkonu dle § 235 odst. 1 IZ, znakům zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu § 241 IZ, neúčinnosti právního úkonu dle ust. § 240 IZ a poté se věnoval otázce dovolání se nepoctivosti dlužníka. V podání žalovaný uvedl, že žaloba by měla být zamítnuta z důvodu, že žalovaný není věcně legitimován, jelikož na základě předmětných zástavních smluv nepřijal žádné plnění, a tudíž není osobou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. Uzavřením odporovaných zástavních smluv nebyla naplněna obecná definice neúčinného právního úkonu uvedená v § 235 odst. 1 IZ, neboť plněním z předmětných zástavních smluv nemůže dojít ke zkrácení možnosti uspokojení žádného z věřitelů, ani ke zvýhodnění některého z věřitelů na úkor ostatních, a to zejména proto, že nebylo prokázáno, že by v důsledku plnění z předmětných zástavních smluv byl některý věřitel poškozen tím, že by byla zkrácena možnost jeho uspokojení či byl znevýhodněn ve prospěch jiného. Naopak bylo prokázáno, že všichni věřitelé budou uspokojení ve stejné míře bez ohledu na to, zda bude ze zástavních smluv plněno či nikoliv, majetek dlužníka postačuje k uspokojení všech relevantních pohledávek věřitelů dlužníka, zástavními smlouvami nejsou zajištěny pohledávky žalovaného za dlužníkem. Uzavřením odporovaných zástavních smluv nebyly podle žalovaného naplněny znaky zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu § 241 IZ, neboť zástavními smlouvami není zvýhodňován žádný ze stávajících věřitelů dlužníka, nebylo prokázáno, že by se žalovanému dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, když plnění ze zástavních smluv se míry uspokojení jednotlivých věřitelů nijak nedotkne. Nebylo prokázáno, že by předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny v době, kdy byl dlužník v úpadku, jedná se o výjimku ze zvýhodňujícího právního úkonu popsanou v § 241 odst. 5 IZ, neboť předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku, dlužník obdržel přiměřené protiplnění, zástavní smlouvy nebyly uzavřeny ve prospěch osoby blízké, neboť žalovaný není osobou blízkou dlužníkovi, žalovaný nemohl poznat dlužníkův úpadek nebo skutečnost, že úkon mohl vést k úpadku. Uzavřením odporovaných zástavních smluv nebyly podle žalovaného naplněny znaky právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ, neboť za uzavření zástavních smluv bylo poskytnuto řádné protiplnění. Dlužník se v rozporu se zásadou nemo turpitedinem suam allegar potest dovolává vlastní nepoctivosti, ze které snaží těžit. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. KSBR 39 INS 1490/2010-C1

Závěrečný návrh Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen KSZ ) byl insolvenčnímu soudu doručen dne 20. 9. 2012. Ve svém podání KSZ uvedlo, že ve věci je nepochybné, že uzavřením smluv vznikla zástavní práva, která jsou pro žalovaného titulem pro přihlášení zajištěných pohledávek. Předmětnými smlouvami byl zatížen majetek dlužníka, bylo tedy poskytnuto plnění v podobě zřízení zástavního práva. Tyto právní úkony byly zcela bezúplatné a nebyla poskytnuta ani jiná protiplnění. K tvrzení žalovaného, že protiplnění je regresivní nárok zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníkovi, KSZ uvedlo, že se s tímto názorem neztotožňuje. Dále KSZ ve svém vyjádření uvedlo, že je nepochybné, že smlouvy byly uzavřeny ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení a že v době uzavření smluv byl dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů, jejichž pohledávky nebyl schopen uhradit. A tudíž má KSZ za prokázané, že jsou naplněny znaky neúčinného právního úkonu. KSZ uvedlo, že nesouhlasí s argumentací, která s odkazem na reorganizační plán dlužníka tvrdí, že v dané věci nedošlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů. A pokud se jednalo o liberační důvod dle § 240 odst. 4 písm. d) IZ, není zřejmé, jaký prospěch by z daného jednání mohl dlužník očekávat. Dlužník bez jakékoliv výhody vůči jeho osobě zastavil hlavní majetkovou hodnotu ve prospěch věřitele obligačního dlužníka, na kterého byl podán insolvenční návrh. Dále ve svém podání KSZ uvedlo, že by bylo možno přistoupit k argumentaci žalobce, že předmětné zástavní smlouvy představují zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ. KSZ se ztotožnilo s argumentací žalobce s poukazem na § 241 odst. 3 písm. d) IZ. S odkazem na výše uvedené KSZ navrhlo, aby předmětné zástavní smlouvy ze dne 2. 10. 2009 a 7. 10. 2009 byly určeny jako neúčinné právní úkony.

Jednání ve věci proběhlo dne 6. 8. 2012, 14. 9. 2012 a 1. 10. 2012 (vyhlášení rozsudku).

Při jednání ve věci žalobce i žalovaný shodně uvedli, že nezpochybňují řádné uzavření zástavní smlouvy ze dne 2. 10. 2009, specifikované ve výroku I. tohoto rozhodnutí a že na jejím základě došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Pokud jde o zástavní smlouvu ze dne 2. 10. 2009, uzavřenou mezi dlužníkem jako zástavcem a žalovaným jako zástavním věřitelem, na dotaz soudu obě strany shodně uvedly, že tato zástavní smlouva byla platně uzavřena. Při jednání ve věci oba účastníci dále shodně na dotaz soudu uvedli, že mezi nimi není sporu o skutečnosti, že na základě této zástavní smlouvy bylo zřízeno zástavní právo k movitým věcem na základě notářského zápisu NZ 738/2009 a dodatku k tomuto zápisu ze dne 7. 10. 2009 pod spis. značkou NZ 687/2009 tak, jak jsou součástí přihlášky pohledávky č. 38 věřitele Lesy ČR, s.p. a tak, jak jsou uvedeny v těchto notářských zápisech a smlouva také byla přijata zástavním věřitelem, jak vyplývá z dodatku notářského zápisu ze dne 7. 10. 2009.

Podle § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

V souladu s citovaným ustanovením o.s.ř. soud shodná skutková tvrzení o existenci předmětných zástavních smluv a zápisu zástavních práv vzniklých na jejich základě do příslušných veřejných seznamů vzal za svá skutková zjištění.

Žalobce k důkazu dohody mezi žalovaným a společností CE WOOD, a.s. ze dne 27. 7. 2009 (č.l. 151-188 spisu) při jednání dne 14. 9. 2012 uvedl, že tímto důkazem hodlal prokázat chování žalované strany před vznikem předmětných zástavních smluv. Podle žalobce z dohody vyplývá, že žalovaná strana nechtěla dlužníkovi ani společnosti CE WOOD prospět KSBR 39 INS 1490/2010-C1 nebo napomoci při jejich restrukturalizaci. Žalovaná strana k tomuto důkazu při jednání uvedla, že v dohodě se žalovaný zavázal vzít zpět insolvenční návrh na majetek CE WOOD, a.s., což podle jeho názoru byla jediná podmínka pro uvolnění nakládání s majetkem CE WOOD, a.s. a provedení restrukturalizace této společnosti. Na to žalobce uvedl, že podle jeho názoru zpětvzetí insolvenčního návrhu nebylo jediným řešením situace společnosti CE WOOD, a.s., u této společnosti mohla proběhnout např. reorganizace jako v případě dlužníka Javořice, a.s. Odpověď žalované strany zněla, že podle jejího názoru restrukturalizace byla věcí pouze společnosti CE WOOD, a.s., zatímco reorganizace závisela na mnoha faktorech jako je činnost insolvenčního správce, souhlas dalších věřitelů apod. Společnost CE WOOD, a.s. podle vlastního vyjádření v rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009 jednala v rozhodné době se zahraničním investorem o jeho vstupu a hodlala tak vyřešit svou tíživou ekonomickou situaci.

K důkazu označenému ve vyjádření ze dne 13. 9. 2012 jako zpráva insolvenčního správce o míře budoucího uspokojení nezajištěných pohledávek společnosti CE WOOD, a.s. a o důvodech tohoto stavu žalobce při jednání uvedl, že podle jeho názoru má tento důkaz prokazovat, že pokud by dlužník musel plnit z titulu předmětných zástavních smluv žalovanému, nebyl by jeho následný regres vůči společnosti CE WOOD, a.s. dobytný. Žalovaný k této otázce uvedl, že skutečnosti, které vyplývají z aktuálně vedeného insolvenčního řízení na majetek dlužníka CE WOOD, a.s. a které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, neodpovídají podle jeho názoru stavu, který zde byl v době uzavření předmětných zástavních smluv. Zpráva z aktuálního insolvenčního řízení na majetek dlužníka CE WOOD, a.s. nemůže nic vypovídat o stavu v době uzavření zástavních smluv.

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané vylučovací žaloby. Podle § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. Podle § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle § 83 IZ prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné; totéž platí, jde-li o zmeškání soudního jednání, včetně zmeškání schůze věřitelů nebo přezkumného jednání.

Incidenční žaloba, která je předmětem tohoto soudního řízení, byla podepsanému insolvenčnímu soudu doručena dne 8. 7. 2010. Účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 30. 4. 2010, tj. dnem, kdy rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku (viz dokument A-23 ze spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Z těchto skutečností má insolvenční soud za prokázané, že odpůrčí žaloba byla podána v zákonné lhůtě a lze ji považovat za včasnou.

K argumentaci žalovaného o nedostatku jeho pasivní legitimace insolvenční soud uvádí, že povinnost vydat plnění do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 část věty před středníkem IZ) nelze chápat jen jako vydání již poskytnutého plnění, ale je třeba pod tuto definici zahrnout i KSBR 39 INS 1490/2010-C1 stav, kdy žalovaný nebude přímo cokoli vydávat do majetkové podstaty, ale také stav, kdy žalovaný stavem napadeným odpůrčí žalobou nebude nadále zatěžovat majetkovou podstatu dlužníka závazkem, který je schopen zkracovat majetek dlužníka (majetkovou podstatu). Povinnost vydat plnění je pouze povinnost navazující na určení neúčinnosti konkrétního právního úkonu a přichází do úvahy pouze tam, kde vydání plnění je z povahy úkonu možné, nelze však opačně dovozovat, že tam kde vydání plnění je z povahy posuzovaného úkonu vyloučené (jako je v případě této odpůrčí žaloby), nelze hovořit o neúčinnosti.

Podle § 235 IZ (1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba").

Podle § 240 IZ (1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. (2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 IZ (1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (5) Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené KSBR 39 INS 1490/2010-C1 protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

První odstavec § 235 IZ je obecnou definicí neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí v jeho důsledku dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení, nebo dojít ke zvýhodnění některého z věřitelů oproti ostatním. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až 242 IZ skutkové podstaty neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak i jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 IZ.

K pojmu z § 235 IZ zkracuje možnost uspokojení věřitelů má soud za to, že při případném uspokojení žalovaného z titulu napadených zajišťovacích institutů by nebylo možné částku 47 mil. Kč použít pro provoz podniku dlužníka a tím i pro věřitele nebo k přímému uspokojení dalších věřitelů. Pro naplnění této definice neúčinného právního úkonu není podstatné, jak dlužník s předmětnou částkou naloží (viz argument užití dle svého uvážení na str. 12 závěrečného návrhu žalovaného). K druhé variantě obecného vymezení neúčinného právního úkonu vyjádřené spojením ...zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných... soud uvádí, že žalovaný je na základě předmětných smluv věřitelem dlužníka ve smyslu druhé věty § 166 IZ. Bez napadených smluvních vztahů by žalovaný vůbec nebyl věřitelem dlužníka v pozici zajištěného věřitele a nerozšířil by tímto způsobem okruh věřitelů dlužníka.

Insolvenční soud se nemůže ztotožnit s argumentací žalovaného, že dlužník disponuje dostatečným majetkem k uspokojení všech věřitelů dlužníka a existence zajištěných pohledávek žalovaného nemůže zkrátit uspokojení ostatních věřitelů. Z reorganizačního plánu schváleného v insolvenčním řízení na majetek dlužníka (viz dokument B-117 ve věci sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010) jednoznačně vyplývá, že majetek dlužníka v žádném případě nepokrývá všechny pohledávky věřitelů dlužníka, pro tento závěr svědčí také míra uspokojení věřitelů ve schváleném a účinném reorganizačním plánu.

Pokud žalovaný argumentuje zpochybněním pohledávek věřitelů CEMELIS Limited a TARLING Financial Consulting Limited (viz str. 5 závěrečného návrhu žalovaného), musí insolvenční soud konstatovat, že pohledávky obou uvedených věřitelů (přihlášky č. 23 a 25) byly v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka řádně zjištěny při přezkumném jednání konaném dne 13. 7. 2010 (viz dokument B-42 ze spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Ve znění IZ účinném ke dni konání tohoto přezkumného jednání nebyl popěrný úkon ze strany jiného věřitele přípustný; tato možnost byla dána až od 31. 3. 2011 na základě účinnosti zák. č. 69/2011 Sb. Skutečnost, že se žalovaný v této chvíli domáhá vyloučení uspokojení těchto pohledávek v insolvenčním řízení na majetek dlužníka u Ústavního soudu ČR v řízení sp. zn. III ÚS 2677/10 na tomto závěru nemůže nic změnit; řízení u Ústavního soudu ČR není doposud ukončeno. Pro insolvenční soud je přitom rozhodující stav v době vyhlášení tohoto rozsudku (§ 154 odst. 1 o.s.ř.); a v tomto okamžiku jsou pohledávky obou zmíněných věřitelů nezpochybnitelné a je třeba je hodnotit pro účely možné míry uspokojení věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení. Pouze pro doplnění lze uvést, že i případný úspěch žalovaného v řízení u Ústavního soudu ČR může znamenat pouze stav, kdy pohledávky obou věřitelů se stanou KSBR 39 INS 1490/2010-C1 zpochybněnými v důsledku popěrného akceptovaného popěrného úkonu, otázka jejich pravosti, výše a pořadí by musela být teprve následně řešena v incidenčním sporu. A výsledek takového potencionálního incidenčního sporu nelze v této chvíli žádným způsobem předjímat a ani z něj žádným způsobem vycházet.

Žalovaný dále ve svém závěrečném návrhu namítal, že není věřitelem dlužníka, neboť odporovatelnými úkony nejsou zajištěny pohledávky některého ze stávajících věřitelů. Tento svůj argument žalovaný sám vyvrací na str. 15 svého závěrečného návrhu, kde se zmiňuje o rozsahu závazkových vztahů mezi dlužníkem a žalovaným. Tyto skutečnosti byly konstatovány také při jednáních ve věci ze strany žalobce. Z jiného úhlu pohledu se k této otázce soud vyjádřil v předchozí části odůvodnění, kde odkázal na druhou větu § 166 IZ. Žalovaný je věřitelem dlužníka, neboť na základě napadených smluv je oprávněn po dlužníkovi požadovat plnění z titulu poskytnutého zajištění (zástav). V neposlední řadě je třeba uvést, že CE WOOD a.s. a dlužník jsou členy jednoho koncernu, na tuto skutečnost poukázal sám žalovaný ve svém závěrečném návrhu (str. 12 a 13); tato skutečnost je známa soudu také z jeho úřední činnosti (insolvenční řízení na majetek dlužníků CE WOOD, a.s. a Javořice, a.s.). Právní úprava v § 241 odst. 2 věta druhá a odst. 5 písm. b) IZ přitom výslovně počítá s tím, že odporovatelný právní úkon se může týkat závazkových vztahů řešících situaci subjektů v koncernu. Pokud právní úprava počítá s liberací závazkových vztahů týkajících se subjektů v koncernu [§ 241 odst. 5 písm. b) IZ], pak musí logicky počítat také s tím, že stejné závazkové vztahy mohou být shledány jako neúčinné a staví tak takové závazkové vztahy do jedné roviny se závazkovými vztahy, které se týkají pouze dlužníka. Takto se konečně vyjadřuje také druhá věta druhého odstavce § 241 IZ. Při tomto náhledu nelze takovou obranu žalovaného akceptovat.

Ustanovení § 241 odst. 1 IZ je jednou ze skutkových podstat, které navazují na obecnou definici neúčinnosti v § 235 IZ. První, druhý a čtvrtý odstavec daného ustanovení vymezují jednotlivé aspekty definice této skutkové podstaty v pozitivním slova smyslu. Negativní vymezení je obsaženo v odstavci pátém. K naplnění skutkové podstaty musí být naplněna obecná definice neúčinného úkonu v § 235 odst. 1, současně musejí být splněny všechny tři její pozitivní stránky a současně musí k úkonu dojít ve lhůtě určené ve čtvrtém odstavci; současně takový úkon nesmí být zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty v pátém odstavci ustanovení. Podmínky pro posouzení daného právního úkonu jako zvýhodňujícího ve smyslu § 241 IZ obsažené v prvním odstavci jsou bezpochyby naplněny. Bez uzavření posuzovaných zástavních smluv by se žalovaný nikdy nestal zajištěným věřitelem v takovém rozsahu.

V průběhu jednání ve věci byly čteny přihlášky pohledávek, které byly řádně uplatněny a zjištěny v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Z těchto zjištěných pohledávek jasně vyplývá, že v okamžiku uzavření předmětných zástavních smluv, jejichž existence nebyla zpochybněna žádnou ze stran sporu, dlužník již neplnil závazky vůči dalším svým věřitelům, a to po delší dobu. Stejný závěr lze učinit na základě výpisů z účtu dlužníka čtených u jednání dne 14. 9. 2012. Z těchto důkazů jasně vyplynulo, že dlužník byl v rozhodné době (v době uzavření předmětných zástavních smluv) v úpadku minimálně ve formě platební neschopnosti (§ 33 odst. 1 a 2 IZ), velmi pravděpodobně také ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ). Takový závěr lze opřít také o články z dobového tisku čtené opět při jednání dne 14. 9. 2012. Z těchto důkazů vyplynulo, že již v březnu, srpnu a září 2009 byl pozastaven provoz podniku dlužníka. Za takové situace je existence úpadku dlužníka v říjnu téhož roku, kdy byly předmětné zástavní smlouvy uzavřeny, jistá; jiná skutečnost, než neschopnost dlužníka hradit své závazky, nemohla k zastavení provozu podniku dlužníka KSBR 39 INS 1490/2010-C1 vést.

Žalovaný dále argumentoval skutečností, že úpadek dlužníka vznikl na základě přesunů závazků mezi koncernovými subjekty, konkrétně mezi dlužníkem a dalšími členy koncernu, především mateřskou společností CE WOOD, a.s. (viz str. 12 a 13 závěrečného návrhu žalovaného). Takový argument žalovaného je zcela lichý. Pro posouzení podmínek existence úpadku dlužníka v době uzavření předmětných smluv není vůbec podstatné, z jakých příčin úpadek dlužníka vznikl. Takové skutečnosti nejsou podstatné ani při posuzování existence úpadku v rámci samotného insolvenčního řízení. Skutečnost, že je dlužník členem koncernu, jej nezbavuje jeho právní subjektivity. Na tom nic nemění ani fakt, že z účetního hlediska je možno závazky členů koncernu přesouvat . Dlužník je pořád samostatným subjektem, jehož úpadek v rozhodné době existoval a lze jej mít v tomto řízení za prokázaný.

Insolvenční soud nemůže dále přijmout argumentaci žalovaného, že dlužník disponoval v rozhodné době dostatkem majetku k úhradě svých závazků (viz str. 13 závěrečného návrhu žalovaného). Již výše soud konstatoval, že účinný schválený reorganizační plán svědčí o opaku. K této otázce lze poukázat na stanovisko vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 525/2009-A-48 ze dne 11. 12. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 59 INS 1878/2009: Pokud jde o obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že má zpeněžitelný nemovitý majetek v hodnotě 12 miliónů Kč, jenž dokládal smlouvou o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 1. 7. 2009, a jehož prodej mu umožní uspokojit navrhovatele a další věřitele, připomíná odvolací soud, že soud I. stupně správně zjistil jeho úpadek ve formě insolvence a nikoliv ve formě předlužení, jak se dlužník patrně domníval. Proto pro posouzení věci není rozhodná hodnota nemovitého majetku dlužníka, ale jen výše jeho volných peněžních prostředků potřebných k úhradě splatných pohledávek, jež byly v insolvenčním řízení zjištěny ve výši 21.909.689 Kč; ostatně dlužník ani při jednání u odvolacího soudu nebyl schopen uvést výši svých volných peněžních prostředků. V rozhodné době dlužník neměl zcela prokazatelně k dispozici peněžní prostředky k úhradě svých tehdy splatných závazků a byl tedy v úpadku minimálně v jedné z jeho forem-v platební neschopnosti. Pro závěr o existenci úpadku dlužníka tento prokázaný závěr zcela postačuje. Není nutné, aby byl úpadek dlužníka naplněn v obou jeho formách. To plyne také z usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 157/2008-A-30 ze dne 10. 12. 2008 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSBR 44 INS 639/2008: Z důvodu platební neschopnosti se může dostat do úpadku kterýkoliv dlužník. Tento důvod je postačující k tomu, aby soud rozhodl o úpadku dlužníka a o tom, jakým způsobem bude úpadek řešen. Podle § 3 odst. 3 insolvenčního zákona se může dostat do úpadku pro předlužení také dlužník, kterým je podnikatel, fyzická osoba. Pokud je však osvědčen úpadek dlužníka pro platební neschopnost, není pro zjištění úpadku nutné zjišťovat, zda dlužník také je či není předlužen. Posouzení toho zda dlužník je či není podnikatel, nemá pak na rozhodnutí soudu vliv. .

Podmínka uvedená ve druhé větě druhého odstavce § 241 IZ ( Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku ) nemůže být v tomto případě naplněna. Napadený úkon byl učiněn ve prospěch žalovaného, který jím získal profit v podobě nového zajištění své pohledávky za společností CE WOOD, a.s.., žalovaný však není s dlužníkem v koncernovém propojení. Pro účely naplnění podmínky pro existenci zvýhodňujícího právního úkonu však zcela postačuje naplnění podmínek vymezených v první větě odst. 2 z § 241 IZ. KSBR 39 INS 1490/2010-C1

Třetí odstavec § 241 IZ obsahuje pouze demonstrativní výčet zvýhodňujících právních úkonů. Za zvýhodňující právní úkon lze tedy považovat i jakýkoli jiný právní úkon, který naplní podmínky dané prvním, druhým a čtvrtým odstavcem tohoto ustanovení IZ. Předmětný právní úkon však lze nepochybně zařadit pod písmeno d) třetího odstavce. Dlužník uzavřením předmětných zástavních smluv poskytl zajištění již existujícího závazku, přičemž právní úprava nepočítá výslovně s tím, že musí jít o zajištění závazku dlužníka.

Soud má dále za to, že je naplněn časový rámec pro vznik neúčinného právního úkonu daný čtvrtým odstavcem § 241 IZ. Okamžik uzavření zástavních smluv (2. 10. 2009 a 7. 10. 2009) spadá do tohoto časového rámce; k zahájení insolvenčního řízení majetek dlužníka došlo dne 17. 2. 2010, což nikdo v tomto řízení nezpochybnil (viz shodná skutková tvrzení účastníků při jednáních ve věci).

K liberačnímu důvodu podle § 241 odst. 5 písm. a) IZ soud konstatuje, že nejde o zajištění závazku dlužníka, ale člena koncernu (společnosti CE WOOD, a.s.); proto daný liberační důvod nelze v tomto případě použít. Při širším výkladu tohoto liberačního důvodu, tzn. pokud by za závazek dlužníka byl považován závazek jiného koncernového subjektu, nelze mít za to, že je tento liberační důvod naplněn. Dlužník za uzavřené zástavní smlouvy ničeho neobdržel. Případný regres získaný dlužníkem od společnosti CE WOOD, a.s. by byl pouze náhradou za případnou ztrátu majetku, ale ničím jiným. Případný regres nelze považovat za protihodnotu ve smyslu tohoto ustanovení. K tomu je třeba dále podotknout, že společnost CE WOOD, a.s., jejíž závazky byly dlužníkem předmětnými zástavními smlouvami zajišťovány, byl sám v rozhodné době ve špatné ekonomické situaci; vždyť to byl konečně důvod celé předmětné transakce, jak sám uváděl žalovaný v průběhu řízení (např. viz str. 15 jeho závěrečného návrhu). Nebylo důvodné očekávat, že společnost CE WOOD, a.s. by byla schopna příp. regres uhradit. Pokud by šlo o příp. jednostranný zápočet ze strany dlužníka (viz str. 17 závěrečného návrhu žalovaného), opět by šlo jen o jinou formu řešení regresu, tedy o žádnou přiměřenou protihodnotu pro dlužníka. Je třeba mít na paměti, že dlužník v rámci předmětných zástavních smluv zastavil za závazky společnosti CE WOOD, a.s. prakticky veškeré své výrobní prostředky nebo minimálně jejich podstatnou část. Případný regres by pro něj nic neřešil, přiměřenou protihodnotou by v tomto případě muselo být něco navíc , co by přesahovalo rámec možného regresu (další plnění nad rámec regresu), co by dlužníkovi umožnilo rychlou obnovu do stavu před případnou realizací zástavy ve prospěch žalovaného.

K liberačnímu důvodu dle § 241 odst. 5 písm. b) IZ soud uvádí, že mezi dlužníkem a CE WOOD, a.s. sice byly skutečně rozsáhlé obchodní styky, což vyplynulo také z dokazování provedeného v průběhu tohoto řízení a plyne též z insolvenčních řízení vedených nyní nebo v minulosti na majetek dlužníka a společnosti CE WOOD, a.s. (řízení sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009). Vždy však šlo o obchodní styky v duchu za zboží peníze . Předmětný závazkový vztah ale byl jednoznačně jednostranně orientovaným vztahem, který se vymykal předchozím obchodním závazkovým vztahům dlužníka a společnosti CE WOOD, a.s. Pokud jde o protiplnění pro dlužníka, soud pro stručnost odkazuje na argumenty k písm. a) pátého odstavce § 241 IZ uvedené výše.

Za přiměřenou protihodnotu nelze považovat ani žalovaným tvrzenou údajnou záchranu koncernu CE WOOD, a.s. a dlužníka realizovanou zpětvzetím návrhu žalovaného na zahájení KSBR 39 INS 1490/2010-C1 insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009. Restrukturalizace poměrů společnosti CE WOOD, a.s. mohla být v rámci insolvence, např. reorganizací. Ukončení insolvenčního řízení podle soudu spíše prohloubilo krizi společnosti CE WOOD, a.s. a tím i dlužníka, neboť obě koncernové společnosti byly po ukončení insolvenčního řízení na majetek společnosti CE WOOD, a.s. vystaveny dalšímu tlaku ze strany jejich věřitelů. Společnost CE WOOD, a.s. i dlužník stejně v brzké době po ukončení řízení sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009 nakonec skončili v úpadku; úpadek společnosti CE WOOD, a.s. je řešen likvidační formou, tj. konkursem (viz aktuálně vedená ins. řízení sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 a KSBR 39 INS 1490/2010)

K dikci z § 241 odst. 5 písm. b) IZ ...a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka... soud uvádí, že jde o výjimku z první části věty tohoto ustanovení, tzn. že při právním úkonu učiněném mezi členy koncernu nemusí být vždy poskytnuto přiměřené protiplnění; potud soud přijímá část argumentace žalovaného, pokud jde o vazby v rámci koncernových subjektů. Soud má za to, že při užití této formulace zákonodárce počítal s tím, že přiměřené protiplnění se může projevit např. u jiného člena koncernu (půjde-li o úkon učiněný ve prospěch jiného člena koncernu). Taková výjimka platí za předpokladu [proto je § 241 odst. 5 písm. b) IZ užito spojení ..., a že osoba,... ], že osoba čerpající prospěch z posuzovaného úkonu nevěděla, resp. nemohla vědět o úpadku dlužníka. Již výše soud konstatoval, že podle jeho názoru byly předmětné úkony učiněny ve prospěch žalovaného, nikoli ve prospěch dalšího člena, společnosti CE WOOD, a.s.; za této situace nelze tento liberační důvod na předmětný právní úkon aplikovat. Pokud by soud připustil výklad, že dotčený právní úkon (zástavní smlouvy specifikované ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí) byl učiněn ve prospěch společnosti CE WOOD, a.s., která je v koncernu s dlužníkem, pak by nepochybně nebyla naplněna druhá část tohoto liberačního důvodu. Společnost CE WOOD, a.s. nepochybně byla prostřednictvím svých představitelů o úpadkovém stavu dlužníka informována. O tom svědčí minimálně obsah smlouvy, kterou společnost CE WOOD, a.s. uzavřela s žalovaným a která vedla k ukončení insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009. Pokud by byly předmětné zástavní smlouvy (právní úkony) hodnoceny jako učiněné ve prospěch žalovaného, pak by opět nemohla být druhá část tohoto liberačního důvodu považována za naplněnou. Žalovaný je obchodník na trhu se dřevem a musela mu proto být situace dlužníka známa z jeho běžné činnosti. I kdyby tomu tak nebylo, před uzavřením předmětných zástavních smluv žalovaný jednal dlouho ze společností CE WOOD, a.s., tj. mateřskou společností dlužníka a pak s ní také uzavřel dohodu, která byla podkladem pro uzavření předmětných zástavních smluv. Žalovaný měl tedy velmi reálnou možnost a důvod se zajímat o situaci dlužníka, tedy při náležité pečlivosti mohl poznat dlužníkův úpadkový stav . A taky ho znal, když předpokládal, že dohoda uzavřená s CE WOOD, a.s., která byla podkladem pro uzavření předmětných zástavních smluv a na jejím základě bylo učiněno zpětvzetí návrhu na insolvenční řízení vedeného na majetek CE WOOD, a.s. (KSBR 39 INS 325/2009) mělo vést k nápravě ekonomické situace CE WOOD, a.s. i dlužníka (viz str. 17 závěrečného návrhu žalovaného- ...zpětvzetí insolvenčního návrhu podaného žalovaným na majetek CE WOOD, a.s. bylo základním impulsem vedoucím ke zlepšení ekonomické situace dlužníka... ). Žalovaný tedy věděl o špatné situaci dlužníka, když sám argumentuje potřebou ji řešit. Konečně i články předložené žalobcem a citované také žalovaným na str. 17 a 18 závěrečného návrhu hovoří o špatné situaci dlužníka (zaměstnanci dlužníka několik měsíců nechodili do práce apod.).

Pokud by ale soud přistoupil na argumentaci žalobce i žalovaného, že celý text § 241 KSBR 39 INS 1490/2010-C1 odst. 5 odst. b) IZ jsou čtyři kumulativní podmínky, pak by postačil fakt, že byly jednoznačně vyvráceny podmínky z první části ( za podmínek obvyklých v obchodním styku na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch ).

Poslední negativní vymezení zvýhodňujícího právního úkonu [§ 241 odst. 5 písm. c) IZ] také není naplněno, neboť moratorium nebylo v insolvenčním řízení na majetek dlužníka povoleno a předmětné úkony byly nepochybně učiněny před zahájením řízení.

Výše zmíněné závěry jsou dostatečné pro konstatování o neúčinnosti předmětných právních úkonů. Soud se dále zabýval důvody neúčinnosti popsanými v § 240 IZ.

Ustanovení § 240 IZ obsahuje další ze skutkových podstat, které navazují na obecnou definici neúčinnosti v § 235 IZ. K naplnění této skutkové podstaty (úkon bez přiměřeného protiplnění) musí být splněny všechny tři její pozitivní stránky současně a k úkonu musí dojít ve lhůtě určené ve třetím odstavci, přičemž úkon není zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty ve čtvrtém odstavci ustanovení.

Podmínky z prvního odstavce § 241 IZ jsou jednoznačně naplněny; k otázce přiměřeného protiplnění a bezúplatnosti se soud vyjádřil výše v souvislosti s výkladem k § 241 IZ. Na tento výklad soud pro stručnost zcela odkazuje.

Druhý odstavec § 240 IZ kopíruje § 241 odst. 2 IZ. Také v tomto případě soud zcela odkazuje na výše uvedený výklad k § 241 odst. 2 IZ.

Třetí odstavec § 240 IZ řešící včasnost odpůrčí žaloby je koncipován zcela shodně se čtvrtým odstavcem § 241 IZ. Lze tedy mít za to, že tato podmínka pro vyhodnocení předmětných úkonů jako úkonů bez přiměřeného protiplnění je naplněna (viz výklad ke čtvrtému odstavci § 241 IZ uvedený výše).

Čtvrtý odstavec § 240 IZ obsahuje negativní vymezení právního úkonu bez přiměřeného protiplnění. Důvody obsažené pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení nepřicházejí v tomto případě v úvahu. Předmětné zástavní smlouvy byly výsledkem pouze svobodné vůle účastníků těchto právních úkonů, v žádném případě se nejednalo o smlouvy darovací a také argument v podobě ohledů slušnosti nemůže být v tomto případě jako liberační důvod aplikován. K důvodům uvedeným pod písm. d) soud opět odkazuje na závěry učiněné k § 241 odst. 5 písm. b) IZ učiněné v tomto odůvodnění; jde o závěry vztahující se k vědomosti žalovaného o úpadkovém stavu dlužníka. S tímto aspektem pracuje také liberační důvod uvedený v § 240 odst. 4 písm. d) IZ.

Všechny výše uvedené závěry svědčí pro závěr, že se v daném případě jedná o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění a i zde je dán důvod neúčinnosti. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti podepsaný soud o podané odpůrčí žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.

Podle § 142 odst. 1) o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud mohl přiznat náklady řízení. Žalobce na jednání ve věci konaném dne 1. 10. 2012 uvedl, že vůči žalovanému žádné náklady řízení nepožaduje, soud tedy žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. KSBR 39 INS 1490/2010-C1

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Usnesení se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci, žalovanému a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Krajský soud v Brně dne 1. 10. 2012

Mgr. Jan Kozák, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Daniela Pařízková