39 ICm 425/2012
Jednací číslo: 39 ICm 425/2012-689 KSBR 39 INS 228/2011-C36-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: Mgr. Jiří Ostravský, IČ 662 48 299, Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, insolvenční správce dlužníka CE WOOD, a.s., IČ 607 45 479, Stráže 3662, 760 01 Zlín, právně zast. Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem, Rubeška 393/7, 190 00 Praha 9

proti

žalovanému: Hanušovická lesní a.s., IČ 276 70 023, Hlavní 146, 788 33 Hanušovice, právně zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, společníkem AK Havel, Holásek & Partners s.r.o., Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1- Nové Město

o žalobě o neúčinnost právního úkonu

takto: I. Určuje se, že Dohoda o započtení pohledávek, uzavřená dne 15. 4. 2010 mezi dlužníkem CE WOOD, a.s. a žalovaným, je vůči věřitelům, kteří uplatňují svá majetková práva vůči dlužníkovi CE WOOD, a.s. v insolvenčním řízení, vedeném pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, neúčinným právním úkonem. isir.justi ce.cz

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 25.520.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení, představované náklady na právní zastoupení ve výši 73.736,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. Tomáše Troupa, LL.M., advokáta, Rubeška 393/7, 190 00 Praha 9.

Odůvodnění:

Dne 10. 2. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 10. 2. 2012. Podanou žalobou se žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, Dohody o započtení pohledávek uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 15. 4. 2010 a vydání částky 25.520.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce v podané žalobě a doplněních ze dne 4. 6. 2015 a 7. 10. 2015 uvedl, že žalovaný měl za dlužníkem nezajištěné pohledávky z různých právních titulů. Dlužník a žalovaný tvořili až do 25. 8. 2010 koncern, kdy dlužník převedl veškeré akcie žalovaného na společnost Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s., a to na základě Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 6. 2010. Dne 11. 11. 2009 rozhodl dlužník jako jediný akcionář žalovaného o snížení základního kapitálu žalovaného o částku 25.520.000 Kč, přičemž celá tato částka měla být vyplacena dlužníkovi coby jedinému akcionáři. Dne 15. 4. 2010 pak žalovaný a dlužník uzavřeli Dohodu o započtení pohledávek. Na základě této dohody došlo k vzájemnému zápočtu pohledávek v rozsahu 25.520.000 Kč. Dohodu o započtení pohledávek žalobce označil za neúčinný právní úkon z důvodu, že se jednalo jednak o zvýhodňující právní úkon a jednak o úmyslně zkracující právní úkon. Žalobce uvedl, že dohoda o započtení pohledávek může být zvýhodňujícím právním úkonem, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Žalobce poukázal na skutečnost, že při započtení pohledávek se dlužníku nedostává žádné reálné protiplnění, které by mohlo být užito k uspokojení jeho věřitelů, a v důsledku započtení se tak sníží míra uspokojení věřitelů nezúčastněných na vzájemném zápočtu. Započtením současně dojde k plnému uspokojení jednoho z věřitelů dlužníka, čímž započítávající věřitel obdrží více, než by obdržel v rámci konkursního řízení. Nebýt dohody o započtení, měl by dlužník nadále vůči žalovanému pohledávku, která by mohla být převedena na peníze, které by byly součástí majetkové podstaty. Žalobce dále poukázal na existující koncern v době uzavření dohody o započtení mezi dlužníkem a žalovaným a upozornil na vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník se v okamžiku uzavření dohody nacházel v úpadku. K úpadku dlužníka dále žalobce uvedl, že dlužník byl ke dni uzavření Dohody o započtení v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož ke dni uzavření dohody měl dlužník řadu pohledávek po splatnosti více jak tři měsíce. Pokud jde o neúčinnost z důvodu úmyslně zkracujícího právního úkonu, žalobce k tomuto uvedl, že dlužník se započtením zbavil své pohledávky za žalovaným, čímž snížil možnost uspokojení ostatních věřitelů. Důsledků svého počínání si dlužník musel být vědom. Žalobce uvedl, že žalovaný věděl o špatné hospodářské situaci dlužníka a jeho faktickém úpadku, z čehož žalobce dovozoval, že žalovanému musel být dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáními doručenými insolvenčnímu soudu dne 29. 10. 2012 a 8. 7. 2015. Žalovaný ve svých vyjádřeních uvedl, že souhlasí s tvrzeními žalobce, že dne 11. 11. 2009 dlužník coby jediný akcionář rozhodl o snížení základního kapitálu žalovaného (čímž žalovaný nepřímo potvrdil existenci koncernu mezi dlužníkem a žalovaným v roce 2009). Žalovaný naopak nesouhlasil se závěry žalobce, že dohoda o započtení pohledávek uzavřená dne 15. 4. 2010 je neúčinným právním úkonem. Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu a odborné literatury (které konkrétně nespecifikoval) vyplývá, že případem zvýhodňujícího právního úkonu je započtení tehdy, pokud jsou započítávány dlužníkovy splatné pohledávky proti věřitelovým nesplatným pohledávkám. V posuzovaném případě se však podle žalovaného jednalo o situaci odlišnou, když byly vzájemně započítávány splatné pohledávky. Dohodou o započtení podle žalovaného nemohlo dojít ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Žalovaný poukázal na skutečnost, že zánik pohledávek mohl způsobit žalovaný i bez součinnosti dlužníka jednostranným započtením a nedostalo se mu tak vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Pokud jde o úmyslně zkracující právní úkon, žalovaný s tvrzeními žalobce nesouhlasil. I kdyby nedošlo k uzavření Dohody o započtení, pohledávka dlužníka za žalovaným nemohla podle žalovaného sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů. Jelikož uzavřením dohody nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů je podle žalovaného zároveň vyloučeno, aby ji dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele. Žalovaný rovněž rozporoval tvrzení, že dlužník se nacházel v úpadku a poukazoval na průběh předchozího insolvenčního řízení vedeného na dlužníka pod sp. zn. KSBR 39INS 325/2009, když na konci tohoto insolvenčního řízení došlo podle žalovaného k podstatnému zlepšení hospodářské situace dlužníka. Podle žalovaného je skutečnost, že dlužník v průběhu moratoria překonal svůj úpadek zřejmá z toho, že další insolvenční návrh byl na dlužníka podán až v roce 2011.

K vyjádřením žalovaného se žalobce vyjádřil svým podáním ze dne 7. 10. 2015. Ve svém doplnění žalobce zopakoval a rozvedl důvody pro neúčinnost Dohody o započtení jako zvýhodňujícího právního úkonu, neúčinnosti z důvodu úmyslně zkracujícího právního úkonu se žalobce již nevěnoval. V tomto podání se také žalobce vyjadřoval k tvrzením žalovaného z jeho dvou vyjádření k podané žalobě a stručně se zabýval otázkou možné liberace žalovaného. Žalobce ve svém doplnění žaloby nesouhlasil s názorem žalovaného, že uzavřená dohoda o započtení nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem, když byly vzájemně započteny splatné pohledávky, a odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 13 VSOL 50/2012. Podle žalobce příkladný výpočet zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /dále jen IZ nebo insolvenční zákon /) neznamená, že zvýhodňujícím právním úkonem nemůže být i úkon zde výslovně neuvedený. K tvrzení žalovaného, že vzájemným započtením nemohlo dojít ke zvýhodnění, jelikož by k vzájemnému zápočtu mohlo dojít i jednostranným právním úkonem žalovaného, žalobce uvedl, že nelze přistoupil pouze na spekulace o možném jiném postupu žalovaného a poukázal i na možnost odporovat nejen právnímu úkonu dlužníka ale i právnímu úkonu věřitele. K otázce možné liberace žalovaného žalobce uvedl, že tato možnost je vyloučena v případě, že napadený právní úkon je učiněn ve prospěch osoby, který tvoří s dlužníkem koncern. Žalobce opět poukázal na existující koncern v době uzavření dohody o započtení a dovodil, že v případě žalovaného je možnost liberace vyloučena.

Za účelem projednání žaloby soud nařídil jednání, které se konalo dne 26. 10. 2015. Při tomto jednání žalobce i žalovaný odkázali na svá písemná vyjádření, která dále rozvedli. Žalovaný předně uvedl, že v době snížení základního kapitálu žalovaného i v době provedení zápočtu nebyl dlužník v úpadku, když disponoval značným, dostatečně likvidním majetkem a poukázal na nejvýznamnější majetek dlužníka Pilu Javořice, o níž byl podle žalovaného zájem a která měla hodnotu cca 500 mil. Kč. Podle žalovaného k prodeji tohoto majetku nedošlo v důsledku politických rozhodnutí. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSCR 38/2010 s tím, že pokud věřitel může vymoci pohledávku za dlužníkem v rámci exekuce tak není namístě prohlašovat na dlužníka úpadek. Podle žalovaného samotný zápočet nemůže být odporovatelný, jelikož by mohl být proveden ze strany žalovaného i jednostranně a tudíž nebyla naplněna podmínka odporovatelnosti, když nedošlo ke zkrácení věřitelů. Žalovaný dále uvedl, že pokud insolvenční správce považovat dohodu o započtení za neúčinnou měl napadnout současně také snížení základního kapitálu žalovaného, které s dohodou o započtení souviselo. Žalovaný uvedl, že účelem odporovatelnosti je zabránit nekalým praktikám, avšak zde se jednalo o legitimní transakci, kterou bylo možné uskutečnit i jednostranným započtením. Žalobce k otázce zpeněžení Pily Javořice při jednání uvedl, že skutečná hodnota majetku je dána střetem nabídky a poptávky a poukázal na skutečnost, že v případě dražby Pily Javořice se v jednom případě nepřihlásil žádný zájemce a v dalším jediný přihlášený zájemce kupní cenu neuhradil. Skutečná hodnota majetku Pily Javořice byla podle žalobce podstatně nižší, než uváděl žalovaný.

V průběhu jednání účastníci učinili nesporným, že dne 11. 11. 2009 rozhodl dlužník jako jediný akcionář žalovaného o snížení základního kapitálu o částku 25.520.000 Kč a tato skutečnost byla zapsána do veřejného rejstříku. Účastníci dále učinili nesporným, že mezi dlužníkem a žalovaným existovaly pohledávky žalovaného z obchodního styku a dne 15. 4. 2010 byla mezi dlužníkem a žalovaným uzavřena dohoda o započtení, v níž se strany dohodly, že pohledávky žalovaného z obchodního styku se započtou na pohledávku dlužníka ze snížení základního kapitálu žalovaného a na pohledávky z dalších různých právních titulů, čímž zaniknou pohledávky žalovaného a pohledávky dlužníka ve výši 25.598.667,95 Kč, přičemž pohledávka dlužníka ze snížení základního kapitálu zanikla zcela.

Při jednání byly provedeny důkazy listinami předloženými žalobcem (Notářský zápis ze dne 11. 11. 2009 o rozhodnutí jediného akcionáře žalovaného o snížení základního kapitálu spolu s přílohou-seznamem akcionářů žalovaného ke dni 11. 11. 2009, úplný výpis z obchodního rejstříku dlužníka a žalovaného, znalecké posudky ze dne 19. 3. 2013 a 2. 4. 2013, listiny ze spisů 39 INS 228/2011 a 39 INS 325/2009) a žalovaným (oznámení o upuštění od dražby ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné ze dne 18. 3. 2010, Dohoda o započtení pohledávek ze dne 15. 4. 2010, seznam akcionářů žalovaného ke dni 15. 4. 2010, listiny ze spisů 39 INS 228/2011 a 39 INS 325/2009), dále byly provedeny důkazy insolvenčními spisy KSBR 39 INS 325/2009 (především vyhláška o zahájení insolvenčního řízení, návrh na vyhlášení moratoria, usnesení o vyhlášení moratoria, zpráva dlužníka o průběhu vyhlášeného moratoria z 1. 7. 2009, zpráva předběžného insolvenčního správce z 27. 5. 2009, usnesení o zastavení insolvenčního řízení) a KSBR 39 INS 228/2011 (především návrh na zahájení insolvenčního řízení, vyhláška o zahájení řízení, usnesení o úpadku, přezkumné listiny PP č. 5, 6, 12, 16, 19 a 39) a přihláškami pohledávek ze spisu KSBR 39 INS 228/2011 (PP č. 5, 6, 12, 16 a 19). Dále byl proveden důkaz Smlouvou o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 6. 2010 uzavřenou mezi dlužníkem a společností Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s..

Žalobce ve svém závěrečném návrhu odkázal na svá vyjádření učiněná v průběhu celého řízení a nad rámec této argumentace dodal, že podle jeho názoru neobstojí právní obrana žalovaného spočívající v tvrzení, že jednostranný zápočet by stejně nastal, neboť podle žalobce by dlužník jako hlavní subjekt koncernu zápočet vůči sobě nikdy nepřipustil.

Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou. Žalovaný poukázal na to, že dlužník v době uskutečnění napadeného právního úkonu nebyl v úpadku, když disponoval dostatečným likvidním majetkem, kterým mohl uspokojit všechny své splatné závazky. Žalovaný trval na tom, že započtení mohlo být jako odporovatelný právní úkon napadnuto pouze spolu s rozhodnutím jediného akcionáře o snížení základního kapitálu žalovaného. Žalovaný poukázal na to, že insolvenční zákon obecně započtení připouští a zakazuje je pouze tehdy, jdou-li proti účelu zákona. Započtení bylo přípustné, jelikož existovaly dvě započitatelné pohledávky se stejným druhem plnění, které byly splatné. Podle žalovaného neexistovala překážka jednostranného započtení. Námitku žalobce, že by jednostranné započtení nepřipustil dlužník coby koncernová matka, žalovaný odmítl a označil ji za lichou a podotkl, že započtení by bylo jednostranné a nebyl by třeba žádný souhlas dlužníka.

Na základě provedeného dokazování insolvenční soud rozhodl o neúčinnosti napadeného právního úkonu, a to rozsudkem ze dne 26. 10. 2015 (č.l. 131). Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Na základě podaného odvolání Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 24. 11. 2016, č.j. 12 VSOL 35/2016-411, zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení uvedl, že v rámci řízení u soudu prvního stupně žalobce neuvedl dostatečná skutková tvrzení a neoznačil důkazy k prokázání, že by se žalovanému v rámci insolvenčního řízení dostalo nižného uspokojení než na základě napadeného právního úkonu. Ve vztahu k tvrzením žalovaného pak odvolací soud uvedl, že žalovaný před soudem prvního stupně neuvedl dostatečná skutková tvrzení a neoznačil důkazy k vyvrácení právní domněnky úpadku dlužníka v okamžiku učinění napadeného právního úkonu. Z tohoto důvodu odvolací soud žalobce i žalovaného vyzval k doplnění podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ). Z důvodu rozsáhlosti dalších důkazů navržených a doložených stranami, které nebylo možné provést v rámci odvolacího řízení, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci uvedl, že je považuje za správná. Ve vztahu k hodnocení majetku dlužníka pak dovolací soud uvedl, že závěry soudu prvního stupně ohledně pily Javořice považuje za správné. Odvolací soud dále uvedl, že znalecký posudek nepovažuje za důkazní návrh způsobilý prokázat úpadek dlužníka v době uzavření dohody o zápočtu, když znalci nelze vymezit znalecký úkol jako právní otázku.

Na základě výzvy odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. žalovaný předložil podáním doručeným soudu dne 30. 9 2016 doplnění skutkových tvrzení a důkazů k vyvrácení domněnky o úpadku dlužníka ke dni učinění napadeného právního úkonu. V tomto podání žalovaný uvedl, že dlužník nebyl v okamžiku uzavření dohody o započtení v úpadku, což vyplývá mimo jiné z usnesení č.j. KSBR 39 INS 325/2008-A-247 ze dne 29. 7. 2009, jímž došlo k zastavení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Podle žalovaného došlo ke zpětvzetí insolvenčního návrhu v řízení KSBR 39 INS 325/2008 insolvenčním navrhovatelem z důvodu, že tento dospěl k závěru, že prodejem majetku dlužníka budou jeho dluhy umořeny. Že dlužník překonal svůj úpadek, je podle žalovaného zřejmé i z toho, že další insolvenční řízení bylo zahájeno až v roce 2011. Žalovaný uvedl, že dlužník v době uzavření dohody o započtení pohledávek disponoval likvidním majetkem, který bylo možné zpeněžit a uspokojit tak dlužníkovy věřitele. Ve vztahu k žalovaným označovanému majetku dlužníka v podobě pily Javořice žalovaný uvedl, že tento se nepodařilo zpeněžit z důvodů politických a závěrně nevhodně nastavené kupní ceny. K těmto tvrzením žalovaný navrhl provedení důkazu listinami ze spisu KSBR 39 INS 325/2008. Žalovaný dále zopakoval návrh provedení znaleckého posudku k prokázání, že se dlužník nenacházel v úpadku. Ve vztahu k majetku dlužník žalovaný odkázal na inventuru hmotného majetku dlužníka ke dni 14. 9. 2010, inventuru majetku některých dceřiných společností ke dni 14. 9. 2010, na přehled vlastnických a jiných věcných práv dlužníka zapsaných v katastru nemovitostí ke dni 15. 4. 2010 a uvedl seznam společností, v nichž byl dlužník v okamžiku uzavření dohody o započtení jediným akcionářem (společnosti FORESTA WOOD a.s., IČ 607 35 368, PLOMA a.s., IČ 255 56 045, DOMY START a.s., IČ 276 69 700, Javořice a.s., IČ 634 92 202, SILVACO a.s., IČ 276 69 696, CE WOOD-doprava a.s., IČ 263 08 142, Prague Polyedr a.s., IČ 250 91 417, BESKYDSKÉ PILY a.s., IČ 258 69 485, ALLWOOD a.s., IČ 255 32 812, a SILVATECH a.s., IČ 281 96 384). K prokázání svých tvrzení žalovaný soudu předložil inventuru majetku dlužníka ke dni 14. 9. 2010, inventuru majetku některých dceřiných společností ke dni 14. 9. 2010, přehled vlastnických a jiných věcných práv dlužníka zapsaných v katastru nemovitostí a úplné výpisy z obchodních rejstříků výše uvedených společností. Dále žalovaný soudu předložil účetní závěrku dlužníka za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010, z níž je podle žalovaného zřejmé, že dlužník se v úpadku nenacházel.

Na základě výzvy odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. žalobce předložil podáním doručeným soudu dne 3. 10. 2016 doplnění skutkových tvrzení a důkazů k prokázání tvrzení, že žalovanému by se v konkursu dostalo nižšího uspokojení než na základě napadené dohody o započtení pohledávek. V tomto podání žalobce odkázal na své podání ze 7. 10. 2015, v němž uvedl, že v rámci konkursního řízení budou věřitelé uspokojeni pouze poměrně, reálně uspokojení patrně nepřesáhne 20 %. K tomuto žalobce odkázal na vyhotovené znalecké posudky společnosti A&CE Consulting s.r.o. č. 2232-102/13 a 2237-107/2013, které byly jako důkaz provedeny již soudem prvního stupně. Následně žalobce ve svém podání shrnul obsahy těchto znaleckých posudků a dospěl k závěru, že míra uspokojení nezajištěných věřitelů nepřesáhne 20 %. Ke stavu majetkové podstaty žalobce odkázal na poslední zprávu o stavu řízení z 30. 9. 2016, z níž je zřejmé, že zpeněžování majetku je prakticky u konce, po uspokojení zapodstatových pohledávek lez očekávat výnos cca 23 mil. Kč, další příjmy by mohly být získány pouze v případě úspěchu ve sporech o neúčinnosti právních úkonů. K pasivům bylo v této zprávě uvedeno, že byly zjištěny závazky dlužníka ve výši 272 mil. Kč a ohledně dalších 220 mil. Kč dosud probíhají incidenční spory. Očekávané uspokojení věřitelů se tak pohybuje od 5 do 67 %. Ve vztahu k pohledávkám žalovaného žalobce uvedl, že míra uspokojení těchto pohledávek v konkursu by mohla být od 9 do 62 %. Podle žalobce je zřejmé, že v důsledku dohody o započtení se žalovanému dostalo upokojení ve výši 100 %, v konkursu by však obdržel uspokojení v rozsahu 9 až 62 %, s tím, že podle žalobce je nejpravděpodobnější uspokojení v rozsahu cca 13%.

Podáním doručeným soudu dne 22. 11. 2016 se žalobce vyjadřoval k vyjádření žalovaného ze dne 30. 9. 2016. V tomto podání žalobce uvedl, že má za to, že žalovaný uložené povinnosti nesplnil a nevyvrátil domněnku o existenci úpadku dlužníka, když řádně neoznačil konkrétní majetek dlužníka (s výjimkou společností, v nichž byl dlužník akcionářem). K majetkovým účastem dlužníka v jiných společnostech žalobce uvedl, že žalovaný sice tyto účasti vyjmenoval, ale neuvedl jejich majetkovou hodnotu a neporovnal ji s tehdy splatnými závazky dlužníka. Žalobce také upozornil na skutečnost, že v okamžiku uzavření dohody o započtení držel dlužník majetkovou účast již pouze v 7 z 10 uváděných společností, k nimž uvedl, že tyto společnosti v důsledku provázanosti s dlužníkem skončily buď v insolvenci, nebo v likvidaci s následným výmazem z obchodního rejstříku. Žalobce se dále věnoval stavu jednotlivých společností označených žalovaným. Podle žalobce byly společnosti v dubnu 2010 již prakticky bezcennými a jejich hodnota zcela jistě nepřesahovala jednotky milionů korun. Podle žalobce z hodnoty dlužníkem ovládaných obchodních společností vyplývá, že dlužník byl v dubnu 2010 i předlužen, a to z důvodu, že v účetní závěrce ke dni 31. 8. 2009 dlužník své majetkové účasti v obchodních společnostech oceňoval na 517 mil. Kč, což nemohl být prokazatelně pravdivý údaj. Žalobce dále upozornil na, to že podle účetních závěrek byl dlužník ve ztrátě k 31. 8. 2009 i 31. 8. 2010. K inventuře majetku dlužníka žalobce uvedl, že jeho důkazní hodnota je nulová, když z účetní závěrky k 31. 8. 2010 vyplývá předlužení dlužníka (záporné jmění-140 mil. Kč). K inventuře majetku dceřiných společností žalobce uvedl, že se nejedná o důkaz majetku dlužníka. Podle žalobce by navíc měl být doplněn přehledy závazků společností, jinak je zcela nevypovídající. K přehledu vlastnických a jiných věcných práv žalobce uvedl, že je nedostatečně určitý, když jde jen o soupis listů vlastnictví, z něhož nelze vyčíst, o jaké nemovitosti se jedná a jaká je jejich eventuální hodnota. Podle žalobce se navíc jedná o důkaz nadbytečný, když nemovitosti dlužníka byly zpeněžovány v průběhu konkursního řízení i před jeho zahájením. Za situace, kdy je zpeněžování téměř ukončeno, je zřejmé, že veškeré výnosy (cca 100 mil. Kč) nepostačují ani zdaleka k pokrytí závazků dlužníka. K účetní závěrce dlužníka žalobce uvedl, že tato listina prokazuje naopak existenci úpadku dlužníka, protože při zohlednění skutečné hodnoty majetkových účastí v právnických osobách bude hodnota vlastního jmění dlužníka záporná. Podle přílohy účetní závěrky je pak zřejmé, že objem závazků dlužníka po splatnosti více než 30 dnů byl 520 mil. Kč. K prokázání svých tvrzení žalobce odkázal na celou řadu listinných důkazů (dostupných především z obchodního rejstříku a insolvenčního rejstříku). Žalobce se dále ve svém podání zabýval podle něho nepravdivými tvrzeními žalovaného (důvod zpětvzetí insolvenční návrhu v řízení KSBR 39 INS 325/2008, prodejnost pily Javořice) a námitkou žalovaného o možnosti provedení jednostranného zápočtu.

Po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo soudem prvního stupně nařízeno nové jednání, a to na den 28. 6. 2017.

Podáním doručeným soudu dne 20. 6. 2017 předložil žalobce soudu další své vyjádření. Žalobce v tomto podání upozornil na to, že podle jeho názoru musí žalovaný vyvrátit existenci úpadku jak v podobě platební neschopnosti, tak v podobě předlužení. V případě vyvrácení domněnky úpadku musí žalovaný podle žalobce nejen tvrdit existenci majetku dlužníka, ale musí zároveň provést jejich porovnání s pasivy. Žalobce se dále podrobně vyjadřoval k jednotlivým tvrzením žalovaného z jeho podání ze dne 30. 9. 2016. K tomuto podání pak žalobce doložil důkazy označené ve svém podání doručeném soudu dne 22. 11. 2016.

Podáním doručeným soudu dne 27. 6. 2017 předložil žalovaný soudu další své vyjádření. Žalovaný v tomto podání uvedl, že je přesvědčen, že svým podáním ze dne 30. 9. 2016 dostatečně doložil, že dlužník nebyl v době uzavření dohody o započtení v úpadku a na toto své podání odkázal. Žalovaný uvedl, že má za to, že vyvrátil jak úpadek v podobě platební neschopnosti tak předlužení, když ze skutečnosti, že dlužník měl významný likvidní majetek, vyplývá i neexistence úpadku v podobě předlužení. V tomto podání žalovaný uvedl, že znalecký posudek navrhuje za účelem prokázání, že dlužník disponoval dostatečným likvidním majetkem, závěr o úpadku dlužníka by pak na základě tohoto posudku činil soud. Žalovaný dále zpochybňoval, že by žalobce prokázal, že by se žalovanému dostalo započtením vyššího uspokojení, než by mu připadlo v konkursu, když potenciální procentní uspokojení uvedené žalobcem je bez jasného a srozumitelného závěru. Podle žalovaného musí žalobce prokázat, jaké plnění přesně by se žalovanému dostalo v konkursu, jinak se nemůže domáhat neúčinnosti právního úkonu. Podle žalovaného dohoda o započtení navíc ani nemůže být neúčinným právním úkonem, když jejím prostřednictvím nebyla zkrácena možnost uspokojení věřitelů a za majetkové podstaty dlužníka ničeho fakticky neušlo a nedošlo ani ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů. Podle žalovaného nemůže dohoda o započtení naplňovat definici zvýhodňujícího právního úkonu, neboť se v důsledku jejího uzavření žalovanému nedostalo vyššího uspokojení než v konkursu, protože žalovaný by příslušné započtení mohl provést i v konkursu. Žalovaný uvedl, že mu nic nebránilo započíst své pohledávky jednostranně, stejně tak mohl jednostranný zápočet provést i dlužník. Dohodou o započtení se mu tak nemohlo dostat vyššího uspokojení než v konkursu. Zde žalovaný odkázal na rozhodnutá Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 207/2014-54.

Jednání po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se konalo dne 28. 6. 2017. Při tomto jednání soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že účastníci byli podle § 118a o.s.ř. vyzváni a poučeni již odvolacím soudem. Soud postupně při jednání provedl dokazování listinami předloženými účastníky od vydání zrušeného rozsudku. K jednotlivým provedeným důkazům se účastníci vyjadřovali a navrhovatel důkazu případně upřesňoval, co měl konkrétní důkaz prokazovat. Žalovaný k seznamům majetku dlužníka uvedl, že si je vědom, že samotný přehled majetku dlužníka nemůže být podkladem pro závěr o neexistenci úpadku dlužníka, proto navrhoval důkaz znaleckým posudkem. Žalovaný uvedl, že navrhuje důkaz znaleckým posudkem nikoli k otázce existence úpadku dlužníka, ale za účelem ocenění hodnoty disponibilního majetku dlužníka. K návrhu provedení znaleckého posudku žalobce uvedl, že odvolací soud již ve svém rozhodnutí zpochybnil provedení důkazu znaleckým posudkem a dále uvedl, že má za to, že žalovaný nesplnil povinnost tvrzení a důkazů k rozsahu majetku dlužníka v rozhodné době, takže znalec by neměl podklad pro provedení posudku. Návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým posudkem byl soudem při jednání zamítnut, a to z důvodu, že navržený důkaz nemůže vyvrátit domněnku úpadku ve formě platební neschopnosti, mohl by pouze hypoteticky zpochybnit předlužení dlužníka. Soud také konstatoval, že seznamy předložené žalovaným nepovažuje za dostatečný podklad k vyhotovení znaleckého posudku. K podílům dlužníka v dceřiných společnostech žalobce uvedl, že mají fakticky mnohem menší hodnotu, než je uveden v účetnictví dlužníka. Žalovaný namítal, že důkazy předložené žalobcem neodůvodňují závěr žalobce o nulové hodnotě majetku dceřiných společnost, když tento závěr lze učinit pouze na základě znaleckého posudku. K tomuto žalobce uvedl, že podle jeho názoru je znalecký posudek nadbytečný, když je prokázáno, že hodnota majetku dceřiných společností nepřesahuje 10 mil. Kč. Dále se účastníci při jednání vyjadřovali k účetním závěrkám dlužníka. Podle žalovaného samotné záporné výsledky hospodaření nemusí vést k závěru o úpadku dlužníka, mohou být například důsledkem změny stavu zásob nebo jiných aspektů. Podle žalovaného nelze existenci úpadku odvozovat jen z účetnictví, ale je nutno vzít do úvahy i další skutečnosti, které mohou vést k závěru o schopnosti generovat v budoucnu finanční prostředky. K tomuto žalobce namítal, že dlužník sám deklaroval ukončení provozu podniku v oblasti dřevařské činnosti a v jiné oblasti nepodnikal, generování budoucích výnosů je proto podle žalobce nereálné. Žalobce uvedl, že pokud od vlastního kapitálu dlužníka určeného v k 31. 8. 2009 bude odečtena hodnota obchodních podílů dceřiných společností, bude vlastní kapitál dlužníka v záporných číslech. Výsledek hospodaření dlužníka k datu 31. 8. 2009 je také záporný v hodnotě 936 mil. Kč a nelze tak počítat s jakýmkoli příjmem z hospodaření dlužníka. Ke dni 31. 8. 2009 měl dlužník podle přílohy k účetní závěrce závazky po splatnosti ve výši 513 mil. Kč. Podle rozvahy ke dni 31. 8. 2010 byl vlastní kapitál dlužníka i výsledek jeho hospodaření záporný. Žalovaný k tomuto namítal, že ani záporné vlastní jmění zachycené v účetnictví dlužníka ke dni 31. 8. 2010 nemusí odrážet stav k rozhodnému okamžiku, tedy k 15. 4. 2010. K otázce možného uspokojení žalovaného v konkursu žalobce uvedl, že míra uspokojení věřitelů se pohybuje v rozmezí od 9 do 63 % a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3815/2015. K tomuto žalovaný namítal, že vyúčtování předložené žalobcem může být zpracováno účelově a není dostatečně určité a nemůže tak prokázat, že žalovanému by se v konkursu dostalo nižšího uspokojení. K těmto námitkám žalovaného soud konstatoval, že tyto námitky považuje za irelevantní, když povinností správce je konat řádně a nelze presumovat bez jakýchkoli důkazů nesprávnost údajů poskytnutých správcem, tj. založit presumpci účelového jednání správce.

Při jednání konaném dne 28. 6. 2017 soud provedl dokazování následujícími listinami: faktury vystavené dodavatelem Lesy České republiky s.p. dlužníkovi, výroční zpráva společnosti Broumov Holding a.s. (č.l. 186-194), výpisy z obchodního rejstříku společností FORESTA WOOD a.s., IČ 607 35 368, PLOMA a.s., IČ 255 56 045, DOMY START a.s., IČ 276 69 700, Javořice a.s., IČ 634 92 202, SILVACO a.s., IČ 276 69 696, CE WOOD-doprava a.s., IČ 263 08 142, Prague Polyedr a.s., IČ 250 91 417, BESKYDSKÉ PILY a.s., IČ 258 69 485, ALLWOOD a.s., IČ 255 32 812, a SILVATECH a.s., IČ 281 96 384, seznam majetku dlužníka ke dni 14. 9. 2010, seznam majetku dceřiných společností dlužníka ke dni 14. 9. 2010, rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2009, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, přehled o peněžních tocích ke dni 31. 8. 2009, výroční zpráva dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, přehled vlastnictví a jiných věcných práv dlužníka ke dni 15. 4. 2010 (č.l. 221-380), zpráva insolvenčního správce ze dne 30. 9. 2016 včetně příloh a seznamu přihlášených pohledávek (č.l. 384-390 a znovu č.l. 612-618), notářský zápis ze dne 30. 12. 2009 N 320/2009, NZ 295/2009 ve věci společnosti FORESTA WOOD a.s. v likvidaci, rozhodnutí jediného akcionáře společnost Javořice a.s. ze dne 1. 4. 2010, výroční zpráva společnosti ALWOOD a.s. za období 1. 7. 2009 do 31. 8. 2009, rozvaha společnosti Javořice a.s. ke dni 29. 4. 2010, výroční zpráv a společnosti PLOMA a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, rozvaha společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce společnosti

PLOMA a.s.za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, zpráva auditora k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. ze dne 31. 3. 2010, výroční zpráva společnosti PLOMA a.s. za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010, rozvaha společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, výkaz zisku a ztrát společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, příloha k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, zpráva auditora k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. ze dne 28. 2. 2011, zprávy insolvenčního správce společnosti PLOMA a.s. (KSBR 27 INS 20629/2012) ze dne 9. 6. 2016 a 15. 9. 2016, přihláška pohledávky insolvenčního správce dlužníka do insolvenčního řízení společnosti DOMY START a.s. (KSBR 39 INS 11121/2012), přihláška pohledávky věřitele Raiffeisenbank a.s., IČ 492 40 901, do insolvenčního řízení společnosti DOMY START a.s., příloha k účetní závěrce společnosti SILVACO a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, výroční zpráva společnosti SILVACO a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, přihláška pohledávky věřitele Husqvarna Česko s.r.o., IČ 274 08 264, do insolvenčního řízení společnosti SILVACO a.s. (KSCB 28 INS 2143/2011), přihláška pohledávky věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, krajská pobočka pro hl. m. Prahu, do insolvenčního řízení společnosti SILVACO a.s., přihláška pohledávky věřitele Autodoprava Hanzalík s.r.o., IČ 251 70 961, do insolvenčního řízení společnosti CE WOOD-doprava a.s. (KSBR 39 INS 12918/2010), přihláška pohledávky věřitele KWARTO spol. s r.o., IČ 620 27 981, do insolvenčního řízení společnosti CE WOOD-doprava a.s., zpráva o průběhu likvidace společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. ze dne 30. 9. 2010, závěrečná zpráva o průběhu likvidace a naložení s majetkem společnosti SILVATECH a.s. (později SIL a.s. v likvidaci) ze dne 31. 8. 2011, rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2009, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2009, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2010, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2010, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2010, zpráva insolvenčního správce dlužníka ze dne 30. 9. 2016 včetně příloh a seznamu přihlášených pohledávek, dohoda uzavřená mezi dlužníkem a společností Lesy České republiky s.p., IČ 421 96 451, ze dne 27. 7. 2009, rozsudek Vrchního soud v Olomouci ze dne 28. 4. 2013 12 VSOL 5/2013-474 ve věci 39 ICm 720/2010, KSBR 39 INS 1490/2010 (insolvenční řízení na společnost Javořice a.s.), rozsudek soudu prvního stupně ve věci č.j. 39 ICm 720/2010-354 ze dne 1. 10. 2012, dopis společnosti Raiffeisenbank a.s., IČ 492 40 901, ze dne 26. 3. 2009, smlouva o poskytnutí poradenství uzavřená mezi společností Raiffeisenbank a.s. a společností Javořice a.s. ze dne 12. 3. 2009, informace o prodeji souboru aktiv pila Javořice ze dne 25. 3. 2009, výpisy z obchodního rejstříku výše uvedených společností (č.l. 430-671).

Žalobce ve svém závěrečném vyjádření při jednání konaném dne 28. 6. 2017 odkázal na svá předchozí vyjádření učiněná v průběhu celého řízení a navrhl, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Žalovaný ve svém závěrečném vyjádření odkázal na svá předchozí vyjádření učiněná v průběhu celého řízení a uvedl, že je přesvědčený, že dlužník nebyl v době učinění odporovatelného právního úkonu v úpadku, a to v žádné jeho formě. Žalovaný dále uvedl, že odporovatelný právní úkon nemohl být odporovatelným úkonem ve smyslu § 235 IZ a zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 IZ. Žalovaný uvedl, že v tomto směru považuje za zásadní skutečnost, že mohl provést jednostranný zápočet, když se nejedná o pouhou hypotetickou možnost ale o jistotu. V dané věci je podle žalovaného podstatné, že by jednostranný zápočet mohl učinit i po zahájení insolvenčního řízení. Žalovaný uvedl, že pokud je podle § 241 rozhodným, jaké uspokojení by mu náleželo v konkursu, bylo by toto s ohledem na možnost provedení zápočtu zcela totožné. Podle žalovaného tak dohodou o započtení pohledávek nemohlo dojít k žádnému jeho zvýhodnění na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Žalovaný dále uvedl, že žalobce řádně nedoložil, že by se žalovanému bývalo v konkursu dostalo jiné uspokojení. Žalovaný z těchto důvodů navrhl, aby byla žaloba zcela zamítnuta.

Podepsaný insolvenční soud vyšel při svém rozhodování především z těchto listin: 1. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, především pak vyhláška o zahájení insolvenčního řízení (A-2), rozhodnutí o úpadku dlužníka (A-24) a přezkumné listy PP č. 5, 6, 12, 16, 19 a 39. 2. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009. 3. Přihlášky pohledávek č. 5, 6, 12, 16 a 19. 4. Dohoda o započtení pohledávek ze dne 15. 4. 2010. 5. Notářský zápis ze dne 11. 11. 2009 o rozhodnutí jediného akcionáře žalovaného o snížení základního kapitálu spolu s přílohou-seznamem akcionářů žalovaného ke dni 11. 11. 2009. 6. Úplný výpis z obchodního rejstříku žalovaného, seznam akcionářů žalovaného ke dni 15. 4. 2010. 7. Smlouva o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 6. 2010 uzavřená mezi dlužníkem a společností Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s. 8. Oznámení o upuštění od dražby Pily Javořice ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné Pily Javořice ze dne 18. 3. 2010. 9. Výpisy z obchodního rejstříku společností FORESTA WOOD a.s., IČ 607 35 368, PLOMA a.s., IČ 255 56 045, DOMY START a.s., IČ 276 69 700, Javořice a.s., IČ 634 92 202, SILVACO a.s., IČ 276 69 696, CE WOOD-doprava a.s., IČ 263 08 142, Prague Polyedr a.s., IČ 250 91 417, BESKYDSKÉ PILY a.s., IČ 258 69 485, ALLWOOD a.s., IČ 255 32 812, a SILVATECH a.s., IČ 281 96 384. 10. Notářský zápis ze dne 30. 12. 2009 N 320/2009, NZ 295/2009 ve věci společnosti FORESTA WOOD a.s. v likvidaci, 11. Rozhodnutí jediného akcionáře společnost Javořice a.s. ze dne 1. 4. 2010, rozvaha společnosti Javořice a.s. ke dni 29. 4. 2010, 12. Výroční zpráva společnosti ALWOOD a.s. za období 1. 7. 2009 do 31. 8. 2009, 13. Výroční zpráv a společnosti PLOMA a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, rozvaha společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, zpráva auditora k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. ze dne 31. 3. 2010, výroční zpráva společnosti PLOMA a.s. za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010, rozvaha společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, výkaz zisku a ztrát společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, příloha k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu společnosti PLOMA a.s. ke dni 31. 8. 2010, zpráva auditora k účetní závěrce společnosti PLOMA a.s. ze dne 28. 2. 2011, zprávy insolvenčního správce společnosti PLOMA a.s. (KSBR 27 INS 20629/2012) ze dne 9. 6. 2016 a 15. 9. 2016, 14. Přihláška pohledávky insolvenčního správce dlužníka do insolvenčního řízení

společnosti DOMY START a.s., přihláška pohledávky věřitele Raiffeisenbank a.s., IČ 492 40 901, do insolvenčního řízení společnosti DOMY START a.s. (KSBR 39 INS 11121/2012), 15. Příloha k účetní závěrce společnosti SILVACO a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, výroční zpráva společnosti SILVACO a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, přihláška pohledávky věřitele Husqvarna Česko s.r.o., IČ 274 08 264, do insolvenčního řízení společnosti SILVACO a.s. přihláška pohledávky věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, krajská pobočka pro hl. m. Prahu, do insolvenčního řízení společnosti SILVACO a.s. (KSCB 28 INS 2143/2011), 16. Přihláška pohledávky věřitele Autodoprava Hanzalík s.r.o., IČ 251 70 961, do insolvenčního řízení společnosti CE WOOD-doprava a.s., přihláška pohledávky věřitele KWARTO spol. s r.o., IČ 620 27 981, do insolvenčního řízení společnosti CE WOOD-doprava a.s. (KSBR 39 INS 12918/2010), 17. Zpráva o průběhu likvidace společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. ze dne 30. 9. 2010, 18. Závěrečná zpráva o průběhu likvidace a naložení s majetkem společnosti SILVATECH a.s. (později SIL a.s. v likvidaci) ze dne 31. 8. 2011, 19. Seznam majetku dlužníka ke dni 14. 9. 2010, seznam majetku dceřiných společností dlužníka ke dni 14. 9. 2010 a přehled vlastnictví a jiných věcných práv dlužníka ke dni 15. 4. 2010. 20. Rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2009, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2009, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, výroční zpráva dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2010, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2010, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2010, 21. Zpráva insolvenčního správce ze dne 30. 9. 2016 včetně příloh a seznamu přihlášených pohledávek 22. Dohoda uzavřená mezi dlužníkem a společností Lesy České republiky s.p., IČ 421 96 451, ze dne 27. 7. 2009,

Insolvenční soud dále vyšel z nesporných tvrzení stran o snížení základního kapitálu žalovaného z rozhodnutí jediného akcionáře a z nesporného tvrzení o existenci pohledávek žalovaného a o uzavření dohody o započtení.

Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení stran má insolvenční soud především za prokázané, že dne 15. 4. 2010 došlo mezi žalovaným a dlužníkem k uzavření Dohody o započtení pohledávek. Dohodou o započtení došlo k vzájemnému započtení pohledávek v rozsahu 25.598.667,95 Kč, čímž zanikly zcela pohledávky žalovaného za dlužníkem, zcela pohledávka dlužníka za žalovaným z titulu snížení základního kapitálu žalovaného a částečně pohledávky dlužníka za žalovaným z jiných právních titulů.

Z nesporných tvrzení stran a z provedeného dokazování má insolvenční soud dále za prokázané, že dne 11. 11. 2009 došlo z rozhodnutí jediného akcionáře žalovaného, kterým byl k tomuto dni dlužník, ke snížení základního kapitálu žalovaného o částku 25.520.000 Kč a současně bylo rozhodnuto, že celá částka odpovídající snížení základního kapitálu bude v plné výši vyplacena jedinému akcionáři, tedy dlužníkovi. Dlužníkovi tak vznikla pohledávka za

žalovaným ve výši 25.520.000 Kč.

Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že dlužník by ke dni 11. 11. 2009 i ke dni 15. 4. 2010 jediným akcionářem žalovaného (viz seznamy akcionářů žalovaného k těmto datům). Dlužník byl jediným akcionářem žalovaného až do dne 25. 8. 2010, kdy se jediným akcionářem žalovaného stala společnost Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s. Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s. se stala jediným akcionářem žalovaného na základě Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 6. 2010 uzavřené mezi dlužníkem a touto společností. Z provedeného dokazování tak má tak soud za prokázané, že dlužník a žalovaný tvořili ke dni uzavření dohody o započtení pohledávek koncern.

Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že ke dni uzavření Dohody o započtení pohledávek, tedy ke dni 15. 4. 2010, měl dlužník více pohledávek po dobu delší jak 30 dnů po splatnosti a část z nich byla i více jak 3 měsíce po splatnosti. Z přihlášky pohledávky č. 5 věřitele Město Hodonín, IČ 002 84 891, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku ve výši 205.659 Kč, přičemž v částce 154.980 Kč je tato pohledávka splatná od 16. 12. 2008 a v částce 20.806 Kč je splatná od 19. 2. 2009 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 5 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 6 věřitele Lesy pod Hostýnem s.r.o., IČ 262 70 978, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku ve výši 517.343,88 Kč, přičemž v částce 477.194 Kč je tato pohledávka splatná od 1. 2. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 6 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 12 věřitele M-PRO spol. s r.o., IČ 183 85 109, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 223.824 Kč, přičemž v částce 192.000 Kč je tato pohledávka splatná od 18. 1. 2010 a v částce 240 Kč od 29. 1. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 12 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 16 věřitele TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED, reg.č. 05939982, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 80.110.523,11 Kč, přičemž v částce 40.743.073 Kč je tato pohledávka splatná od 28. 7. 2009 a v částce 35.481.044,66 Kč také od 28. 7. 2009 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 16, z protokolu o přezkumném jednání ze dne 28. 3. 2011 a z rozsudku insolvenčního soudu 39 ICm 1022/2011-45 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci 13 VSOL 112/2013-86 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna ze strany insolvenčního správce v plné výši a byla popřena ze strany přihlášeného věřitele, přičemž v probíhajícím incidenčním sporu popírající věřitel se svou žalobou neuspěl. Celá přihlášená pohledávka věřitele č. 16 se tak považuje za zjištěnou. Z přihlášky pohledávky č. 19 věřitele JUDr. Voříšek Michal, IČ 258 03 999, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 251.642,80 Kč, přičemž v částce 4.879 Kč je tato pohledávka splatná od 25. 9. 2008, v částce 112.812 Kč od 25. 9. 2008, v částce 51.884 od 25. 12. 2008, v částce

31.892 Kč od 25. 12. 2008, v částce 4.105,50 Kč od 30. 12. 2008 a v částce 6.000 Kč od 24. 2. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 19 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 39 věřitele Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství, IČ 629 36 140 (předložené žalobcem), má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 69.750 Kč, přičemž v částce 47.250 Kč je tato pohledávka splatná od 20. 2. 2009 a v částce 22.500 Kč od 22. 12. 2009. Z přezkumného listu č. 39 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Soud má dále za prokázané, že část z těchto pohledávek za dlužníkem byla splatná již v době, kdy na dlužníka bylo vedeno insolvenčního řízení pod sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009 a nebyla uhrazena ani v průběhu moratoria povoleného v rámci tohoto řízení ani po skončení insolvenčního řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu (dok. A-247 spisu KSBR 39 INS 325/2009). Z tohoto provedeného dokazování má soud za prokázané, že ke dni 15. 4. 2010 (tedy ke dni uzavření dohody o započtení) měl dlužník závazky více jak 30 dnů po splatnosti minimálně ve výši 77.350.660,16 Kč. Z těchto závazků byly závazky k 4 různým věřitelům ve výši celkem 76.681.226,16 Kč po splatnosti po dobu více jak 3 měsíců.

Z oznámení o upuštění od dražby Pily Javořice ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné Pily Javořice ze dne 18. 3. 2010 a z návrhu dlužníka na prodloužení moratoria v řízení KSBR 39 INS 325/2009 (dok. A-209) má soud za prokázané, že přes opakované snahy o zpeněžení majetku označeného jako Pila Javořice nebyly tyto pokusy úspěšné. Pokusy o prodej areálu Pily Javořice probíhaly v roce 2009 i 2010, avšak nebyly úspěšné. Soud má dále za prokázané, že hodnota celého draženého majetku byla oceněna na 492.624.065 Kč, avšak majetek dlužníka, který měl být zpeněžen v rámci celého areálu Pily Javořice, byl oceněn pouze na částku 10.838.069 Kč. Zbývající majetek oceněný na částku 481.785.996 Kč byl předmětem vlastnictví společnosti Javořice a.s., IČ 634 92 202. Soud má za prokázané, že v případě, kdy by došlo ke zpeněžení tohoto nemovitého majetku za částku cca 500 mil. Kč, jak tvrdil žalovaný, nemohly by tyto finanční prostředky přednostně sloužit k uspokojení věřitelů dlužníka, jelikož naprostá většina majetku tvořícího areál Pily Javořice byla v majetku subjektu odlišného od dlužníka, byť tvořícího do roku 2010 s dlužníkem koncern. I v případě úspěšného zpeněžení tohoto majetku by dlužník získal částku pouze cca 10 mil. Kč, která by však nestačila v březnu 2010 (kdy došlo ke zmaření dražby dobrovolné) ani k plnému uspokojení pohledávky žalovaného, natož další pohledávek dlužníka, které již byly v té době po splatnosti. Pokud jde o samotnou společnost Javořice a.s. soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tato společnost se nejpozději od 30. 4. 2010, kdy bylo vydáno rozhodnutí o jejím úpadku, nachází v úpadku. Samotné insolvenční řízení bylo zahájeno 17. 2. 2010, i pokud by tedy areál Pily Javořice byl v březnu 2010 (v době zmaření dražby dobrovolné) zpeněžen za částku 500 mil. Kč, nemohly by tyto finanční prostředky být dlužníkovi poskytnuty již s ohledem na probíhající insolvenční řízení na společnost Javořice a.s. Dlužníkovi by maximálně mohly být poskytnuty finanční prostředky ze zpeněžení, které by společnosti Javořice a.s. zůstaly po plném uhrazení všech jejích závazků (což s ohledem na skutečnost, že do insolvenčního řízení dlužníka Javořice a.s. byly podány přihlášky pohledávek v celkové výši téměř 1 miliarda Kč, není pravděpodobné) a pouze pokud by dlužník v okamžiku zpeněžení stále byl jediným akcionářem společnosti Javořice a.s. (což nebyl jelikož z rozhodnutí jediného akcionáře společnosti Javořice a.s. ze dne 1. 4. 2010 je zřejmé, že nejpozději tento den již nebyl jediným akcionářem společnosti Javořice a.s. dlužník, ale společnost PYRGHOS LEFKOS a.s., IČ 274 04 501) Z tohoto důvodu také nelze mít za prokázané tvrzení žalovaného, že dlužník se v dubnu 2010 nenacházel v úpadku, jelikož mohl zpeněžit areál Pily Javořice za částku 500 mil. Kč a tím plně uspokojit své věřitele. Areál Pily Javořice se přes opakované pokusy v minulosti nepodařilo zpeněžit a především nebyl z větší části ve vlastnictví dlužníka, byl ve vlastnictví subjektu odlišného od dlužníka, který s dlužníkem tvořil koncern pouze do roku 2010 a který navíc byl od dubna 2010 v úpadku. Soud považuje za potřebné doplnit, že úpadek dlužníka Javořice, a.s. byl řešen reorganizací (ins. řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010); reorganizační plán byl v této věci schválen usnesením ze dne 31. 10. 2011 (dok. B-117 spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Usnesením ze dne 3. 5. 2016 (dok. B-188 spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010) vzal insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu společnosti Javořice a.s. Pravomocně schválený a splněný reorganizační plán počítal s provozem areálu Pily Javořice, což bylo i plněno (viz zprávy o plnění reorganizačního plánu). Pravomocně schválený reorganizační plán navíc nepočítal s jakýmkoliv uspokojením akcionářů dlužníka (viz str. 7 reorganizačního plánu) a to ani ve své změněné a soudem odsouhlasené podobě (viz dok. B-133 a B-149 spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Za tohoto stavu je úvaha o prodeji areálu Pily Javořice bezpředmětná.

Z výpisů z obchodního rejstříku společností FORESTA WOOD a.s., PLOMA a.s., DOMY START a.s., Javořice a.s., SILVACO a.s., CE WOOD-doprava a.s., Prague Polyedr a.s., BESKYDSKÉ PILY a.s., ALLWOOD a.s. a SILVATECH a.s. a listin předložených žalobcem vztahujících se k jednotlivým společnostem má insolvenční soud za prokázané, že ke dni 15. 4. 2010 byl dlužník jediným akcionářem společností PLOMA a.s., DOMY START a.s., CE WOOD-doprava a.s., BESKYDSKÉ PILY a.s. a SILVATECH a.s..

V případě společnosti PLOMA a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost PLOMA a.s. byla dlouhodobě ve finančních problémech, ke dni 31. 8. 2009 vykazovala podle výroční zprávy a přílohy k účetní závěrce za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009 ztrátu přes 210 mil. Kč a krátkodobé závazky ve výši přes 94 mil. Kč (z toho závazky z obchodního styku po splatnosti ve výši 30 mil. Kč a po splatnosti více jak 90 dnů ve výši 11,7 mil. Kč). Ke dni 31. 8. 2010 pak vykazovala podle výroční zprávy a přílohy k účetní závěrce za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010 ztrátu přes 54 mil. Kč a krátkodobé závazky ve výši přes 115 mil. Kč (z toho závazky z obchodního styku po splatnosti ve výši 37 mil. Kč a po splatnosti více jak 90 dnů ve výši 15 mil. Kč). V květnu 2012 pak společnost PLOMA a.s. podala návrh na vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení (řízení vedeno pod sp. zn. KSBR 38 INS 12597/2010), kterému bylo vyhověno. Dne 23. 8. 2012 společnost PLOMA a.s. podala sama na sebe insolvenční návrh (řízení vedeno pod sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012) a usnesením ze dne 15. 10. 2012 soud rozhodl o jejím úpadku, do insolvenčního řízení bylo podáno celkem 300 přihlášek pohledávek v celkové výši přes 545 mil. Kč. Ze soupisů majetkové podstaty vyhotovených správce m v tomto řízení je zřejmé, že společnost PLOMA a.s. vlastní nemovitý i movitý majetek a pohledávky, ale nemovitý majetek dlužníka je z větší části předmětem zajištění a nelze předpokládávat, že by došlo v rámci konkursního řízení k plnému uspokojení věřitelů.

V případě společnosti DOMY START a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost DOMY START a.s. naplňovala znaky úpadku již v roce 2010, když měla více závazků k různým věřitelům po splatnosti více, než 3 měsíce. První insolvenční řízení na tuto společnost bylo zahájeno 16. 3. 2012 a bylo vedeno pod sp. zn. KSBR 30 INS 6419/2012, další insolvenční řízení pak bylo zahájeno 9. 5. 2012 a bylo vedeno pod sp. zn. KSBR 39 INS 11121/2012. V rámci tohoto druhého insolvenčního řízení bylo soudem dne 27. 7. 2012 rozhodnuto o úpadku společnosti, do insolvenčního řízení bylo podáno celkem 62 přihlášek v celkové výši přes 133 mil. Kč. Společnost DOMY STRART a.s. vlastnila nemovitý i movitý majetek, avšak nemovitý majetek i část movitého majetku byly předmětem zajištění a nelze předpokládávat, že by došlo v rámci konkursního řízení k plnému uspokojení věřitelů.

V případě společnosti CE WOOD-doprava a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost CE WOOD-doprava a.s. vstoupila do likvidace na základě rozhodnutí jediného akcionáře dnem 1. 7. 2009 (tedy ke dni učinění odporovatelného právního úkonu již byla cca 9 měsíců v likvidaci). Společnost naplňovala znaky úpadku již v roce 2009, když měla více závazků k různým věřitelům po splatnosti více než 3 měsíce. První insolvenční řízení ve věci této společnosti bylo zahájeno dne 9. 9. 2009 na základě insolvenčního návrhu věřitele (řízení vedeno pod sp. zn. KSBR 27 INS 5990/2009), druhé insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu společnosti CE WOOD-doprava a.s. dne 2. 11. 2010 (řízení vedeno pod sp. zn. KSBR 39 INS 12918/2010). O úpadku společnosti bylo rozhodnuto dne 2. 12. 2010, do insolvenčního řízení bylo podáno celkem 41 přihlášek v celkové výši cca 48 mil. Kč. Společnost CE WOOD-doprava a.s. vlastnila pouze soubor pohledávek a movitý majetek, přičemž největším dlužníkem společnosti CE WOOD-doprava a.s. byl dlužník. Majetek společnosti CE WOOD-doprava a.s. byl v rámci insolvenčního řízení zpeněžen za cca 3 mil. Kč, z tohoto výtěžku byly uhrazeny pouze pohledávky za majetkovou podstatou a částečně pracovněprávní pohledávky, věřitelé společnosti neobdrželi žádné uspokojení.

V případě společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost BESKYDSKÉ PLIY a.s. vstoupila do likvidace na základě rozhodnutí jediného akcionáře dnem 1. 7. 2009 (tedy ke dni učinění odporovatelného právního úkonu již byla cca 9 měsíců v likvidaci). Ze zprávy likvidátora ze dne 30. 9. 2010 je zřejmé, že majetek společnosti byl zpeněžen celkem za částku 5,2 mil. Kč, přičemž po uhrazení úkonů souvisejících s likvidací závazků společnosti zůstal k rozdělení likvidační zůstatek 3 mil. Kč. Následně byla společnost vymazána z obchodního rejstříku.

V případě společnosti SILVATECH a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost SILVATECH a.s. vstoupila do likvidace na základě rozhodnutí jediného akcionáře dnem 1. 7. 2009 (tedy ke dni učinění odporovatelného právního úkonu již byla cca 9 měsíců v likvidaci). Na společnost SILVATECH a.s. bylo vedeno jedno insolvenční řízení, a to sp. zn. KSBR 45 INS 4849/2009, které bylo zahájeno 30. 7. 2009 a ukončeno z důvodu zpětvzetí insolvenčních návrhů 1. 9. 2009 (z důvodu částečné úhrady dlužných závazků a sjednání splátek). Ze zprávy likvidátora ze dne 31. 8. 2011 je zřejmé, že nemovitý majetek společnosti byl zpeněžen celkem za částku 25,7 mil. Kč, pohledávky společnosti byly vydány největším věřitelům a úplata byla započtena na pohledávky těchto věřitelů. Po uhrazení úkonů souvisejících s likvidací závazků společnosti nezůstal k rozdělení žádný likvidační zůstatek. Následně byla společnost vymazána z obchodního rejstříku.

V případě společnosti SILVACO a.s. byl sice dlužník podle všeho ke dni 15. 4. 2010 jejím akcionářem, avšak nebyl jediným akcionářem této společnosti (jako jediný akcionář byl dlužník v obchodním rejstříku zapsán do 2. 2. 2009, podle přílohy k účetní závěrce společnosti SILVACO a.s. za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009 držel dlužník 50 % akcií této společnosti, podle notářských zápisů založených ve sbírce listin této společnosti již od 9. 6. 2010 jako jediný akcionář společnosti vystupovala jiná osoba). V případě společnosti SILVACO a.s. má insolvenční soud z listin předložených žalobcem a z informací soudu známých z jeho úřední činnosti a dostupných z insolvenčního rejstříku a veřejného rejstříku za prokázané, že společnost SILVACO a.s. byla dlouhodobě ve finančních problémech, ke dni 31. 8. 2009 vykazovala podle výroční zprávy a přílohy k účetní závěrce za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009 ztrátu přes téměř 10 mil. Kč a krátkodobé závazky ve výši přes téměř 38 mil. Kč (z toho závazky z obchodního styku po splatnosti ve výši 18 mil. Kč a po splatnosti více jak 90 dnů ve výši 15,3 mil. Kč). Na základě rozhodnutí valné hromady vstoupila společnost do likvidace dnem 3. 9. 2010. Společnost naplňovala znaky úpadku již v polovině roku 2010, když měla více závazků k různým věřitelům po splatnosti více než 3 měsíce. V únoru 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na společnost SILVACO a.s., a to na základě insolvenčního návrhu věřitele (řízení vedeno pod sp. zn. KSCB 28 INS 2143/2011) a usnesením ze dne 14. 6. 2011 soud rozhodl o jejím úpadku a prohlásil na její majetek konkurs, do insolvenčního řízení bylo podáno celkem 17 přihlášek pohledávek v celkové výši 24,5 mil. Kč. Majetek společnosti SILVACO a.s. byl v rámci insolvenčního řízení zpeněžen za necelých 400 tis Kč, z tohoto výtěžku byly uhrazeny pouze pohledávky za majetkovou podstatou, věřitelé společnosti neobdrželi žádné uspokojení.

Naopak v rozhodném okamžiku dlužník nebyl vůbec akcionářem společností FORESTA WOOD a.s. (v obchodním rejstříku zapsán jako jediný akcionář do 6. 1. 2010, z předloženého notářského zápisu je zřejmé, že k úplatnému převodu cenných papírů došlo již dne 23. 12. 2009), Javořice a.s. (v obchodním rejstříku dlužník zapsán jako jediný akcionář až do 28. 4. 2010, avšak tento zápis má pouze deklaratorní charakter, podle žalobcem doloženého rozhodnutí jediného akcionáře je zřejmé, že již dne 1. 4. 2010 byla jediným akcionářem společnosti Javořice osoba odlišná od dlužníka, na společnost Javořice navíc bylo od 17. 2. 2010 vedeno insolvenční řízení a dne 30. 4. 2010 bylo rozhodnuto o jejím úpadku) a ALLWOOD a.s. (v obchodním rejstříku dlužník zapsán jako jediný akcionář až do 15. 10. 2010, avšak tento zápis má pouze deklaratorní charakter, podle žalobcem doložené výroční zprávy společnosti za období 1. 7. 2009 až 31. 8. 2009 došlo ke změně jediného akcionáře dne 31. 3. 2010, společnost navíc byla od 1. 7. 2009 v likvidaci).

V případě společnosti Prague Polyedr a.s. pak insolvenční soud nemá za prokázané, že by dlužník byl v rozhodné době akcionářem této společnosti. V případě společnosti Prague Polyedr a.s. nikdy nebyl v obchodním rejstříku zapsán jediný akcionář. Podle listin dostupných ve sbírce listin byl dlužník akcionářem této společnosti ke dni 25. 2. 2008 (viz zápis z mimořádné valné hromady, jehož součástí je prezenční listina) a patrně i ke dni 6. 1. 2009, kdy se konala další mimořádná valná hromada, a to v sídle společnost CE WOOD a.s. (viz zápis z mimořádné valné hromady z 6. 1. 2009, které se účastnili dva akcionáři společenští Prague Polyedr a.s., prezenční listina není ve sbírce listin zveřejněna), struktura akcionářů společnosti po tomto datu není insolvenčnímu soudu známa. V případě této společnosti bylo navíc insolvenční řízení zahájeno již 29. 1. 2009 (sp. zn. KSBR 40 INS 394/2009) a v rámci jeho řízení bylo rozhodnuto o úpadku společnosti a byl na její majetek prohlášen konkurs. Konkurs byl následně v roce 2011 zrušen pro nedostatek majetku.

Z přehledu hospodářské situace jednotlivých společností označených žalovaným, jejichž akcionářem byl skutečně dlužník, je zřejmé, že s výjimkou společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. byly společnosti ve špatné hospodářské situaci, většina z nich naplňovala znaky úpadku již ke dni 15. 4. 2010 a na většinu z nich byla také vedena insolvenční řízení (insolvenční řízení dosud skončená byla vždy zrušena pro nedostatek majetku), část společností vstoupila ještě před 15. 4. 2010 do likvidace a s výjimkou společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. nezůstal v rámci likvidace žádný likvidační zůstatek (a i v případě společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. to byly pouze 3 mil. Kč). Jedinou společností, která měla velký majetek, byla společnost PLOMA a.s., která však sama byla ve špatné hospodářské situaci již v roce 2010 (do insolvenčního řízení se nakonec přihlásili věřitelé s pohledávkami za více než půl miliardy korun). I bez vyhotovení znaleckého posudku zde musí insolvenční soud dát za pravdu žalobci, že celková hodnota všech těchto společností byla pouze v řádech milionů korun.

Insolvenční soud zde také konstatuje, že vyhotovení znaleckého posudku o určení hodnoty jednotlivých společností není možné, jelikož soud nemá od žalovaného žádné podklady pro vyhotovení tohoto posudku a výjimkou přehledu majetku společností BESKYDSKÉ PILY a.s., CE WOOD-doprava a.s., SILVATECH a.s., FORESTA WOOD a.s. a ALLWOOD a.s. Žalovaný pouze označil společnosti jako majetek dlužníka, ale nijak neuváděl ani nedokládal jejich hodnotu, u části z nich sice označil jejich majetek, ale neoznačil závazky a neoznačil žádné důkazy, které by mohly sloužit pro vyhotovení znaleckého posudku, a to ani odkazem na účetní závěrky společností (s ohledem na výzvu odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. již soud prvního stupně nemohl žalovaného vyzvat k jejich doložení).

Ze seznamů majetků společností BESKYDSKÉ PILY a.s., CE WOOD-doprava a.s., SILVATECH a.s., FORESTA WOOD a.s. a ALLWOOD a.s. nemůže mít insolvenční soud za prokázanou hodnotu těchto společností. Je z nich zřejmá pouze účetní hodnota jejich majetku, v případě společností ovládaných dlužníkem je to 127.976 Kč u společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. (což navíc naprosto neodpovídá realitě, kdy majetek této společnosti byl v likvidaci zpeněžen za 5.2 mil. Kč), 3.874.093,36 Kč u společnosti CE WOOD-doprava a.s. a 9.370.471 Kč u společnosti SILVATECH a.s. O závazcích společnosti není z těchto seznamů známo nic. Seznamy navíc měly být dle tvrzení žalovaného sestaveny až ke dni 14. 9. 2010, datum jejich sestavení ani to, kdo je sestavoval z nich není zřejmé.

Ze seznamů majetku dlužníka předložených žalovaným insolvenční soud zjistil, že tyto jsou podle tvrzení žalovaného vyhotoveny ke dni 14. 9. 2010, ze samotného seznamu není zřejmé, kdo a kdy jej sestavil, ani nejsou označeny jako seznam majetku dlužníka. Z movitých věcí je v tomto seznamu uveden především různý nábytek (skříně, regály, stoly, židle), různé palety, potrubí, drobná elektronika, výjimečně stroje, 5 osobních vozidel, různé přívěsy a traktory. V případě většiny movitého majetku je v seznamu uvedena jeho účetní hodnota nulová, nebo v nepatrné výši, jiné ocenění v seznamu provedeno není. V případě nemovitého majetku je v seznamu uvedena řada pozemků a staveb, mezi stavbami jsou však uvedeny i mobilní buňky, lesní cesty, vodovody, sněžné jámy apod. V případě nemovitého majetku je v seznamu uvedena jeho účetní hodnota, cca z poloviny v řádech tisíců a desetitisíců, jiné ocenění v seznamu provedeno není, ani nebylo žalovaným předloženo. Celková účetní hodnota veškerého majetku uvedeného v seznamu je 156.247.809,56 Kč.

Pokud jde o seznam vlastnictví a jiných věcných práv dlužníka zapsaných v katastru nemovitostí ke dni 15. 4. 2010, z tohoto seznamu nelze zjistit prakticky ničeho, jedná se totiž pouze o přehled LV bez uvedení konkrétních nemovitostí, jejich rozměrů, typů apod. Pokud takto žalovaný chtěl dokládat existenci nemovitého majetku, měl soudu předložit jednotlivé listy vlastnictví či na ně alespoň odkázat. S ohledem na výzvu podle § 118a o.s.ř. již absenci doložení listů vlastnictví není možné napravit.

Ohledně majetku dlužníka jsou soudu známy z jeho úřední činnosti informace z probíhajícího insolvenčního řízení KSBR 39 INS 228/2011. V rámci tohoto insolvenčního řízení dlužník ještě před prohlášením úpadku na jeho osobu soudu předkládal přehledy svého majetku a závazků, sestavené částečně k lednu 2011 a částečně k říjnu 2010, v těchto seznamech dlužník uvedl hodnotu svého majetku ve výši celkem 102,4 mil. Kč (dok. A-20 a A-21). Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 30. 9. 2016 (dok. B-229) je zřejmé, že po zpeněžení naprosté většiny majetku byl příjem majetkové podstaty ve výši 102 mil. Kč.

Žádný z dostupných přehledů majetku a jejich ocenění nebyl sestaven ke dni 15. 4. 2010, informace o kompletním majetku dlužníka k tomuto dni tak nejsou doloženy.

K určení celkové hodnoty majetku dlužníka žalovaný navrhoval vyhotovení znaleckého posudku. Žalovaný však soudu nepředložil nic, co by mohlo být pokladem pro znalce při vyhotovování takového posudku. Na základě prostého seznamu majetku bez jakéhokoli doložení majetku a jeho podrobné specifikace s dokumentace není možné znalecký posudek vyhotovit. Teoreticky by znalecké ocenění mohlo být provedeno jen u nemovitého majetku na základě informací dostupných v katastru nemovitostí, žalovaný však nepředložil ani seznam tohoto nemovitého majetku ke dni 15. 4. 2010 (nepředložil tedy ani seznam majetku, který má být oceněn). Žalovaný sice ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2016 navrhoval, aby insolvenční soud, v případě, že jím předložené seznamy nepovažuje za dostatečný podklad pro vyhotovení znaleckého posudku, vyzval k předložení seznamu aktiv dlužníka žalobce. Seznam aktiv dlužníka ke dni 15. 4. 2010 by ale byl opět pouze přehledem majetku dlužník, bez jeho bližší specifikace a dokladů. Aby bylo žalobci uloženo doložení dokladů vztahujících se k majetku dlužníka, žalovaný nenavrhoval.

S ohledem na výše uvedené může mít soud ohledně majetku dlužníka za prokázané, že tento měl v roce 2010 majetek v celkové hodnotě 100 až 150 mil. Kč (včetně akcií výše uvedených společností), avšak není zřejmé, jaký konkrétní majetek měl ke dni 15. 4. 2010.

S ohledem na povahu majetku dlužníka nemá soud za prokázané, že by dlužník v dubnu 2010 vlastnil lehce zpeněžitelný majetek. Majetek dlužníka byl představován především pozemky a stavbami určenými k lesnické činnosti a dále movitými věcmi určenými ke stejné činnosti. Pokud je insolvenčnímu soudu známo, dlužník nevlastnil například žádné lukrativní stavební pozemky. Žádný konkrétní lehce zpeněžitelný majetek nebyl žalovaným označen, žalovaný ve svých vyjádřeních hovořil vždy pouze obecně o tom, že dlužník má likvidní majetek, který je možné užít k uspokojení věřitelů, bez jeho konkrétního označení (s výjimkou Pily Javořice, která jak je již uvedeno výše nebyla v majetku dlužníka).

Ohledně možného uspokojení žalovaného v konkursním řízení má soud z níže uvedených důvodů za prokázané, že toto uspokojení by nedosáhlo nikdy výše 100 %.

Ze znaleckého posudku č. 2232-102/13 předloženého žalobcem a vyhotoveného 19. 3. 2013 je zřejmé, že majetek dlužníka byl oceněn celkově na částku 99 mil. Kč a ž 308 mil. Kč, přičemž toto rozpětí bylo dáno především potenciální pohledávkou dlužníka za společností Lesy české republiky s.p. z titulu náhrady škody, která byla znalcem oceněna v případě úspěchu v soudním sporu na částku 209 mil. Kč. Insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tento soudní spor je již ukončen a insolvenční správce v něm s nárokem na náhradu škody neuspěl. Ocenění dle znaleckého posudku lze tedy modifikovat tak, že se vypustí ocenění případné pohledávky na náhrad škody, o níž je již známo, že dlužníkovi nebyla přiznána. Celá majetková podstata tak byla znaleckým posudkem oceněna na částku 99 mil. Kč. K tomuto soud dodává, že provedené ocenění bylo zcela realistické, když ze zprávy insolvenčního správce ze dne 30. 9. 2016 je zřejmé, že naprostá většina majetkové podstaty byla zpeněžena za částku cca 102 mil. Kč.

Ze znaleckého posudku č. 2237-107/13 předloženého žalobcem a vyhotoveného 2. 4. 2013, kterým bylo prováděno ocenění souboru pohledávek společnosti CE WOOD-doprava a.s., je zřejmé, že pro účely ocenění pohledávky společnosti CE WOOD-doprava a.s. za dlužníkem bylo prováděno určení očekávaného uspokojení věřitelů v tomto řízení. V případě ocenění majetku dlužníka se vycházelo se z ocenění provedeného posudkem 2232-102/13, v případě nákladů konkursu bylo počítáno s ukončením řízení do konce roku 2014 (s ohledem na skutečnost, že řízení dosud nebylo ukončeno, budou náklady vyšší, než počítané ve znaleckém posudku), v případě závazků byly tyto určeny ve výši 387 mil. Kč až 493 mil. Kč (podle výsledků soudních sporů o jejich pravost, výši či pořadí). Následně bylo prováděno určení očekávaného uspokojení v závislosti na úspěšnosti ve sporu o náhradu škody vůči Lesům české republiky s.p. a v závislosti na úspěchu správce v incidenčních sporech o pravosti a výši pohledávek. S ohledem na skutečnost, že v tuto chvíli je znám výsledek sporu o náhradu škody, lze varianty, které počítaly s úspěchem v tomto sporu, vypustit. Očekávané uspokojení věřitelů podle znaleckého posudku bylo v případě úspěchu správce ve sporech o pravost a výši 19,89 %, v případě neúspěchu v těchto sporech a zjištění pohledávek ve výši

15,61 %.

Údaje z obou těchto znaleckých posudků je nutné dále modifikoval o skutečnosti, které nastaly v průběhu insolvenčního řízení po jejich vyhotovení a které jsou zřejmé ze zprávy insolvenčního správce ze dne 30. 9. 2016. Naprostá většina majetkové podstaty dlužníka byla zpeněžena za částku 102 mil. Kč, ze zpeněžení zbývajícího majetku očekává insolvenční správce příjem 2 až 3 mil. Kč, pohledávky za podstatou a jim naroveň postavené do září 2016 dosáhly výše 73,5 mil. Kč (jedná se především o opakující se závazky z titulu pracovních úrazů zaměstnanců dlužníka, dále o uspokojení zajištěných věřitelů), v září 2016 se tak na účtu majetkové podstaty nacházela částka cca 28 mil. Kč. Jako výdaj majetkové podstaty v dalších dvou letech správce počítal s výdajem na renty ve výši celkem 7,2 mil. Kč, podle správce tak je pravděpodobná částka pro rozdělení mezi věřitele 23 mil. Kč. Pokud jde o příjmy z dalších dosud probíhajících soudních sporů insolvenční správce ve své zprávě počítal s dalšími možnými příjmy v rozmezí 0 Kč až 160 mil Kč (18,5 mil Kč ze sporu 39 ICm 396/2012 a 22,5 mil. Kč z tohoto incidenčního sporu, přičemž o stejné částky by se navýšily závazky dlužníka, a 86 mil. Kč + příslušenství ze sporu vedeného se společností Lesy České republiky s.p.). Pokud jde o závazky dlužníka byly zjištěny ve výši 272 mil. Kč, dosud zůstávaly sporné závazky ve výši 220 mil. Kč (spor s věřiteli Lesy České republiky s.p. a Finanční úřad pro Zlínský kraj). Na základě těchto údajů pak insolvenční správce určoval očekávané uspokojení věřitelů v závislosti a následcích dosud probíhající soudních sporů. I v případě nejoptimističtější varianty (tedy úspěchu správce ve všech sporech) by očekávané uspokojení věřitelů dosáhlo výše maximálně 67 %, po zohlednění plnění žalovaného bylo očekávané uspokojení podle správce maximálně 62 %.

Insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že po vyhotovení zprávy insolvenčního správce se dalším příjmem majetkové podstaty stala částka 18,5 mil. Kč vyplacená do majetkové podstaty na základě výsledku odpůrčího sporu 39 ICm 396/2012. O stejnou částku se však také navýšily závazky dlužníka (§ 237 odst. 4 IZ). Příjmy majetkové podstaty určené k rozdělení mezi věřitele tak mohou být od 41,5 mil. Kč do 181,5 mil. Kč. Závazky mohou být v rozmezí 290,5 mil. Kč až 510,5 mil. Kč. Z tohoto je zřejmé, že i při nejoptimističtější variantě by bylo uspokojení věřitelů ve výši maximálně 62 %.

Ve vztahu k žalovanému je pak nutné výpočty modifikovat tak, že částka 22,5 mil. Kč bude příjmem majetkové podstaty a o tuto částku se navýší závazky dlužníka (stejně jako to insolvenční správce provedl ve své zprávě z 30. 9. 2016). Příjmy majetkové podstaty by tak byly v rozmezí 64 mil. Kč až 181,5 mil. Kč, závazky dlužníka by byly v rozmezí 313 mil. Kč až 533 mil. Kč. Z tohoto je zřejmé, že i při nejoptimističtější variantě by bylo uspokojení žalovaného v rámci konkursního řízení ve výši maximálně 58 %, při pro věřitele nejméně příznivé variantě pak pouze 12 %. Z tohoto je zřejmé, že v případě, že by dne 15. 4. 2010 nedošlo k započtení pohledávek a žalovaný by své pohledávky přihlásil své pohledávky do insolvenčního řízení, obdržel by na ně uspokojení v rozsahu 12 až 58 %, nikoli 100 %.

Z dokladů týkajících se účetnictví dlužníka předložených žalobcem i žalovaným (Rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2009, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2009, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2009, příloha k účetní závěrce dlužníka za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, výroční zpráva dlužníka za období

1. 1. 2008 až 31. 8. 2009, rozvaha dlužníka ke dni 31. 8. 2010, výkaz zisku a ztrát dlužníka ke dni 31. 8. 2010, přehled o peněžních tocích a změnách vlastního kapitálu dlužníka ke dni 31. 8. 2010) má soud za prokázané, že hospodářská situace dlužníka již v roce 2009 nebyla dobrá. Z rozvahy sestavené ke dni 31. 8. 2009 je zřejmé, že veškerý majetek dlužníka byl oceněn na 1,3 miliardy Kč, z toho však 517 mil. Kč představuje ocenění obchodních podílů dlužníka, které je podle soudu naprosto nereálné i s ohledem na výše uvedené skutečnosti o jednotlivých ovládaných obchodních společnostech. Závazky dlužníka dosahovaly výše více než 1 miliarda Kč (z toho krátkodobé závazky z obchodního styku byly 528 mil. Kč, ve výši 513 mil. Kč byly závazky dlužníka po splatnosti více než 90 dnů), z výkazu zisku a ztrát sestaveného ke dni 31. 8. 2009 je zřejmé, že dlužník byl za období 1. 1. 2008 až 31. 8. 2009 ve ztrátě 936 mil. Kč. Z rozvahy sestavené ke dni 31. 8. 2010 je zřejmé, že veškerý majetek dlužníka byl oceněn na 728 mil. Kč, z toho však 343 mil. Kč představuje ocenění obchodních podílů dlužníka. Závazky dlužníka dosahovaly výše 838 mil. Kč (z toho krátkodobé závazky z obchodního styku byly 293 mil. Kč, přílohu k účetní závěrce za toto období nemá soud k dispozici, výše závazků po splatnosti tak není soudu známa), z výkazu zisku a ztrát sestaveného ke dni 31. 8. 2010 je zřejmé, že dlužník byl za období 1. 9. 2009 až 31. 8. 2010 ve ztrátě 448 mil. Kč. Z rozvahy ke dni 31. 8. 2010 je zřejmé, že dlužník byl k tomuto datu předlužen, když veškerý jeho majetek byl oceněn na 728 mil. Kč, ale jeho závazky byly ve výši 838 mil. Kč, vlastní kapitál dlužníka byl celkově v záporné hodnotě 140 mil. Kč. K ocenění majetku dlužníka pak soud pouze konstatuje, že v průběhu insolvenčního řízení byl celý majetek zpeněžen za cca 100 mil. Kč. Z účetních závěrek dlužníka za období 2009 a 2010 má soud za vyvrácené tvrzení žalovaného, že se dlužníkovi v roce 2009 podařilo překonat jeho špatnou hospodářskou situaci a v roce 2010 byl v dobré kondici. Dlužníkovi se sice podařilo ve sledovaném období snížit své závazky (především z obchodního styku), ale činil tak za cenu snižování vlastního majetku, které bylo výraznější, než snižování závazků, celkově špatná finanční situace dlužníka se tak paradoxně zhoršovala.

Insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že na majetek dlužníka byla vedena celkem 3 insolvenční řízení, a to KSBR 39 INS 325/2009, KSBR 39 INS 14365/2010 a KSBR 39 INS 228/2011. Insolvenční řízení KSBR 39 INS 325/2009 probíhalo od ledna 2009 do srpna 2009, insolvenční řízení KSBR 39 INS 14365/2010 probíhalo od listopadu 2010 do prosince 2010 a řízení KSBR 39 INS 228/2011 probíhá od ledna 2011 doposud. Z tohoto je zřejmé, že je vyvráceno tvrzení žalovaného o tom, že v roce 2010 na dlužníka nepobíhalo žádné insolvenční řízení.

Ustanovení IZ byla ke dni 1. 1. 2014 novelizována zák. č. 294/2013 Sb. Podle přechodného ustanovení k této novelizaci zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. S ohledem na toto přechodné ustanovení insolvenční soud i na toto řízení, které bylo zahájeno před účinností zák. č. 294/2013 Sb., vztáhl ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. v aktuálním znění, tj. ve znění zák. č. 294/2013 Sb.

Ustanovení IZ byla ke dni 1. 7. 2017 novelizována zák. č. 64/2017 Sb. Podle přechodného ustanovení k této novelizaci zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. S ohledem na toto přechodné ustanovení insolvenční soud i na toto řízení, které bylo zahájeno před účinností zák. č. 64/2017 Sb., vztáhl ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. v aktuálním znění, tj. ve znění zák. č. 64/2017 Sb.

V souladu s přechodnými ustanoveními k posledním velkým novelám insolvenčního zákona se má na insolvenční řízení vždy užít právní úprava aktuální s tím, že účinky dříve učiněných úkonů zůstávají zachovány. Incidenční řízení se je součástí insolvenčního řízení, podle aktuálního znění insolvenčního zákona by se mělo postupovat i v rámci incidenčního sporu, účinky úkonů však musí zůstat zachovány. V případě ustanovení o odporovatelnosti právních úkonů nedošlo od podání incidenční žaloby (od roku 2012) k žádným podstatným změnám v právní úpravě (došlo pouze ke změně formulace).

Podepsaný insolvenční soud se zabýval nejprve otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 vyplývá, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. 2. 2011 (č.j. KSBR 39 INS 228/2011-A-24), které bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno téhož dne. Dne 11. 2. 2011 tak nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka. Žaloba o neúčinnost právního úkonu byla u insolvenčního soudu podána dne 10. 2. 2012, tedy ve lhůtě jednoho roku o vydání rozhodnutí o úpadku. Incidenční žaloba tedy byla podána ve lhůtě předpokládané právní úpravou a žalobu je možno hodnotit jako včasnou.

Dále se podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

V souladu s § 239 odst. 1 IZ je aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby pouze insolvenční správce. Žalobce je insolvenčním správcem dlužníka a byl tak aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby.

Z důkazů provedených v průběhu jednání ve věci dne 26. 10. 2015 a ze shodného tvrzení stran vyplynulo, že dlužník uzavřel dne 15. 4. 2010 s žalovaným Dohodu o započtení pohledávek. Tuto skutečnost ani jedna ze stran nezpochybnila. Žaloba byla podána proti osobě, v jejíž prospěch byl napadený právní úkon učiněn a která z něho údajně měla prospěch. Žalovaný tak byl pasivně legitimován k podání předmětné žaloby.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou, zda napadenému právnímu úkonu bylo možno odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu (tedy zda napadený právní úkon byl učiněn ve lhůtách stanovených insolvenčním zákonem).

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 4 IZ zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Žalobce uzavřenou dohodu o započtení označil za zvýhodňující právní úkon podle § 241 IZ. V případě zvýhodňujícího právního úkonu lze právnímu úkonu odporovat, byl-li učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení a v případě, že byl učiněn ve prospěch osoby tvořící s dlužníkem koncern ve lhůtě 3 let. V daném případě bylo insolvenční řízení na dlužníka zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele a účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 7. 1. 2011. Dohoda o započtení byla uzavřena dne 15. 4. 2010. Je tedy zřejmé, že předmětný právní úkon byl učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a jako takovému mu lze odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. I v případě, že by se nejednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, jak jej označil žalobce, ale o právní úkon zvýhodňující věřitele nebo úmyslně zkracující právní úkon, je zřejmé, že i takovémuto právnímu úkonu by bylo možné odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. Žalobce tedy v daném případě podal včasnou žalobu a podal ji proti právnímu úkonu, kterému mohl odporovat.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou neúčinnosti uzavřené dohody o započtení, a to především z důvodu tvrzeného žalobcem, tedy pro rozpor s § 241 IZ.

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 241 odst. 4 insolvenčního zákona zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane V důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá V tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli V konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit) [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Dovolatel se tak mýlí, má-li za to, že neúčinným právním úkonem nemůže být plnění dluhu ani tehdy, jestliže se V jeho důsledku některému věřiteli dostane vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo V konkursu. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele V neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditomm (pozri passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Dovolatel pomíjí, že podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které V konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), V jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo V konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům. Dále je podstatné, zda je splněna podmínka stanovena V odstavci druhém (že jde o úkon učiněný V době, kdy byl dlužník V úpadku, nebo o úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku) a současně není dána skutková podstata V odstavci pátém označeného ustanovení. Nositelem důkazního břemene ve vztahu k výjimkám V odstavci pátém je osoba, V jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (žalovaný). Mechanismus vyslovení neúčinnosti (případně též současného uložení povinnosti uhradit do majetkové podstaty plnění /náhradu/) nepředpokládá, že bude V okamžiku rozhodování o odpůrčí žalobě známa přesná částka, kterou by věřitel obdržel V konkursu (po splnění rozvrhového usnesení), ale vychází se z toho, že věřitel na úkor ostatních věřitelů obdržel na základě zpochybněného právního úkonu dlužníka vyšší uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo V konkursu. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2016, č.j. 29 Cdo 3815/2014 ve věci 39 Cm 8/2010, KSOS 39 INS 4959/2008)

Na základě tohoto smluvního ujednání a úkonu započtení, došlo k zániku pohledávky dlužníka vůči žalobci na zaplacení kupní ceny převáděných ochranných známek a současně k zániku pohledávky žalobce (postupníka) z označené úvěrové smlouvy. Zanikly tak dvě samostatné pohledávky. Dlužník byl v době započtení v úpadku pro platební neschopnost, v důsledku dohody a započtení však splnil svůj závazek vůči žalobci v plné výši. Žalobce tak byl nesporně uspokojen ve vyšší částce, než jaká by mu náležela v konkursu, neboť již v roce 2009 měl dlužník záporný vlastní kapitál a jeho pohledávky byly na přezkumu zjištěny ve výši cca 180 milionů Kč. Zápočtem získal žalobce vyšší uspokojení na úkor ostatních věřitelů, neboť v důsledku započtení kupní ceny se dlužníku nedostalo žádného reálného protiplnění, z něhož by mohli uspokojit své pohledávky jiní věřitelé dlužníka (v této souvislosti odkazuje odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu k ustanovení § 15 zák. č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, která se zabývá též výkladem pojmu ekvivalentní úkon dlužníka , jejíž závěry jsou využitelné i pro insolvenční řízení, např. rozhodnutí ze dne 27.5.2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 nebo rozhodnutí ze dne 29.2.2012, sp. zn. 29 Cdo 1089/2011, obě dostupná na webových stránkách tohoto soudu). Proto je závěr soudu prvního stupně, podle něhož je započtení dle čl. II. odst. 2 Dodatku pro žalovaného zvýhodňujícím právním úkonem, zcela správný (§ 241 odst. 1,2 IZ). Protože byly splněny i podmínky lhůt dle § 241 odst. 4 a § 239 odst. 3 IZ, je třeba žalobě vyhovět a vyslovit neúčinnost tohoto úkonu. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 12 VSOL 52/2012-73, ve věci 39 ICm 2050/2010, KSOS 16 INS 408/2010)

K námitce odvolatele, že v důsledku dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků k takové situaci nedošlo, neboť došlo pouze ke snížení finančního objemu jak pohledávek, tak i závazků dlužníka, nutno zdůraznit, že základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným právním úkonem z důvodu zvýhodnění podle ustanovení § 241 IZ, je míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jehož by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a násl. insolvenčního zákona. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že došlo-li na základě dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 20.7.2009 k započtení dlužníkových splatných pohledávek oproti splatným pohledávkám žalovaného v plném rozsahu, pak se žalovanému, coby (nezajištěnému) věřiteli skutečně, s ohledem na výši započítávaných pohledávek, dostalo nikoli poměrného, ale plného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2012, č.j. 13 VSOL 50/2012-61, ve věci 14 ICm 2068/2010, KSOS 14 INS 6472/2009)

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 16.9.2011 a 30.9.2011 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 IZ, neboť jejich uzavření nelze podřadit pod termín běžný obchodní styk a s tím, že je dlužník uzavřel se žalovaným v době, kdy již byl v úpadku. I ze spontánního vyjádření žalovaného před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že věděl o ekonomických potížích dlužníka, shora zmiňované transakce byly pokusem o jeho záchranu.

O takovém jednání zcela jistě nelze uvažovat jako o běžném obchodním styku mezi žalovaným a dlužníkem-tedy o jednání, jež by mezi nimi probíhalo opakovaně, dlouhodobě, které by mezi nimi bylo zcela obvyklé a pravidelné. K těmto sporným otázkám soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž dovodil správná zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že sporné dohody o započtení vzájemných pohledávek a závazků jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) IZ, neboť těmito úkony dlužník dohodl zánik svého práva vůči žalovanému na zaplacení svých shora uvedených pohledávek za žalovaným, aniž by se mu dostalo přiměřeného protiplnění; pokud by totiž pohledávka žalovaného nezanikla (neúčinným) započtením, byl by nucen si své pohledávky za dlužníkem přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by se mu dostalo podstatně nižšího (jen poměrného) uspokojení. Dohoda z ze dne 16.9.2011, kterou byl započtena částka 342.000,-Kč navíc naplňuje i skutkovou podstatu uvedenou v § 241 odst. 3 písm. a) IZ, když jejím uzavřením dlužník splnil svůj závazek (k úhradě částky 180.000,-Kč za havarijní opravu splatné dne 29.9.2011) dříve, než se stal splatným. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č.j. 104 VSPH 161/2015, ve věci 34 ICm 1544/2013, KSPH 38 INS 18042/2011)

Zápočet je obecně přípustný způsob zániku závazků, a to i po rozhodnutí o úpadku (§ 140 odst. 2 IZ), zde byl zápočet proveden po podání insolvenčního návrhu, ale před rozhodnutím o úpadku. Dle žalobkyně ale dohodou došlo ke zkrácení pohledávek ostatních věřitelů, protože pohledávka dlužníka proti CZMT a.s. byla zcela uspokojena (zápočtem), zatímco pohledávky ostatních věřitelů nikoliv. Soud prvního stupně tuto možnost připustil, ale odmítl se tím správně zabývat, protože neúčinnost zkracujícího úkonu je nutné uplatnit odpůrčí žalobou (tj. nenastává ze zákona), která podána nebyla. Aby mohla být neúčinnost shledána ze zákona (tj. bez nutnosti podat odpůrci žalobu), musí jít o neúčinnost dle § 111 IZ, nikoliv dle ustanovení § 235 a násl. IZ. Ustanovení § 111 IZ nezakazuje dlužníkovi veškeré nakládání s majetkem, nýbrž pouze takové, kterým by podstatné měnil strukturu majetku nebo jej nikoliv zanedbatelné zmenšoval, zejména výslovně (§ 111 odst. 2 IZ) může provozovat podnik v rámci obvyklého hospodaření. Započtením však ke zmenšení majetku nedošlo-výše majetku zůstala stejná, snížení majetku (zánik pohledávky) odpovídalo snížení závazků ve stejném rozsahu. Započtení pohledávky je běžným obchodním úkonem, a v zániku pohledávky (kterému odpovídá zánik závazku) vesměs nepůjde shledat podstatná změna struktury majetku (vesměs půjde o účetní operaci, navíc pohledávka by nebyla příliš dobře vymahatelná, když později bylo rozhodnuto o úpadku druhé strany). Žalobkyně zjevně směšuje důvody neúčinnosti dle § 111 a § 235 a násl. IZ. V žalobě i odvolání uvádí, že zápočet je neúčinný dle § 111 IZ, což ale dovozuje z toho, že dlužník byl oproti ostatním věřitelům zvýhodněn a CZMT a.s. neobdržel přiměřené protiplnění, což jsou důvody neúčinnosti dle § 240 a 241 IZ. Protiplnění však dlužník zjevně dostal (snížení závazku shodné se snížením pohledávky); o zvýhodňující úkon by jít teoreticky mohlo, ale to lze posoudit jen v řízení o odpůrčí žalobě. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, č.j. 12 VSOL 207/2014-54, ve věci 34 ICm 1773/2010, KSOS 34 INS 8144/2010)

Insolvenční zákon v § 235 odst. 1 IZ upravuje obecnou definicí neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí být vždy splněny podmínky stanovené tímto paragrafem. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až 242 IZ "skutkové podstaty" neúčinných právních

úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak současně jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 IZ.

Podle § 235 IZ je neúčinným právním úkonem právní úkon, kterým dlužník zkrátí možnost uspokojení svých věřitelů anebo kterým zvýhodní některého svého věřitele na úrok jiných. Uzavřením dohody o započtení pohledávek došlo k plnému uspokojení žalovaného, který současně nemusel hradit ničeho na svůj závazek vůči dlužníkovi. S ohledem na průběh konkursního řízení na majetek dlužníka je zřejmé, že plné uspokojení přihlášených věřitelů je naprosto nereálné (zde soud odkazuje na výše uvedená skutková zjištění ohledně očekávaného uspokojení nezajištěných věřitelů). Jelikož v důsledku dohody o započtení se žalovanému dostalo plného uspokojení na rozdíl od ostatních věřitelů, kteří budou v konkursním řízení uspokojováni pouze poměrně (pokud vůbec dojde k rozvrhu výtěžku mezi nezajištěné věřitele), je zřejmé, že žalovaný byl oproti ostatním věřitelům dlužníka zvýhodněn. Současně se uzavřením dohody o započtení snížila možnost uspokojení věřitelů dlužníka. Pokud by k uzavření dohody nedošlo, měl by dlužník pohledávku za žalovaným ve výši cca 22,5 mil. Kč, při jejím uhrazení ze strany žalovaného či při jejím úplatném převedení na jiný subjekt by dlužník získal finanční prostředky, které mohl užít k uspokojení svých věřitelů. Jelikož však dlužník v důsledku započtení neobdržel na svou pohledávku za žalovaným ničeho, co by mohl rozdělit mezi věřitele, došlo tím ke zkrácení možnosti uspokojit jeho věřitele. Jistou formou protiplnění je samozřejmě i zánik závazku dlužníka, avšak zánik závazku nemá pro věřitele dlužníka stejný efekt jako obdržení finančních prostředků a jejich rozdělení mezi věřitele. Dohoda o započtení je tedy obecně neúčinným právním úkonem jelikož v jejím důsledku žalovaný obdržel vyšší plnění než v konkursu a to na úkor ostatních věřitelů dlužníka a současně došlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů.

Jednou ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu je zvýhodňující právní úkon. Zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dlužníka dostane na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Aby mohl být právní úkon označen za zvýhodňující právní úkon, musí být splněny 3 podmínky: 1. Věřiteli se na základě právního úkonu musí dostat vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkursu. 2. Právní úkon musí být učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku (či musí vést k jeho úpadku) nebo v případě, že je učiněn ve prospěch osoby blízké nesmí žalovaný vyvrátit domněnku existence úpadku. 3. Nesmí být splněny podmínky, za nichž se právní úkon nepovažuje za zvýhodňující stanovené v § 241 odst. 5 IZ.

Uzavřením dohody o započtení došlo k plnému uspokojení žalovaného, když žalovaný obdržel protihodnotu ve výši své pohledávky. S ohledem na průběh konkursního řízení na majetek dlužníka je zřejmé, že k plnému uspokojení přihlášených věřitelů nedojde. Znaleckými posudky a zprávou o stavu insolvenčního řízení s přehledem potenciálních příjmů majetkové podstaty žalobce jednoznačně doložil, že v průběhu konkursního řízení od počátku nepřicházelo v úvahu plné uspokojení věřitelů, i při nejoptimističtější variantě vývoje by se uspokojení věřitelů za současného stavu konkursu mohlo přiblížit pouze 60 %. V průběhu konkursu navíc vznikají pravidelně vysoké pohledávky za podstatou a jim naroveň postavené, jejichž vznik nemůže insolvenční správce nijak ovlivnit (vyplácené renty ) a v průběhu času tak možné uspokojení věřitelů klesá. Samotná skutečnost, že insolvenční správce není schopen v tuto chvíli určit přesnou částku, která by připadala v rozvrhu na uspokojení jednotlivých věřitelů je nerozhodné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2016, č.j. 29 Cdo 3815/2014, v okamžiku rozhodování o odpůrčí žalobě nemusí být přesná částka uspokojení věřitelů v konkursu známa a žalobce ji nemusí dokládat. Pokud by toto bylo podmínkou, nemohl by žádný odpůrčí spor skončit dříve, než by bylo vydáno rozvrhové usnesení. Žalobce musí pouze doložit, že uspokojení věřitelů v žádném případě nedosáhne výše, jaké se žalovanému dostalo napadeným právním úkonem, což žalobce v tomto řízení doložil. Žalovanému se tedy uzavřením dohody o započtení dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Toto uspokojení žalovaného bylo současně na úkor ostatních věřitelů, jelikož dlužníkovi se v důsledku započtení nedostalo finančních prostředků, které mohl by jinak užít k uspokojení svých věřitelů. Započtení pohledávek tak je právním úkonem zvýhodňujícím jednoho věřitele na úkor jiných.

Pokud žalovaný namítal, že dohoda o započtení není neúčinným právním úkonem a odkazoval na rozsudek zdejšího soudu č.j. 39 ICm 397/2012-42, uvádí k tomuto soud tolik, že v rozhodnutí 39 ICm 397/2012-42 nedošel k závěru, že dohoda o započtení není obecně neúčinným právním úkonem jak dovozuje žalovaný. V tomto rozhodnutí insolvenční soud došel k závěru, že v konkrétním projednávaném případě nebyla dohoda o započtení neúčinným právním úkonem, jelikož se žalovanému nedostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. V řízení 39 ICm 397/2012 byl totiž žalovaný věřitel současně zajištěným věřitelem ve vztahu k pohledávce, která započtením zanikla. Kdyby nebyla uzavřena dohoda o započtení a žalovaný věřitel v řízení 39 ICm 397/2012 by uhradil dlužníkovi svůj závazek z titulu kupní ceny, byly by takto získané finanční prostředky zase vyplaceny zpět žalovanému věřiteli z titulu zajištění. Žalovanému věřiteli se tak dostalo stejného uspokojení, jaké by mu, nebýt dohody o započtení, náleželo v konkursu a nedošlo ke zkrácení uspokojení věřitelů, jelikož případné finanční prostředky by, nebýt dohody o započtení, s ohledem na zajištění stejně nemohly být použity k uspokojení ostatních věřitelů. V projednávaném případě je však situace odlišná, žalovaný není a nebyl ve vztahu pohledávce dlužníka na vyplacení částky odpovídající snížení základního kapitálu žalovaného zajištěným věřitelem a výtěžek zpeněžení by se v tomto případě nepoužíval k přednostnímu uspokojení žalovaného, ale měl by být rovnoměrně rozdělen mezi všechny věřitele. Z tohoto důvodu se také žalovanému dostalo více, než kolik by mu náleželo v konkursu a to na úkor ostatních věřitelů.

Pokud žalovaný namítal, že dohoda o započtení nemůže být neúčinným právním úkonem a odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci 12 VSOL 207/2014-54 podotýká k tomuto rozhodnutí insolvenční soud jen tolik, že v tomto řízení soudy posuzovaly otázku neúčinnosti započtení podle § 111 IZ, nikoli podle § 235 a násl. IZ. Vrchní soud v Olomouci v tomto řízení dospěl k závěru, že v konkrétním případě nebyla napadená dohoda o započtení neúčinným právním úkonem pro rozpor s § 111 IZ. Současně však konstatoval, že není vyloučeno, aby byla neúčinným právním úkonem pro rozpor s § 241 IZ. Neúčinnost z tohoto důvodu však neposuzoval, jelikož z tohoto důvodu nebyla ze strany insolvenčního správce incidenční žaloba podána. Skutečnost, že dohoda o započtení může být neúčinným právním úkonem podle § 241 IZ, byla vrchními soudy opakovaně dovozena a odůvodněna, jak je zřejmé z výše citovaných soudních rozhodnutí.

Ze všeho výše uvedeného má insolvenční soud za to, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 15. 4. 2010 splňuje první z podmínek stanovených pro neúčinnost právního úkonu podle § 241 IZ, tedy, že se jedná o právní úkon, kterým se žalovaného dostalo vyššího uspokojení, než by mu záleželo v konkursu.

Zvýhodňujícím právním úkonem je v souladu s § 241 odst. 2 IZ pouze právní úkon, který byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. Insolvenční soud tedy dále musí posoudit otázku, zda dlužník byl ke dni 15. 4. 2010 v úpadku. Otázku, zda je dlužník k danému okamžiku v úpadku je nutné vždy posuzovat podle právní úpravy platné a účinné k příslušnému okamžiku, zde k 15. 4. 2010 (k tomuto soud pouze konstatuje, že ve znění § 3 IZ došlo od roku 2010 pouze k jediné změně, a to té, že byl zařazen do § 3 IZ nový odstavec 3 a dosavadní odstavec 3 byl bez změny formulace označen jako odstavec 4).

Podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 (dnes odst. 4) insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Na tomto základě lze mít za správný závěr odvolacího soudu, že dlužník má více věřitelů (nejméně tři) s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tím jsou osvědčeny znaky dlužníkova úpadku uvedené v § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona.

Vzhledem k tomu, že dlužník nesplnil povinnost uloženou mu insolvenčním soudem a nepředložil v řízení před soudy nižších stupňů seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, platila ohledně dalšího znaku dlužníkova úpadku uvedeného v § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, tedy ohledně dlužníkovy neschopnosti plnit výše popsané závazky, vyvratitelná domněnka uvedená v § 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona. V řízení před soudem prvního stupně tato domněnka vyvrácena nebyla (dlužník se v tomto řízení proti insolvenčnímu návrhu nebránil; při obraně svých práv zůstal nečinný). Ani v odvolacím řízení pak dlužník nenabídl soudu žádné tvrzení či důkaz, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že je schopen splatit výše popsané (v insolvenční m řízení osvědčené) závazky po lhůtě splatnosti. Tvrzením způsobilým vyvrátit domněnku uvedenou v § 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona není v tomto ohledu ani dlužníkovo tvrzení, že má sám vůči státu pohledávku převyšující osvědčené pohledávky. Není-li totiž dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (zde tvrzenou pohledávku vůči státu), k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Tento závěr, který Nejvyšší soud zformuloval již v konkursních souvislostech při výkladu § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se plně prosadí i při zkoumání dlužníkovy platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2010, č.j. 29 NSCR 10/2009 ve věci KSOS 22 INS 1108/2008)

Jinak řečeno, to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Ještě jinak řečeno, dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Dovolatel se v odvolacím řízení bránil (domněnku své platební neschopnosti vyvracel) tvrzením o stavu svého majetku v exekuci. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 80/2011 ), v němž uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro insolvenční řízení je plně uplatnitelná i teze (kterou Nejvyšší soud zformuloval pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011), že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2012, č.j. 29 NSCR 38/2010 ve věci MSPH 88 INS 7327/2009)

Pro přijetí závěru, že v projednávané věci jsou zástavní smlouvy vskutku neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona, je nezbytné splnění následujících předpokladů: 1) V důsledku označeného právního úkonu se žalobci dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. 2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalobce (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. 3) Dlužník tímto právním úkonem poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž by šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a neobdržel za zřízení zajištění současně přiměřenou protihodnotu. Z takto vymezených předpokladů dovolatel zpochybňuje stav úpadku dlužníka k datu uzavření zástavních smluv a splnění podmínek, podle nichž zástavními smlouvami dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího (tj. nikoli nově vzniklého) závazku a to bez přiměřené protihodnoty. Ke stavu úpadku dlužníka k datu vzniku zástavních smluv. Podle ustanovení § 3 insolvenčního zákona dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ) [odstavec 1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odstavec 3). O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (odstavec 4). Výše citované ustanovení upravuje (mimo jiné) vyvratitelnou domněnku o tom, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, v případě, že tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, jež bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno dne 12. března 2014 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato vyvratitelná domněnka neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky se neuplatní jen pro účely rozhodnutí o úpadku (§ 136 a násl. insolvenčního zákona), nýbrž i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (§ 98 a § 99 insolvenčního zákona) nebo jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona); potud srov. i zařazení ustanovení § 3 insolvenčního zákona (část první, obecná část, hlava I, základní ustanovení). (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2014, č.j. 29 ICdo 14/2012 ve věci 40 ICm 139/2010, KSBR 40 INS 6055/2009)

Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 16. 11. 2016, č.j. 11 VSOL 34/2016-304 ve věci 39 ICm 396/2012, KSBR 39 INS 228/2011, uvedl: Na základě shora uvedeného a citovaných zákonných ustanovení, dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dlužník byl v úpadku, přinejmenším z důvodu platební neschopnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ), nejméně od druhé poloviny roku 2008, stejně tak v průběhu roku 2009, kdy se mu přes jeho očekávání i jím deklarovaný úpadek překonat nepodařilo (jak sám uvedl ve zprávě v rámci moratoria), neboť jak vyplývá ze spisu sp. zn. 39 INS 325/2009, dlužník nebyl schopen v rámci moratoria, ani později využít, resp. zpeněžit svůj majetek v dostatečném rozsahu k uspokojení všech splatných pohledávek jeho věřitelů (v řádech několika stovek mil. Kč), ani zajistit očekávaného bonitního investora. Je rovněž nepochybné, že dlužníku se nepodařilo úpadek překonat ani po skočení prvního insolvenčního řízení, tj. v druhé polovině roku 2009 i v roce 2010, včetně k datu 3.6.2010, kdy byla uzavřena s žalovaným sporná dohody o zápočtu, neboť po celou tuto dobu, až do rozhodnutí o jeho úpadku, nadále existovaly závazky dlužníka vůči jeho věřitelům, které byly splatné již od roku 2008 do 1/2 roku 2009 (viz zjištění soudu prvního stupně z přihlášek pohledávek a přezkumných listů, včetně dalších výsledků přezkumného jednání, jak vyplývají z insolvenčního spisu). O hospodářských potížích dlužníka, a tedy o jeho úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 IZ (bez ohledu na jeho příčiny) musel žalovaný nejpozději v 2. 1/2 roku 2008 ědět, v což vyplývá z obsahu návrhu dlužníka na vyhlášení moratoria, včetně seznamu majetku i závazků, zpráv dlužníka v průběhu moratoria, když k vyhlášení moratoria opakovaně poskytl svůj souhlas a uzavřel s dlužníkem dohodu o posunutí termínů splatnosti svých pohledávek (u řady z nich existujících a splatných již v roce 2008). Není přitom významné, zda souhlas s moratoriem byl ze strany žalovaného motivován snahou pomoci dlužníku s překonáním jeho úpadku, či tím, že již tehdy si byl vědom, že by v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka, nebyly jeho pohledávky uspokojeny v celém rozsahu (jak je uvedeno v dohodě o novaci ze dne 11.3.2009). K námitce žalovaného, že dlužník nemohl být ve shora uvedeném období v úpadku proto, že měl dostatek likvidního majetku (mj. pilu v Ptení, kterou dlužník za účasti banky hodlal zpeněžit) a že věřitelé mohli bez obtíží své pohledávky vymoci v rámci exekučního řízení, je třeba uvést, že pokud jde pilu v Ptení, nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že tato pila byla převážně v majetku jiné společnosti (byť se jednalo v tu dobu o dceřinou společnost dlužníka) a kromě tohoto se tuto pilu v roce 2009-2010, avšak ani později, zpeněžit nepodařilo. Pokud zde byl další rozsáhlý majetek, včetně toho, který dlužník, ať v průběhu moratoria či později zpeněžil, pak tento majetek nebyl dlužník zcela evidentně schopen využít k úhradě všech svých závazků. Zde odvolací vychází ze závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v jeho usnesení ze dne 31.5.2012, sen. zn. 29 Cdo 4476/2007, byť pro poměry konkursního řízení dle zák. č. 328/1991 Sb., a dále z usnesení ze dne 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009 (KSOS 22 INS 1108/2008), ke kterým se přihlásil též v usnesení ze dne 27.10.2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 (MSPH 96 INS 714/2009), pro poměry v insolvenčním řízení, dle kterých, není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů . Na základě shora uvedených závěrů bylo proto nadbytečné (pro účely závěru, zda dlužník byl v úpadku z důvodu insolvence ke dni sporného zápočtu) zjišťovat rozsah tohoto majetku a jeho hodnotu, ať již ke stavu v roce 2009 či 2010. Proto odvolací soud důkazní návrhy žalovaného v tomto směru zamítl, včetně vpracování znaleckého posudku. Námitka žalovaného, že dlužník svůj hrozící úpadek v rámci moratoria či později překonal, když na dlužníka byl další insolvenční návrh podán až 7.1.2011 a že v roce 2010 s dlužníkem žádné insolvenční řízení vedeno nebylo, je námitkou triviální a nadto nepravdivou, neboť další insolvenční návrh byl vůči dlužníku podán u Krajského soudu v Brně dne 29.11.2010 věřitelem Volkswagen Group Finanz OOO , řízení bylo vedeno pod sp. zn. 39 INS 14365/2010, tento věřitel však vzal svůj návrh zpět 15.12.2010 bez uvedení důvodů, a proto usnesením ze dne 16.12.2010, č.j. KSBR 39 INS 14365/2010-A-9 muselo být toto řízení zastaveno (právní moc nastala 17.12.2010). Z dosavadních výsledků stávajícího insolvenčního řízení ve věci dlužníka, co do rozsahu zjištěných pohledávek a zpeněžování, je zřejmé, že pokud by nedošlo ke spornému zápočtu, pak pohledávky žalovaného (ve zbývající výši cca 18,6 mil. Kč) by v rámci tohoto insolvenčního řízení nemohly být uspokojeny v rozsahu 100% (jak se toho žalovaný obával již v roce 2009). Je proto nutno shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že ke spornému právnímu úkonu došlo nejenže v době, kdy byl dlužník zcela evidentně v úpadku, ale též, že žalovaný byl oproti jiným nezajištěným věřitelům dlužníka zvýhodněn (§ 235 odst. 1, 241 odst. 1, odst. 2 IZ), neboť jak vyplývá z insolvenčního spisu, po uzavření sporné dohody o započtení dlužník neměl další dostatečný majetek k uspokojení ostatních věřitelů (v jejichž prospěch se neúčinnost vyslovuje). Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vydáno ve skutkově obdobném případě, kdy k napadenému právnímu úkonu v podobě započtení pohledávek došlo v červnu 2010 (tedy o dva měsíce později, než v tomto řízení). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ohledně úpadku dlužníka v rozhodné době jsou v plné míře použitelné i v tomto řízení, protože u dlužníka v období od 15. 4. 2010 do 3. 6. 2010 nedošlo k žádným změnám.

Insolvenční soud má za prokázané, že dlužník a žalovaný tvořili v okamžiku uzavření dohody o započtení koncern, když dlužník byl jediným akcionářem žalovaného. Z tohoto důvodu se uplatní vyvratitelná právní domněnka, že dlužník se v okamžiku učinění napadeného právního úkonu nacházel v úpadku a je na žalovaném, aby tuto právní domněnku vyvrátil.

K vyvrácení právní domněnky úpadku by žalovaný musel tvrdit a prokazovat, že dlužník neměl ke dni 15. 4. 2010 dva různé věřitele, nebo že závazky dlužníka nebyly více jak 30 dnů po splatnosti, anebo že dlužník byl schopen své závazky hradit. V případě schopnosti dlužníka hradit závazky by žalovaný měl prokazovat, že u dlužníka není splněna žádná z domněnek podle § 3 odst. 2 IZ (tedy především, že dlužník neměl závazky více jak 3 měsíce po splatnosti).

K vyvrácení domněnky úpadku dlužníka žalovaný označil majetek vlastněný údajně dlužníkem ke dni 14. 9. 2010 a dále právnické osoby, v nichž dlužník vlastnil obchodní podíl. Hodnotu majetku žalovaný žádným způsobem nedokládal, pouze navrhoval vyhotovení znaleckého posudku, k němuž nepředložil žádné podklady. Jako jediný konkrétní dobře likvidní majetek dlužníka žalovaný označoval Pilu Javořice. K závazkům dlužníka ke dni 15. 4. 2010 žalovaný netvrdil a nedokládal ničeho. Žalovaný tedy nevyvracel, že by dlužník měl dva různé věřitele a závazky alespoň 30 dnů po splatnosti. Žalovaný se pouze snažil vyvrátit platební neschopnost dlužníka argumenty o jeho dostatečném majetku (který už ale neporovnával se závazky).

Pokud bylo žalovaným namítáno, že dlužník se nenacházel v úpadku, jelikož věřitelé mohli vymoci své pohledávky a dlužník měl likvidní majetek (Pilu Javořice) v hodnotě cca 0,5 miliardy Kč, uvádí k tomuto soud tolik, že nezpochybňuje názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí 29 NSČR 38/2010, ve věci MSPH 88 INS 7327/2009, ze dne 1. 3. 2012, na nějž odkazoval žalovaný. Nicméně tento názor Nejvyššího soudu není na projednávanou věc aplikovatelný. Nejvyšší soud došel k závěru, že dlužník vyvrátí domněnku platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 IZ, pokud osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny své splatné závazky a současně uvedl, že věřitel, který může bez obtíží vydobýt svou pohledávku za dlužníkem v rámci exekučního řízení, nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Z tohoto rozhodnutí žalovaný dovozoval, že za stavu, kdy dlužník má likvidní majetek v hodnotě 0,5 miliardy Kč, se nemůže nacházet v úpadku. Existenci likvidního majetku dlužníka v hodnotě 0,5 miliardy Kč však žalovaný nijak neprokázal (ze seznamu doloženého žalovaným je zřejmé že k 14. 9. 2010 dlužník vlastnil pouze celkový majetek účetně oceněný na 156 mil. Kč, o jeho likvidnosti žalovaný netvrdil a nedokazoval ničeho, ze seznamu vlastněných obchodních společností pak opět není nic prokázáno o stavu těchto společností a jejich hodnotě či likvidnosti). Žalovaný pouze odkazoval na možnost dlužníka zpeněžit areál Pily Javořice (pila v Ptení). Jak je však již uvedené výše insolvenční soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že dlužník takovouto možnost neměl. Areál Pily Javořice se jednak přes opakované pokusy v roce 2009 i 2010 nepodařilo zpeněžit a především tento areál nebyl v majetku přímo dlužníka ale v majetku společnosti Javořice a.s., která tvořila s dlužníkem koncern pouze do začátku roku 2010 a od dubna 2010 se nacházela v úpadku. V okamžiku uzavření dohody o započtení ani dříve nebylo možno pohledávky po dlužníkovi jednoduše vymoci exekucí s tím, že by byla zpeněžena Pila Javořice. Tento majetek s ohledem na opakované problémy při zpeněžení rozhodně nelze označit za dobře likvidní (a exekuční řízení by tak zcela jistě nebylo bez obtíží) a rozhodně jej nebylo možno zpeněžit v rámci exekuce na dlužníka, jelikož ten nebyl jeho přímým vlastníkem. Správnost těchto závěrů ostatně ve svém rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Pokud pak jde o samotnou společnost Javořice a.s., která byla do roku 2010 ovládaná dlužníkem coby jediným akcionářem, akcie této společnosti byly v roce 2010 (v období od 1. 1. 2010 do 1. 4. 2010) dlužníkem převedeny na společnost PYRGHOS LEFKOS a.s., IČ 274 04 501, která již od 1. 4. 2010 vykonávala ve společnosti Javořice a.s. akcionářská práva.

Kromě Pily Javořice žalovaný neoznačil žádný konkrétní dobře likvidní majetek dlužníka, tvrdil pouze obecně, že dlužník měl majetek, který mohl sloužit k uspokojení jeho věřitelů, jakých věřitelů to žalovaný neuváděl, neuváděl ani celkovou výši závazků dlužníka ke dni 15. 4. 2010. K likvidnímu majetku a schopnosti z něho uspokojit všechny věřitele tak žalovaný neuvedl žádná konkrétní tvrzení a nedoložil žádné použitelné důkazy. Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v případě posuzování úpadku, je pro vyvrácení domněnky platební neschopnosti podstatný majetek, který je možné užít k uspokojení věřitelů, tedy majetek, který je možné bez obtíží zpeněžit, nikoli jakýkoli majetek.

Insolvenční soud zde pro úplnost konstatuje, že ani vyhotovení znaleckého posudku by nemohlo tento závěr změnit, protože by znalecký posudek určil pouze celkovou hodnotu majetku, neurčoval by jeho likviditu, neoznačoval konkrétní dobře zpeněžitelný majetek a už vůbec by se nezabýval závazky dlužníka (k tomuto nebyl posudek ani jiný důkaz navržen) a nebylo by tak ani při ohodnocení veškerého majetku zřejmé, zda by jeho zpeněžením byli uspokojeni všichni věřitelé dlužníka, když tito ani nebyli označeni. Ze samotné skutečnosti, že dlužník má majetek v hodnotě desítek milionů korun, nelze dovozovat, že tento stačí k uspokojení všech jeho věřitelů. Toto je ostatně zřejmé i z insolvenčního řízení dlužníka CE WOOD a.s., kde byl jeho majetek zpeněžen dokonce za částku 102 mil. Kč, avšak proti dlužníkovi byly uplatněny pohledávky ve výši přes 400 mil. Kč.

K vyhotovení navrhovaného znaleckého posudku navíc žalovaný neoznačil a nedoložil žádné použitelné podklady a dostatečným podkladem by nemohl být ani prostý seznam majetku vyhotovený žalobcem, jak mu žalovaný navrhoval uložit. Ze samotného seznamu majetku bez jeho bližší specifikace, určení stáří majetku, zohlednění skutečného opotřebení, bez doložení technického stavu atd. není možné vyhotovit znalecký posudek určující hodnotu majetku. Například v případě vozidel se cena stejných vozidel liší podle toho, zda mají najeto 10 tisíc km či 200 tisíc km, zda jsou garážovaná či bouraná atd. U nábytku jsou podstatné materiály, z nichž je vyroben, míra jeho poškození, technický stav atd. V případě nemovitostí dlužníka žalovaný nepředložil žádný podklad pro jejich ocenění, a to ani výpisy z katastru nemovitostí. Také v případě obchodních společností ovládaných dlužníkem není možné znalecký posudek vyhotovit pouze na základě výpisů z obchodního rejstříku, žalovaný k jejich hodnotě, majetku (s výjimkou 5 společností, k nimž doložil seznam majetku bez jeho bližší specifikace a doložení) a závazkům neuvedl ničeho, ani nenavrhl, aby podkladem pro znalecký posudek byly informace dostupné ze sbírky listin.

Žalovaný tedy v průběhu řízení nijak nevyvrátil domněnku platební neschopnosti dlužníka podle § 141 odst. 2 IZ. Žalovaný se totiž soustředil pouze na majetek dlužníka (a i to nedostatečně), ale zcela opominul, že k vyvrácení úpadku dlužníka se musí zabývat především jeho závazky, k nimž žalovaný neuvedl jediné tvrzení a nedoložil jediný důkaz. Z tohoto důvodu tak má soud za to, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit domněnku úpadu dlužníka dle § 241 odst. 2 IZ. Zde musí insolvenční soud dát za pravdu žalobci, že k vyvrácení domněnky nestačí vzbudit pochybnosti o úpadku dlužníka, ale musí být vyvrácena konkrétně a jednoznačně.

I přes vyvratitelnou právní domněnku o existenci úpadku dlužníka ke dni uzavření dohody o započtení bylo provedeno dokazování ohledně úpadku dlužníka.

Insolvenčnímu soudu je z jeho činnosti známo, že na dlužníka bylo vedeno první insolvenční řízení v roce 2009 pod sp. zn. KSBR 325/2009. V rámci tohoto insolvenčního řízení dlužník deklaroval svůj úpadek, když například v návrhu na moratorium uvedl, že po analýze své hospodářské situace došel k závěru, že naplňuje definici úpadku. Toto insolvenční řízení bylo ukončeno pouze z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu, v usnesení o zastavení insolvenčního řízení (dok A-247) insolvenční soud dokonce konstatoval, že k okamžiku zastavení insolvenčního řízení není zřejmé, zda dlužník překonal svůj úpadkový stav. Překonání úpadkového stavu v průběhu moratoria nepotvrdil ani ustanovený předběžný insolvenční správce, ten v poslední zprávě o stavu řízení (dok. A-230) uvedl, že nemá informace, z nichž by se dalo dovodit, že se dlužníkovi podařilo překonat stav úpadku. Z průběhu insolvenčního řízení tak soud má za prokázané, že dlužník se nacházel v úpadku v roce 2009 a nemá za prokázané, že by tento stav dlužník překonal. V rámci dalšího insolvenčního řízení pak byl úpadek dlužníka potvrzen usnesením o úpadku vydaným 11. 2. 2011 (KSBR 39 INS 228/2011-A-24). Dlužník tedy byl prokazatelně v úpadku v roce 2009 a znovu na počátku roku 2011.

Z provedeného dokazování prostřednictvím přihlášek pohledávek má soud za prokázané, že dlužník měl ke dni uzavření dohody o započtení pohledávek pohledávky vůči více věřitelům po dobu déle jak 30 dnů, resp. 3 měsíce po splatnosti. Je pravda, že s výjimkou pohledávky věřitele č. 16 nebyly přihlášky pohledávek, jimiž bylo provedeno dokazování v milionových výších, avšak pro závěr o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti není výše závazků zásadní a navíc samotná pohledávka věřitele č. 16 byla ve výši cca 80 mil. Kč. Navíc dokazování nebylo provedeno všemi přihláškami pohledávek, ale pouze několika z nich. S ohledem na existenci více závazků po dobu více jak 30 dnů po splatnosti a na splnění vyvratitelné právní domněnky o platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ je možno na základě provedeného dokazování učinit závěr, že dlužník byl ke dni uzavření dohody o započtení ve stavu úpadku v podobě platební neschopnosti.

Z účetních závěrek dlužníka za roky 2009 a 2010 je navíc zřejmé, že nejpozději ke dni 31. 8. 2010 (ke dni vyhotovení účetní závěrky za příslušné období) byl dlužník i v úpadku v podobě předlužení, když hodnota jeho závazků přesáhla hodnotu majetku a vlastní kapitál dlužníka byl v záporných hodnotách,

Pokud žalovaný navrhoval k prokázání tvrzení o neexistenci úpadku dlužníka provedení důkazu znaleckým posudkem, který by měl posoudit, zda se dlužník nacházel v úpadku ve formě předlužení či platební neschopnosti, návrh na provedení tohoto důkazu byl soudem zamítnut. Důvodem pro zamítnutí tohoto návrhu na provedení důkazu bylo především to, že navržený důkaz znaleckým posudkem by byl důkazem o právním hodnocení věci, což důkazu tohoto typu nenáleží. Otázku existence úpadku je povinen vždy posoudit insolvenční soud a její posouzení nemůže být provedeno znaleckým posudkem.

Ze všeho výše uvedeného má insolvenční soud za prokázané, že dlužník se v okamžiku uzavření dohody o započtení, tedy ke dni 15. 4. 2010 nacházel ve stavu úpadku, když žalovaný především nevyvrátil vyvratitelnou domněnku o existenci úpadku dlužníka a dále byla i prokázána mnohost věřitelů s pohledávkami po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti a uplatní se zde tedy další (opět nevyvrácená) právní domněnka o platební neschopnosti dlužníka.

Pokud bylo žalovaným v průběhu řízení namítáno, že vzájemné započtení splatných pohledávek není zvýhodňujícím právním úkonem, jelikož není uvedeno v § 241 odst. 3 IZ, uvádí k tomuto insolvenční soud tolik, že výčet uvedený v § 241 odst. 3 IZ je pouze výčtem demonstrativním. Právní úkony, které jsou zde výslovně uvedeny, jsou jednoznačně zvýhodňujícím právním úkonem, neúčinnými právními úkony však mohou být i úkony zde výslovně neuvedené. Pokud žalovaný namítal, že se nemůže jednat o zvýhodňující právní úkon, jelikož došlo k započtení splatných pohledávek a nikoli dlužníkovy splatné na věřitelovu nesplatnou jak je uvedeno v § 241 odst. 3 písm. a) IZ, odkazuje zde insolvenční soud například na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci 13 VSOL 50/2012-61 ve věci KSOS 14 INS 6472/2009, v němž vrchní soud výslovně uvedl, že zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 IZ je také vzájemné započtení již splatných pohledávek.

Žalovaný dále namítal, že dohoda o započtení nemůže být neúčinným právním úkonem, jelikož žalovaný mohl své pohledávky za dlužníkem započíst i jednostranně a z tohoto důvodu se mu tak nemohlo dostat vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkursu.

Podle § 140 odst. 2 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 140 odst. 3 insolvenčního zákona započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

Odvolací shodně se soudem prvního stupně, s výhradou odlišného posouzení vztahu dlužníka a žalovaného, jež však ve věci není právně významné, shrnuje, že Úkon dlužníka je úkonem neúčinným ve smyslu § 241 lnsZ. Okolnost, že i po zjištění úpadku právní úprava nebrání zápočtu vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitele za podmínek § 140 odst. 2 lnsZ, není pro projednávanou věc určující, neboť jak vysvětleno shora, neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č.j. 103 VSPH 251/2012, ve věci 79 ICm 2219/2011, MSPH 79 INS7608/2010)

K této námitce žalovaného soud pouze konstatuje, že neúčinnost právního úkonu nelze nikdy posuzovat podle hypotetických možných jiných postupů žalovaného. Jak vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 48/2013 ve věci 39 ICm 720/2010, KSBR 39 INS 1490/2010, podmínky odporovatelnosti se vždy posuzují ke dni vzniku právního úkonu. Při posuzování odporovatelnosti právního úkonu není možné vycházet z hypotetických úvah, co by bylo kdyby. V projednávaném případě došlo ze strany žalovaného k uzavření dohody, nikoli k jednostrannému započtení, a soud tedy musí posuzovat neúčinnost dohody, nikoli to, zda by neúčinným bylo i jednostranné započtení ze strany žalovaného. Navíc dohoda o započtení zůstává i přes případné vyslovení její neúčinnosti platnou, další jednostranné započtení by tak na ni stejně nemohlo navazovat.

K definitivnímu závěru o neúčinnosti napadeného právního úkonu musí insolvenční soud dále posoudit, zda v projednávaném případě nejsou splněny některé z důvodů uvedených § 241 odst. 5 IZ, při jejichž splnění se nejedná o neúčinný právní úkon. Důvody vymezené v odstavci 5 představují v podstatě podmínky, při jejichž splnění se na konkrétní, jinak neúčinný právní úkon, bude hledět jako na účinný. Je tedy na žalovaném aby tvrdil a doložil splnění těchto podmínek a prokázal, že konkrétní napadený právní úkon, jinak neúčinný, není z těchto důvodů právním úkonem neúčinným.

Podle § 241 odst. 5 IZ Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

V případě uzavřené dohody o započtení pohledávek na tuto situaci zcela jednoznačně nemůže dopadat právní úprava pod písmenem a) a c). Dohodou o započtení nebylo zřizováno žádné zajištění a napadený právní úkon nebyl učiněn za dobu trvání moratoria ani po zahájení insolvenčního řízení. Uzavřená dohoda o započtení tak nemůže být neúčinným právním úkonem, pouze pokud budou splněny podmínky pod písmenem b).

Podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ není neúčinným právním úkonem úkon učiněný: 1. za podmínek obvyklých v obchodním styku 2. na základě něhož dlužník obdržel přiměřené protiplnění či jiný majetkový prospěch 3. nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby blízké či tvořící s dlužníkem koncern 4. a osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla poznat ani při náležité pečlivosti, že dlužník je v úpadku či úkon může vést k jeho úpadku.

V projednávaném případě dohoda o započtení byla uzavřena mezi osobami tvořícími koncern, když dlužník v okamžiku uzavírání dohody o započtení byl jediným akcionářem žalovaného. Třetí podmínka tak není splněna. Jelikož napadený právní úkon byl učiněn ve prospěch osoby tvořící s dlužníkem koncern, insolvenční soud již dále neposuzoval ostatní podmínky podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ. Napadený právní úkon totiž nemůže splňovat podmínky stanovené § 241 odst. 5 písm. b) IZ a napadený právní úkon tak je právním úkonem neúčinným.

Ze všech výše uvedených důvodů má insolvenční soud za to, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 15. 4. 2010 uzavřená mezi žalovaným a dlužníkem je neúčinným právním úkonem, jelikož se jedná o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ. Z tohoto důvodu insolvenční sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

Insolvenční soud již současně uzavřenou dohodu o započtení neposuzoval podle § 242 IZ, jelikož s ohledem na skutečnost, že považuje dohodu o započtení za neúčinnou podle § 241 IZ, považuje toto soud již za nadbytečné a navíc žalobce na vyslovení neúčinnosti pro rozpor s § 242 IZ v průběhu řízení netrval a k tomuto důvodu neúčinnosti nebylo také prováděno dokazování.

Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

V souladu s § 239 odst. 4 IZ může insolvenční správce současně s vyslovením neúčinnosti právního úkonu požadovat také, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat peněžité plnění z neúčinného právního úkonu nebo jeho peněžitou náhradu. Výrokem I. tohoto rozsudku byla vyslovena neúčinnost dohody o započtení ze dne 15. 4. 2010, kterou došlo k vzájemnému započtení a tím i zániku pohledávek dlužníka na vyplacení částky 25.598.667,95 Kč z titulu snížení základního kapitálu (ve výši 25.520.000 Kč) a z dalších titulů (ve výši 78.667,95 Kč). V souladu s § 237 odst. 1 IZ je žalovaný povinen vydat toto plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, proto insolvenční soud návrhu žalobce vyhověl a výrokem II. tohoto usnesení uložil žalovanému, aby ve stanovené lhůtě vydal do majetkové podstaty plnění z neúčinného právního úkonu ve výši 25.520.000 Kč (vydání celého plnění z neúčinného právního úkonu totiž žalobce nepožadoval).

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují pouze otázku nákladů incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky v případě, pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. V souladu s § 142 o.s.ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšnému žalobci. Žalobce byl ve sporu právně zastoupen od 31. 7. 2015, právní zástupce žalobce všechny právní úkony činil v roce 2015, 2016 a 2017, o náhradě nákladů řízení tak soud rozhodoval znění vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění aktuálním.

Právní zástupce žalobce předložil vyúčtování svých nákladů podáními doručenými soudu dne 26. 10. 2015, 24. 11. 2016 a definitivní vyčíslení svých nákladů podáním předloženým při jednání konaném dne 28. 6. 2017. V tomto vyčíslení žalobce požadoval odměnu advokáta podle advokátního tarifu za 11 úkonů právní služby (4 za první řízení u soudu prvního stupně, 5 za řízení u odvolacího soudu a 2 za další řízení u soudu prvního stupně), paušální náhradu hotových výdajů za 11 úkonů právní služby, náhradu za promeškaný čas a cestovní náklady.

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ) v aktuálním znění, při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li tato vyhláška jinak; § 12 odst. 2 se neužije. Na to je advokát povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně.

Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

Sazba mimosmluvní odměny se v souladu s § 7 advokátního tarifu určí vždy za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty.

Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu v aktuálním znění částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

V případě určení odměny právního zástupce žalobce soud nejprve musel posoudit otázku, jaká tarifní hodnota má být použita. Pro určení tarifní hodnoty v případě insolvenčních a incidenčních sporů advokátní tarif obsahuje konkrétní tarifní hodnotu, která je určena bez ohledu na předmět sporu. Ve všech typech incidenčních sporů (o pravost, výši pořadí pohledávky, o vyloučení majetku z majetkové podstaty i ve sporech o neúčinnost právního úkonu a dalších) se tarifní hodnota určuje vždy podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Toto potvrdil v řadě svých rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR, který v incidenčních sporech také určuje odměnu právního zástupce z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (např. usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 13/2013, usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 ICdo 2/2014).

Podle § 7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny tedy v tomto případě z tarifní hodnoty 50.000 Kč činí 3.100 Kč.

Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

Právní zástupce žalobce v řízení učinil celkem 14 úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a/, c/, f/ a g/-převzetí zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 7. 10. 2015, nahlížení do spisu dne 12. 8. 2015 a účast na jednání konaném dne 26. 10. 2015 v délce 1,25 hodiny, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 5. 8. 2016, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 31. 8. 2016, účast na jednání odvolacího soudu konaném dne 1. 9. 2016 v délce 1 hodiny, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 3. 10. 2016, účast na jednání odvolacího soudu konaném dne 24. 11. 2016 v délce 15 minut, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 22. 11. 2016, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 19. 6. 2017 a účast na jednání konaném dne 28. 6. 2017 v délce 4 hodiny 10 minut, která se počítá za 3 úkony právní služby). Náhrada za jeden úkon právní služby náleží podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč, celkem tedy za 14 úkonů právní služby 43.400 Kč. Dále právnímu zástupci žalobce náleží režijní paušál podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy za 14 úkonů právní služby částka 4.200 Kč.

Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách.

Právní zástupce žalobce kromě odměny vyúčtoval také cestovní náklady. Za první jednání u soudu prvního stupně právní zástupce žalobce vyúčtoval výši cestovních nákladů 1.568,80 Kč za použití motorového vozidla a 964,30 Kč za spotřebované pohonné hmoty. Toto vyúčtování soud přepočítal a považuje jej za správné a určené v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 328/2014 Sb. V této položce tak soud vyúčtování nákladů právního zástupce žalobce považuje za správné. Za první jednání u odvolacího soudu právní zástupce žalobce vyúčtoval výši cestovních nákladů 2.204 Kč za použití motorového vozidla a 947 Kč za spotřebované pohonné hmoty. Toto vyúčtování soud přepočítal a považuje jej v části nákladů za použití vozidla za správné a v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 385/2015. V části náhrady za spotřebované pohonné hmoty je podle soudu správná výše cestovních nákladů 999 Kč (580*5,8*29,7/100), nikoli 947 Kč. S ohledem na skutečnost, že právní zástupce žalobce učinil při vyúčtování pouze chybu v počtech (vstupní hodnoty pro výpočet uváděl ve vyúčtování správně), přiznal mu soud jejich náhradu ve správné výši, tedy 999 Kč. Za druhé jednání u odvolacího soudu právní zástupce žalobce vyúčtoval výši cestovních nákladů 2.204 Kč za použití motorového vozidla a 947 Kč za spotřebované pohonné hmoty. Toto vyúčtování soud přepočítal a považuje jej v části nákladů za použití vozidla za správné a v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 385/2015 Sb. V části náhrady za spotřebované pohonné hmoty je podle soudu správná výše cestovních nákladů 999 Kč (580*5,8*29,7/100), nikoli 947 Kč. S ohledem na skutečnost, že právní zástupce žalobce učinil při vyúčtování pouze chybu v počtech (vstupní hodnoty pro výpočet uváděl ve vyúčtování správně), přiznal mu soud jejich náhradu ve správné výši, tedy 999 Kč. Za další jednání u soudu prvního stupně právní zástupce žalobce vyúčtoval výši cestovních nákladů na 438 Kč za jízdné vlakem, tuto částku následně rukou škrtl a uvedl pouze VW TOURAN. Lístek jako doklad jízdného vlakem právní zástupce žalobce nedoložil, cestovné vlastním vozidlem pak nevyúčtoval. Z tohoto důvodu soud právnímu zástupci žalobce náhradu cestovních výdajů za poslední jednání nepřiznal. Na cestovném tak žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši celkem 8.939,10 Kč.

Podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby a) při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět, b) za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut.

Právní zástupce žalovaného vyúčtoval také náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a účast a jednotlivých soudních jednání. Sídlo právního zástupce žalobce je v Praze, soudní jednání u soudu prvního stupně se konalo v Brně, doba cca 2 a půl hodiny strávená jednou cestou je odpovídající vzdálenosti mezi kanceláří právního zástupce a místem jednání soudu (a to při cestě autem i vlakem). Náhrada dvakrát za 10 půlhodin promeškaného času je tak podle soudu ve výši 1.000 Kč uplatněna řádně. Sídlo právního zástupce žalobce je v Praze, soudní jednání u odvolacího soudu se konalo v Olomouci, doba cca 3 hodin strávená jednou cestou je odpovídající vzdálenosti mezi kanceláří právního zástupce a místem jednání soudu. Náhrada za 12 půlhodin promeškaného času je tak podle soudu ve výši 1.200 Kč uplatněna řádně. V konečném vyúčtování právní zástupce žalobce sice uvedl náhradu za promeškaný čas pouze za jedno soudní jednání, nicméně již v dřívějším vyúčtování uplatnil náhradu za promeškaný čas za obě soudní jednání před odvolacím soudem. Insolvenční soud proto žalobci náhradu za promeškaný čas přiznal za obě soudní jednání u odvolacího soudu. Celkově soud přiznal žalobci náhradu za promeškaný čas ve výši 4.400 Kč.

Žalobci tedy náleží celková náhrada nákladů řízení ve výši 43.400 Kč na odměně, 4.200 Kč na hotových výdajích, 8.939,10 Kč na cestovném a 4.400 Kč jako náhrada za promeškaný čas. Celková náhrada nákladů řízení je tak ve výši 60.939,10 Kč. Jelikož právní zástupce žalobce je plátcem DPH, jeho odměna byla o daň z přidané hodnoty navýšena na celkovou částku 73.736,31 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto písemného vyhotovení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím

Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou; těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou. (§ 75 IZ)

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená ve výroku II. a III. tohoto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud v Brně dne 28. 6. 2017

Mgr. Silvie Štěpánová, v.r. soudkyně pověřená dle rozvrhu práce zastupováním soudce soudního oddělení 39 INS Mgr. Jana Kozáka

Za správnost vyhotovení: Miroslava Veselá