39 ICm 397/2012
Číslo jednací: 39 ICm 397/2012-42 KSBR 39 INS 228/2011-C33-10

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: Mgr. Jiří Ostravský, IČ 662 48 299, Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, insolvenční správce dlužníka CE WOOD, a.s., IČ 607 45 479, Stráže 3662, 760 01 Zlín proti žalovanému: TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED, reg. č. 05939982, Dunstan Close 10, Londýn N2 0UX, Velká Británie, právně zastoupen JUDr. Liborem Konečným, IČ 662 25 841, advokátem, Ptašínského 4, 602 00 Brno o určení neúčinnosti právního úkonu

takto:

I. Žaloba o určení, že dohoda o započtení pohledávek uzavřená mezi CE WOOD, a.s., a žalovaným dne 31. 3. 2010 v rozsahu 3.232.500 Kč je neúčinným právním úkonem, se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení, představované náklady na právní zastoupení k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Libora Konečného, KSBR 39 INS 228/2011-C33-10

Ptašínského 4, 602 00 Brno, ve výši 7.260 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Dne 6. 2. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 3. 2. 2012. Podanou žalobou se žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, dohody o započtení pohledávek, kterou dlužník započetl svou pohledávku za žalovaným z titulu kupní ceny na pohledávku žalovaného za dlužníkem z titulu vrácení poskytnutého úvěru v rozsahu 3.232.500 Kč. Žalobce v podané žalobě a jejím doplnění uvedl, že dlužník a žalovaný uzavřeli dne 20. 10. 2009 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 6.000.000 Kč a měl tak včetně úroku za dlužníkem pohledávku ve výši 6.232.500 Kč. Dne 24. 3. 2010 byly mezi dlužníkem a žalovaným uzavřeny dvě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů za celkovou kupní cenu 3.232.500 Kč. Dne 24. 3. 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu o započtení pohledávek, v níž se dohodli, že se započtou vzájemné pohledávky vždy ve výši 6.232.500 Kč čímž zanikly jak pohledávky žalovaného za dlužníkem tak pohledávky dlužníka za žalovaným. Žalobce v žalobě uvedl, že dlužník byl v okamžiku uzavření dohody o započtení v úpadku, a to v podobě platební neschopnosti a že dohoda o započtení je neúčinným právním úkonem podle § 241 i 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon nebo IZ ). Žalobce uvedl, že se žalovanému dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, když započtením došlo ke stejnému účinku, jako by dlužník pohledávku žalovaného ve výši 3.232.500 Kč plně uhradil. Současně došlo k zániku pohledávky dlužníka ve výši 3.232.500 Kč, nebýt dohody o započtení plnění z této pohledávky mohlo být užito k poměrnému uspokojení ostatních věřitelů. Tím došlo ke zkrácení možnosti uspokojení ostatních věřitelů právě o částku 3.232.500 Kč. K neúčinnosti podle § 242 IZ žalobce uvedl, že dlužník svým jednáním úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu, když věděl, že ke zkrácení ostatních věřitelů může dojít a byl s tím srozuměn. Žalovaný pak o úmyslu dlužníka věděl, resp. nemohl nevědět, když nedobrá hospodářská situace dlužníka byla v oboru jeho činnosti všeobecně známa. Žalovaný tak musel vědět, že úplné uspokojení jeho pohledávky bude znamenat zkrácení ostatních věřitelů. Žalobce se dále v podané žalobě vyjádřil k otázce včasnosti podané žaloby a dodržení lhůty, v níž lze právnímu úkonu odporovat.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 10. 10. 2012. Žalovaný ve svém vyjádření učinil nesporným, že dne 20. 10. 2009 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, že dne 24. 3. 2010 byly mezi žalovaným a dlužníkem uzavřeny dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem byly akcie dvou právnických osob, a že dne 24. 3. 2010 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena dohoda o započtení pohledávek. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že úvěr poskytnutý dlužníkovi byl zajištěn zástavním právem k cenným papírům ve vlastnictví dlužníka (akciím, které byly předmětem kupních smluv ze dne 24. 3. 2010). Žalovaný ve vyjádření upozornil na fakt, že na základě dohody o započtení se mu nedostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. V případě, že by se pohledávka žalovaného uspokojovala v konkursu, měl by žalovaný postavení zajištěného věřitele, který je uspokojován z předmětu zajištění. Předmět zajištění již KSBR 39 INS 228/2011-C33-10 byl zpeněžen, a to za částku 3.232.500 Kč, přičemž z tohoto výtěžku by se neuspokojovali ostatní věřitelé, ale pouze žalovaný v pozici zajištěného věřitele. Tedy i v konkursu by žalovaný dosáhl stejného uspokojení své pohledávky. K úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu žalovaný uvedl, že jeho základní podmínkou je úmysl zkrátit věřitele, přičemž uzavřením dohody o započtení dlužník nezmenšil svůj majetek ke škodě ostatních věřitelů. Žalovaný upozornil na skutečnost, že nelze oddělovat uzavření kupních smluv a dohody o započtení, těmito právními úkony pak bylo realizováno splacení závazku dlužníka z úvěrové smlouvy. Žádní věřitelé nemohli být dohodou o započtení zkráceni, neboť dalším věřitelům nemohlo vzhledem k existenci zástavního práva příslušet žádné uspokojení ze zpeněžovaných cenných papírů.

Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný učinil nesporným, že mezi žalovaným a dlužníkem došlo postupně k uzavření smlouvy o úvěru, kupních smluv a dohody o započtení a žalobce nerozporoval existenci zástavního práva žalovaného, nebyly mezi stranami žádné sporné skutečnosti. Z tohoto důvodu nebylo nutné k rozhodnutí věci nařizovat jednání. S rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovily obě strany souhlas (č. l. 38 a 40 soudního spisu).

Podepsaný insolvenční soud vyšel při rozhodování ve věci především z těchto listin: 1. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, především pak rozhodnutí ze dne 11. 2. 2011 o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem 2. Přihlášky pohledávek č. 1 až 160, především pak přihlášky pohledávek č. 5, 6, 12, 16, 18, 19 a 39 3. Smlouva o úvěru z 23. 10. 2009, na základě níž žalovaný poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 6.000.0000 Kč s datem splatnosti dne 30. 6. 2010, 4. Smlouva o zřízení zástavního práva k akciím k ze dne 23. 10. 2009, na základě níž vzniklo zástavní právo ve prospěch žalovaného na akciích ve vlastnictví dlužníka (akcie společností ALLWOOD a.s. v likvidaci, akcie společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. v likvidaci, akcie společnosti SILVATECH a.s. v likvidaci a akcie společnosti CE WOOD-doprava a.s. v likvidaci), 5. Dohoda o započtení pohledávek ze dne 31. 3. 2010 (žalobce i žalovaný ve svých podáních uváděli datum uzavření 24. 3. 2010, kdy byla dohoda podepsána dlužníkem jako prvním ze smluvních stran).

Dále insolvenční soud vyšel ze shodných tvrzení stran ohledně uzavření kupních smluv dne 24. 3. 2010, jejichž předmětem byly akcie emitenta ALLWOOD a.s. v likvidaci za cenu 3.000.000 Kč a akcie emitenta SILVATECH a.s. v likvidaci za cenu 232.500 Kč (uzavření těchto smluv je potvrzeno také v dohodě o započtení pohledávek ze dne 31. 3. 2010).

Podepsaný insolvenční soud se zabýval nejprve otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. KSBR 39 INS 228/2011-C33-10

Z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 vyplývá, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. 2. 2011 (č.j. KSBR 39 INS 228/2011-A-24). Dne 11. 2. 2011 tak nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka. Žaloba o neúčinnost právního úkonu byla u insolvenčního soudu podána dne 6. 2. 2012. Incidenční žaloba tedy byla podána ve lhůtě předpokládané právní úpravou a žalobu je možno hodnotit jako včasnou.

Dále se podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

V souladu s § 239 odst. 1 IZ je aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby pouze insolvenční správce. Insolvenční správce jakožto žalobce byl aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby.

Z dohody o započtení pohledávek ze dne 31. 3. 2010 je zřejmé, že dlužník uzavřel dohodu o započtení, jejíž neúčinnosti se žalobce domáhá v rozsahu započtení ve výši 3.232.500 Kč, s žalovaným. Uzavření této dohody učinili účastníci ve svých vyjádřeních nesporným; soud proto tuto skutečnost vzal za své skutkové zjištění (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Žaloba byla podána proti osobě, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a která z něho měla prospěch. Žalovaný tak byl pasivně legitimován k podání předmětné žaloby.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou, zda napadenému právnímu úkonu bylo možno odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu.

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 1 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké KSBR 39 INS 228/2011-C33-10 by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 242 IZ (1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona představuje obecnou definici neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. V souladu s § 235 odst. 1 IZ jsou obecně neúčinnými právními úkony ty úkony, které zkracují možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až 242 "skutkové podstaty" neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice v § 235 odst. 1 IZ, tak současně jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 IZ.

Neúčinným právním úkonem může být vždy jen právní úkon, který zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Neúčinným tedy může být právní úkon prohlášen pouze tehdy, pokud v jeho důsledku věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení obdrží nižší plnění, než by obdrželi, pokud by k předmětnému právnímu úkonu nedošlo, anebo pokud dojde ke zvýhodnění některého z věřitelů na úkor ostatních. Zvýhodnění některého z věřitelů může spočívat například v tom, že věřitel dostane na uspokojení své pohledávky více, než by mu náleželo v rámci insolvenčního řízení, nebo je v jeho prospěch dodatečně zřízeno zástavní právo k majetku dlužníka.

Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi dlužníkem a žalovaným byla dne 23. 10. 2009 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný poskytl dlužníkovi částku 6.000.000 Kč. Dále má soud za prokázané, že tento závazek dlužníka byl zajištěn zástavním právem k akciím ve vlastnictví dlužníka, a to konkrétně akciím společností ALLWOOD a.s. v likvidaci, BESKYDSKÉ PILY a.s. v likvidaci, SILVATECH a.s. v likvidaci a CE WOOD-doprava a.s. v likvidaci. Ze shodného tvrzení stran má soud v souladu s § 120 odst. 3 o.s.ř. za prokázané, že dne 24. 3. 2010 (resp. dne 31. 3. 2010) došlo mezi žalovaným a dlužníkem k uzavření dvou kupních smluv na akcie, na jejichž základě dlužník prodal žalovanému akcie společnosti ALLWOD a.s. v likvidaci za kupní cenu 3.000.000 Kč a společnosti SILVATECH a.s. v likvidaci za kupní cenu 232.500 Kč. Dále má soud za prokázané, že dne 31. 3. 2010 byla uzavřena dohoda o započtení pohledávek, na jejímž základě došlo mimo jiné k započtení dlužníkovy pohledávky za žalovaným z výše uvedených kupních smluv ve výši 3.232.500 Kč na pohledávku žalovaného za dlužníkem ze smlouvy o úvěru ve výši 6.232.500 Kč (zbytek pohledávky žalovaného za dlužníkem zanikl KSBR 39 INS 228/2011-C33-10 započteným v rámci stejné dohody na kupní cenu dle smlouvy o koupi akcií společnosti BESKYDSKÉ PILY a.s. v likvidaci, započtení těchto pohledávek nebylo předmětem žaloby o neúčinnost).

V okamžiku uzavření dohody o započtení měl žalovaný za dlužníkem pohledávku ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna zástavním právem k akciím čtyř společností, a současně měl k dlužníkovi závazek ze smluv o koupi akcií. Smlouvy o koupi akcií a dohoda o započtení pohledávek byly stranami uzavřeny ve stejný okamžik, jak je patrné z dohody o započtení pohledávek. I přes shodné tvrzení stran o uzavření kupních smluv dne 24. 3. 2010 je v této dohodě jako datum uzavření kuních smluv uvedeno 31. 3. 2010, také samotná dohoda byla stranami podepisována v rozdílné dny, ze strany žalovaného byla podepsána již 24. 3. 2010, ze strany dlužníka pak 31. 3. 2010. Je tedy zřejmé, že datum uváděné oběma stranami jako datum uzavření jak kupních smluv, tak dohody o započtení je datem, kdy předmětné smlouvy podepsal žalovaný, definitivně uzavřeny však všechny byly až dne 31. 3. 2010, kdy je podepsal dlužník. Z blízké časové souvislosti, kdy všechny smlouvy byly uzavřeny v jeden den, a z jejich vzájemných souvislostí je zřejmé, že strany měly zájem na uzavření těchto smluv jako celku. Nelze tedy předpokládat, že strany by přistoupily k uzavření pouze smluv o koupi akcií bez uzavření navazující dohody o započtení.

Pokud by nedošlo k uzavření dohody o započtení v rozsahu, který je předmětem této žaloby (započtení částky 3.232.500 Kč), žalovaný by pohledávku za dlužníkem přihlásil do insolvenčního řízení, a to jako zajištěnou akciemi ve vlastnictví dlužníka, jelikož by nedošlo ani k uzavření smluv o koupi akcií. Žalovaný by tedy v insolvenčním řízení měl postavení zajištěného věřitele a byl by uspokojován přednostně z výtěžku zpeněžení akcií, které byly předmětem zajištění jeho pohledávky za dlužníkem.

Ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů či ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka by tak mohlo dojít pouze v případě, že by v rámci insolvenčního řízení mohly být předmětné akcie zpeněženy za vyšší částku, než za kterou je prodal dlužník. K tomuto zvýhodnění žalovaného by ale došlo již uzavřením samotných smluv o koupi akcií, ne až uzavřením dohody o započtení pohledávek. Samotné smlouvy o koupi akcií nebyly ze strany žalobce označeny za neúčinné, žalobce nerozporoval cenu, za níž byly jednotlivé akcie dlužníkem zpeněženy, ani neuváděl, že by zpeněžením těchto akcií mohl být získán vyšší výnos. Soud má tedy za to, že kupní ceny, za něž byly jednotlivé akcie zpeněženy, odpovídají cenám obvyklým a v případě zpeněžení v rámci konkursu by byly zpeněženy za obdobnou cenu. Tento výtěžek zpeněžení by připadl žalovanému jako zajištěnému věřiteli, nebyli by z něho uspokojováni ostatní přihlášení věřitelé. V případě, že by žalovaný byl uspokojován v rámci insolvenčního řízení byl by uspokojován v podobné výši jako na základě dohody o započtení pohledávek, spíše by byl uspokojen v částce o něco nižší, jelikož v rámci insolvenčního řízení by se z výtěžku zpeněžení uhradily nejprve náklady na zpeněžení a odměna insolvenčního správce. Situaci, kdy je věřitel uspokojen mimo insolvenčního řízení v částce vyšší, jelikož z výtěžku zpeněžení není odečítána odměna insolvenčního správce však není možné považovat zvýhodnění některého věřitele na úkor jiného, insolvenční správce totiž není věřitelem dlužníka a pouze skutečnost, že je takto zajištěný věřitel uspokojen v částce vyšší o odměnu správce, která při zpeněžení mimo insolvenční řízení není hrazena, není na úkor ostatních věřitelů. KSBR 39 INS 228/2011-C33-10

Z výše uvedeného je zřejmé, že uzavřením kupních smluv na akcie a současně uzavřením dohody o započtení pohledávek nedošlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů, jelikož i v rámci insolvenčního řízení by žalovaný byl přednostně před ostatními přihlášenými věřiteli uspokojen z výtěžku zpeněžení akcií, které byly předmětem zajištění jeho pohledávky. Žalovaný by v rámci insolvenčního byl uspokojen naopak v částce nižší o odměnu insolvenčního správce. Toto však nelze označit za zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních. Zároveň uzavřením kupních smluv na akcie a současně uzavřením dohody o započtení pohledávek nedošlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů, z výtěžku zpeněžení (kupní ceny, která byla předmětem započtení) by byl stejně přednostně uspokojen žalovaný jako zajištěný věřitel. Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že uzavřením kupních smluv na akcie a současně uzavřením dohody o započtení pohledávek nedošlo k naplnění podmínek obecné definice neúčinného právního úkonu. I v případě, že by uzavření dohody o započtení naplňovalo podmínky některého z ustanovení § 240 až 242 IZ nebylo by možno tento právní úkon označit za neúčinný, jelikož není naplněna obecná definice neúčinnosti stanovená v § 235 odst. 1 IZ. Z tohoto důvodu insolvenční soud dále neposuzoval, zda byl naplněn některý z důvodů neúčinnosti právního úkonu podle § 240 až 242 IZ.

Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že právní úkon (dohoda o započtení pohledávek ze dne 31. 3. 2010) není neúčinným právním úkonem ve smyslu insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu soud výrokem I. rozhodl tak, že žalobu o neúčinnost právního úkonu zamítl.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují pouze otázku nákladů incidenčního sporu o pravost, výši a pořadí pohledávky v případě, pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. V daném případě měl žalovaný ve věci plný úspěch a jednalo se o řízení o odpůrčí žalobě. O nákladech řízení proto soud musel rozhodovat podle ustanovení občanského soudního řádu. V souladu s § 142 o.s.ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšnému žalovanému. Žalovaný byl ve sporu právně zastoupen, právní zástupce žalovaného činil právní úkony v roce 2012 a 2015, o náhradě nákladů řízení tak soud rozhodoval znění vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a ve znění aktuálním. Žalovaný soudu nepředložil vyčíslení svých nákladů, soud proto vyčíslil jeho náklady sám a žalovanému přiznal náhradu za příslušný počet právních úkonů a paušální odměnu. Samotný incidenční spor byl zahájen 6. 2. 2012.

Podle čl. II vyhlášky 486/2012 Sb. za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky.

Podle čl. II. vyhlášky 390/2013 Sb. za úkony právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky náleží advokátovi odměna podle dosavadních právních předpisů.

Podle článků II. vyhlášek 486/2012 Sb. a 390/2013 Sb. je zřejmé, že žalovanému KSBR 39 INS 228/2011-C33-10 náleží za jednotlivé úkony odměna stanovená podle advokátního tarifu ve znění účinném v době, v níž byl daný úkon právní služby učiněn.

Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012 i v aktuálním znění výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

Sazba mimosmluvní odměny se v souladu s § 7 advokátního tarifu určí vždy za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty.

Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5.000 Kč.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu v aktuálním znění částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

Podle § 7 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 1.000 Kč do 5.000 Kč 1.000 Kč.

Podle § 7 advokátního tarifu v aktuálním znění sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny tedy v tomto případě z tarifní hodnoty 50.000 Kč činí 3.100 Kč.

Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

Právní zástupce žalovaného v řízení učinil celkem 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě + předložení důkazů a vyjádření na výzvu soudu); Z těchto úkonů právní služby právní zástupce žalovaného celkem 2 učinil do 31. 12. 2012 a 1 učinil v roce 2015. Náhrada za jeden úkon právní služby učiněný do 31. 12. 2012 náleží podle § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 1.000 Kč, celkem tedy za 2 úkony právní služby za celkem 2.000 Kč. Náhrada za jeden úkon právní služby učiněný od 1. 1. 2014 náleží podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč, celkem tedy za 1 úkon právní služby 3.100 Kč. Dále právnímu zástupci žalovaného náleží režijní paušál podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a aktuálním i tehdy účinném znění ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy za 3 úkony právní služby částka 900 Kč. Žalovanému tedy náleží celková náhrada nákladů řízení ve výši 6.000 Kč, to vše zvýšené o DPH, tedy celkem 7.260 Kč. KSBR 39 INS 228/2011-C33-10

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto písemného vyhotovení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci, žalovanému a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou; těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou (§ 75 IZ).

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená ve výroku II. tohoto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud v Brně dne 16. 7. 2015

Mgr. Jan Kozák, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hamanová