39 ICm 396/2012
Jednací číslo: 39 ICm 396/2012-181 KSBR 39 INS 228/2011-C32-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: Mgr. Jiří Ostravský, IČ 662 48 299, Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, insolvenční správce dlužníka CE WOOD, a.s., IČ 607 45 479, Stráže 3662, 760 01 Zlín, právně zast. Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem, Rubeška 393/7, 190 00 Praha 9 proti

žalovanému: Hradecká lesní a dřevařská společnost a.s., IČ 609 13 827, Malé náměstí 111, 502 00 Hradec Králové, právně zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, společníkem AK Havel, Holásek & Partners s.r.o., Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1-Nové Město o žalobě o neúčinnost právního úkonu

takto: I. Určuje se, že Dohoda o započtení pohledávek, uzavřená dne 3. 6. 2010 mezi společností CE WOOD, a.s. a žalovaným, je vůči věřitelům, kteří uplatňují svá majetková práva vůči společnosti CE WOOD, a.s. v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, je neúčinným právním úkonem. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 18.696.515,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení, představované náklady na právní zastoupení ve výši 27.749,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. Tomáše Troupa, LL.M., advokáta, Rubeška 393/7, 190 00 Praha 9.

Odůvodnění:

Dne 6. 2. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 3. 2. 2012. Podanou žalobou se žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, Dohody o započtení pohledávek uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 3. 6. 2010 a vydání částky 18.696.515 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Žalobce v podané žalobě a doplněních ze dne 16. 6. 2015 a 7. 10. 2015 uvedl, že dlužník a žalovaný byli obchodními partnery a z jejich obchodního styku vznikly žalovanému nezajištěné pohledávky v celkové výši 18.696.515 Kč splatné v průběhu roku 2009. Dne 3. 6. 2010 byla mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů za kupní cenu 23.696.515 Kč. Na základě Dohody o započtení ze dne 3. 6. 2010 došlo k vzájemnému zápočtu pohledávek v rozsahu 18.696.515 Kč. Dohodu o započtení pohledávek žalobce označil za neúčinný právní úkon z důvodu, že se jednalo jednak o zvýhodňující právní úkon a jednak o úmyslně zkracující právní úkon. Žalobce uvedl, že dohoda o započtení pohledávek může být zvýhodňujícím právním úkonem, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Žalobce poukázal na skutečnost, že při započtení pohledávek se dlužníku nedostává žádné reálné protiplnění, které by mohlo být užito k uspokojení jeho věřitelů, a v důsledku započtení se tak sníží míra uspokojení věřitelů nezúčastněných na vzájemném zápočtu. Započtením současně dojde k plnému uspokojení jednoho z věřitelů dlužníka, čímž započítávající věřitel obdrží více, než by obdržel v rámci konkursního řízení. Nebýt dohody o započtení měl by dlužník nadále vůči žalovanému pohledávku, která by mohla být převedena na peníze, které by byly součástí majetkové podstaty. Žalobce dále uvedl, že dlužník byl ke dni uzavření Dohody o započtení v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož ke dni uzavření dohody měl dlužník řadu pohledávek po splatnosti více jak tři měsíce. Pokud jde o neúčinnost z důvodu úmyslně zkracujícího právního úkonu, žalobce k tomuto uvedl, že dlužník se započtením zbavil své pohledávky za žalovaným, čímž snížil možnost uspokojení ostatních věřitelů. Důsledků svého počínání si dlužník musel být vědom. Žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný nemohl nevědět o špatné hospodářské situaci dlužníka a jeho faktickém úpadku, z čehož žalobce dovozoval, že žalovanému musel být dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáními doručenými insolvenčnímu soudu dne 29. 10. 2012 a 8. 7. 2015. Žalovaný ve svých vyjádřeních uvedl, že souhlasí s tvrzeními žalobce, že s dlužníkem byli obchodními partnery a z tohoto obchodního styku vznikly žalovanému nezajištěné pohledávky za dlužníkem ve výši 18.696.515 Kč. Žalovaný potvrdil, že dne 3. 6. 2010 byla mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena dohoda o úplatném převodu cenných papírů za kupní cenu 23.696.515 Kč a téhož KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.dne byla uzavřena Dohoda o započtení. Žalovaný však nesouhlasil se závěry žalobce, že dohoda o započtení pohledávek je neúčinným právním úkonem. Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu a odborné literatury (které konkrétně nespecifikoval) vyplývá, že případem zvýhodňujícího právního úkonu je započtení tehdy, pokud jsou započítávány dlužníkovy splatné pohledávky proti věřitelovým nesplatným pohledávkám. V posuzovaném případě se však podle žalovaného jednalo o situaci odlišnou, když byly vzájemně započítávány splatné pohledávky. Dohodou o započtení podle žalovaného nemohlo dojít ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Žalovaný poukázal na skutečnost, že zánik pohledávek mohl způsobit žalovaný i bez součinnosti dlužníka jednostranným započtením a nedostalo se mu tak vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Pokud jde o úmyslně zkracující právní úkon, žalovaný s tvrzeními žalobce nesouhlasil. I kdyby nedošlo k uzavření Dohody o započtení, pohledávka dlužníka za žalovaným nemohla podle žalovaného sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů. Jelikož uzavřením dohody nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů je podle žalovaného zároveň vyloučeno, aby ji dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele. Žalovaný rovněž rozporoval tvrzení, že dlužník se nacházel v úpadku a poukazoval na průběh předchozího insolvenčního řízení vedeného na dlužníka pod sp. zn. KSBR 39INS 325/2009, když na konci tohoto insolvenčního řízení došlo podle žalovaného k podstatnému zlepšení hospodářské situace dlužníka. Podle žalovaného je skutečnost, že dlužník v průběhu moratoria překonal svůj úpadek zřejmá z toho, že další insolvenční návrh byl na dlužníka podán až v roce 2011. Žalovaný rovněž poukázal na § 241 odst. 5 zákona č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ nebo insolvenční zákon ), konkrétně na to, že zvýhodňujícím právním úkonem nejsou právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, za něž dlužník obdržel přiměřené protiplnění. Žalovaný v souvislosti s § 241 odst. 5 IZ poukázal na skutečnost, že nebyl ve vztahu osoby blízké k dlužníkovi a ani netvořil s dlužníkem koncern.

K vyjádřením žalovaného se žalobce vyjádřil svým podáním ze dne 7. 10. 2015. Ve svém doplnění žalobce zopakoval a rozvedl důvody pro neúčinnost Dohody o započtení jako zvýhodňujícího právního úkonu, neúčinnosti z důvodu úmyslně zkracujícího právního úkonu se žalobce již nevěnoval. V tomto podání se také žalobce vyjadřoval k tvrzením žalovaného z jeho dvou vyjádření k podané žalobě a zabýval se otázkou možné liberace žalovaného. Žalobce ve svém doplnění žaloby nesouhlasil s názorem žalovaného, že uzavřená dohoda o započtení nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem, když byly vzájemně započteny splatné pohledávky, a odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 13 VSOL 50/2012. Podle žalobce příkladný výpočet zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 3 písm. a/ IZ) neznamená, že zvýhodňujícím právním úkonem nemůže být i úkon zde výslovně neuvedený. K tvrzení žalovaného, že vzájemným započtením nemohlo dojít ke zvýhodnění, jelikož by k vzájemnému zápočtu mohlo dojít i jednostranným právním úkonem žalovaného, žalobce uvedl, že nelze přistoupil pouze na spekulace o možném jiném postupu žalovaného a poukázal i na možnost odporovat nejen právnímu úkonu dlužníka ale i právnímu úkonu věřitele. K otázce možné liberace žalovaného žalobce uvedl, že podle jeho názoru není liberace žalovaného možná. Podle žalobce nebyla dohoda o započtení součástí obvyklého obchodního styku mezi dlužníkem a žalovaným, když mezi stranami byla sice v minulosti praxe zápočtů obvyklá, ale docházelo pouze k započítávání vzájemných pohledávek z prodeje dřeva a poskytování dopravy. Započtení pohledávky z kupní ceny za prodej akcií však podle KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

žalobce bylo zcela mimo běžný obchodní styk dlužníka a žalovaného. Dále žalobce poukázal na to, že v případě započtení je vyloučeno, aby dlužník dostal přiměřené protiplnění či jiný majetkový prospěch. Žalobce dále uvedl, že v případě žalovaného je liberace vyloučena také z důvodu, že není naplněna podmínka, aby žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti rozpoznat úpadek dlužníka. Žalobce poukázal na skutečnost, že jedním z akcionářů žalovaného byly v rozhodné době Lesy ČR s.p. a tyto společnost byly personálně propojeny. Členové představenstva žalovaného museli z titulu svých funkcí ve společnosti Lesy ČR s.p. vědět o majetkové situaci dlužníka. Žalovaný tak při odborné péči nemohl podle žalobce být přesvědčený, že úpadek dlužníka zjištěný v roce 2009 byl v době uzavření Dohody o započtení překonán.

Za účelem projednání žaloby soud nařídil jednání, které se konalo dne 26. 10. 2015. Při tomto jednání žalobce i žalovaný odkázali na svá písemná vyjádření, která dále rozvedli. Žalovaný předně uvedl, že v době provedení zápočtu nebyl dlužník v úpadku, když věřitelé mohli vymoci své pohledávky, například zpeněžením majetku dlužníka, Pily Javořice, který měl hodnotu asi 500 mil. Kč. Podle žalovaného dlužník podal návrh na moratorium v roce 2009 proto, že existovaly špatné vztahy mezi ním a některými jeho věřiteli a dlužník tímto zmírnil tlak z jejich strany. Podle žalovaného měl žalobce, pokud považoval započtení za neúčinný právní úkon, napadnout také samotnou kupní smlouvu, samotný zápočet nemůže být podle žalovaného odporovatelný, jelikož by mohl být proveden ze strany žalovaného i jednostranně. Žalovaný při jednání dále uved, že personální propojení se společností Lesy ČR s.p. mu nepřinášelo žádné informace, naopak mezi žalovaným a Lesy ČR s.p. byly v rozhodné době značně napjaté vztahy. Žalobce při jednání upozornil na skutečnost, že údajné špatné vztahy mezi žalovaným a Lesy ČR s.p. nemohou mít vliv na skutečnost, že pracovníci žalovaného věděli o závazcích dlužníka po splatnosti a mohli tak vědět o úpadku dlužníka. Žalobce zopakoval, že zápočet pohledávek z kupní ceny za prodané akcie představoval ojedinělý právní úkon ve vztazích dlužníka a žalovaného. Běžné zápočty mezi dlužníkem a žalovaným se týkaly pouze prodeje dřeva, jediné žalovaným doložené odlišné zápočty se týkaly dražeb majetku dlužníka prováděného pod dozorem předběžného insolvenčního správce v průběhu moratoria.

V průběhu jednání účastníci učinili nesporným, že dlužník a žalovaný byli obchodními partnery a z tohoto obchodního styku vznikly žalovanému pohledávky za dlužníkem v celkové výši 18.696.515 Kč splatné v průběhu roku 2009. Dále účastníci učinili nesporným, že byla mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů (akcií emitenta Hanušovická lesní a.s.) za kupní cenu 23.696.515 Kč. Účastníci také učinili nesporným, že dne 3. 6. 2010 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena Dohoda o započtení, v níž se strany dohodly, že pohledávky žalovaného z obchodního styku se započtou na pohledávku dlužníka z kupní ceny, čímž zaniknou celé pohledávky žalovaného a pohledávka dlužníka v části 18.696.515 Kč.

Při jednání byly provedeny důkazy listinami předloženými žalobcem (Dohoda o započtení pohledávek ze dne 3. 6. 2010, znalecké posudky ze dne 19. 3. 2013 a 2. 4. 2013, Oznámení Lesů ČR a.s. o odstoupení od smluv o prodeji dříví a o zániku smluv, které jsou s nimi ve vztahu vzájemní závislosti ze dne 22. 1. 2009, oznámení o upuštění od dražby ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné ze dne 18. 3. 2010, Příloha k řádné KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

účetní závěrce žalovaného za rok 2010, úplný výpis z obchodního rejstříku žalovaného, výroční zpráva společnosti Lesy ČR s.p. za rok 2009 a za rok 2010) a žalovaným (zápisy ze zasedání představenstva žalovaného č. 5/2009, 4/2010, 5/2010, 6/2010, 7/2010, 8/2010, 9/2010, 10/2010, 11/2010 a 12/2010, přehled zápočtů žalovaného s dlužníkem a společností CE WOOD-doprava, čtyři dokumenty označené jako Tisk deníku , dvě oznámení o jednostranném zápočtu z 21. 5. 2009, kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 21. 5. 2009 a 1. 6. 2009, oznámení o jednostranném zápočtu ze dne 1. 6. 2009, výroční zpráva žalovaného za rok 2005 a 2010, Dohoda o započtení pohledávek ze dne 3. 6. 2010), dále byl proveden důkaz insolvenčními spisy KSBR 39 INS 325/2009 (především vyhláška o zahájení insolvenčního řízení, návrh na vyhlášení moratoria, usnesení o vyhlášení moratoria, návrh na prodloužení moratoria, zpráva dlužníka o průběhu vyhlášeného moratoria z 1. 7. 2009, zpráva předběžného insolvenčního správce z 27. 5. 2009, zpětvzetí insolvenčního návrhu usnesení o zastavení řízení) a KSBR 39 INS 228/2011 (především návrh na zahájení insolvenčního řízení, vyhláška o zahájení řízení, usnesení o úpadku, přezkumné listiny PP č. 2, 5, 6, 12, 16, 19 a 39) a přihláškami pohledávek ze spisu KSBR 39 INS 228 /2011 (PP č. 5, 6, 12, 16, 19 a 39).

Žalobce ve svém závěrečném návrhu uvedl, že pokud byly mezi žalovaným a společností Lesy ČR s.p. tak špatné vztahy, jak tvrdí žalovaný, pak by se dalo očekávat, že představitele Lesů ČR s.p. v představenstvu žalovaného rezignují. K argumentaci žalovaného, že neúčinností měla být napadena také kupní smlouva, žalobce uvedl, že nijak nezpochybňuje právo dlužníka zpeněžit vlastní majetek a opatřit si tak právní titul na částku cca 18 mil. Kč. Žalobce však napadá skutečnost, že tyto finanční prostředky se nedostaly do dispozice dlužníka, resp. se nestaly součástí budoucí majetkové podstaty. K negativnímu efektu zvýhodnění věřitele došlo právě až započtením, nikoli uzavřením kupní smlouvy. K otázce započtení vzájemných pohledávek v rámci běžného obchodního styku žalobce uvedl, že k započtení došlo mimo běžný obchodní styk. V době uzavření dohody o započtení totiž dlužník již žádnou podstatnou podnikatelskou činnost nevykonával a započtením pouze řešil úplné uspokojení jednoho ze svých věřitelů na úkor ostatních. Ve zbytku pak žalobce odkázal na svá písemná podání.

Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou. Žalovaný poukázal na to, že dlužník v době uskutečnění napadeného právního úkonu disponoval dostatečným likvidním majetkem, kterým mohl uspokojit všechny své splatné závazky a poukázal na to, že pouze Pila Javořice měla podle znaleckého posudku hodnotu cca 500 mil. Kč. Žalovaný trval na tom, že započtení mohlo být jako odporovatelný právní úkon napadnuto pouze spolu s kupní smlouvou o převodu akcií. Započtení totiž bylo neoddělitelně spjato s uzavřením kupní smlouvy. Žalovaný poukázal na to, že insolvenční zákon obecně započtení připouští a zakazuje je pouze tehdy, jdou-li proti účelu zákona. Uzavřená dohoda o započtení nemůže podle žalovaného být neúčinným právním úkonem, protože nedošlo ke zkrácení věřitelů, jelikož žalovaný by mohl provést jednostranný zápočet. K možnosti liberace pak žalovaný dodal, že v roce 2008 a 2009 došlo mezi žalovaným a dlužníkem k započítávání pohledávek ve výši značně přesahující napadený zápočet. Podle žalovaného navíc není pravda, že dlužník neměl ze započtení přiměřené protiplnění, jelikož byl zbaven jednoho ze svých závazků. V ostatním také žalovaný odkázal na svá písemná podání. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podepsaný insolvenční soud vyšel především z těchto listin: 1. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011, především pak vyhláška o zahájení insolvenčního řízení (A-2), rozhodnutí o úpadku dlužníka (A-24) a přezkumné listy PP č. 2, 5, 6, 12, 16, 19 a 39. 2. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009. 3. Přihlášky pohledávek č. 5, 6, 12, 16, 19 a 39. 4. Dohoda o započtení pohledávek ze dne 3. 6. 2010. 5. Smlouva o úplatném převodu cenných papírů ze dne 3. 6. 2010. 6. Oznámení o upuštění od dražby Pily Javořice ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné Pily Javořice ze dne 18. 3. 2010. 7. Úplný výpis z obchodního rejstříku žalovaného, výroční zpráva společnosti Lesy ČR s.p. za rok 2009 a za rok 2010, příloha k řádné účetní závěrce žalovaného za rok 2010. 8. Výroční zpráva žalovaného za rok 2005 a 2010. 9. Zápisy ze zasedání představenstva žalovaného č. 5/2009, 4/2010, 5/2010, 6/2010, 7/2010, 8/2010, 9/2010, 10/2010, 11/2010 a 12/2010. 10. Oznámení Lesů ČR a.s. o odstoupení od smluv o prodeji dříví a o zániku smluv, které jsou s nimi ve vztahu vzájemní závislosti ze dne 22. 1. 2009. 11. Přehled zápočtů žalovaného s dlužníkem a společností CE WOOD-doprava, dvě oznámení o jednostranném zápočtu z 21. 5. 2009, kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 21. 5. 2009 a 1. 6. 2009, oznámení o jednostranném zápočtu ze dne 1. 6. 2009 Insolvenční soud dále vyšel z nesporných tvrzení stran o obchodním styku mezi dlužníkem a žalovaným a o uzavření smlouvy o úplatném převodu cenných papírů a dohody o započtení.

Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení stran má insolvenční soud především za prokázané, že dne 3. 6. 2010 došlo mezi žalovaným a dlužníkem k uzavření Smlouvy o úplatném převodu cenných papírů a současně k uzavření Dohody o započtení pohledávek. Dohodou o započtení došlo k vzájemnému započtení pohledávek v rozsahu 18.696.515 Kč, čímž zanikly zcela pohledávky žalovaného za dlužníkem a částečně pohledávka dlužníka za žalovaným.

Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že ke dni uzavření Dohody o započtení pohledávek, tedy ke dni 3. 6. 2010, měl dlužník více pohledávek po dobu delší jak 3 měsíce po splatnosti. Z přihlášky pohledávky č. 5 věřitele Město Hodonín, IČ 002 84 891, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku ve výši 205.659 Kč, přičemž v částce 154.980 Kč je tato pohledávka splatná od 16. 12. 2008 a v částce 20. 806 Kč je splatná od 19. 2. 2009 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 5 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 6 věřitele Lesy pod Hostýnem s.r.o., IČ 262 70 978, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku ve výši 517.343,88 Kč, přičemž v částce 477.194 Kč je tato pohledávka splatná od 1. 2. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 6 má sodu za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 12 věřitele M-PRO spol. s r.o., IČ 183 85 109, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.dlužníka pohledávku v celkové výši 223.824 Kč, přičemž v částce 192.000 Kč je tato pohledávka splatná od 18. 1. 2010 a v částce 240 Kč od 29. 1. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 12 má sodu za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 16 věřitele TARLING FINANCIAL CONSULTING LIMITED, reg.č. 05939982, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 80.110.523,11 Kč, přičemž v částce 40.743.073 Kč je tato pohledávka splatná od 28. 7. 2009 a v částce 35.481.044,66 Kč také od 28. 7. 2009 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 16, z protokolu o přezkumném jednání ze dne 28. 3. 2011 a z rozsudku insolvenčního soudu 39 ICm 1022/2011-45 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci 13 VSOL 112/2013-86 má sodu za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna ze strany insolvenčního správce v plné výši a byla popřena ze strany přihlášeného věřitele, přičemž v probíhajícím incidenčním sporu popírající věřitel se svou žalobou neuspěl. Celá přihlášená pohledávka věřitele č. 16 se tak považuje za zjištěnou. Z přihlášky pohledávky č. 19 věřitele JUDr. Voříšek Michal, IČ 258 03 999, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 251.642,80 Kč, přičemž v částce 4.879 Kč je tato pohledávka splatná od 25. 9. 2008, v částce 112.812 Kč od 25. 9. 2008, v částce 51.884 od 25. 12. 2008, v částce 31.892 Kč od 25. 12. 2008, v částce 4.105,50 Kč od 30. 12. 2008 a v částce 6.000 Kč od 24. 2. 2010 (zbývající část přihlášené pohledávky tvoří úroky z prodlení). Z přezkumného listu č. 19 má sodu za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Z přihlášky pohledávky č. 39 věřitele Česká asociace podnikatelů v lesním hospodářství, IČ 629 36 140, má soud za prokázané, že tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení na dlužníka pohledávku v celkové výši 69.750 Kč, přičemž v částce 47.250 Kč je tato pohledávka splatná od 20. 2. 2009 a v částce 22.500 Kč od 22. 12. 2009. Z přezkumného listu č. 39 má soud za prokázané, že pohledávka tohoto věřitele byla na přezkumném jednání konaném dne 28. 3. 2011 zjištěna v plné výši. Soud má dále za prokázané, že část z těchto pohledávek za dlužníkem byla splatná již v době, kdy na dlužníka bylo vedeno insolvenčního řízení pod sp. zn. KSBR 39 INS 325/2009 a nebyla uhrazena ani v průběhu moratoria povoleného v rámci tohoto řízení ani po skončení insolvenčního řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu (dok. A-247).

Z oznámení o upuštění od dražby Pily Javořice ze dne 2. 11. 2009, oznámení o zmaření dražby dobrovolné Pily Javořice ze dne 18. 3. 2010 a z návrhu dlužníka na prodloužení moratoria v řízení KSBR 39 INS 325/2009 (dok. A-209) má soud za prokázané, že přes opakované snahy o zpeněžení majetku označeného jako Pila Javořice nebyly tyto pokusy úspěšné. Pokusy o prodej areálu Pily Javořice probíhaly v roce 2009 i 2010, avšak nebyly úspěšné. Soud má dále za prokázané, že hodnota celého draženého majetku byla oceněna na 492.624.065 Kč, avšak majetek dlužníka, který měl být zpeněžen v rámci celého areálu Pily Javořice, byl oceněn pouze na částku 10.838.069 Kč. Zbývající majetek oceněný na částku 481.785.996 Kč byl předmětem vlastnictví společnosti Javořice a.s., IČ 634 92 202. Soud má za prokázané, že v případě, kdy by došlo ke zpeněžení tohoto nemovitého majetku za částku cca 500 mil. Kč, jak tvrdil žalovaný, nemohly by tyto finanční prostředky přednostně sloužit k uspokojení věřitelů dlužníka, jelikož naprostá většina majetku tvořícího areál Pily Javořice byla v majetku subjektu odlišného od dlužníka, byť tvořícího do roku 2010 s dlužníkem KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.koncern. I v případě úspěšného zpeněžení tohoto majetku by dlužník získal částku pouze cca 10 mil. Kč, která by však nestačila v březnu 2010 (kdy došlo ke zmaření dražby dobrovolné) ani k plnému uspokojení pohledávky žalovaného, natož další pohledávek dlužníka, které již byly v té době po splatnosti. Pokud jde o samotnou společnost Javořice a.s. soudu je z jeho úřední činnosti známo, že tato společnost se nejpozději od 30. 4. 2010, kdy bylo vydáno rozhodnutí o jejím úpadku, nachází v úpadku. Samotné insolvenční řízení bylo zahájeno 17. 2. 2010, i pokud by tedy areál Pily Javořice byl v březnu 2010 (v době zmaření dražby dobrovolné) zpeněžen za částku 500 mil. Kč, nemohly by tyto finanční prostředky být dlužníkovi poskytnuty již s ohledem na probíhající insolvenční řízení na společnost Javořice a.s. Dlužníkovi by maximálně mohly být poskytnuty finanční prostředky ze zpeněžení, které by společnosti Javořice a.s. zůstaly po plném uhrazení všech jejích závazků (což s ohledem na skutečnost, že do insolvenčního řízení dlužníka Javořice a.s. byly podány přihlášky pohledávek v celkové výši téměř 1 miliarda Kč, není pravděpodobné) a pouze pokud by dlužník v okamžiku zpeněžení stále byl jediným akcionářem společnosti Javořice a.s. Z tohoto důvodu také nelze mít za prokázané tvrzení žalovaného, že dlužník se v červnu 2010 nenacházel v úpadku, jelikož mohl zpeněžit areál Pily Javořice za částku 500 mil. Kč a tím plně uspokojit své věřitele. Areál Pily Javořice se přes opakované pokusy v minulosti nepodařilo zpeněžit a především nebyl z větší části ve vlastnictví dlužníka, byl ve vlastnictví subjektu odlišného od dlužníka, který s dlužníkem tvořil koncern pouze do roku 2010 a který navíc byl od dubna 2010 v úpadku. Soud považuje za potřebné doplnit, že úpadek dlužníka Javořice, a.s. je řešen reorganizací (ins. řízení sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010); reorganizační plán byl v této věci schválen usnesením ze dne 31.10.2011 (dok. B-117 spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Pravomocně schválený a doposud plněný reorganizační plán počítá s provozen areále Pily Javořice, což je i plněno (viz zprávy o plnění reorganizačního plánu, poslední založena ve spise sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 jako dok. B-167). Pravomocně schválený reorganizační plán navíc nepočítá s jakýmkoliv uspokojením akcionářů dlužníka (viz str. 7 reorganizačního plánu) a to ani ve své změněné a soudem odosuhlasené aktuální podobě (viz dok. B-133 a B-149 spisu sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010). Za tohoto stavu je úvaha o prodeji areálu Pily Javořice bezpředmětnou.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalovaného, přílohy k řádné účetní závěrce žalovaného za rok 2010 a výročních zpráv společnosti Lesy ČR s.p. za rok 2009 a za rok 2010 má soud za prokázané, že v roce 2010 byla jedním z akcionářů žalovaného společnost Lesy ČR s.p. (držitel 50 % akcií). Kromě tohoto propojení mezi žalovaným a společností Lesy ČR s.p. dále existovalo v roce 2010 také personální propojení. Dva ze členů představenstva žalovaného, kteří byli ve funkci v roce 2010 byli současně v roce 2009 i 2010 řediteli krajských ředitelství společnosti Lesy ČR s.p.. Konkrétně paní Ing. Barbora Klempířová byla od července 2009 do března 2012 členkou představenstva žalovaného a současně v roce 2009 i 2010 byla ředitelkou Krajského ředitelství Karlovy Vary ve společnosti Lesy ČR s.p.. Pan Ing. Ludvík Řičář pak byl od prosince 2009 (a dosud je) členem představenstva žalovaného a současně v roce 2009 i 2010 byl ředitelem Krajského ředitelství Liberec ve společnosti Lesy ČR s.p.. Z provedeného dokazování tak má soud za prokázané personální propojení mezi žalovaným a jeho akcionářem, společností Lesy ČR s.p.. S ohledem na funkci, kterou členové představenstva žalovaného zastávali v rozhodné době ve společnosti Lesy ČR s.p. je soud toho názoru, že členům představenstva žalovaného musel být znám vzájemný vztah dlužníka a společnosti Lesů ČR s.p. a alespoň rámcově také výše závazků dlužníka vůči této KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.společnosti a problémy dlužníka s hrazením těchto závazků.

Z výročních zpráv žalovaného za roky 2005 a 2010 a zápisů ze zasedání představenstva žalovaného za rok 2010 předložených žalovaným má soud za prokázané, že v těchto letech panovaly mezi žalovaným a společností Lesy ČR s.p. problematické obchodní vztahy, když mezi stranami probíhaly spory ohledně uzavíraných smluv týkajících se obchodu s dřívím a vzájemnými vztahy se zabýval také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Nicméně v době, kdy došlo k uzavření napadeného právního úkonu, byly tyto společnosti nadále personálně propojeny. Samotná skutečnost, že mezi žalovaným a společností Lesy ČR s.p. panovaly zhoršené vztahy nijak nezbavovala statutární orgány žalovaného povinnosti postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře.

Z insolvenčního spisu KSBR 39 INS 325/2009 (především insolvenčního návrhu společnosti Lesy ČR s.p., návrhu dlužníka na vyhlášení moratoria a návrhu dlužníka na prodloužení moratoria), přezkumného listu k PP. č 2 ze spisu KSBR 39 INS 228/2011 a oznámení Lesů ČR a.s. o odstoupení od smluv o prodeji dříví a o zániku smluv, které jsou s nimi ve vztahu vzájemní závislosti ze dne 22. 1. 2009 má soud za prokázané, že společnosti Lesy ČR s.p. musely být známy hospodářské problémy dlužníka nejméně od roku 2009. Společnost Lesy ČR s.p. vystupovala v insolvenčním řízení KSBR 39 INS 325/2009 jako insolvenční navrhovatel, musel jí tedy být znám průběh tohoto řízení i důvod jeho zastavení a také stanoviska dlužníka ke své majetkové situaci. Z přezkumného listu PP. č 2 věřitele Lesy ČR s.p. je pak zřejmé, že tento věřitel uplatnil za dlužníkem i pohledávky, které byly splatné již v roce 2009. V době učinění napadeného právního úkonu tedy společnost Lesy ČR s.p. věděla o špatném hospodářském stavu dlužníka a jeho úpadkové situaci. S ohledem na personální propojení a funkce zastávané ve společnosti Lesy ČR s.p. o hospodářské situaci dlužníka věděli nebo minimálně vědět mohli také členové představenstva žalovaného. Pokud jde o tvrzení žalovaného, že tyto informace nebyly žalovanému z důvodu špatných vzájemných vztahů mezi žalovaným a společností Lesy ČR s.p. žalovanému poskytnuty nemění toto nic na závěru, že žalovaný prostřednictvím členů představenstva o situaci dlužníka minimálně vědět měl a mohl. Pokud členové představenstva neplnili svou funkci řádně a nepostupovali s péčí řádného hospodáře, může toto být důvodem pro jejich případnou odpovědnost za výkon funkce, ale rozhodně to neznamená, že žalovaný nemohl o hospodářské situaci dlužníka vědět. Ze všeho výše uvedeného tak má soud za prokázané, že žalovaný v době uzavření dohody o započtení pohledávek minimálně měl a mohl vědět o hospodářské situaci dlužníka a jeho neschopnosti hradit své závazky.

Ze zápisů ze zasedání představenstva (především ze zápisů 5/2009, 4/20105/2010 a 6/2010) má soud za prokázané, že představenstvo dlužníka nákup akcií společnosti Hanušovická lesní a.s. od dlužníka projednávalo, nicméně zápis z mimořádného zasedání představenstva, kde byl samotný obchod projednáván, žalovaný nepředložil (konání mimořádného zasedání je avizováno v zápisu 5/2009). V žalovaným předložených zápisech je k otázce nákupu akcií Hanušovické lesní a.s. od dlužníka zmínka pouze v zápise 5/2009, v němž je avizováno konání mimořádného zasedání za účelem projednání tohoto obchodu, a v zápise 6/2010, kde je informace, že došlo k uzavření smlouvy za podmínek schválených představenstvem. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Naopak tvrzení žalovaného, že představenstvo žalovaného nevědělo a vědět nemohlo o úpadkové situaci dlužníka, přestože se o úpadek zajímali a situaci analyzovali, insolvenční soud z předložených zápisů ze zasedání představenstva za prokázané nemá. Do června 2010 (do uzavření napadené dohody o započtení) je v předložených zápisech ze zasedání představenstva pouze jediná zmínka o projednání platební schopnosti dlužníků žalovaného, a to v zápise 5/2009, v předložených zápisech v roce 2010 nebyla tato otázka řešena. Na zasedání 5/2009 byl podle zápisu členům představenstva předložen seznam neplatičů (výslovně uveden CE WOOD) a bylo konstatováno, že žádný z neplatičů není v dané chvíli v insolvenci. Toto bylo na zasedání představenstva konstatováno přesto, že v té době probíhalo insolvenční řízení na dlužníka pod sp. zn. KSBR 325/2009 (zahájeno v lednu 2009) a dlužníkovi bylo povoleno moratorium za situace, kdy sám existenci své úpadkové situace potvrdil a snažil se o její překonání. Žalovaný tedy nijak nedoložil svá tvrzení o tom, že hospodářskou situaci dlužníka analyzoval a nevěděl o jeho úpadku. Doložil pouze, že o jeho úpadku nevěděl v květnu 2009, kdy však o něm s ohledem na probíhající řízení zcela jistě vědět mohl a měl.

Podepsaný insolvenční soud se zabýval nejprve otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 228/2011 vyplývá, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. 2. 2011 (č.j. KSBR 39 INS 228/2011-A-24), které bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno téhož dne. Dne 11. 2. 2011 tak nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka. Žaloba o neúčinnost právního úkonu byla u insolvenčního soudu podána dne 6. 2. 2012, tedy ve lhůtě jednoho roku o vydání rozhodnutí o úpadku. Incidenční žaloba tedy byla podána ve lhůtě předpokládané právní úpravou a žalobu je možno hodnotit jako včasnou.

Dále se podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

V souladu s § 239 odst. 1 IZ je aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby pouze insolvenční správce. Žalobce je insolvenčním správcem dlužníka a byl tak aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby.

Z důkazů provedených v průběhu jednání ve věci dne 26. 10. 2015 a ze shodného tvrzení stran vyplynulo, že dlužník uzavřel dne 3. 6. 2010 s žalovaným Dohodu o započtení pohledávek. Tuto skutečnost ani jedna ze stran nezpochybnila. Žaloba byla podána proti osobě, v jejíž prospěch byl napadený právní úkon učiněn a která z něho údajně měla prospěch. Žalovaný tak byl pasivně legitimován k podání předmětné žaloby.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou, zda napadenému právnímu úkonu bylo možno odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu (tedy zda napadený právní úkon byl učiněn ve lhůtách stanovených insolvenčním zákonem).

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 4 IZ zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Žalobce uzavřenou dohodu o započtení označil za zvýhodňující právní úkon podle § 241 IZ. V případě zvýhodňujícího právního úkonu lze právnímu úkonu odporovat, byl-li učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení a v případě, že byl učiněn ve prospěch osoby tvořící s dlužníkem koncern ve lhůtě 3 let. V daném případě bylo insolvenční řízení na dlužníka zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele a účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 7. 1. 2011. Kupní smlouva byla uzavřena dne 3. 6. 2010. Je tedy zřejmé, že předmětný právní úkon byl učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a jako takovému mu lze odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. I v případě, že by se nejednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, jak jej označil žalobce, ale o právní úkon zvýhodňující věřitele nebo úmyslně zkracující právní úkon, je zřejmé, že i takovémuto právnímu úkonu by bylo možné odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. Žalobce tedy v daném případě podal včasnou žalobu a podal ji proti právnímu úkonu, kterému mohl odporovat.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou neúčinnosti uzavřené Dohody o započtení, a to především z důvodu tvrzeného žalobcem, tedy pro rozpor s § 241 IZ. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 241 odst. 4 insolvenčního zákona zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Na základě tohoto smluvního ujednání a úkonu započtení, došlo k zániku pohledávky dlužníka vůči žalobci na zaplacení kupní ceny převáděných ochranných známek a současně k zániku pohledávky žalobce (postupníka) z označené úvěrové smlouvy. Zanikly tak dvě samostatné pohledávky. Dlužník byl v době započtení v úpadku pro platební neschopnost, v důsledku dohody a započtení však splnil svůj závazek vůči žalobci v plné výši. Žalobce tak byl nesporně uspokojen ve vyšší částce, než jaká by mu náležela v konkursu, neboť již v roce 2009 měl dlužník záporný vlastní kapitál a jeho pohledávky byly na přezkumu zjištěny ve výši cca 180 milionů Kč. Zápočtem získal žalobce vyšší uspokojení na úkor ostatních věřitelů, neboť v důsledku započtení kupní ceny se dlužníku nedostalo žádného reálného protiplnění, z něhož by mohli uspokojit své pohledávky jiní věřitelé dlužníka (v této souvislosti odkazuje odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu k ustanovení § 15 zák. č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, která se zabývá též výkladem pojmu ekvivalentní úkon dlužníka , jejíž závěry jsou využitelné i pro insolvenční řízení, např. rozhodnutí ze dne 27.5.2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 nebo rozhodnutí ze dne 29.2.2012, sp. zn. 29 Cdo 1089/2011, obě dostupná na webových stránkách tohoto soudu). Proto je závěr soudu prvního stupně, podle něhož je započtení dle čl. II. odst. 2 Dodatku pro žalovaného zvýhodňujícím právním úkonem, zcela správný (§ 241 odst. 1,2 IZ). Protože byly splněny i podmínky lhůt dle § 241 odst. 4 a § 239 odst. 3 IZ, je třeba žalobě vyhovět a vyslovit neúčinnost tohoto úkonu. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 12 VSOL 52/2012-73, ve věci 39 ICm 2050/2010, KSOS 16 INS 408/2010)

K námitce odvolatele, že v důsledku dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků k takové situaci nedošlo, neboť došlo pouze ke snížení finančního objemu jak pohledávek, tak i závazků dlužníka, nutno zdůraznit, že základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným právním úkonem z důvodu zvýhodnění podle KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.ustanovení § 241 IZ, je míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jehož by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a násl. insolvenčního zákona. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že došlo-li na základě dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků ze dne 20.7.2009 k započtení dlužníkových splatných pohledávek oproti splatným pohledávkám žalovaného v plném rozsahu, pak se žalovanému, coby (nezajištěnému) věřiteli skutečně, s ohledem na výši započítávaných pohledávek, dostalo nikoli poměrného, ale plného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2012, č.j. 13 VSOL 50/2012-61, ve věci 14 ICm 2068/2010, KSOS 14 INS 6472/2009)

Insolvenční zákon v § 235 odst. 1 IZ upravuje obecnou definicí neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí být vždy splněny podmínky stanovené tímto paragrafem. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až 242 IZ "skutkové podstaty" neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak současně jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 IZ.

Podle § 235 IZ je neúčinným právním úkonem právní úkon, kterým dlužník zkrátí možnost uspokojení svých věřitelů anebo kterým zvýhodní některého svého věřitele na úrok jiných. Uzavřením dohody o započtení pohledávek došlo k plnému uspokojení žalovaného, který nemusel hradit ničeho na svůj závazek vůči dlužníkovi. S ohledem na průběh konkursního řízení na majetek dlužníka je zřejmé, že plné uspokojení přihlášených věřitelů je naprosto nereálné. Jelikož v důsledku dohody o započtení se žalovanému dostalo plného uspokojení na rozdíl od ostatních věřitelů, kteří budou v konkursním řízení uspokojováni pouze poměrně (pokud vůbec dojde k rozvrhu výtěžku mezi nezajištěné věřitele), je zřejmé, že žalovaný byl oproti ostatním věřitelům dlužníka zvýhodněn. Současně se uzavřením dohody o započtení snížila možnost uspokojení věřitelů dlužníka. Pokud by k uzavření dohody nedošlo, měl by dlužník pohledávku za žalovaným ve výši cca 18 mil. Kč, při jejím uhrazení ze strany žalovaného či při jejím úplatném převedení na jiný subjekt by dlužník získal finanční prostředky, které mohl užít k uspokojení svých věřitelů. Jelikož však dlužník v důsledku započtení neobdržel na svou pohledávku za žalovaným ničeho, co by mohl rozdělit mezi věřitele, došlo tím ke zkrácení možnosti uspokojit jeho věřitele. Jistou formou protiplnění je samozřejmě i zánik závazku dlužníka, avšak zánik závazku nemá pro věřitele dlužníka stejný efekt jako obdržení finančních prostředků a jejich rozdělení mezi věřitele. Dohoda o započtení je tedy obecně neúčinným právním úkonem jelikož v jejím důsledku žalovaný obdržel vyšší plnění než v konkursu a to na úkor ostatních věřitelů dlužníka a současně došlo ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů.

Jednou ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu je zvýhodňující právní úkon. Zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dlužníka dostane na úkor ostatních věřitel dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Uzavřením dohody o započtení došlo k plnému uspokojení žalovaného. S ohledem na průběh konkursního řízení na majetek dlužníka je zřejmé, že k plnému uspokojení přihlášených věřitelů nedojde. Žalovanému se tedy uzavřením dohody o započtení dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Toto uspokojení žalovaného bylo současně na úkor ostatních věřitelů, jelikož dlužníkovi se v důsledku započtení nedostalo KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.finančních prostředků, které mohl by jinak užít k uspokojení svých věřitelů. Započtení pohledávek tak je právním úkonem zvýhodňujícím jednoho věřitele na úkor jiných.

Pokud žalovaný namítal, že dohoda o započtení není neúčinným právním úkonem a okazoval na rozsudek zdejšího soudu č.j. 39 ICm 397/2012-42, uvádí k tomuto soud tolik, že v rozhodnutí 39 ICm 397/2012-42 nedošel k závěru, že dohoda o započtení není obecně neúčinným právním úkonem jak dovozuje žalovaný. V tomto rozhodnutí insolvenční soud došel k závěru, že v konkrétním projednávaném případě nebyla dohoda o započtení neúčinným právním úkonem, jelikož se žalovanému nedostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. V řízení 39 ICm 397/2012 byl totiž žalovaný věřitel současně zajištěným věřitelem ve vztahu k pohledávce, která započtením zanikla. Kdyby nebyla uzavřena dohoda o započtení a žalovaný věřitel v řízení 39 ICm 397/2012 by uhradil dlužníkovi svůj závazek z titulu kupní ceny, byly by takto získané finanční prostředky zase vyplaceny zpět žalovanému věřiteli z titulu zajištění. Žalovanému věřiteli se tak dostalo stejného uspokojení, jaké by mu, nebýt dohody o započtení, náleželo v konkursu a nedošlo ke zkrácení uspokojení věřitelů, jelikož případné finanční prostředky by, nebýt dohody o započtení, s ohledem na zajištění stejně nemohly být použity k uspokojení ostatních věřitelů. V projednávaném případě je však situace odlišná, žalovaný není a nebyl ve vztahu k akciím společnosti Hanušovická lesní a.s., které byly předmětem zpeněžení, zajištěným věřitelem a výtěžek zpeněžení by se v tomto případě nepoužíval k přednostnímu uspokojení žalovaného, ale měl by být rovnoměrně rozdělen mezi všechny věřitele. Z tohoto důvodu se také žalovanému dostalo více, než kolik by mu náleželo v konkursu a to na úkor ostatních věřitelů.

Zvýhodňujícím právním úkonem je v souladu s § 241 odst. 2 IZ pouze právní úkon, který byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. Insolvenční soud tedy dále musí posoudit otázku, zda dlužník byl ke dni 3. 6. 2010 v úpadku.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Insolvenčnímu soudu je z jeho činnosti známo, že na dlužníka bylo vedeno první insolvenční řízení v roce 2009 pod sp. zn. KSBR 325/2009. V rámci tohoto insolvenčního řízení dlužník deklaroval svůj úpadek, když například v návrhu na moratorium uvedl, že po analýze své hospodářské situace došel k závěru, že naplňuje definici úpadku. Toto insolvenční řízení bylo ukončeno pouze z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu, v usnesení o zastavení KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.insolvenčního řízení (dok A-247) insolvenční soud dokonce konstatoval, že k okamžiku zastavení insolvenčního řízení není zřejmé, zda dlužník překonal svůj úpadkový stav. Překonání úpadkového stavu v průběhu moratoria nepotvrdil ani ustanovený předběžný insolvenční správce, ten v poslední zprávě o stavu řízení (dok. A-230) uvedl, že nemá informace, z nichž by se dalo dovodit, že se dlužníkovi podařilo překonat stav úpadku. Z průběhu insolvenčního řízení tak soud má za prokázané, že dlužník se nacházel v úpadku v roce 2009 a nemá za prokázané, že by tento stav dlužník překonal. V rámci dalšího insolvenčního řízení pak byl úpadek dlužníka potvrzen usnesením o úpadku vydaným 11. 2. 2011 (KSBR 39 INS 228/2011-A-24). Dlužník tedy byl prokazatelně v úpadku v roce 2009 a znovu na počátku roku 2011.

Z provedeného dokazování prostřednictvím přihlášek pohledávek má soud za prokázané, že dlužník měl ke dni uzavření dohody o započtení pohledávek pohledávky vůči více věřitelům po dobu déle jak 30 dnů, resp. 3 měsíce po splatnosti. Je pravda, že s výjimkou pohledávky věřitele č. 16 nebyly přihlášky pohledávek, jimiž bylo provedeno dokazování v milionových výších, avšak pro závěr o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti není výše závazků zásadní a navíc samotná pohledávka věřitele č. 16 byla ve výši cca 80 mil. Kč. S ohledem na existenci závazků více závazků po dobu více jak 30 dnů po splatnosti a na splnění vyvratitelné právní domněnky o platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ je možno na základě provedeného dokazování učinit závěr, že dlužník byl ke dni uzavření dohody o započtení ve stavu úpadku.

Pokud bylo žalovaným namítáno, že dlužník se nenacházel v úpadku, jelikož věřitelé mohli vymoci své pohledávky a dlužník měl likvidní majetek (Pilu Javořice) v hodnotě cca 0,5 miliardy Kč, uvádí k tomuto soud tolik, že nezpochybňuje názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí 29 NSČR 38/2010, ve věci MSPH 88 INS 7327/2009, ze dne 1. 3. 2012, na nějž odkazoval žalovaný. Nicméně tento názor Nejvyššího soudu není na projednávanou věc aplikovatelný. Nejvyšší soud došel k závěru, že dlužník vyvrátí domněnku platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 IZ, pokud osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny své splatné závazky a současně uvedl, že věřitel, který může bez obtíží vydobýt svou pohledávku za dlužníkem v rámci exekučního řízení, nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Z tohoto rozhodnutí žalovaný dovozoval, že za stavu, kdy dlužník má likvidní majetek v hodnotě 0,5 miliardy Kč, se nemůže nacházet v úpadku. Existenci likvidního majetku dlužníka v hodnotě 05 miliardy Kč však žalovaný nijak neprokázal. Žalovaný pouze odkazoval na možnost dlužníka zpeněžit areál Pily Javořice (pila v Ptení). Jak je však již uvedené výše insolvenční soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že dlužník takovouto možnost neměl. Areál Pily Javořice se jednak přes opakované pokusy v roce 2009 i 2010 nepodařilo zpeněžit a především tento areál nebyl v majetku přímo dlužníka ale v majetku společnosti Javořice a.s., která tvořila s dlužníkem koncern pouze do začátku roku 2010 a od dubna 2010 se nacházela v úpadku. V okamžiku uzavření dohody o započtení ani dříve nebylo možno pohledávky po dlužníkovi jednoduše vymoci exekucí s tím, že by byla zpeněžena Pila Javořice. Tento majetek s ohledem na opakované problémy při zpeněžení rozhodně nelze označit za dobře likvidní (a exekuční řízení by tak zcela jistě nebylo bez obtíží) a rozhodně jej nebylo možno zpeněžit v rámci exekuce na dlužníka, jelikož ten nebyl jeho přímým vlastníkem. Pokud pak jde o samotnou společnost Javořice a.s., která byla do roku 2010 ovládaná dlužníkem coby jediným akcionářem, akcie této společnosti byly v roce 2010 (v období od 1. 1. 2010 do KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

1. 4. 2010) dlužníkem převedeny na společnost PYRGHOS LEFKOS a.s., IČ 274 04 501, která již od 1. 4. 2010 vykonávala ve společnosti Javořice a.s. akcionářská práva. Žalovaný tedy v průběhu řízení nijak nevyvrátil domněnku platební neschopnosti dlužníka podle § 3 odst. 2 IZ. Z tohoto důvodu tak má soud za to, že dlužník se ke dni uzavření dohody o započtení pohledávek nacházel v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

Pokud bylo žalovaným v průběhu řízení namítáno, že vzájemné započtení splatných pohledávek není zvýhodňujícím právním úkonem, jelikož není uvedeno v § 241 odst. 3 IZ, uvádí k tomuto insolvenční soud tolik, že výčet uvedený v § 241 odst. 3 IZ je pouze výčtem demonstrativním. Právní úkony, které jsou zde výslovně uvedeny, jsou jednoznačně zvýhodňujícím právním úkonem, neúčinnými právními úkony však mohou být i úkony zde výslovně neuvedené. Pokud žalovaný namítal, že se nemůže jednat o zvýhodňující právní úkon, jelikož došlo k započtení splatných pohledávek a nikoli dlužníkovy splatné na věřitelovu nesplatnou jak je uvedeno v § 241 odst. 3 písm. a) IZ, odkazuje zde insolvenční sodu například na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci 13 VSOL 50/2012-61 ve věci KSOS 14 INS 6472/2009, v němž vrchní soud výslovně uvedl, že zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 IZ je také vzájemné započtení již splatných pohledávek.

Žalovaný dále namítal, že dohoda o započtení nemůže být neúčinným právním úkonem, jelikož žalovaný mohl své pohledávky za dlužníkem započíst i jednostranně a z tohoto důvodu se mu tak nemohlo dostat vyššího uspokojení, než by mu náleželo v konkursu. K této námitce žalovaného soud pouze konstatuje, že neúčinnost právního úkonu nelze nikdy posuzovat podle hypotetických možných jiných postupů žalovaného. V projednávaném případě došlo ze strany žalovaného k uzavření dohody, nikoli k jednostrannému započtení, a soud tedy musí posuzovat neúčinnost dohody, nikoli to, zda by neúčinným bylo i jednostranné započtení ze strany žalovaného.

K definitivnímu závěru o neúčinnosti napadeného právního úkonu musí insolvenční soud dále posoudit, zda v projednávaném případě nejsou splněny některé z důvodů uvedených § 241 odst. 5 IZ, při jejichž splnění se nejedná o neúčinný právní úkon. Důvody vymezené v odstavci 5 představují v podstatě podmínky, při jejichž splnění se na konkrétní, jinak neúčinný právní úkon, bude hledět jako na účinný. Je tedy na žalovaném aby tvrdil a doložil splnění těchto podmínek a prokázal, že konkrétní napadený právní úkon, jinak neúčinný, není z těchto důvodů právním úkonem neúčinným.

Podle § 241 odst. 5 IZ Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Započtení je zákonem upravený způsob zániku závazků; započítávání vzájemných pohledávek a závazků mezi podnikatelskými subjekty je naprosto běžná obvyklá praxe. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že obvyklost v obchodním styku by se měla vykládat vždy ve vztahu ke konkrétním subjektům, a nikoliv obecně, tedy z pohledu toho, zda vůbec určité jednání je obvyklé v obchodním prostředí bez ohledu na to, jaká byla praxe mezi konkrétními subjekty právního vztahu. (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2012, č.j. 13 VSOL 8/2012-114, ve věci 26 ICm 2195/2010, KSBR 26 INS 7484/2009)

Odvolací soud sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 16.9.2011 a 30.9.2011 jsou zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 IZ, neboť jejich uzavření nelze podřadit pod termín běžný obchodní styk a s tím, že je dlužník uzavřel se žalovaným v době, kdy již byl v úpadku. I ze spontálního vyjádření žalovaného před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že věděl o ekonomických potížích dlužníka, shora zmiňované transakce byly pokusem o jeho záchranu. O takovém jednání zcela jistě nelze uvažovat jako o běžném obchodním styku mezi žalovaným a dlužníkem-tedy o jednání, jež by mezi nimi probíhalo opakovaně, dlouhodobě, které by mezi nimi bylo zcela obvyklé a pravidelné. K těmto sporným otázkám soud prvního stupně provedl dostatek důkazů, z nichž dovodil správná zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Z těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že sporné dohody o započtení vzájemných pohledávek a závazků jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) IZ, neboť těmito úkony dlužník dohodl zánik svého práva vůči žalovanému na zaplacení svých shora uvedených pohledávek za žalovaným, aniž by se mu dostalo přiměřeného protiplnění; pokud by totiž pohledávka žalovaného nezanikla (neúčinným) započtením, byl by nucen si své pohledávky za dlužníkem přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by se mu dostalo podstatně nižšího (jen poměrného) uspokojení. (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č.j. 104 VSPH 161/2015-59, ve věci 34 ICm 1544/2013, KSPH 38 INS 18042/2011)

Zápočtem získal žalobce vyšší uspokojení na úkor ostatních věřitelů, neboť v důsledku započtení kupní ceny se dlužníku nedostalo žádného reálného protiplnění, z něhož by mohli uspokojit své pohledávky jiní věřitelé dlužníka (v této souvislosti odkazuje odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu k ustanovení § 15 zák. č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, která se zabývá též výkladem pojmu ekvivalentní úkon dlužníka , jejíž závěry jsou využitelné i pro insolvenční řízení, např. rozhodnutí ze dne 27.5.2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007 nebo rozhodnutí ze dne 29.2.2012, sp. zn. 29 Cdo 1089/2011, obě dostupná na webových stránkách tohoto soudu). (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2012, č.j. 12 VSOL 52/2012-73, ve věci 39 ICm 2050/2010, KSOS 16 INS 408/2010)

V případě uzavřené dohody o započtení pohledávek na tuto situaci zcela jednoznačně nemůže popadat právní úprava pod písmenem a) a c). Dohodou o započtení nebylo zřizováno žádné zajištění a napadený právní úkon nebyl učiněn za dobu trvání moratoria ani po zahájení insolvenčního řízení. Uzavřená dohoda o započtení tak nemůže být neúčinným právním úkonem, pouze pokud budou splněny podmínky pod písmenem b). KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ není neúčinným právním úkonem úkon učiněný: 1. za podmínek obvyklých v obchodním styku 2. na základě něhož dlužník obdržel přiměřené protiplnění či jiný majetkový prospěch 3. nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby blízké či tvořící s dlužníkem koncern 4. a osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla poznat ani při náležité pečlivosti, že dlužník je v úpadku či úkon může vést k jeho úpadku.

V projednávaném případě dohoda o započtení nebyla uzavřena mezi osobami blízkými ani osobami tvořícími koncern. Třetí podmínka je tedy splněna.

Na základě dohody o započtení dlužník obdržel protiplnění v podobě zániku svého závazku k žalovanému. Dlužník tedy sice neobdržel protiplnění, které by mohl využít k uspokojení svých věřitelů, ale určité protiplnění obdržel. Je však otázka, zda lze toto protiplnění považovat za přiměřené. V otázce přiměřenosti protiplnění v případě započtení pohledávek vrchní soudy dospěly k závěru, že protiplnění, které se dostane dlužníkovi (zánik jeho závazku) není přiměřené k plnění. Druhá podmínka tak není splněna.

Započtení pohledávek je zcela jistě obecně praxí v obchodním styku obvyklou. Zde je předně otázka, zda běžný obchodní styk je třeba vykládat ve vztahu mezi konkrétními subjekty či ve vztahu k obvyklosti v konkrétním odvětví. Starší judikatura, na niž poukazoval žalovaný, obvyklost obchodního styku posuzovala podle daného odvětví bez ohledu na konkrétní vztahy mezi subjekty. Novější judikatura (např. rozhodnutí sp. zn. 104 VSPH 161/2015) však již obvyklost obchodního styku posuzuje podle konkrétních vztahů mezi subjekty. Insolvenční soud se při výkladu obvyklosti v obchodním styku přiklání k novější judikatuře. Podle insolvenčního soudu musí být obvyklost obchodního styku posuzována vždy především mezi účastníky, jelikož důvodem pro to, aby právní úkon nebyl neúčinný je zejména skutečnost, že strany takto postupovaly běžně a obchodní partner dlužníka s ohledem na běžnost právního úkonu neměl důvod přistupovat k právnímu úkonu s takovou obezřetností, jako by se jednalo o něco mezi stranami netypického. Soud proto kromě otázky, zda započtení je v obchodním styku praxí obvyklou (což je) musí posoudit také, to zda k započítávání mezi stranami obvykle docházelo, za jakých podmínek k tomuto započítávání docházelo a jaké byly započítávané pohledávky a také, zda mezi stranami v době uzavření napadeného právního úkonu ještě pravidelný obchodní styk probíhal.

Dlužník i žalovaný učinili nesporným, že v minulosti byli obchodními partnery a jejich vzájemné vztahy se týkaly obchodu se dřevem. Žalobce i žalovaný současně potvrdili, že mezi stranami v minulosti vzájemné zápočty probíhaly. Podle žalobce se však tato praxe omezovala pouze na pohledávky vzniklé z obchodu se dřevem a z dopravy. Žalovaný naopak tvrdil, že k zápočtům docházelo i v případě jiných obchodních vztahů než prodeje dřeva a dopravy. Žalovaný své tvrzení o obvyklosti započtení dokládal přehledem zápočtů a dále dvěma kupními smlouvami z května a června 2009 a třemi jednostrannými zápočty. K předloženému přehledu zápočtů je nutné předně poznamenat, že žalovaný konkrétní zápočty a právní tituly jednotlivých započítávaných pohledávek nedoložil a není tedy zřejmé, zda se jednalo jen o pohledávky z obchodu s dřevem nebo i z jiných právních titulů, a dále je třeba poznamenat, že žalovaný doložil pouze přehled zápočtů v roce 2008 a 2009. Nedoložil však, že by k započítávání docházelo i v roce 2010 a nedoložil důvody jednotlivých zápočtů. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Pokud jde o předložené kupní smlouvy a na ně navazující jednostranné zápočty, insolvenční soud zde zcela souhlasí se žalobcem, že tyto smlouvy a zápočty nemohou dokládat obvyklost obchodního styku v případě započítávání i jiných pohledávek než z titulu prodeje předa. V případě uzavřených kupních smluv se jednalo o kupní smlouvy uzavřené v průběhu moratoria povoleného dlužníkovi v rámci insolvenčního řízení KSBR 39 INS 325/2009, které byly uzavřeny pod dohledem předběžného insolvenčního správce a dlužník se jimi zbavoval (naprosto mimo jakýkoli běžný obchodní styk) nepotřebného technického vybavení. Insolvenčnímu soudu je také z jeho úřední činnosti známo, že již od ukončení prvního insolvenčního řízení na dlužníka v roce 2009 dlužník rozprodával svůj majetek a omezoval své obchodní aktivity. Je proto otázkou, zda mezi stranami lze ke dni uzavření napadené dohody o započtení ještě nějaký obchodní styk probíhal, tento totiž soudu nebyl nijak doložen. Dále je třeba přihlédnout také k tomu, že došlo k započítávání pohledávky dlužníka z titulu kupní ceny za převod akcií. Obchodování s akciemi zcela jistě nepatřilo mezi běžné obchodní aktivity dlužníka a tak ani pohledávka z titulu kupní ceny za akcie nebyla pohledávkou, která by měla původ v běžném obchodním styku dlužníka a žalovaného. Samotná dohoda o úplatném převodu akcií byla mezi stranami něčím mimořádným a neobvyklým. Neobvyklým je proto také započtení pohledávky vzniklé dlužníkovi z této smlouvy o převodu akcií. Ze všech výše uvedených důvodů nemá soud za prokázané, že by započítávání kupní ceny za převod akcií bylo mezi stranami právním úkonem obvyklým v rámci jejich obchodního styku. Není tak splněna ani první podmínka.

Poslední podmínkou, která musí být splněna, aby se nejednalo o neúčinný právní úkon, je to, že žalovaný nemohl poznat ani při náležité pečlivosti, že dlužník je v úpadku či úkon může vést k jeho úpadku. Insolvenční soud souhlasí s tím, že samotná skutečnost, že dlužník má pohledávku po splatnosti, neznamená, že žalovaný nemůže být v dobré víře, že dlužník není v úpadku. Nicméně v projednávaném případě je soud toho názoru, že ze všech okolností doprovázejících uzavření dohody o započtení, žalovaný minimálně mohl vědět o úpadkové situaci dlužníka. Jak je již uvedeno výše, insolvenční soud má za prokázané, že žalovaný byl majetkově a personálně (v roce 2009 i 2010) propojen se společností Lesy ČR s.p. a někteří členové představenstva z titulu své funkce ve společnosti Lesy ČR s.p. věděli nebo přinejmenším mohli vědět o majetkové situaci dlužníka, jeho hospodářských problémech a existenci milionových závazků vůči společnosti Lesy ČR s.p. Žalovanému dále musel být znám průběh insolvenčního řízení vedeného na dlužníka v roce 2009, když žalovaný v tomto řízení vyslovoval souhlas s vyhlášením moratoria (dok A-99 spisu KSBR 39 INS 325/2009) a potvrzoval, že probíhají mezi dlužníkem a žalovaným jednání o možném způsobu úhrady pohledávek žalovaného (do. A-80). Ze zápisu z jednání představenstva žalovaného č. 5/2009 je zřejmé, že jednání o prodeji akcií společnosti Hanušovická lesní a.s. žalovanému ze strany dlužníka probíhala již v květnu 2009, tedy v době, kdy bylo dlužníkovi povoleno moratorium a dlužník sám deklaroval existenci svého úpadku. Při náležité pečlivosti by žalovaný měl minimálně v době uzavření dohody o započtení prověřit aktuální majetkovou situaci dlužníka, jelikož žalovanému byl znám dostatek důvodů, pro něž se mohl domnívat, že dlužníkovi minimálně reálně hrozí úpadek. Pokud žalovaný tvrdil, že představenstvo o úpadkové situaci dlužníka nevědělo, ač jej řádně analyzovalo, tuto skutečnost žalovaný žádným způsobem nedoložil. Z předložených zápisů z jednání představenstva je zřejmé, že dlužník se touto otázkou zabýval pouze v květnu 2009, tedy více jak rok před uzavřením napadené dohody, a navíc prokazatelně nijak pečlivě (v zápise 5/2009 je konstatováno, že nikdo z dlužníků KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

žalovaného není v insolvenci, přestože na dlužníka v té době bylo vedeno insolvenční řízení a dlužník existenci úpadku potvrdil). Navíc samotný nákup akcií Hanušovické lesní a.s. byl žalovaným představenstvem projednáván na mimořádném zasedání, z něhož žalovaný zápis nedoložil. Ze všech těchto důvodů nemá insolvenční soud za prokázané, že žalovaný nemohl při náležité pečlivosti poznat, že dlužník se nachází v úpadku. Žalovanému muselo ke dni uzavření dohody o započtení být známo mnoho důvodů pro to, aby měl minimálně pochybnosti o hospodářském stavu dlužníka a měl tak důvod se zabývat otázkou existence jeho úpadku. Existence úpadku pak žalovanému mohla být při náležité pečlivosti známa, když žalovaný musel vědět, že není jediný s milionovými pohledávkami za žalovaným, které jsou více jak 3 měsíce po splatnosti. Ani čtvrtá podmínka tak není splněna.

S ohledem na výše uvedené má soud za to, že nejsou naplněny podmínky stanovené v § 241 odst. 5 IZ (nejsou splněny tři ze čtyř podmínek) a napadený právní úkon tak je právním úkonem neúčinným.

Ze všech výše uvedených důvodů má insolvenční soud za to, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 3. 6. 2010 uzavřená mezi žalovaným a dlužníkem je neúčinným právním úkonem, jelikož se jedná o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ. Z tohoto důvodu insolvenční sodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

Insolvenční soud již současně uzavřenou dohodu o započtení neposuzoval podle § 242 IZ, jelikož s ohledem na skutečnost, že považuje dohodu o započtení za neúčinnou podle § 241 IZ, považuje toto soud již za nadbytečné a navíc žalobce na vyslovení neúčinnosti pro rozpor s § 242 IZ v průběhu řízení netrval a k tomuto důvodu neúčinnosti nebylo také prováděno dokazování.

Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

V souladu s § 239 odst. 4 IZ může insolvenční správce současně s vyslovením neúčinnosti právního úkonu požadovat také, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat peněžité plnění z neúčinného právního úkonu nebo jeho peněžitou náhradu. Výrokem I. tohoto rozsudku byla vyslovena neúčinnost dohody o započtení ze dne 3. 6. 2010, kterou došlo k vzájemnému započtení a tím i zániku pohledávky dlužníka na vyplacení částky 18.696.515 Kč z titulu kupní ceny za úplatný převod akcií. V souladu s § 237 odst. 1 IZ je žalovaný povinen vydat toto plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, proto insolvenční soud návrhu žalobce vyhověl a výrokem II. tohoto usnesení uložil žalovanému, aby ve stanovené lhůtě vydal do majetkové podstaty plnění z neúčinného právního úkonu. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují pouze otázku nákladů incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky v případě, pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. V souladu s § 142 o.s.ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšnému žalobci. Žalobce byl ve sporu právně zastoupen od 31. 7. 2015, právní zástupce žalobce tedy všechny právní úkony v roce 2015, o náhradě nákladů řízení tak soud rozhodoval znění vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění aktuálním.

Žalobce předložil vyčíslení svých nákladů podáním předloženým při jednání konaném dne 26. 10. 2015. V tomto vyčíslení žalobce požadoval odměnu advokáta podle advokátního tarifu za 4 úkony právní služby, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu cestovních výdajů.

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ) v aktuálním znění, při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li tato vyhláška jinak; § 12 odst. 2 se neužije. Na to je advokát povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně.

Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

Sazba mimosmluvní odměny se v souladu s § 7 advokátního tarifu určí vždy za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty.

Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu v aktuálním znění částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

Podle § 7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny tedy v tomto případě z tarifní hodnoty 50.000 Kč činí 3.100 Kč. KSBR 39 INS 228/2011-C32-23 sp. zn.

Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

Právní zástupce žalobce v řízení učinil celkem 6 úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a/, c/, f/ a g/-převzetí zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 7. 10. 2015, nahlížení do spisu dne 12. 8. 2015 a účast na jednání konaném dne 26. 10. 2015 v délce 5,5 hodiny). Náhrada za jeden úkon právní služby náleží podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč, celkem tedy za 6 úkonů právní služby 18.600 Kč. Dále právnímu zástupci žalobce náleží režijní paušál podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy za 6 úkonů právní služby částka 1.800 Kč.

Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách.

Právní zástupce žalobce kromě odměny vyúčtoval také cestovní náklady. Vyúčtovanou výši cestovních nákladů 1.568,80 Kč za použití motorového vozidla a 964,30 Kč za spotřebované pohonné hmoty soud přepočítal a považuje ji za správnou a určenou v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 328/2014 Sb. V této položce tak soud vyúčtování nákladů právního zástupce žalobce považuje za správné. Žalobci tedy náleží celková náhrada nákladů řízení ve výši 22.933,10 Kč. Jelikož právní zástupce žalobce je plátcem DPH, jeho odměna byla o daň z přidané hodnoty navýšena na celkovou částku 27.749,05 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto písemného vyhotovení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci, žalovanému a dlužníkovi bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou; těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou. (§ 75 IZ)

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená ve výroku II. tohoto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud v Brně dne 26. 10. 2015 Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Ivana Ševčíková