39 ICm 3584/2012
Číslo jednací: 39 ICm 3584/2012-92 KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: Radek anonymizovano , anonymizovano , bytem Wolkerova 1534, 738 01 Frýdek- Místek, zastoupen Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou AK Legerova 39, Praha 2 proti

žalovanému: Ing. Michal Zámečník, bytem Stará Osada 27, 615 00 Brno, insolvenční správce dlužníka společnosti OLPE MONEY, s.r.o., IČ: 253 81 156, zastoupen JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem AK Bašty 2, Brno o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty

takto:

I. Ž a l o b a, kterou se žalobce domáhal, aby z majetkové podstaty dlužníka OLPE MONEY s.r.o., IČ: 253 81 156, v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSBR 39 INS 9304/2012 byl vyloučen majetek: bytová jednotka č. 1534 (LV č. 5343) včetně ideálního podílu 659/10000 na společných částech bytového domu Místek č.p. 1534 a pozemku p.č. 1885/3 (LV č. 36/08), zastavěná plocha a nádvoří, obec Frýdek Místek, k.ú Místek, vedeno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, s e z a m í t á . KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 20.570 Kč včetně DPH, a to k rukám JUDr. Lukáše Kučery, advokáta AK Bašty 413/2, Brno, jako právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Dne 5. 12. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě ze dne 29. 11. 2012 na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. V podané žalobě žalobce uvedl, že nesouhlasí se zahrnutím nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, neboť vlastnické právo svědčí žalobci. Žalobce v předmětné žalobě dále uvedl, že důvodem sepsání nemovitosti žalobce do majetkové podstaty dlužníka bylo uzavření kupní smlouvy s žalovaným dne 21. 11. 2008. Tato kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným jako dlužníkem na převod vlastnického práva k označené nemovitosti za kupní cenu 1.600.000 Kč je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy či z důvodu, že se jedná o tzv. smlouvu lichevní. Žalobce dále tvrdil, že o soupisu předmětné nemovitosti se dozvěděl na základě obdržení vyrozumění o dražbě elektronickou poštou dne 9. 11. 2012 zaslaného žalobci dražební společností Prokonzulta. Žalobce neměl v úmyslu svou nemovitost prodat žalovanému, nýbrž si od žalobce půjčit peníze a tudíž předmětnou kupní smlouvu považuje za absolutně neplatný právní úkon dle § 39 zák. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku v platném znění a současně v rozporu s dobrými mravy s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 4246/2008. Namísto smlouvy o půjčce přiměl žalovaný žalobce uzavřít dne 21. 11. 2008 soubor smluv, které měly sloužit k zajištění pohledávky žalovaného za žalobcem. Současně s kupní smlouvou na nemovitost byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, kterou měla být předmětná nemovitost údajně převedena zpět na žalobce a nájemní smlouva ze dne 15. 3. 2010, na základě které byl žalobce oprávněn svou nemovitost za stanovené nájemné užívat. Žalovaný postupoval nezákonně, když za půjčenou částku ve výši 722.000 Kč měl v úmyslu získat více než 1.600.000 Kč. Žalobce dále tvrdil, že všechny smlouvy připravoval žalovaný sám a žalobce, jakožto osoba bez právního vzdělání, je podepisoval v dobré víře v poctivost žalovaného. Žalobce namítal, že v tomto případě se jedná o smlouvu lichevní, jak judikoval Nejvyšší soud ČR 22 Cdo 1993/2001. S odkazem na výše uvedené žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že se předmětný majetek žalobce vylučuje z majetkové podstaty žalovaného.

Dne 2. 7. 2013 došlo nadepsanému soudu vyjádření žalovaného k žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty. Ve svém podání žalovaný uvedl, že se žalobou nesouhlasí a tvrzený nárok neuznává, a to ani z části, ani co do jeho základu. K absolutní neplatnosti uzavřených smluv uvedl, že považuje všechny smlouvy mezi dlužníkem a žalobcem za platné, neboť obsahují všechny podstatné náležitosti, a neshledává rozpor s dobrými mravy nebo znaky tzv. lichevní smlouvy. Z kupní smlouvy nikterak nevyplývá, že žalobce měl jiný úmysl, než převést předmětné nemovitosti ze svého výlučného vlastnictví do výlučného vlastnictví žalovaného. Ze strany žalovaného nebyla nikdy žalobci poskytnuta žádná půjčka. Žalovanému bylo pouze známo, že žalobce měl závazek vůči třetí osobě ve výši 722.000 Kč, kterou za žalobce uhradil, a to jako první splátku kupní ceny za předmětnou nemovitost. Smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobcem a třetí osobou je pro účely tohoto řízení bez KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25 významu, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na která žalobce odkazuje, nemají pro posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovaným žádnou právní relevanci. K námitkám, že se jedná o smlouvu lichevní, žalovaný podotknul, že smluvená kupní cena ve výši 1.600.000 Kč rozhodně není v hrubém nepoměru s hodnotou převáděného majetku, když cena obvyklá předmětné nemovitosti dle znaleckého posudku činí 1.200.000 Kč. Žalovaná strana rovněž nepopírá skutečnost, že mezi ním a žalobcem byla dne 15. 3. 2010 uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní, kterou se žalovaný zavázal převést předmětnou nemovitost zpět na žalobce za předpokladu, že budou splněny všechny podmínky stanoveny touto smlouvou. Jelikož však žalobce tyto podmínky nesplnil, bylo od smlouvy ze strany žalovaného dne 3. 8. 2010 platně odstoupeno. Žalovaný na závěr svého vyjádření k žalobě doplnil, že v souhlasném prohlášení ze dne 15. 3. 2010 žalobce vyslovil souhlas s nahrazením původních smluv smlouvami novými a v dohodě o zápočtu pohledávek uzavřené téhož dne souhlasil s formou úhrady části kupní ceny prostřednictvím zápočtu vzájemných pohledávek žalobce a žalovaného. Žalobce si tak musel být vědom, jaké smlouvy podepsal, přičemž tak učinil z vlastní vůle. Z výše uvedených důvodů insolvenční správce navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým se žaloba žalobce na vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítá.

První jednání ve věci proběhlo dne 8. 7. 2013. Z tvrzení účastníků řízení a provedených důkazů soud uzavřel, že výše uvedený majetek byl platně převeden do vlastnictví žalovaného a je zahrnut v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Ohledně platnosti uzavřené Kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 (dále jen Kupní smlouva) mezi žalobcem a žalovaným, soud na základě předložených důkazů a v souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že předmětná smlouva nebyla uzavřena v tísni a taktéž se nejedná o tzv. lichevní smlouvu. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 8. 7. 2013, č.j. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-13,-48, a to tak, že žalobu zamítl z důvodu neprokázaní vlastnického práva svědčícího žalobci. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Odvolatel ve svém podání namítal nedostatečnost odůvodnění. Tvrdil, že kupní smlouva byla uzavřena jako zajišťovací prostředek půjčky, kdy žalobce od dlužníka obdržel částku ve výši 722.000 Kč, která představuje první splátku ceny za nemovitosti dle Kupní smlouvy. Dále tvrdil, že současně s uzavřením Kupní smlouvy byla uzavřena i Smlouva o smlouvě budoucí kupní, jejímž obsahem bylo ujednání, že dlužník po obdržení částky 1.600.000 Kč od žalobce, převede nemovitosti zpět na žalobce. Z předmětu těchto smluv vyplývá, že cílem Kupní smlouvy bylo něco jiného než převod vlastnického práva. S daným se soud ve svém odůvodnění nevypořádal a neodůvodnil, jak na sled uzavřených smluv nahlíží a nezhodnotil všechny smlouvy ve své souvislosti jako celek. Dle žalobce se jedná se o zastřený právní úkon. Kupní smlouva má povahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva, je tak neplatná pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce jako odvolatel setrval na názoru, že účelem kupní smlouvy bylo zajištění půjčky ve výši 722.000 Kč vlastnickým právem k nemovitosti a navrhl, aby bylo jeho nároku vyhověno.

Odvolací soud v usnesení ze dne ze dne 27.11.2014 sp.zn. 13 VSOL 92/2014 v projednávané věci rozhodl usnesením, kterým rozsudek prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vytkl to, že soud prvního stupně neprovedl žádná skutková zjištění z provedených listinných důkazů, z čehož není zřejmé, které skutečnosti a na základě jakých důkazů, má za prokázané. Současně své právní KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25 závěry nedostatečně neodůvodnil. Dále uvedl, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s tvrzením žalobce, že uzavření Kupní smlouvy je nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených.

Další jednání ve věci bylo nařízeno na den 30. 3. 2015; účastnili se ho zástupce žalobce i žalovaného. Účastníci opět uvedli, že předmětná nemovitost je stále součástí majetkové podstaty dlužníka. Žalobce znovu uvedl, že uzavřená Kupní smlouva a Smlouva o smlouvě budoucí neprokazují vůli převést nemovitosti trvale do vlastnictví dlužníka. Smluvní strany počítaly se zpětným převodem nemovitostí tak, jak je tomu u zajišťovacího převodu práva. Dále žalobce potvrdil svá předchozí vyjádření týkající se uzavření Kupní smlouvy a také potvrdil skutečnost, že nedošlo mezi stranami k uzavření písemné smlouvy o půjčce. Současně dodal, že Kupní smlouva byla uzavřena v rámci balíků smluv a žalobci bylo tvrzeno ze strany dlužníka, že se jedná o běžný postup. Žalovaný taktéž odkázal na své předchozí vyjádření ze dne 25. 3. 2015 a poukázal na fakt, že odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se nevypořádal s námitkou souvisejících smluvních vztahů, avšak nehovořil o nutnosti tento vztah znovu přezkoumávat.

Soud vyšel především z předložených listin účastníků a vyjádření u soudních jednání a dále z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.11.2014 vedeného pod sp.zn. 13 VSOL 92/2014.

Stejně jako v případě prvního meritorního rozhodnutí v této věci vyšel podepsaný soud ze závěrů uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26.3.2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008, kde byly vymezeny podmínky, které musí být naplněny, aby mohlo být vylučovací žalobě vyhověno: ...Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25

5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Pro rozhodnutí o žalobě je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, když o splnění zbývajících nemají účastníci řízení ani soud pochybnosti. Jak vyplývá ze žaloby, žalobce se domáhá vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu na základě tvrzení, dle něhož jsou sporné nemovitosti jeho vlastnictvím, když je koupil jako součást podniku dlužnice na základě smlouvy o prodeji podniku. Podle § 205 odst. 2 IZ podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí. Jelikož v posuzované věci nebylo po zahájení insolvenčního řízení takové předběžné opatření vydáno, patří do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání rozhodnutí o úpadku. Z ust. § 483 odst. 3 ObchZ upravujícím smlouvu o prodeji podniku plyne, že vlastnické právo k nemovitostem přechází na kupujícího vkladem do katastru nemovitostí. Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o prodeji podniku (zde smlouva z 15. 3. 1996) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1993). Jinak řečeno, smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinekpřevodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále též jen R 17/2000 ). Na tomto závěru nic nemění ani to, že v posuzované smlouvě o prodeji podniku bylo sjednáno, že vlastnické právo k věcem a hodnotám zahrnutým do prodeje přechází na kupujícího dnem podpisu této smlouvy, dle názoru zdejšího soudu se smluvní strany převodu nemohou od shora uvedené zásady odchýlit. Podle § 2 odst. 3 věty první zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky. Podle shora uvedených skutkových závěrů se žalobce nestal vlastníkem sporných nemovitostí; řízení o návrhu na vklad vlastnického práva jedné ze sporných nemovitostí, který byl podán až v roce 2006, bylo ukončeno. Podstatné je, že žádné pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ke sporným nemovitostem pro žalobce nebylo vydáno a proto zdejší soud jako nadbytečný zamítl návrh žalobce na provedení důkazu listinami ze spisu Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, jimiž hodlal prokázat, jakým způsobem bylo ukončeno řízení ohledně návrhu na vklad vlastnického práva u sporné nemovitosti Balbínova. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25

Rozhodnutí o úpadku či o prohlášení konkursu na majetek převodce samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané smlouvy ani na její obligační účinky. Nicméně dokud není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden, zůstává převodce vlastníkem nemovitostí. Jestliže tedy insolvenční správce sporné nemovitosti za výše popsaného skutkového stavu sepsal do majetkové podstaty dlužnice, učinil tak v souladu s § 205 odst. 2 IZ, neboť v uvedené době byly (a v současnosti nadále jsou) sporné nemovitosti ve vlastnictví dlužnice. Žalobce se domáhá vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku dlužnice jen na základě svého obligačního práva. Jelikož proti tomuto jeho právu dosud stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo dlužnice (srov. opět R 17/2000), lze uzavřít, že podmínka, aby žalobci nejpozději ke dni vydání tohoto rozhodnutí svědčilo právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) sporných nemovitostí v soupisu majetku dlužnice, splněna nebyla (srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003).... .

Předpoklady uvedené pod body 1) až 4) citovaného rozhodnutí jsou v tomto případě jednoznačně naplněny, což vyplynulo z dokazování provedeného u obou jednání ve věci dne 8.7.2013 a 30.3.2015 a jak je uvedeno v rozsudku ze dne 8. 7. 2013, č.j. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-13,-48.

Podepsaný soud se v intencích závazného pokynu odvolacího soudu zabýval naplnění posledního z uvedených předpokladů, totiž zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu (tj. žalobce), prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.

Žalobce ve svém odvolání namítal, že Kupní smlouva ze dne 21. 11. 2008 a následné smluvní ujednání nebyly soudem prvního stupně projednány ve své souvislosti jako celek. Žalobce dále tvrdil, že Kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť jeho úmyslem nebylo nemovitosti prodat. Tvrdil, že se jednalo o půjčku, která měla být zajištěna zastřeným právním úkonem, který se jeví v tom smyslu, že nemovitost měla být po převodu na žalovaného následně převedena zpět na žalobce.

Podepsaný soud má za to, že vypořádání se s platností smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným v podobě Kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 je rozhodný pro projednávanou věc. Kupní smlouva byla učiněna dostatečně určitě, jasně a srozumitelně a navíc je přímo označena jako Kupní smlouva. K otázce platnosti uzavřené platnosti samotné Kupní smlouvy se podepsaný soud vyjádřil již ve svém předchozím meritorním rozhodnutí ze dne 8. 7. 2013, č.j. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-13,-48 na str. 3 a 4 jeho odůvodnění; na tyto své závěry podepsaný soud zcela odkazuje. V dalším průběhu řízení žalobce nevznesl žádné argumenty, které by zpochybňovaly platnost této kupní smlouvy. S námitkou žalobce ohledně zastřeného právního úkonu se nemůže soud prvního stupně ztotožnit. Aby byl zastřený právní úkon klasifikován jako zastřený, musí odpovídat vůli subjektů a musí být platný. V daném případě Kupní smlouva tyto předpoklady nenaplňuje, neboť Kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání ve smyslu závazku z půjčky. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25

Následné smlouvy a ujednání a dodatky nemají na platnost Kupní smlouvy vliv, tudíž nezpůsobují neplatnost smlouvy samotné. Žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by svědčily pro vazbu mezi uzavřenou Kupní smlouvou a dalšími závazkovými vztahy mezi žalobcem a dlužníkem. Pouhý fakt, že všechny žalobcem označené smlouvy byly uzavřeny v krátkém časovém sledu, nemůže vést k domněnce o přímé souvislosti mezi těmito všemi smlouvami. Stejně tak skutečnost, že první splátkou kupní ceny dlužník uhradil jiný závazek žalobce, nemůže sama o sobě vést k závěru, že mezi touto formou úhrady kupní ceny byla uzavřena mezi dlužníkem a žalobcem jakýkoli smlouva o půjčce. Pro posouzení důvodnosti podané vylučovací žaloby je podstatné, že na základě výše zmíněné Kupní smlouvy nabyl dlužník vlastnické právo k předmětné nemovitosti a že toto vlastnické právo nesvědčí žalobci. A není tedy naplněn výše citovaný předpoklad pro vyhovění vylučovací žalobě-osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu (tj. žalobce), prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.

Také dodal, že se jednalo o lichevní smlouvu a fiduciární převod práva. Žalovaný s uvedeným nesouhlasil, sdělil, že se jedná o řádně uzavřenou Kupní smlouva, kdy způsob úhrady byl dohodnut v dodatku č. 1 ke Kupní smlouvě ze dne 15. 3. 2010. Co se týče námitky žalobce ohledně označení smlouvy za lichevní i zde se soud prvního stupně nemůže jinak než odkázat na odůvodnění předchozího meritorního rozhodnutí ze dne 8. 7. 2013, č.j. KSBR 39 INS 9304/2012-C2-13,-48, kde se na str. 6 (třetí odstavec) až 8 (první dva odstavce) zabýval, s negativním výsledkem, možností posoudit předmětnou smlouvu jako lichevní. Na tyto závěry může podepsaný soud opět odkázat. Skutečnost, že žalobce ve svém odvolání uvedl, že se jedná o kupní cenu fiktivní, dle soudu se jedná o výhrady směřující do ujednání o způsobu úhrady kupní ceny, konkrétně do dodatku č. 1 ke Kupní smlouvě ze dne 15. 3. 2010, což však nemohlo ovlivnit platnost samotné kupní smlouvy. Z výše uvedeného se tedy soud nemohl ztotožnit s názorem žalobce, že se jedná o smlouvu lichevní.

V závěru svého odvolání žalobce zmiňuje, že soud neumožnil podat účastnickou výpověď ve formě předvolání svědků. Zde soud znovu opakuje, že by se jednalo o nadbytečný důkaz, neboť obsah právního jednání žalobce, tj. jeho vůle byla vtělena do smlouvy, která byla v daném případě učiněna písemně, tudíž není možné, aby svědci projevenou vůli žalobce mohli nějak změnit či nahradit.

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že žalobce neprokázal vlastnický titul k předmětným nemovitostem a tudíž soud žalobní návrh zamítl.

O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ jako lex specialis k ustanovením o.s.ř. neupravují otázku nákladů incidenčního sporu v případě vylučovací žaloby. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil. V souladu s § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. v platné znění soud přiznal právnímu zástupci žalovaného odměnu za pět úkonů právní pomoci po 3.100 Kč a náhradu hotových výdajů za pět úkonů právní pomoci v celkové výši 1.500 Kč. Celkem jsou náklady řízení žalovaného představovány částkou 20.570 Kč. Podepsanému KSBR 39 INS 9304/2012-C2-25 insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátce DPH, a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou povinnost. Žalobci bylo uloženo uhradit náklady k rukám právního zástupce žalované strany.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozsudek se považuje za doručený okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o jeho soudní výkon u příslušného okresního soudu.

Krajský soud v Brně dne 30. 3. 2015

Mgr. Jan Kozák, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hamanová