39 ICm 3512/2013
Jednací číslo: 39 ICm 3512/2013-36 (KSPH 39 INS 30657/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze se sídlem nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Buršíkovou v právní věci žalobce brigata s.r.o., IČ: 24842001, se sídlem Geologická 575/2, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem T.G. Masaryka 108, 272 01 Kladno, proti žalovaným 1) Janu anonymizovano , anonymizovano , bytem Královky 257, 262 23 Jince, 2) Vlastě anonymizovano , anonymizovano , bytem Královky 257, 262 23 Jince, 3) JUDr. Dagmar Mixové, IČ: 11202645, se sídlem Masarykova 93, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenční správkyni majetkové podstaty žalovaných dlužníků 1) a 2), všem zastoupeným JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1, o žalobě na určení pravosti a výše popřené pohledávky

takto :

I. Žaloba na určení, že zajištěná pohledávka č. 4 žalobce vůči dlužníkům Janu anonymizovano a Vlastě anonymizovano , bytem Jince-Královky 257, ve výši 90.000,-Kč je po právu, se z a m í t á.

II. Žaloba na určení, že příslušenství pohledávky č. 4 žalobce vůči dlužníkům ve výši 1.060,-Kč je po právu, se z a m í t á.

III. Žaloba na určení, že zajištěná pohledávka č. 5 žalobce vůči dlužníkům ve výši 148.500,-Kč je po právu, se z a m í t á.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku ve výši 9.728,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných JUDr. Jana Hrnčáře, advokáta se sídlem Opletalova 5, 110 00 Praha 1.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá určení, že jím přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení na majetek žalovaného 1) a žalovaného 2) [dále jen insolvenční dlužníci ] vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 30657/2012 v celkové výši 240.460,-Kč jsou po právu. Žalobce uvedl, že insolvenční dlužníci a insolvenční správkyně označená jako žalovaná 3) [dále jen insolvenční správkyně ] při přezkumném jednání popřeli jeho přihlášené pohledávky č. 4, č. 4.1. a č. 5 z důvodu tvrzeného rozporu s dobrými mravy [dále jen předmětné pohledávky ].

Pohledávka žalobce č. 4 ve výši 90.000,-Kč představuje neuhrazenou smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru č. 2/2012 ze dne 24.4.2012, kterou uzavřel s insolvenčními dlužníky. Na základě této smlouvy o úvěru poskytl žalobce insolvenčním dlužníkům spotřebitelský úvěr ve výši 300.000,-Kč. Termín splatnosti úvěru byl stanoven ke dni 24.10.2012. Smluvní strany si v čl. V. smlouvy o úvěru sjednaly pro případ prodlení insolvenčních dlužníků se splacením úvěru a příslušného úroku smluvní pokutu ve výši 90.000,-Kč s tím, že nárok na smluvní pokutu vzniká dnem následujícím po dni, kdy mělo být plněno. Pohledávka č. 4.1 ve výši 1.960,-Kč je zákonným úrokem z prodlení, který jsou insolvenční dlužníci povinni uhradit v důsledku prodlení s hrazením výše uvedené smluvní pokuty ve výši 90.000,-Kč. Pohledávka č. 5 ve výši 148.500,-Kč vznikla žalobci rovněž z této smlouvy o úvěru, v jejímž čl. V. si smluvní strany dále pro případ prodlení se splacením poskytnutého úvěru včetně příslušenství sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky aktuálně nesplacených úvěrových prostředků. Dle názoru žalobce byly obě smluvní pokuty sjednány platně a po právu, neboť i jejich výše je s ohledem na platnou konstantní judikaturu přiměřená. Jelikož je prve uvedená smluvní pokuta platná a neodporuje dobrým mravům, má žalobce právo i na vyměřený zákonný úrok z prodlení. Z těchto důvodu žalobce požaduje, aby soud určil, že jeho pohledávky jsou přihlášeny po právu.

Žalovaní ve svém vyjádření uvedli, že s podanou žalobou nesouhlasí a navrhli ji zamítnout. Žalovaní 1) a 2) nejsou pasivně legitimováni k účasti ve sporu, neboť žádnou pohledávku žalobce nepopírají. Dále zopakovali, že předmětné pohledávky byly popřeny pouze insolvenční správkyní při zvláštním přezkumném jednání dne 11.7.2013, a to z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy. Dále poukázali na skutečnost, že smlouva o úvěru je svou povahou smlouvou spotřebitelskou, neboť oba žalovaní jsou laici s neodborným vzděláním, kteří ji uzavřeli v tísni v důsledku nepříznivé finanční situace vyvolané onemocněním prvního žalovaného. Smlouva o úvěru však obsahuje řadu ujednání, která představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch insolvenčních dlužníků, nehledě k tomu, že vykazuje znaky lichevní smlouvy (tj. nezkušenost spotřebitele a existenci tísně). Z těchto důvodů se žalovaní domnívají, že smlouva o úvěru ve spojení se smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 24.4.2012 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, tj. insolvenčních dlužníků, včetně neplatnosti pro rozpor s trestním zákoníkem dle ustanovení o trestném činu lichvy. Vzhledem k tomu, že je smlouva o úvěru neplatná, jsou i přihlášené pohledávky žalobce z titulu smluvních pokut a příslušenství ze smluvní pokuty též sjednány neplatně.

Na základě shora uvedených skutečností dokládajících splnění hmotněprávních podmínek pro posouzení opodstatněnosti přihlášených pohledávek a po ověření, že žaloba je dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů [dále jen insolvenční zákon nebo IZ ], včasná, soud přistoupil k posouzení věci samé.Při posouzení včasnosti a účastenství v tomto sporu vychází soud z ustanovení § 198 odst.1-3 IZ , podle kterého věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 8.2.2013, č.j. KPSH 39 INS 30657/2012-A-15, byl zjištěn úpadek insolvenčních dlužníků. Současně insolvenční soud povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením. Dne 8.3.2013 byla soudu doručena přihláška žalobce, kterou do insolvenčního řízení na majetek insolvenčních dlužníků přihlásil celkem pět dílčích pohledávek v celkové výši 596.583,-Kč. Pohledávky byly přihlášeny duplicitně u obou insolvenčních dlužníků ve stejné výši s rozdílem, že pohledávky vůči žalovanému 1) byly přihlášeny jako nezajištěné a pohledávky vůči žalované 2) jako zajištěné nemovitými věcmi ve výlučném vlastnictví žalované 2). Žalobce pohledávky specifikoval tak, že dílčí pohledávka č. 4 ve výši 90.000,-Kč vznikla z titulu neuhrazené smluvní pokuty na základě smlouvy o úvěru č. 2/2012 ze dne 24.4.2012 dle čl. V. (nedodržení termínu splatnosti úvěru). Dílčí pohledávka č. 4.1 ve výši 1.960,-Kč je zákonným úrokem z prodlení s hrazením pohledávky č. 4. Dílčí pohledávka č. 5 ve výši 148.500,-Kč vznikla z důvodu neuhrazení smluvní pokuty na základě čl. V. smlouvy o úvěru č. 2/2012 ze dne 24.4.2012. Tato smluvní pokuta představuje prodlení se splacením úvěru po dobu delší než 5 dnů, a to ve výši 0,5% z dlužné částky jistiny denně, celkem tedy za 99 dní.

Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 10.7.2013 v nepřítomnosti žalobce popřela insolvenční správkyně pravost a výši dílčích pohledávek žalobce č. 4, 4.1 a 5 s tím, že pohledávky nevznikly, neboť jsou v rozporu s dobrými mravy.

Ze smlouvy o úvěru č. 2/2012 ze dne 24.4.2012, uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanými 1) a 2) jako solidárními dlužníky, soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout insolvenčním dlužníkům spotřebitelský úvěr do celkové výše 300.000,-Kč bez účelového určení, a to s pevnou úrokovou sazbou 35% p.a. Částka úroku odpovídající za jeden den tak činí 286,88 Kč. Úrok se dlužníci zavázali uhradit jednorázově s jistinou úvěru. Dále si smluvní strany dojednaly poplatek za poskytnutí a zpracování úvěru ve výši 25.000,-Kč se splatností při podpisu smlouvy. Sazba RPSN byla stanovena 156,07%, pročež celková částka, kterou byli dlužníci povinni uhradit, činila 377.500,-Kč. Konečný termín splatnosti úvěru byl určen na den 24.10.2012. Takto vyčíslený dluh žalobce byl zajištěn na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 24.4.2012 k nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalované 2), a to k budově č.p. 257 postavené na pozemku p.č. 785 a k pozemkům p.č. 785 a p.č. 786, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví LV č. 211 pro k.ú. Jince. Podle čl. V. smlouvy o úvěru v případě, že se insolvenční dlužníci ocitnou v prodlení se splácením úvěru a příslušného úroku, vzniká žalobci nárok na smluvní pokutu ve výši 90.000,-Kč, a to následujícím dnem, kdy mělo být plněno. Smluvní pokuta je splatná následujícího dne po dni splatnosti jistiny. Dále si v tomto článku strany dojednaly, že v případě, že se insolvenční dlužníci ocitnou v prodlení se splacením úvěru včetně příslušenství, a to byť i jen zčásti, o více než 5 dní, vzniká věřiteli dále nárok na smluvní pokutu ve výši 0,5% z aktuálně vyčerpaných-nesplacených úvěrových prostředků (aktuální výše úvěru) za každý, byť i jen započatý den prodlení, a to počínaje 6. dnem prodlení. Smluvní pokuta je splatná počínaje 6. dnem prodlení. Podle čl. VII. se smluvní strany dohodly, že veškeré spory z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešit rozhodcem na základě samostatné rozhodčí smlouvy.

Při právním hodnocení soud vycházel s ohledem na přechodné ustanovení upravené v § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění, z dosavadní právní úpravy. Podle § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný a účinný do 31.12.2013, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. ke dni 24.4.2012 [dále jen sOZ ], jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle ust. § 55 sOZ se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Podle ust. § 56 odst. 1 sOZ nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 39 sOZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětná smlouva o úvěru je svou podstatou smlouvou spotřebitelskou, neboť smluvními stranami jsou insolvenční dlužníci jakožto spotřebitelé, tedy osoby, které při uzavírání a plnění smlouvy nejednaly v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, a na straně druhé stojí žalobce jakožto dodavatel, tedy osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelské právo je postaveno primárně na myšlence ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany před obratností obchodníků. Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své nezkušenosti či neznalosti není schopen konkurovat vyškoleným a zkušeným profesionálům znalým technik moderního obchodu. Z těchto důvodů je soud povinen posuzovat rovnováhu smluvních stran plynoucí z obsahu závazkového právního vztahu, pročež dospěl k závěru, že vzájemná práva a povinnosti žalobce na straně jedné a insolvenčních dlužníků na straně druhé vykazují značnou disproporci a vychylují se zcela jednoznačně v neprospěch insolvenčních dlužníků. Lze tedy uvažovat o tom, že smlouva o úvěru je dle ust. § 56 odst. 1 sOZ neplatná, a to relativně, jak vyplývá z doktríny i právní praxe. Nicméně, soud současně posuzoval jednotlivá ustanovení smlouvy o úvěru ve vztahu k právnímu institutu dobrých mravů a dospěl k závěru, že je tato smlouva absolutně neplatná dle ust. § 39 sOZ pro rozpor s dobrými mravy.

Žalobce podmínil uzavření smlouvy o úvěru uhrazením částky 25.000,-Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru a jeho zpracování. Za poskytnutí úvěru se insolvenční dlužníci zavázali hradit pevnou úrokovou sazbu 35%, kdy částka tohoto úroku vypočítaná na jeden den činila 286,88 Kč. Sazba RPSN tak dosáhla výše 156,07%. Řádné a včasné splacení úvěru bylo zajištěno zajišťovacím převodem práva, na jehož základě byly nemovitosti ve vlastnictví druhé žalované převedeny na žalobce. K tíži dlužníků pak byla stanovena sankční ujednání, přičemž ve vztahu k žalobci žádná podobná hrozba finančních sankcí ujednána nebyla. Pro případ prodlení insolvenčních dlužníků s hrazením jistiny a příslušenství byly paralelně vedle sebe dohodnuty dvě smluvní pokuty: první v jednorázové výši 90.000,-Kč a druhá ve výši 0,5% z aktuálně nesplacených úvěrových prostředků za každý započatý den prodlení. Insolvenční dlužníci byli dále zavázáni k úhradě smluvní pokuty ve výši 90.000,-Kč pro případ uvedení nepravdivých údajů v předmětné smlouvě, čímž nebyl dotčen nárok žalobce na náhradu škody v plné výši. Závěrem si smluvní strany dohodly pravomoc rozhodce k řešení veškerých sporů z této smlouvy. Soud na tomto místě nebude spekulovat o výši částky z úvěru, kterou insolvenční dlužníci skutečně od žalobce obdrželi, neboť tato otázka není předmětem tohoto sporu.

Jak dovodil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25.11.2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007: Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Pokud jde o zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů, pak je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 sOZ. Jejich smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008].

Soud musí přisvědčit argumentaci žalovaných v tom smyslu, že předmětný úvěr byl poskytnut za takových podmínek, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že dlužníci nebudou prakticky schopni úvěr a příslušenství řádně a včas uhradit s tím, že pro žalobce bylo dokonce výhodnější, pokud dlužné částky nesplatí. Povinnost insolvenčních dlužníků hradit poplatek za sjednání úvěru v nepřiměřené a nedůvodné výši, vysoká sazba úroků i roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr a zejména pak evidentní kumulace dvou smluvních pokut za porušení téže povinnosti je zcela zjevným signálem pro úsudek o rozporu předmětné smlouvy s dobrými mravy. Sjednané smluvní pokuty rovněž nekryjí všechny požadované funkce tohoto instrumentu, neboť zde absentuje kompenzační funkce smluvních pokut, jakožto náhrady škody za nesnáze způsobené opožděným prodlením, neboť porušením jedné konkrétní povinnosti měl vzniknout nárok žalobce na duplicitní plnění.

Soud si je vědom výjimečnosti aplikace korektivu dobrých mravů, avšak vycházel ze všech okolností případu (včetně tvrzené tísně, za které byla smlouva o úvěru uzavírána, spočívající v závažném onemocnění prvního žalovaného) a při posuzování souladnosti uvedeného právního úkonu s občanskoprávními předpisy a vedle vlastního obsahu závazku vyjádřeného ve smlouvě, nemohl dospět k jinému závěru, než že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 39 sOZ. Tento úsudek má zásadní důsledky pro rozhodnutí o pravosti a výši přihlášených dílčích pohledávek, jež byly v průběhu insolvenčního řízení popřeny, neboť tedy nezbývá než konstatovat, že za těchto okolností nemohou být uplatněné pohledávky žalobce č. 4, 4.1 a 5 na zaplacení smluvních pokut a příslušenství z absolutně neplatné smlouvy oprávněné, jelikož důsledky neplatnosti právního úkonu nastávají s účinky ex tunc, tedy od samého počátku. V důsledku toho soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť z titulu absolutně neplatné smlouvy nemůže být pohledávka po právu.

O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 163 insolvenčního zákona a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela úspěšným žalovaným náleží podle zásady úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení v plném rozsahu. Výše nákladů byla stanovena částkou 9.728,40 Kč , zahrnující mimosmluvní odměnu advokáta za zastupování ve výši 9.002,40 Kč dle § 7 bod 5, § 9 odst.4 písm.c) a § 12 odst.4 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní služby za zastupování více osob (příprava a převzetí právního zastoupení, písemné podání ve věci samé), dále náhradu hotových výdajů ve výši 726,-Kč (2 x 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu), to vše zvýšeno o 21% DPH.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 26. září 2014 JUDr. Hana Buršíková, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Veronika Crhová