39 ICm 3397/2012
Číslo jednací: 39 ICm 3397/2012-30 KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlíčkova 825, Slavkov u Brna, dále bytem Jedovnická 6, Brno, právně zastoupen JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno proti žalovanému: Ing. Michal Zámečník, bytem Stará Osada 27, 615 00 Brno, insolvenční správce dlužníka společnosti OLPE MONEY, s.r.o., IČ: 253 81 156, právně zastoupen JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem AK Bašty 2, Brno. o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty

takto: I. Ž a l o b a, kterou se žalobce domáhal, aby z majetkové podstaty dlužníka OLPE MONEY, s.r.o., IČ: 253 81 156 v insolvenčním řízení sp.zn. KSBR 39 INS 9304/2012 byly vyloučeny nemovitosti: byt č.j. 2347/36, podíl na společných částech domu a pozemku 2010/438295, byt v budově Líšeň, č.p. 2347, zapsaný na LV č. 8562, bytový dům stojící na parcele č. 6003/2-zastavěná plocha a nádvoří 1380 m2, zapsáno na LV č. 9131 a 8562, k.ú. Líšeň u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, a to vše zapsáno v soupisu majetkové podstaty jako položka h8-n30 (dokument B-14 výše uvedeného insolvenčního spisu), s e z a m í t á.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 12.342,--Kč včetně DPH a to k rukám JUDr. Lukáše Kučery, advokáta AK Bašty 413/2, Brno jako právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9

Odůvodnění: Dne 16. 11. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě ze dne 14.11.2012 na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. V podané žalobě žalobce uvedl, že nesouhlasí se zahrnutím nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, neboť vlastnické právo svědčí žalobci. Žalobce v předmětné žalobě dále uvedl, že důvodem sepsání nemovitosti žalobce do majetkové podstaty dlužníka bylo uzavření kupní smlouvy s žalovaným dne 24.11.2008. Tato kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem na převod vlastnického práva k výše označené nemovitosti je absolutně neplatným právním úkonem. Žalobce dále tvrdil, že o soupisu předmětné nemovitosti se dozvěděl dne 8.10.2012 od insolvenčního správce, který jeho nemovitosti sepsal do Soupisu majetkové podstaty dlužníka jako položku h8-n30. Žalobce neměl v úmyslu svou nemovitost prodat dlužníkovi, nýbrž si od žalobce půjčit peníze a tudíž předmětnou kupní smlouvu považuje za absolutně neplatný právní úkon dle ust. § 39 zák. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku v platném znění s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 4246/2008. Namísto smlouvy o půjčce přiměl dlužník žalobce uzavřít soubor smluv s účelem převést předmětný majetek na dlužníka, zajistit si stálý příjem z půjčky, která byla úročena nemravným úrokem ve výši 10% týdně. Současně s kupní smlouvou na nemovitost byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, kterou měla být předmětná nemovitost údajně převedena zpět na žalobce, o čemž dle tvrzení žalobce lze jen pochybovat. Dle tvrzení žalobce šlo ve skutečnosti o půjčku, která byla zajištěna zastřeným právním úkonem tj. převodem nemovitostí z žalobce na dlužníka. Žalobce dále namítal, že v tomto případě se jedná o smlouvu lichevní jak judikoval Nejvyšší soud ČR sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 2804/2004. S odkazem na výše uvedené žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým se určuje, že se předmětný majetek žalobce vylučuje z majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáním ze dne 31.12.2012 tak, že se žalobou nesouhlasí a tvrzený nárok neuznává, a to ani z části, ani co do jeho základu. K absolutní neplatnosti uzavřených smluv uvedl, že považuje všechny smlouvy mezi dlužníkem a žalobcem za platné, neboť obsahují všechny podstatné náležitosti, a neshledává rozpor s dobrými mravy nebo znaky tzv. lichevní smlouvy. Z kupní smlouvy nikterak nevyplývá, že žalobce měl jiný úmysl, než převést předmětné nemovitosti ze svého výlučného vlastnictví do výlučného vlastnictví žalovaného. Ze strany žalovaného nebyla nikdy žalobci poskytnuta žádná půjčka. Žalovanému bylo pouze známo, že žalobce měl závazek vůči třetí osobě ve výši 162.000,--Kč, kterou za žalobce uhradil a to jako první splátku kupní ceny za předmětnou nemovitost. Smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobcem a třetí osobou je pro účely tohoto řízení bez významu, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na která žalobce odkazuje, nemají pro posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovaným žádnou právní relevanci. Žalovaná strana uvedla, že žalobce měl vůli vylučovanou nemovitost zcizit, neboť uzavřel kupní smlouvu a dále tak ve smluvním vztahu s dlužníkem jednal. Předmětná kupní smlouva byla platně uzavřena v souladu se zákonem a nejedná se o tzv. smlouvu lichevní, přičemž samotná úhrada kupní ceny ani způsob její úhrady nemá vliv na posouzení platnosti kupní smlouvy. Žalobce si musel být vědom jakou smlouvu podepsal, přičemž tak učinil z vlastní vůle. Z výše uvedených důvodů insolvenční správce navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým se žaloba žalobce na vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítá.

Na jednání konaném dne 8. 7. 2013, na kterém se účastníci shodli, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka OLPE MONEY s.r.o. IČ: 253 81 156 v řízení sp. zn. KSBR 39 INS 9304/2012 a že žaloba na jejich vyloučení byla podána ve lhůtě určené ve vyrozumění o sepsání nemovitostí do majetkové podstaty ze dne 13.11.2012. KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9

Podepsaný insolvenční soud provedl dokazování na základě těchto listin: 1) Smlouva o budoucí kupní smlouvě a nájemní smlouva, obě uzavřeny 24.11.2008. 2) Smlouva o smlouvě budoucí kupní a smlouva nájemní ze dne 11.3.2010. 3) Dodatek č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 11.3.2010. 4) Dohoda o zápočtu pohledávek ze dne 11.3.2010. 5) Souhlasné prohlášení ze dne 11.3.2010. 6) Odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 3.8.2010. 7) Doklad označený jako splátkový kalendář nájemného a části kupní ceny. 8) Originál splátkového kalendáře.

Obsahem jednání byly i závěrečné řeči účastníků. Žalobce uvedl, že celý vztah žalobce počal mandátní smlouvou uzavřenou se společnosti OLPE MONEY s.r.o. IČ: 253 81 156 na základě které žalobce obdržel částku 100.000,-Kč a následně byla věc již řešena ze strany dlužníka, který uzavřel s žalobcem několik smluv, které jsou podle názoru žalobce protichůdné. Podle kupní smlouvy ze dne 24.11.2008 měl žalobce obdržet částku 920.000,-Kč. Na tuto smlouvu navazoval dodatek, který podle žalobce měl být narovnán předchozí vztah pokud jde o způsob úhrady kupní ceny. Následná dohoda o narovnání je podle žalobce neplatná, neboť zde není vůbec zmíněna částka 162.000,-Kč, kterou měl dlužník uhradit za žalobce jeho závazek vůči společnosti Women ans Men Exclusive. Žalobce poukázal na nepřiměřenost sankcí ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní, kdy sankce pro žalobce činila 460.000,-Kč, zatímco sankce pro dlužníka pouze 50.000,-Kč. Podle judikatury Nevyššího soudu takto uzavřený zajišťovací převod práva není v souladu se zákonem. Žalobce dále poukazuje na neplatnost nájemní smlouvy ze dne 11.3.2010, kde byla dohodnuta jednoměsíční výpovědní doba, což je v rozporu s platnou právní úpravou. Žalobce dále žaluje na neplatnost výpovědi z této nájemní smlouvy, jednání v této věci bylo přerušeno na návrh účastníků, mezitím však dlužník spadl do úpadku a mimosmluvní jednání byla přerušena. Úmyslem žalobce nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale zajistit si prostředky pro nové bydlení na základě poskytnuté půjčky.

Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uvedl, že žalobcem citované judikáty o zajišťovacím převodu práva nejsou na tuto věc použitelné, neboť zde se jedná o kupní smlouvu, jejíž platnost nebyla zpochybněna a na jejímž základě vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí dlužníkovi. Žalobce nebyl žádným způsobem nucen k uzavření kupní smlouvy a uzavření právě tohoto smluvního typu bylo opakovaně deklarováno v dalších dokumentech. Pokud měl žalobce zájem zajistit si prostředky pro nové bydlení, záleželo pouze na něm, jakým způsobem si tyto prostředky zajistí. Žalobce zvolil dobrovolně cestu uzavření kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Je tedy nepochybné, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí.

Z důkazů provedených v průběhu tohoto řízení má podepsaný soud za prokázané, že dne 24.11.2008 byla stranami platně uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod nemovitostí za určitou kupní cenu, a to nikoliv za účelem zajištění závazku.

Insolvenčnímu soudu je z úřední činnosti známo, že dlužník je ve konkursu, který je veden jako nepatrný a byl prohlášen na majetek dlužníka rozhodnutím ze dne 21. 8. 2012, č.j. KSBR 39 INS 9304/2012-B-11, které nabylo právní moci dne 21. 8. 2012. Tato skutečnost vyplývá z insolvenčního spisu, který je veřejně přístupný prostřednictvím webové aplikace Insolvenčního rejstříku.

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci. Konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9

28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 Městský soudu v Praze ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.

Předmětná kupní smlouva měla všechny obsahové náležitosti platné kupní smlouvy dle ust. § 558 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen OZ ). K podstatným náležitostem kupní smlouvy se vyjádřil Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 23. 6.1998 sp. zn. 44 Ca 84/98 Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, na základě kterého se zavazuje prodávající odevzdat kupujícímu předmět koupě do vlastnictví a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a kupní ceně, jedná se o podstatné náležitosti kupní smlouvy. Kupní cena je úplata za předmět koupě stanovená KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9 v penězích a musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit. Jestliže došlo ke shodě vůle smluvních stran o obsahu smlouvy došlo k uzavření smlouvy. Na základě výše uvedeného, soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva je platným a účinným právním úkonem a svým obsahem neodporuje dikci zákona ani dobrým mravům.

Další listinou potvrzující skutečnou vůli stran být vázán uzavřenou kupní smlouvou a nájemní smlouvou ze dne 24.11.2008 je Souhlasné prohlášení stran ze dne 11.3.2010 a Dohoda o zápočtu pohledávek ze dne 11.3.2010, kterými se strany dohodly na zápočtu vzájemných pohledávek, nových podmínkách smlouvy nájemní a smlouvy o smlouvě budoucí kupní a také na splátkách na nájemné za užívání nemovitosti žalobcem. V čl. V. listiny s názvem Souhlasné prohlášení žalobce prohlašuje, že nemovitosti určené nájemní smlouvou ze dne 24.11.2008 užíval od června 2009 do března 2010. Žalobce výše uvedené skutečnosti během jednání žádným způsobem nezpochybnil. Odvolával se pouze na neschopnost se v množství smluv orientovat. Z provedených důkazů a tvrzení účastníků řízení má soud za to, že majetek označený ve výroku tohoto rozhodnutí, byl platně převeden do vlastnictví žalovaného a je doposud zapsán a zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 225 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen "IZ" nebo "insolvenční zákon") osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 IZ, nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Při jednání konaném dne 8. 7. 2013 žalobce i žalovaný shodně uvedli, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedený majetek a že žaloba na jeho vyloučení byla podána ve lhůtě určené ve vyrozumění o sepsání nemovitostí do majetkové podstaty ze dne 13.11.2012. Tato shodná tvrzení soud považuje za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř.

Podanou vylučovací žalobu proto podepsaný insolvenční soud musí považovat za včasnou.

Podle § 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 48 OZ (1) Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. (2) Odstoupením od smlouvy se smlouva od KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9 počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Podle § 588 OZ z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Podle § 517 OZ odst. 1 dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. (2) Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Podle § 133 odst. 2 OZ převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

K naplnění podstaty tzv. lichevních smluv je zapotřebí, aby byl splněn její objektivní znak a alespoň jeden znak subjektivní. Pokud jde o existenci objektivních znaků tzv. lichevní smlouvy, insolvenční soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce, pokud jde o jejich existenci.

Otázkou tvz. lichevních smluv se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 911/2008 Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které-společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání-mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.

Objektivním znakem lichevní smlouvy je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9 hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Avšak v projednávaném případě žalobce tyto objektivní znaky lichevní smlouvy nenamítal, tudíž se podepsaný soud těmito nezabýval. Pokud není naplněn objektivní znak lichevních smluv, už není zapotřebí, v duchu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, se zabývat subjektivními znaky tzv. lichevních smluv, neboť oba druhy znaků musí být naplněny současně.

K otázce tísně a nápadně nevýhodných podmínek žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8.4.2003: Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 ze dne 27.10.2010: Jestliže podle vůle smluvních stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 ObčZ, nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553 ObčZ; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 ObčZ. Skutkové okolnosti: Smluvní strany mezi sebou uzavřely standardní kupní smlouvu týkající se převodu nemovitosti. Zároveň smluvní strany ve stejný den uzavřely též smlouvu o půjčce, na jejímž základě nabyvatel nemovitosti poskytl převodci peněžitou půjčku, přičemž kupní cena za nemovitost byla v kupní smlouvě sjednána ve stejné výši, jako byla výše půjčky. Ačkoliv uzavření předmětné kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporovalo, Nejvyšší soud ČR ji shledal neplatnou, a to s ohledem na skutečnost, že (teprve) v rámci dokazování vyšel najevo pravý účel smlouvy, jímž byl zajišťovací převod vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku Jestliže se smluvní strany neformálně dohodly na tom, že nabyvatel převede nemovitost kupujícímu zpět poté, co bude splacena půjčka, měly podle Nejvyššího soudu ČR tuto svou vůli vtělit do textu samotné kupní smlouvy a zároveň v ní popsat, jak by se smluvní strany vypořádaly v případě, že by převodce půjčku (úvěr) nabyvateli řádně a včas neuhradil. Jestliže kupní smlouva tyto náležitosti neobsahovala, jedná se dle zkoumaného rozhodnutí o neplatný právní úkon. Nejvyšší soud ČR v tomto odkázal mimo jiné též na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, spis. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009, v němž byly poměrně detailně popsány možnosti smluvních stran ohledně nakládání s nemovitostí (převedenou za účelem zajištění pohledávky) pro případ, kdy zajištěná pohledávka je splacena řádně a včas a naopak, kdy k řádnému a včasnému splacení zajištěné pohledávky nedojde.

Žalobce sice správně poukázal na podobnost případu řešeného v citovaném rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR, ovšem podle insolvenčního soudu z něj dovodil nesprávné závěry. Nejprve je třeba konstatovat, že žalobce předmětnou smlouvy uzavřel dobrovolně a nelze tak namítat, že žalobce tyto smlouvy uzavřel s úmyslem si půjčit peníze. Zde je na místě podotknout, že citovaná judikatura líčí situaci, kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva o KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9 půjčce a současně smlouva kupní, kterážto na daný případ nedopadá (srov. k tomuto rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4246/2008 ze dne 27.10.2010). Žalobce se mohl a měl s obsahem smluv seznámit dříve, než je podepsal a nelze tedy hovořit ani o tom, že uzavřená kupní smlouva zastřela skutečnou vůli žalobce uzavřít smlouvu o půjčce. Vzhledem k tomu, že žalobce s žalovaným uzavřel hned několik smluv, které byly postupně doplňovány či nahrazovány smlouvami novými jen potvrzuje fakt, že je žalobce uzavíral ze své svobodné vůle a musel si být vědom, jaké to pro něj bude mít důsledky. V souladu se zásadou Ignorantia legis non excusat, tj. neznalost zákona neomlouvá, je v tomto případě znalost zákona účastníků sporu presumována a tudíž míra vzdělání žalobce v tomto směru nemůže hrát zásadní roli. Námitka žalobce, že jeho skutečným úmyslem bylo půjčit si od žalovaného peníze namísto uzavření kupní smlouvy nemohla obstát, jelikož se žalovanému nepodařilo existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky prokázat (srov. k tomuto rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 26 Cdo 1989/2008 ze dne 28.4.2010). Z výše uvedeného vyplývá, že v řešeném případě nebyl naplněn ani subjektivní znak lichevní smlouvy.

Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2804/2004 ze dne 28.4.2005, kterým bylo dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto a poukazuje na podobnost s řešeným případem. Podle odvolacího soudu nebyl na straně žalovaných ani žalobce dán dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy a žalovaní tento úkon činili nikoli s představou prodeje nemovitostí, nýbrž jen s představou k určité formě záruky za splnění závazku ze smlouvy o půjčce , a taková představa byla i na straně kupujícího . Neměly-li jednající strany dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy, je tato smlouva neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jestliže skutečnou vůlí jednajících stran bylo poskytnutí nemovitostí jako vyšší formy záruky (spočívající v tom, že nezaplacením dlužné částky se věřitel stane vlastníkem nemovitostí), šlo svou podstatou o ujednání o tzv. propadné zástavě, které však je podle § 169 písm. e) obč. zák. neplatné. Pokud by kupní smlouva nebyla smlouva neplatná již z tohoto důvodu, bylo by možné se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Existuje-li tak hrubý nepoměr mezi hodnotou věci a hodnotou pohledávky, na jejíž úhradu by bez dalšího věc měla sloužit, a nejsou-li zde jiné skutečnosti, pro které by byl dán zvláštní zájem jednajících stran vyrovnat pohledávku tímto hrubě nepoměrným způsobem, jde o nemravnou (lichevní) smlouvu. Protože žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002 nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, nesvědčí mu podle § 126 odst. 1 obč. zák. právní důvod , aby se domáhal jejich vyklizení žalovanými.

Pro posouzení důvodnosti vylučovací žaloby je v tomto případě podstatné, zda v době vyhlášení tohoto rozsudku, byla u žalobce naplněna podmínka popsaná ve výše citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008: 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Tato podmínka zcela jednoznačně naplněna nebyla; na rozdíl od ostatních podmínek uvedených výše, které naopak naplněny byly. Žalobci se nepodařilo prokázat, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí jemu a proto má insolvenční soud za prokázané, že podaná vylučovací žaloba je nedůvodná.

Pokud jde o provedení dalších důkazů výslechem svědka pana anonymizovano , který žalobce navrhl za účelem prokázání motivace k uzavření smluvních vztahů s dlužníkem, a který insolvenční soud odmítl, lze souhrnem konstatovat, že tento důkaz by na závěrech učiněných insolvenčním soudem ničeho nezměnily. Navržený důkaz by mohl pouze KSBR 39 INS 9304/2012-C1-9 opakovaně potvrdit skutečnosti, které insolvenční soud nezpochybnil a které vyplynuly z důkazů provedených ve formě listin. Insolvenční soud má pouze za to, že žalobce z uvedených důkazů a skutečností vyvodil nesprávné závěry.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ jako lex specialis k ustanovením o.s.ř. neupravují otázku nákladů incidenčního sporu v případě vylučovací žaloby. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil. V souladu s § 7 bod 5, § 9 odst. 4 pís. c, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. v platném znění soud přiznal právnímu zástupci žalovaného odměnu za tři úkony právní pomoci po 3.100,--Kč a náhradu hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci v celkové výši 900,--Kč. Celkem jsou náklady řízení žalovaného představovány částkou 10.200,--Kč. Podepsanému insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátce DPH, a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou povinnost. Žalobci bylo uloženo uhradit náklady k rukám právního zástupce žalované strany.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozhodnutí, lze požádat o jeho soudní výkon u příslušného okresního soudu.

Krajský soud Brně dne 8.7.2013

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce

Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková