39 ICm 3385/2013
Číslo jednací: 39 ICm 3385/2013-51 KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce: Svatopluk anonymizovano , anonymizovano , 691 01 Moravský Žižkov 46, pr. zast. Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem AK Wimětal & Pilařová, Údolní 8, 602 00 Brno proti

žalovanému: Ing. Lukáš Nožička, Šilingrovo nám. 3, 602 00 Brno, insolvenční správce dlužníka NA PANENCE s.r.o. v likvidaci, se sídlem Štursova 603/34, IČ 276 90 580, pr. zast. Mgr. Radovanem Indrou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno o žalobě o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty

takto: I. Ž a l o b a, kterou se žalobce domáhal, aby z majetkové podstaty dlužníka NA PANENCE s.r.o. v likvidaci, IČ: 276 90 580, byla vyloučena pohledávka za dlužníkem: Svatopluk anonymizovano , anonymizovano , z titulu ceny za prodej KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

nemovitosti dle kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2010, ve výši 2.001.349 Kč s příslušenstvím, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení představované náklady na právní zastoupení ve výši 12.342 Kč včetně DPH k rukám Mgr. Radovana Indry, advokáta AK Čechyňská 16, 602 00 Brno, jako právního zástupce žalovaného a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění: Dne 9. 10. 2013 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty dlužníka NA PANENCE s.r.o. v likvidaci, se sídlem Štursova 603/34, IČ 276 90 580 (dále jen dlužník). Žalobce v podané žalobě uvedl, že mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 13. 9. 2010 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k bytové jednoty č. 2902/52 v domě č.p. 2902. Kupní cena činila 2.001.349 Kč. Žalobce nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2010 uzavřenou mezi žalobcem a společností LUNARO Invest s.r.o., IČ 256 42 197 pohledávku za dlužníkem ve výši 2.050.000 Kč. Kupní cena za výše uvedené nemovitosti pak byla uhrazena jednostranným zápočtem doručeným prodávajícímu (dlužníkovi) dne 8. 11. 2010. Žalovaný provedl soupis majetkové podstaty dlužníka. V tomto soupisu sepsal také pohledávku za žalobcem z titulu dlužné ceny za prodej nemovitosti dle kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2010. Žalobce však o provedení soupisu nebyl vůbec informován. Žalobce považoval soupis pohledávky do majetkové podstaty za protiprávní, jelikož uvedená pohledávka započtením ke dni 8. 11. 2010 zanikla, tudíž je neexistentní. Žalobce tak navrhl vydání rozsudku, jímž bude pohledávka za žalobcem z titulu dlužné ceny za prodej nemovitosti vyloučena z majetkové podstaty dlužníka.

Na základě výzvy soudu ze dne 4. 11. 2013, žalovaný podal dne 18. 12. 2013 své vyjádření k žalobě. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na svém postoji, že předmětná pohledávka za žalobcem existuje a byla tedy sepsána po právu. Bezprostředně po soupisu předmětné pohledávky za žalobcem do majetkové podstaty dlužníka podal žalovaný žalobu k místně příslušnému soudu, kterou se domáhá úhrady této pohledávky. Žaloba byla podána k Okresnímu soudu v Břeclavi dne 10. 9. 2013. Žalovaný se domnívá, že toto řízení o vylučovací žalobě by mělo být zastaveno pro překážku věci zahájené. Žalobce ve své žalobě totiž tvrdí skutkový stav, který má vést k rozhodnutí o tom, že pohledávka neexistuje, naopak žalovaný tvrdí, že existuje. Tvrzení stejného skutkového stavu je však již předmětem řízení o zaplacení pohledávky, které bylo zahájeno dříve. Žalovaný se dále domnívá, že jsou zde důvody pro zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce. Podle žalovaného z ustálené judikatury vyplývá, že aktivně legitimovaná k podání vylučovací žaloby o vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty je osoba, která tvrdí, že je věřitelkou sepsané pohledávky. Naopak aktivně legitimovaná není osoba, která je dlužníkovým dlužníkem. Dlužník dlužníka se může domáhat obrany svého práva v soudním řízení u obecného soudu, mimo incidenční řízení. Žalovaný z těchto důvodů navrhl, aby soud rozhodl o zastavení řízení, eventuálně o zamítnutí žaloby v plném rozsahu. KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

Ustanovení IZ byla ke dni 1. 1. 2014 novelizována zák. č. 294/2013 Sb. Podle přechodného ustanovení k této novelizaci zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. S ohledem na toto přechodné ustanovení insolvenční soud i na toto řízení, které bylo zahájeno před účinností zák. č. 294/2013 Sb., vztáhl ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. v aktuálním znění, tj. ve znění zák. č. 294/2013 Sb.

Jednání ve věci proběhlo u podepsaného insolvenčního soudu dne 18. 8. 2014 za účasti právního zástupce žalobce a žalovaného.

Mezi účastníky je nesporné, že předmětná pohledávka je zahrnuta do soupisu majetkové podstaty a je o ní veden spor u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 109 C 116/2013 a tento spor není dosud pravomocně skončen. Mezi účastníky je dále nesporné, že insolvenční správce nevyrozuměl dosud žalobce o zahrnutí pohledávky do majetkové podstaty, a proto dosud neskončila propadná lhůta k podání vylučovací žaloby.

Podle § 7 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v posledním znění (dále jen IZ nebo insolvenční zákon ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu4) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona incidenčními spory jsou spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5.

Podle § 160 odst. 1 IZ incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

Podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby. Dále se insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Řízení o incidenční žalobě bylo u insolvenčního soudu zahájeno 9. 10. 2013. Jelikož žalobci dosud nebylo doručeno vyrozumění o soupisu pohledávky do majetkové podstaty, dosud neskončila propadná lhůta k podání vylučovací žaloby; incidenční žalobu je tedy třeba hodnotit jako včasnou. KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

Otázku aktivní legitimace posuzoval opakovaně i Nejvyšší soud. Například ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 734/2006 ze dne 30. 5. 2006 posoudil Nejvyšší soud otázku aktivní legitimace případě vylučovací žaloby podané podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání takto: Otázku předkládanou mu v dovolání k řešení totiž zodpověděl tak, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Typickým příkladem situace, kdy vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, musí být pro absenci uvedeného předpokladu zamítnuta, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou u těchto pohledávek je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou sepsaných pohledávek (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jak obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky.

Tento závěr Nejvyšší soud potvrdil například v rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 305/2006 ze dne 28. 2. 2007: ... osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. V usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, k jehož závěrům se znovu přihlásil i v usnesení ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006, Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že typickým příkladem, kdy vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, musí být pro absenci uvedeného předpokladu zamítnuta, je právě situace, ve které se vyloučení pohledávky sepsané do konkursní podstaty domáhá nikoli osoba, která tvrdí, že věřitelkou pohledávky je ona sama, nýbrž osoba, která je povinna úhradou sepsané pohledávky (úpadcův dlužník). Dlužník má totiž možnost uplatnit (stejně, jako kdyby konkursu vůbec nebylo) argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitelem není, jako obranu ve sporu o zaplacení (sepsané) pohledávky. Není též vyloučeno, aby se dlužník, který má za to, že svůj závazek vůči věřiteli splnil, že tento závazek zanikl jiným ze zákonem předvídaných způsobů nebo že není dlužníkem konkrétní osoby, v případě nejistoty o svém právním postavení domáhal vyjasnění příslušné právní otázky odpovídajícím způsobem formulovanou určovací žalobou dle § 80 písm. c/ o. s. ř.

Závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně předpokladů, za nichž může být žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty vyhověno, učiněné podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jsou použitelné i podle aktuální právní úpravy. Například rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 Cmo 2/2010 ze dne 28. 7. 2010: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty. KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

V projednávaném případě žalobce nepopíral, že byla do majetkové podstaty sepsána pohledávka, v níž figuruje jako dlužník. Žalobce se domáhal vyloučení této pohledávky ze soupisu majetkové podstaty pouze z důvodu, že tato pohledávka je neexistentní. Žalobce však netvrdil, že by práva k této pohledávce náležela právě jemu. Vylučovací žalobou se však může domáhat vyloučení pohledávky ze soupisu majetkové podstaty pouze osoba odlišná od osoby povinné plnit tento závazek a pouze v případě, že tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu. Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Žalobce však v projednávaném případě ani netvrdil (a tím spíše neprokázal), že je zde jeho právo, které by vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty. Žalobce tak z tohoto důvodu není aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

Výrokem II. tohoto rozhodnutí pak soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení.

Řízení o žalobě bylo zahájeno podáním žaloby doručené soudu dne 9. 10. 2013. Na řízení o této žalobě se tedy užije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 150 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ), při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně; § 12 odst. 2 se neužije. Na to je advokát povinen upozornit klienta, jedná-li s ním o smluvní odměně.

Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013 částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. KSBR 39 (46) INS 4668/2012-C7-10

Podle § 7 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013 sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny tedy v tomto případě z tarifní hodnoty 50.000 Kč činí 3.100 Kč.

Podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

Právní zástupce žalovaného v řízení učinil tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání). Náhrada za jeden úkon právní služby náleží podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč, celkem tedy za 3 úkony právní služby 9.300 Kč. Dále právnímu zástupci dlužníka náleží režijní paušál podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy za 3 úkony právní služby částka 900 Kč. Žalovanému tedy náleží celková náhrada nákladů řízení ve výši 10.200 Kč, to vše zvýšené o DPH, tedy celkem 12.342 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozsudek se považuje za doručený okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud v Brně dne 18. 8. 2014 Mgr. Jan Kozák v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková