39 ICm 3119/2012
Číslo jednací: 39 ICm 3119/2012-51 KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobců: a) Věra Ce anonymizovano , anonymizovano , bytem Františka Kokeše 1107, Hulín, b) Stanislav anonymizovano , anonymizovano , byte m Františka Kokeše 1107, Hulín, oba právně zastoupeni Mgr. Martinou Holotňákovou, advokátkou, se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno proti

žalovanému: Ing. Michal Zámečník, byte m Stará Osada 27, 615 00 Brno, insolvenční správce dlužníka společnosti HITOP TRADE, s.r.o. se sídlem Příkop 843/3, 602 00 Brno, IČ: 276 76 471, právně zastoupený JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem AK Bašty 2, 602 00 Brno o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty

tak to : I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE, s.r.o., IČ: 276 76 471 byly vyloučeny nemovitosti-pozemek p.č. 1797/1 o výměře 728 m2-zahrada, pozemek p.č. 1797/2 o výměře 211 m2-zastavěná plocha a budova č.p. 1107-způsob využití bydlení, stojící na pozemku p.č. 1797/2 o výměře 211 m2 , vše zapsáno na LV č. 837 pro obec Hulín, k.ú. Hulín u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Kroměříž, s e z a m í t á .

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 6.534,--Kč včetně DPH, a to k rukám JUDr. Lukáše Kučery, advokáta AK Bašty 413/2, Brno jako právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

Odůvodnění: Dne 25. 10. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka ze dne 25. 10. 2012. V podané žalobě žalobci uvedli, že nesouhlasí se zahrnutím nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, neboť vlastnické právo svědčí žalobcům. Žalobci uzavřeli s žalovaným následující smlouvy a to Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.7.2008, kupní smlouvu ze dne 29.7.2008 na převod vlastnického práva k označeným nemovitostem a nájemní smlouvu ze dne 29.7.2008. Žalobci namítali, že tyto smlouvy byly uzavřeny v tísni, s úmyslem žalobců uzavřít s žalovaným smlouvu o půjčce, a že tyto vykazují všechny znaky smlouvy lichevní. Žalobci první část podané žaloby věnovali popisu jejich tíživé finanční situace. Žalobcům po podpisu všech dokumentů bylo žalovaným slíbeno předání částky 500.000,--Kč, k jejímuž zaplacení ani po urgencích ze strany žalobců nedošlo. Teprve po dodatečném prostudování všech podepsaných smluv žalobci zjistili, že namísto smlouvy o půjčce uzavřeli smlouvu kupní, ve které je uvedena částka kupní ceny odlišná od částky, která měla být žalobcům půjčena. V předmětné kupní smlouvě ze dne 29.7.2008 byla sjednána kupní cena v částce 3,2 mil. Kč, což neodpovídalo částce, kterou žalobci od žalovaného požadovali jako půjčku. Kupní cena měla být uhrazena v několika splátkách, k úhradě první splátky ve výši 1,3 mil. Kč nedošlo, i když žalobci svými podpisy stvrdili její převzetí. Tato částka byla ze strany žalovaného započtena na dluh žalobců vůči žalovanému z titulu půjčky. Žalobci na svou obranu tvrdili, že žádná smlouva o půjčce mezi nimi a žalovaným však uzavřena nebyla. Žalobci jsou toho názoru, že kupní smlouva ze dne 29.7.2008 ( jejíž uzavření nepopírají), je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy jako tzv. smlouva lichevní. Žalobci dále podali k Okresnímu soudu v Kroměříži žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem, které dosud nebylo pravomocně skončeno.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáním ze dne 27.12.2012, ve kterém uvedl, že zcela se žalobou žalobkyně nesouhlasí a tvrzený nárok neuznává, a to ani z části, ani co do jeho základu. K absolutní neplatnosti uzavřených smluv uvádí, že považuje všechny smlouvy mezi dlužníkem a žalobkyní za platné, neboť obsahují všechny podstatné náležitosti, a neshledává rozpor s dobrými mravy ani naplnění znaků smlouvy lichevní. Kupní smlouvu uzavřenou dne 30.7.2008 (vklad práva povolen dne 6.8.2008 ke dni 30.7.2008) považuje za platnou. Kupní cena v částce 3.200.000,--Kč byla rozdělena na čtyři splátky. Shodně s žalobci uvádí, že druhá, třetí i čtvrtá splátka byla žalobcům uhrazena. Spornou zůstává úhrada kupní ceny ve výši 1.300.000,--Kč. Žalovaný tuto částku jednostranně započetl dne 30.7.2008 na pohledávku žalobce na úhradu mimořádné splátky nájemného na základě nájemní smlouvy ze dne 29.7.2008 ve věci nájmu vylučovaných nemovitostí. Tato nájemní smlouva je dle žalovaného absolutně neplatná, neboť žalovaný nebyl ke dni 29.7.2008 vlastníkem předmětných nemovitostí. Dle názoru žalovaného si měli žalobci svou pohledávku z titulu nezaplacené části kupní ceny přihlásit do insolvenčního řízení. Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.7.2008 uzavřenou mezi žalobci a společností První moravská autozastavárna, s.r.o.(dnes již BARONELA INVEST s.r.o.), IČ: 469 82 574 považuje za nepodstatnou ve vztahu k posouzení vlastnického vztahu žalovaného k vylučovaným nemovitostem. K otázce tísně žalovaný uvedl, že nikdo žalobce nenutil uzavřít výše zmíněné smlouvy s žalobcem. Vzhledem k finanční situaci žalobců jim bylo žalovaným nabídnuto řešení jejich finanční situace prodejem předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 3.200.000,--Kč, která odpovídá odhadu na cenu předmětných nemovitostí a není zde tedy nepoměr mezi vzájemnými plněními. Kupní smlouva byla jasně označena KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8 nadpisem Kupní smlouva a nikdo žalobce k jejímu podpisu nenutil. Žalobci tak učinili dobrovolně. Z výše uvedených důvodů insolvenční správce navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým se žaloba žalobců na vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka zamítá.

Jednání ve věci proběhlo dne 1.7.2013, na kterém se účastníci shodli, že předmětné nemovitosti jsou stále sepsány do majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE, s.r.o. v řízení sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 a vyrozumění žalovaného o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka bylo žalobcům doručeno ve dnech 25.9.2012 a 26.9.2012. Tato shodná tvrzení účastníků považuje soud za svá skutková zjištění dle § 120 odst. 4 o.s.ř. Účastníci dále shodně uvedli, že kupní smlouva v tomto znění byla skutečně uzavřena a účinky vkladu do příslušného katastru nemovitostí nastaly dne 30.7.2008, že předmětná zástavní smlouva byla za účasti dlužníka a žalobců uzavřena dne 29.7.2008 s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 30.7.2008.

Žalobce k důkazu listinou Nájemní smlouva ze dne 29.7.2008 uvedl, že podle tvrzení, které žalovaný uvedl v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11C 136/2009, mělo po úhradě nájemného za dobu 15 let dojít ke zpětnému převodu nemovitosti do vlastnictví žalobců. Žalovaný uvedl, že podle jeho názoru nájemní smlouva nemá vliv na předmět tohoto řízení a na uzavřenou kupní smlouvu a že k tvrzením dlužníka uvedeným ve spise Okresního soudu v Kroměříži se nemůže vyjadřovat. Žalobce dále uvedl, že tvrzení dlužníka o zpětném převodu vlastnického práva na žalobce po ukončení nájemní smlouvy vyplývá pouze z výpovědi dlužníka u jednání ve výše označené věci u Okresního soudu v Kroměříži, z žádné jiné listiny tento závěr nevyplývá. Žalovaná strana k tomu uvedla, že tato vyjádření dlužníka u jednání ve výše označené věci u Okresního soudu v Kroměříži podle jejího názoru nemají význam pro předmět tohoto řízení a nemají vliv na závěr o řádném převodu vlastnického práva k nemovitostem na dlužníka.

Soudu je z úřední činnosti známo, že dlužník je ve konkursu, který byl u dlužníka prohlášen rozhodnutím ze dne 18. 5. 2012, č.j. KSBR 39 INS 15822/201-B-10, které nabylo právní moci 6. 6. 2012. Tato skutečnost vyplývá z insolvenčního spisu, který je veřejně přístupný prostřednictvím webové aplikace Insolvenčního rejstříku.

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci. Konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne 28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. . Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku č.j. 195 KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 Městský soudu v Praze ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. .

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 225 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 IZ, nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Při jednání dne 1.7.2013 žalobci i žalovaný shodně uvedli, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedený majetek. O tomto soupisu žalovaný žalobce uvědomil, tudíž lhůta k podání incidenční žaloby započala běžet dnem následujícím po dni doručení vyrozumění žalobci a to dne 27.9.2012. Posledním dnem lhůty byl 29.10.2012. Žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka byla zdejšímu soudu doručena dne 25.10.2012, tj. byla podána ve lhůtě. Předmětná žaloba na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka je považována za včasnou. KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

Z obsahu podané žaloby a z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 vyplývá, že žalovaným je insolvenční správce a že účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka trvaly také v okamžiku vyhlášení tohoto rozhodnutí.

Podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen OZ ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 49 OZ účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

K naplnění podstaty tzv. lichevních smluv je zapotřebí, aby byl splněn její objektivní znak a alespoň jeden znak subjektivní. Pokud jde o existenci znaků tzv. lichevní smlouvy, insolvenční soud se neztotožňuje s tvrzením žalobců pokud jde o jejich existenci.

Otázkou tvz. lichevních smluv se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 911/2008 Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které-společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání-mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.

Objektivním znakem lichevní smlouvy je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Avšak v projednávaném případě žalobci tyto objektivní znaky lichevní smlouvy nenamítali, tudíž se podepsaný soud jejich prokazováním nezabýval. Pokud není naplněn objektivní znak lichevních smluv, už není zapotřebí, v duchu výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, se zabývat subjektivními znaky tzv. lichevních smluv, neboť oba druhy znaků musí být naplněny současně. KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

K otázce tísně a dalších znaků lichevní smlouvy žalobci odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 911/2008 ze dne 18.2.2010, které dále odkazuje na rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 4665/2009 ze dne 26.1.2010. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí: Žalobkyně se žalobou, podanou proti žalovaným, kteří byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci níže citovaných nemovitostí, domáhala určení, že je vlastnicí rodinného domu s příslušenstvím v R. na pozemku stavební parcela a dále pozemků -již citované stavební parcely a dále parcely, vše v katastrálním území a obci R. (dále též předmětné nemovitosti ). Žalobu odůvodnila tím, že její matka S. B. dlužila JUDr. V. a J. G. částku 800.000,--Kč, kterou jmenovaným nebyla schopna vrátit. Matka žalobkyni tehdy řekla, že sehnala nějaké lidi, kteří jí půjčí peníze s tím, že tato půjčka by měla být zajištěna nemovitostí, kterou žalobkyně vlastní. Žalobkyně předpokládala, že bude uzavřena smlouva o půjčce a smlouva o zřízení zástavního práva, popřípadě smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Dne 11. března 2005 žalobkyně uzavřela s žalovanými kupní smlouvu, kterou na žalované převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem za kupní cenu 1.480.000,--Kč. Ještě před uzavřením této smlouvy, dne 27. února 2005, složili žalovaní do úschovy advokátce JUDr. O. U. částku 800.000,--Kč, která měla být vyplacena věřiteli matky žalobkyně. Zbývající částka 680.000,--Kč z kupní ceny žalobkyni vyplacena nebyla, i když její převzetí žalobkyně v kupní smlouvě potvrdila. Uvedená částka totiž měla být úrokem z půjčené částky 800.000,--Kč a měla být uhrazena při vrácení půjčené částky žalovaným. S ohledem na výši (85%) tohoto úroku jde podle žalobkyně nepochybně o lichevní ujednání. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že neměla vůli k tomu, aby se zbavovala vlastnictví předmětných nemovitostí, jejichž hodnota činila asi 3.500.000,--Kč. Rovněž její vůle nesměřovala ani k tomu, aby předmětné nemovitosti vyklízeli její prarodiče, matka a sestra. Z těchto důvodů žalobkyně považovala předmětnou kupní smlouvu ve smyslu § 37 odst. 1, popřípadě podle § 39 či § 49a obč. zák. za absolutně neplatný právní úkon, přičemž pro případ aplikace § 49a obč. zák. žalobkyně v žalobě uvedla, že od uvedených jednání odstupuje. Žalovaní se v řízení bránili tvrzením, že předmětná kupní smlouva byla řádně uzavřena, když žalobkyně potřebovala finanční prostředky. Vyloučili, že by smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni na straně prodávající. Okresní soud v Rakovníku (dále již okresní soud ) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 9 C 92/2006-117, žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalovaným byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve finanční tísni nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila majetek žalobkyně k úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem na rychlém řešení; proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v tomto ohledu toto řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla nepoměrně nižší, než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil obsah vyjádření, v němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu i přesto, že předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy. Okresní soud dospěl proto k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatná a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak na rozdíl od něj shledal předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku, když tato má charakter 'lichevní smlouvy'. Odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním dospěl s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, k závěru, že předmětná kupní smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když tato má charakter 'lichevní smlouvy'. Podle odvolacího soudu je zcela nepochybné vzhledem k provedeným důkazům, že matka žalobkyně (svědkyně S. B.) byla v tísni, když dlužila částku 800.000,--Kč manželům Galuškovým. tíseň blízké osoby (matky) ve vztahu k žalobkyni se KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8 konec konců logicky musela projevit i v jednání samotné žalobkyně. Pokud jde o nezkušenost žalobkyně, je sice pravda, že v rozhodné době procesu uzavírání kupní smlouvy byla studentkou vysoké školy, ovšem to neznamená, že měla zkušenost s uzavíráním takových důležitých právních úkonů, jakým je kupní smlouva. žalobkyně jako mladá studentka v této oblasti rozhodně nezkušená byla. Je zcela nepochybné, že žalovaní věděli o stavu tísně matky žalobkyně a potažmo žalobkyně samotné, když o jejích dluzích se při jednáních, která předcházela uzavření kupní smlouvy, nezakrytě hovořilo. Podle názoru odvolacího soudu souvislost s porušením dobrých mravů žalovaných lze shledat i ve skutečnosti, že žalovaní inzerovali půjčení peněz proti zástavám, tedy nikoliv zájem nabýt vlastnictví k nemovitosti. Samotná skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány žalobkyní za podstatně nižší cenu, než obvyklou...není důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně i skutečnost, že žalobkyně přistoupila k uzavření kupní smlouvy z hlediska výše kupní ceny za zjevně pro ni nevýhodných podmínek svědčí dle (správně: ve) výše uvedených souvislostech o zneužití žalovaných nezkušenosti, respektive tísně žalobkyně, potažmo její matky. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že ze zjištěného stavu tísně u matky žalobkyně lze současně presumovat také stav tísně u žalobkyně, je očividně nesprávná a dosud skutkově nijak nepodložená. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci sice správně poukázali na podobnost případu řešeného v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, ovšem podle insolvenčního soudu z něj dovodili nesprávné závěry a nelze tak uzavření předmětných smluv žalobci bez dalšího považovat za jednání v tísni. Žalobci sami a zcela dobrovolně uzavřeli předmětnou kupní smlouvu, přičemž fakt, že si její nadpis ani obsah řádně neprostudovali a zamýšleli přitom podepsat smlouvu o půjčce nelze považovat za jednání v tísni. Žalobci v době, kdy se rozhodli řešit svou tíživou finanční situaci byli zatíženi dalšími závazky ( úvěr u společnosti Raiffeisenbank a.s., dluh u společnosti AZ-Finance), které nebyli schopni splácet, vedeným exekučním řízením a nepochybně již nemohli peněžní prostředky získat na základě půjčky nebo úvěru. Další zadlužování by jejich situaci nijak nevyřešilo. Žalobci si zvolili řešení nemovitosti prodat a to zcela dobrovolně a museli být schopni posoudit následky uzavření všech jimi podepsaných smluv. Další sled událostí popsaný v žalobě byl již logickým důsledkem zvoleného způsobu řešení jejich finanční tísně. Na základě těchto skutečností lze uzavřít, že subjektivní znak lichevní smlouvy zde není naplněn.

Z provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků má insolvenční soud za to, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a žalovaným s účinky vkladu do příslušného katastru nemovitostí dne 30.7.2008 a zástavní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29.7.2008 s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 30.7.2008. Tyto smlouvy jsou platné a mají všechny obsahové náležitosti v souladu s § 558 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen OZ ) a v souladu s § 552 a násl. OZ. KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

K podstatným náležitostem kupní smlouvy se vyjádřil Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 23. 6.1998 sp. zn. 44 Ca 84/98 Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, na základě kterého se zavazuje prodávající odevzdat kupujícímu předmět koupě do vlastnictví a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a kupní ceně, jedná se o podstatné náležitosti kupní smlouvy. Kupní cena je úplata za předmět koupě stanovená v penězích a musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit. Jestliže došlo ke shodě vůle smluvních stran o obsahu smlouvy došlo k uzavření smlouvy.

Na základě výše uvedeného, soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva je platným a účinným právním úkonem a svým obsahem neodporuje dikci zákona ani dobrým mravům. Určení vlastnického práva k nemovitostem je dále předmětem nalézacího řízení u Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 11 C 136/2009, které nebylo dosud pravomocně skončeno. V otázce určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem tak zdejší soud nemohl vycházet z rozhodnutí obecného soudu v této věci. Insolvenční soud vycházel ze skutečnosti, že předmětnou kupní smlouvou bylo žalobci platně převedeno vlastnické právo na žalovaného. Otázkami určení vlastnického práva, účinností zápisu do katastru nemovitostí se insolvenční soud nebude dále zabývat, poněvadž tyto jsou v intencích řízení u Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 11 C 136/2009.

Pro posouzení důvodnosti vylučovací žaloby je podstatné, zda v době vyhlášení tohoto rozsudku, byla u žalobců naplněna podmínka popsaná ve výše citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. . Tato podmínka zcela jednoznačně naplněna nebyla; na rozdíl od ostatních podmínek uvedených v tomto rozhodnutí, které naplněny podle insolvenčního soudu byly. Insolvenční soud dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva ze dne 29.7.2008 je platná a účinná a dnem uzavření této smlouvy a následně vkladem vlastnického práva žalovaného jako kupujícího došlo k převodu tohoto práva na žalovaného. Soud má tak za prokázané, že vlastnické právo k nemovitostem zapsaným do soupisu majetkové podstaty dlužníka svědčí žalovanému. Žalobcům se nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti neměly být do soupisu zapsány.

Pokud jde o další důkaz, který byl žalobci navržen ( důkaz spisem Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 11 C 136/2009) a které insolvenční soud odmítl, lze konstatovat, že tento důkaz by na závěrech učiněných insolvenčním soudem ničeho nezměnil. Navržený důkaz by mohl pouze opakovaně potvrdit skutečnosti, které insolvenční soud nezpochybnil a které vyplynuly z důkazů provedených ve formě listin. Insolvenční soud má pouze za to, že žalobci z uvedených důkazů a skutečností vyvodil nesprávné závěry.

Insolvenční soud může uzavřít, že žalobci splnili předpoklady pro vyhovění vylučovací žalobě spočívající ve faktu, že žaloba se vztahuje na majetek zahrnutý do majetkové podstaty dlužníka, žaloba je podána v zákonné lhůtě, je podána proti insolvenčnímu správci a v době meritorního rozhodnutí o žalobě trvají účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Z výše uvedených závěrů však vyplývá, že právo, které svědčí pro vyloučení majetku z majetkové podstaty ve prospěch žalobce, zde není. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. KSBR 39 INS 15822/2011-C5-8

O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ jako lex specialis k ustanovením o.s.ř. neupravují otázku nákladů incidenčního sporu v případě vylučovací žaloby. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud přiznává náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil. V souladu s § 7 bod 4., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. v platném znění, soud přiznal právnímu zástupci žalovaného odměnu za tři úkony právní pomoci po 1.500,--Kč a náhradu hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci v celkové výši 900,--Kč. Celkem jsou náklady řízení žalovaného představovány částkou 5.400,--Kč. Podepsanému insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátce DPH, a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou povinnost. Žalobci bylo uloženo uhradit náklady k rukám právního zástupce žalované strany.

Po uč e ní :

Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o jeho soudní výkon u příslušného okresního soudu.

Krajský soud Brně dne 1.7.2013

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce

Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková