39 ICm 2885/2012
Jednací číslo: (2 Cm) 39 ICm 2885/2012-82 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 39 INS 14750/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D. ve věci žalobce Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Frýdek-Místek, Lískovecká 2508, PSČ 738 01, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poštovní 2, PSČ 702 00, proti žalovanému č.1) Ing. Petru Klusovi, CSc., se sídlem Frýdek-Místek, Řeznická 33, PSČ 738 01, insolvenčnímu správci dlužnice Marcely anonymizovano a žalované č.2) Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Lučina 320, PSČ 739 39, zastoupené Oto Walachem, advokátem se sídlem Třinec, Staré Město, 1. Máje 493, PSČ 739 61, o určení

takto:

I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužnicí žalovanou č. 2 Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem Lučina 320, PSČ 739 39 pohledávku, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.04.2013, č.j. 6 Cm 302/2000-28 ve výši 1.805.476,18 Kč, s e z a m í t á .

II. Žalovaný č. 1 a žalobce n e m a j í vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalované č. 2 na náhradě nákladů řízení částku 9.438,-Kč k rukám zástupce žalované č. 2, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 10. 2012 domáhal určení pravosti a výše pohledávky 1.805.476,18 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice přihláškou evidovanou pod pořadovým číslem P2. V narativní části žaloby tvrdil, že 4. 10. 1995 byla uzavřena mezi Českou spořitelnou, a. s., a Arpádem Gulyásem (nyní Velvethy) smlouva o úvěru č. 1580-409454-788, dne 30. 6. 2001 byla tato pohledávka postoupena na Konsolidační banku Praha, s. p. ú., přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Cm 302/2000 byla jmenovanému dlužníkovi uložena povinnost plnit částku 1.398.724,65 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení a takto adjudikovaná pohledávka byla 1. 10. 2003 postoupena žalobci. Pro tuto pohledávku jsou vedena exekuční řízení, byla nařízena exekuce prodejem nemovitosti (excindační žaloba byla zamítnuta); doplnil, že buď v důsledku rozhodnutí o oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře je možno provést nařízenou exekuci, nebo nezbývá než připustit, aby žalobce mohl uspokojit svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení. Žalovaný č. 1) navrhl zamítnutí žaloby, bránil se, že tvrzený skutkový děj nezakládá právní důvod vzniku pohledávky vůči dlužnici, odkázal na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 677/2005, kterým byla ustálena judikatorní praxe. Žalovaná č. 2) rovněž navrhla zamítnutí žaloby, a to s obdobnou argumentací, která byla předestřena soudu žalovaným č. 1), když dodal, že rozsudek Nejvyššího soudu byl aprobován též v ústavní rovině usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3002/07; připustila, že za daného skutkového stavu je uspokojení žalobce možné v exekučním řízení. Účastníci shodně skutkově tvrdili, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 39 INS 14750/2012-A5 soud zjistil úpadek dlužnice Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Lučina 320, PSČ 739 39, insolvenčním správcem ustanovil žalovaného č. 1), a mimo jiné povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2012, č. j. KSOS 39 INS 14750/2012-B4 soud schválil oddlužení žalované č. 2) plněním splátkového kalendáře. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice přihláškou evidovanou v insolvenčním řízení pod pořadovým č. P2 pohledávku v celkové výši 1.805.476,18 Kč, a to jako vykonatelnou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, sp. zn 6 Cm 302/2000. Titulem pohledávky je nezaplacený úvěr ze smlouvy č. 1580-409454-788 ze dne 4. 10. 1995, uzavřené mezi Českou spořitelnou, a.s. a manželem dlužnice. Dne 1. 10. 2003 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi Českou konsolidační agenturou a žalobcem. Předmětem této smlouvy je postoupení pohledávky postupitele za Arpádem Gulyásem (nyní Velvéthy), o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 6 Cm 302/2000-28, ze dne

ICM R

17.04.2003. Na přezkumném jednání konaném dne 14. 9. 2012 popřel žalovaný č. 1) shodně s žalovanou č. 2) tuto přihlášenou pohledávku co do pravosti a výše s odůvodněním, že se jedná o závazek manžela dlužnice. Žaloba byla soudu doručena 4. 10. 2012. Z rozsudku pro zmeškání Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č. j. 6 Cm 302/2000-28 bylo zjištěno, že manželovi dlužnice (jako žalovanému číslo 1) byla uložena povinnost zaplatit České konsolidační agentuře částku 1.398.724,65 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení a nahradit náklady ve výši 55.952 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, neboť to byl pouze manžel dlužnice, který uzavřel s Českou spořitelnou, a.s. smlouvu o úvěru č. 1580-409454-788 dne 4. 10. 1995, přičemž rozsudek nabyl právní moci 27. 5. 2003. Tento rozsudek představuje exekuční titul, na základě kterého k uspokojení pohledávky žalobce jako oprávněného byla nařízena exekuce, jak bylo zjištěno z usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2005, č. j. 26 Nc 6024/2005-5a, potažmo z exekučního příkazu ze dne 24. 6. 2009, č. j. 024 Ex 979/07-25 s tím, že byl nařízen prodej nemovitostí manželky povinného-dlužnice, jak vyplývá z právně bez zmíněného exekučního příkazu a dále z exekučního příkazu ze dne 25. 4. 2005, č. j. 24 Ex 285/05-10, v obou případech se jedná o soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou, Exekutorský úřad Ostrava se sídlem Slévárenská 410/14, Ostrava-Mariánské Hory. Dlužnice se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 145/2006 domáhala vyloučení nemovitostí, ke kterým byl vydán příkaz k provedení exekuce jejich prodejem, z výkonu rozhodnutí, avšak žaloba by zamítnuta, jak bylo zjištěno z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 12. 2006, č. j. 8 C 145/2006-44 s tím, že tento rozsudek byl k odvolání potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2007, č. j. 11 Co 259/2007-74 jako věcně správný a dlužnice neuspěla ani s mimořádným opravným prostředkem, když usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 20 Cdo 417/2008-97 Nejvyšší soud dovolání odmítl. Pokud soud v průběhu řízení provedl další žalující stranou označené důkazy, jedná se o exekuční příkazy soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M. ze dne 11. 8. 2014, č. j. 142 Ex 03593/2013-571 a ze dne 31. 12. 2013, č. j. 142 Ex 03593/2013-016 a č. j. 142 Ex 03652/2013-018, pak tyto nehodnotí, neboť skutkový základ tohoto sporu byl zcela zjištěn prostřednictvím provedených důkazních prostředků a tyto na něm dále z hlediska právního významu nemohou ničeho změnit. Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice (žalované č. 2), insolvenčním správcem ustanovil žalovaného č. 1), povolil řešení úpadku oddlužením, přičemž následně dne 29. 10. 2012 schválil oddlužení žalované č. 2) plněním splátkového kalendáře. Přezkumné jednání se konalo dne 14. 9. 2012 a žaloba byla soudu doručena 4. 10. 2012. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2003, č. j. 6 Cm 302/2000-28 uložil manželovi dlužnice povinnost zaplatit České konsolidační agentuře částku 1.398.724,65 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení a nahradit náklady ve výši 55.952 Kč, neboť to byl pouze manžel dlužnice, který uzavřel s Českou spořitelnou, a.s. smlouvu o úvěru č. 1580-409454-788 dne 4. 10. 1995. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 199 odst. 2 a 3 zákona č.

ICM R

182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen InsZ), § 145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ). V usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NS ČR 25/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že jakkoliv prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná, přísluší insolvenčnímu správci, korekci tohoto posouzení je i bez návrhu oprávněn provést insolvenční soud při přezkumném jednání v mezích své dohlédací činnosti. Jestliže se tak nestane a vyjde-li v průběhu řízení o žalobě o určení pravosti nebo výše pohledávky popřené jako nevykonatelné najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby. Žalovaná strana je však v takovém případě povinna prokázat důvod popření podle § 199 InsZ. Dobou rozhodnou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, je doba konání přezkumného jednání o pohledávce. V souzené věci, se přezkumné jednání konalo 14. 9. 2012, přičemž rozsudek, kterým byla žalobci pohledávka přiznána, je vykonatelný dnem 31. 5. 2003. Jelikož bylo zjištěno, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou můžou žalovaní popřít pohledávku pouze v rámci vymezeném § 199 odst. 2 a 3 InsZ, podle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci a uplatněny mohou být pouze skutečnosti, pro které byla pohledávka popřena.

Omezení vyplývající z § 199 odst. 2 InsZ Nejvyšší soud blíže charakterizoval v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, když mimo jiné uvedl, že pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti "jiné právní posouzení věci" (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem InsZ), typově dopadá na situace, kdy skutkový základ věci není zpochybněn, a přesto je dovozováno jiné právní posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán.

V poměrech souzené věci žalovaní při popěrném úkonu se neopírají o jiné právní posouzení věci, nedomáhají se, aby věc byla posouzena, jinak než, jak učinil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 17. 4. 2003, č. j. 6 Cm 302/2000-28, nýbrž (byť, nikoliv pregnantně) ve smyslu § 193 InsZ namítají, že pohledávka vůči dlužnici nevznikla. Jinými slovy opírají se o výklad ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák., tak jak jej provedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2007, č. j. 31 Odon 677/2005, a sice, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Velký senát občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu v tomto rozsudku odmítl závěry, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů sjednaného jen jedním z manželů může věřitel v nalézacím řízení vymoci i po druhém z těchto manželů; ve sporu o o splnění takového závazku není druhý manžel pasivně věcně legitimován. Tento rozsudek Nejvyššího soudu usměrnil judikatorní praxi, o čemž svědčí bohatá postjudikatura a v tomto směru lze souhlasit též s procesní obranou žalované č. 2), že byl akceptován i v ústavní rovině. Závěry této judikatury se plně prosadí i v souzené věci, neboť smluvní stranou smlouvy o úvěru uzavřené s Českou spořitelnou, a. s., byl pouze manžel dlužnice, nikoliv též dlužnice.

ICM R

Lze tedy uzavřít, že dlužnice není pasivně věcně legitimována. Nemá subjektivní právní povinnost k zaplacení zůstatku nesplaceného úvěru, který byl v insolvenčním řízení přihlášen, a to jako pohledávka, nikoliv zajištěného věřitele (§ 166 InsZ-žalobce ve své přihlášce neuvedl, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění, neoznačil druh zajištění a dobu jeho vzniku, proto ve smyslu § 174 odst. 3 InsZ se má za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo). Z toho důvodu byla žaloba na určení pravosti a a výše popřené pohledávky zamítnuta.

Snad pouze pro úplnost soud dodává, že účinky zahájení insolvenčního řízení spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužnice, tj. předmětné nemovitosti, zakotvené v § 109 odst. 1 písm. c) InsZ usnesením insolvenčního soudu, kterým bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, zanikly. Obecně je účel posledně zmiňovaného zákonného ustanovení traktován tak, že se jedná o ochranu majetku za účelem budoucího způsobu řešení úpadku bránící uspokojení pohledávky věřitele na vrub dlužníka a na úkor ostatních věřitelů. Základní princip realizace tohoto způsobu oddlužení spočívá v tom, že pohledávky nezajištěných věřitelů jsou uspokojovány měsíčními splátkami z příjmu dlužnice, kterých dosáhne poté, co došlo ke schválení oddlužení, a to po dobu následujících pěti let. Základním zdrojem uspokojování pohledávek věřitelů a tedy dosažení účelu zakotveného v § 109 InsZ jsou příjmy získané dlužnicí. Jiný majetek, který dlužnice získala do schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, není při tomto způsobu oddlužení dotčen (nejedná se o majetek sloužící jako zajištění). Protože se nejedná o pohledávku, kterou by bylo možno uspokojit v insolvenčním řízení a má být uspokojena z majetku, který nepředstavuje zdroj uspokojování pohledávek věřitelů (nejedná se o majetek, který podléhá oddlužení), není tedy důvodu nutit žalobce vyčkat s uspokojením jeho nároku po dobu trvání účinků schválení oddlužení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 163 InsZ a § 142 odst. 1 o. s. ř., soud žalované č. 2), poté, co se žalovaný č. 1) vzdal práva na náhradu nákladů řízení, přiznal náhradu nákladů potřebných k bránění svého práva, neboť měla ve věci plný úspěch. Účelně vynaložené náklady žalované č. 2) se sestávají z odměny za zastupování žalované č. 2) advokátkou, paušální částky jako náhrady hotových výdajů, jízdného a náhrady za promeškaný čas. Zástupce žalované vykonal ve věci 2 úkony právní služby, a to podle § 11 odst. 1 písm. a)-převzetí a příprava zastoupení, § 11 odst. 1 písm. g)-účasti na jednání konaném 22. 8. 2014 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované č. 2) advokátem podle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí 6.200 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 600 Kč za 2 úkony právní služby. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase Třinec-Ostrava, Havlíčkovo náb. 34 a zpět v celkové vzdálenosti 100km osobním motorovým vozidlem registrační značky 5T8 0371 o průměrné spotřebě motorové nafty 6,4 l/100km a její vyhláškové ceně 36 Kč činí 600 Kč a náhrada za promeškaný čas za 4 půlhodiny činí 400 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu., protože zástupce žalované číslo 2) prokázal, že je plátcem dani z přidané hodnoty, byla částka 7.800 Kč navýšenou o částku odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, tj. částku 1.038 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů žalované č. 2) činí 9.438 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. je pak žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalované č. 2).

ICM R

O lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Ostravě dne 29. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce

ICM R