39 ICm 2165/2012
Jednací číslo: 39 ICm 2165/2012-38 Sp. zn. ins. řízení: KSOS 39 INS 7634/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Bartoszovou, Ph.D. ve věci žalobce T&C DOMOV s.r.o., se sídlem Brno-Bystrc, Chudčická 1351/17, PSČ 635 00, IČ: 27124339, proti žalovanému Ing. Davidu Papouškovi, se sídlem Ostrava, Na Hradbách 2/120, insolvenčnímu správci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Sovova 706, 734 01 Karviná-Ráj, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Ostrava, Sokolská třída 1263/24, PSČ 702 00, o určení popřené pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Karlem Malcherem, anonymizovano pohledávku ve výši 46.900,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 7634/2012, s e z a m í t á .

II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 14.580,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 20.07.2012 se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 7634/2012 ve věci dlužníka Karla anonymizovano v celkové výši 46.900,-Kč je pohledávkou po právu a pohledávkou vykonatelnou. Žalobu odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 39 INS 7634/2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Karla anonymizovano . Žalobce přihlásil u insolvenčního soudu přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 03.05.2012 svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 74.436,-Kč, jejímž právním důvodem je směnka vlastní vystavená dlužníkem, s příslušenstvím. Vyrozuměním ze dne 25.06.2012 doručeným žalobci dne 29.06.2012 byl žalobce insolvenčním správcem vyrozuměn o tom, že při přezkumném jednání dne 25.06.2012 popřel insolvenční správce částečně žalobcem přihlášenou pohledávku, co do pravosti v částce 46.900,-Kč, přičemž do výše 27.536,-Kč byla pohledávka žalobce uznána. Dále popřel insolvenční správce vykonatelnost pohledávky. Dlužník pohledávku žalobce nepopřel. Insolvenční správce popřel pohledávku žalobce z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Dále uvedl, že rozhodčí doložka je v rozporu s ustálenou judikaturou a rozhodčí nález je nicotný právní akt a z toho důvodu přezkoumal pohledávku žalobce jako nevykonatelnou. S částečným popřením pravosti pohledávky žalobce nesouhlasí. Předně rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky není spotřebitelskou smlouvou a nárok přiznaný žalobci rozhodčím nálezem ze dne 23.12.2011 není pohledávkou ze spotřebitelské smlouvy a rozhodce nerozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy. Pohledávka, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem č. 10110775 rozhodce Ing. Šárky Skálové ze dne 23.12.2011, je směnečnou pohledávkou vyplývající ze směnky vlastní vystavené dlužníkem. Směnka nemůže podléhat předpisům na ochranu spotřebitele a nelze tedy připustit, aby směnečný spor byl kvalifikován jako spotřebitelský tehdy, pokud směnku podepíše fyzická osoba nepodnikatel (viz i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 319/2010). Pokud se týče odkazu insolvenčního správce na nález Ústavního soudu II. ÚS 2164/2010, pak tento nález nelze aplikovat na rozhodčí doložku sjednanou mezi účastníky v této projednávané věci, neboť v daném případě byla osoba rozhodce sjednána transparentním způsobem a navíc má žalobce za to, že tento nález lze aplikovat pouze na rozhodčí smlouvy uzavřené po datu vydání nálezu, nikoli zpětně, neboť by jinak došlo k nepřípustné retroaktivitě. Posuzovaná rozhodčí doložka je přitom smlouvou, která byla uzavřena jako samostatná smlouva na zvláštním samostatném listu, tedy nikoliv jako ujednání zakomponované do spotřebitelské smlouvy, obsahuje podrobná pravidla, která určují, jak bude rozhodčí řízení probíhat, ujednání v ní jsou zcela transparentní, jasná, srozumitelná, psána standardním typem a velikostí písma, nevyvolávající možnost omylu či přehlédnutí. Sjednání takové rozhodčí doložky nelze

ICM R

považovat za nepřiměřenou podmínku, způsobující nerovnováhu v právech a povinnostech stran, zakládající její neplatnost. Práva a povinnosti obou účastníků rozhodčí doložky jsou vyvážená a je zachována procesní rovnost stran. S ohledem na shora uvedené má žalobce za to, že v předmětné rozhodčí doložce nelze spatřovat neplatný právní úkon a rozhodčí nález vydaný na jejím základě je vykonatelným rozhodnutím. Žalobce dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že smluvní ujednání o sankcích spojených s prodlením jsou výrazně nerovnovážné v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Žádný právní předpis nestanoví, jaká výše smluvní pokuty je přiměřená či nepřiměřená a tuto otázku je tedy nutné posuzovat v každém individuálním případě zvlášť, se zřetelem ke všem okolnostem, které na její výši mohou mít vliv. Zejména je nutné otázku přiměřenosti výše smluvní pokuty srovnávat s mírou rizik, kterými je takový podnikatelský subjekt, který poskytuje jiným osobám rychle finanční prostředky, vystaven. V daném případě byla smluvní pokuta sjednána ve výši dvojnásobku dlužné částky a paušální částky 4.900,-Kč (bod 7 Podmínek pro poskytnutí úvěru, které jsou součástí smlouvy o úvěru). Tato výše smluvní pokuty není nepřiměřená, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1047/2003, v němž soud uznal smluvní pokutu ve výši dvojnásobku zajišťované pohledávky za zcela přiměřenou a dále vyslovil právní závěr, že uzavírá-li věřitel smlouvu s dlužníkem, u něhož nelze odhadnout míru smluvní spolehlivosti, jde z ekonomického hlediska o větší riziko a nelze považovat za rozpor s dobrými mravy, když závazek zajištěn důraznějšími sankcemi pro případ nesplnění. Sankci za porušení povinnosti je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, zejména k tomu, že věřitel nemá možnost skutečně objektivně posoudit bonitu žadatele o úvěr, nemá možnost ověřovat pravdivost prohlášení dlužníků, které je podkladem pro přiznání úvěru. Podle statistických údajů a praktických zkušeností žalovaného je v následném vymáhacím procesu (exekuci) vymožena v průměru 20 až 30 % vymáhané pohledávky. Žalobce při vymáhání svých pohledávek, resp. při vedení sporů v nalézacím řízení, nebyl dosud právně zastupován a nedochází tak pro dlužníky k navyšování jejich závazků o náklady žalobce na právní zastoupení. Je však logické, že vedením sporu o pohledávku věřiteli další náklady vznikají a je tedy nutné je zohlednit právě ve smluvní pokutě. Negativně do procesu vymáhání pohledávek zasáhlo přijetí zákona o insolvenčním řízení, na základě kterého mohou být dlužníci osvobozeni od dluhů při splacení pouhých 30 % pohledávky. Všechny výše uvedené okolnosti ovlivňují výši smluvní pokuty, kterou musel věřitel nastavit tak, aby pokuta plnila své základní funkce-preventivní, uhrazovací a sankční. Navíc má žalobce za to, že pokud by soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená a že tato skutečnost je právně významná pro rozhodnutí o směnečné pohledávce žalobce, pak je na místě postup soudu dle § 301 obchodního zákoníku (moderační právo soudu), nikoliv nepřiznání smluvní pokuty v celé výši.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobcem přihlášenou pohledávku ve výši 74.436,-Kč popřel do výše 46.900,-Kč, přičemž v části 27.536,-Kč byla pohledávka zjištěna. I když se žalobce dovolává vykonatelnosti přihlášené pohledávky a doložil rozhodčí nález vydaný dne 23.12.2011 rozhodcem Ing. Šárkou Skálovou s vyznačenou doložkou právní moci, žalovaný přihlášenou pohledávku vyhodnotil jako nevykonatelnou, když žalobcem připojený rozhodčí nález je paaktem. Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 05.11.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 musí rozhodčí řízení, jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, obecně zaručovat procesní práva

ICM R

srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdyby se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jak je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel -podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Vzhledem tomu, že předmětná rozhodčí doložka po obsahové stránce nevyhovuje požadavkům shora kladeným Ústavním soudem na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, jsou rozhodčí nálezy vydané soukromými rozhodci nebo rozhodčími institucemi na základě zneužívajících rozhodčích doložek nicotné a lze je uznat za neplatné i za předpokladu, že nebyly napadeny v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Žalovaný poukazuje na to, že tato okolnost představuje jiný důvod ve smyslu § 268 písm. h) o.s.ř., pro který je výkon rozhodnutí nepřípustný, neboť dané rozhodnutí nelze vykonat. S ohledem na výše uvedenou argumentaci nelze rozhodčí nález vydaný dne 23.12.2011 rozhodcem Ing. Šárku Skálovou považovat za řádný exekuční titul. Nelze přijmout argument, že uvedený nález Ústavního soudu lze aplikovat jen na rozhodčí smlouvy uzavřené po datu vydání nálezu Ústavního soudu. Naopak přímo z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že Ústavním soudem deklarované požadavky na obsah rozhodčích smluv se týkají všech smluv sjednávaných se spotřebitelem, a to bez ohledu na to, zda byly uzavřeny před vyhlášením citovaného nálezu. S ohledem na nicotnost rozhodčího nálezu nemohl rozhodčí nález ani založit nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 5.300,-Kč. Pokud jde o žalobcem požadovanou smluvní pokutu, pak žalovaný odkazuje na své stanovisko uveřejněné v seznamu přihlášených pohledávek, když má za to, že smluvní pokuta tak, jak byla mezi účastníky sjednána, byla sjednána neplatně pro rozpor s dobrými mravy. Navíc je třeba vzít v úvahu, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku) a že spotřebitelské smlouvy nesmí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku). Ujednání, podle kterého spotřebitel má povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši dvojnásobku dlužné částky, tak znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, zejména s přihlédnutím k tomu, že dlužná částka představuje 277,33 % z reálně poskytnuté částky 15.000,-Kč.

Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce, který se k jednání, ač řádně a včas předvolán, nedostavil a nepožádal o odročení jednání. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 39 INS 7634/2012 soud zjistil, že:

1) usnesením ze dne 16.04.2012 byl zjištěn úpadek dlužníka Karla anonymizovano , insolvenčním správcem byl ustanoven Bc. David Papoušek a soud povolil řešení úpadku oddlužením; 2) usnesením ze dne 01.11.2012 soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře;

ICM R

3) přihláškou pohledávky P5 přihlásil žalobce jako věřitel do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši jistiny 67.300,-Kč, jako důvod vzniku označil směnku č. 3403441306 jako směnku vlastní ze dne 21.06.2011. Pohledávku označil jako vykonatelnou pro částku 74.436,-Kč na základě rozhodčího nálezu ze dne 23.12.2011 a dále přihlásil příslušenství, a to úrok a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 7.136,-Kč s tím, že přihlašuje 6 % úrok ročně z částky 67.300,-Kč od 31.10.2011 do 15.04.2012 ve výši 1.836,-Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 5.300,-Kč. Celková pohledávka tedy činí 74.436,-Kč. Podáním ze dne 08.06.2012 doplnil žalobce přihlášku pohledávky tak, že tato pohledávka představuje směnečnou sumu, kterou tvoří smluvní pokuta sjednaná v bodě 14 Podmínek pro poskytnutí půjčky, které jsou součástí smlouvy, ve výši dvojnásobku dlužné částky (bod 7 Podmínek), která ke dni 31.10.2011 činila 41.600,-Kč, dále směnečná suma obsahuje nesplacený zůstatek úvěru ve výši 20.800,-Kč a paušální částku na náklady spojené s vymáháním ve výši 4.900,-Kč. Hrubého porušení smlouvy se dlužník dopustil tím, že se ocitl v prodlení se splácením úvěru delším než 55 dní; 4) u přezkumného jednání dne 25.06.2012 insolvenční správce uznal pohledávku žalobce ve výši 27.536,-Kč a popřel pravost pohledávky ve výši 46.900,-Kč s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě dle bodu 7 Podmínek je neplatné dle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ujednání o tom, že spotřebitel má povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši dvojnásobku dlužné částky (což představuje 277,33 % z reálně poskytnuté částky 15.000,-Kč) v případě prodlení se splácením delšího než 55 kalendářních dní, jsou výrazně nerovnovážná v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Požadavek na úhradu takto nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty vzhledem k výši dlužné částky je také v rozporu s dobrými mravy dle § 39 a § 41 občanského zákoníku, neboť rizikovost úvěru je zohledněna již vysokou úrokovou sazbou (RPSN činí 295,6 %). Sjednaná rozhodčí doložka je neplatná (viz i nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 2164/2010), neboť rozhodce nebyl určen transparentním způsobem, rozhodoval pouze podle zásad spravedlnosti a spotřebitel byl zbaven práva podat žalobu k civilnímu soudu. V tomto konkrétním případě rozhodce nemohl rozhodovat, a proto je vydaný rozhodčí nález nicotný; 5) dne 25.06.2012 insolvenční správce písemně vyrozuměl žalobce o popření části jeho pohledávky a vyrozumění bylo žalobci doručeno 28.06.2012; 6) insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

V prvé řadě soud konstatuje, že žaloba byla žalobcem podána včas ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání podle § 198 odst. 1 IZ a ve smyslu téhož ustanovení směřuje správně proti insolvenčnímu správci, který pohledávku žalobce popřel jako nevykonatelnou.

Soud dále provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, ze kterých zjistil a vzal za prokázáno:

-ze smlouvy o úvěru Quick půjčky č. 3403441306, že byla uzavřena dne 21.06.2011 mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem podle § 497 a násl. obchodního zákoníku s výší úvěru 15.000,-Kč, přičemž strany si sjednaly splatnost celého úvěru dne

ICM R

27.03.2012, a to ve 40 týdenních splátkách (splatných vždy v úterý) ve výši á 585,- Kč, úrok za dobu splatnosti byl vyčíslen na částku 2.400,-Kč, administrativní poplatek byl sjednán ve výši 6.000,-Kč, RPSN činí dle smlouvy 295,6 %. Zajištění úvěru bylo sjednáno vlastní biankosměnkou č. 3403441306 s místem placení Brno vystavenou dne 21.06.2011 na řad KOÚSD. Dále účastníci uzavřeli dle § 551 občanského zákoníku dohodu o srážkách ze mzdy. Za porušení povinností dlužníka vyplývajících z této smlouvy či Podmínek pro poskytnutí úvěru Quick půjčky (zejména povinnosti hradit řádně a včas dohodnuté splátky úvěru) sjednávají smluvní strany smluvní pokutu, kterou je dlužník povinen uhradit společnosti DOMOV. Výše smluvní pokuty se řídí bodem 7 Podmínek ke dni vzniku nároku na smluvní pokutu. Součástí smlouvy o úvěru Quick půjčky jsou Podmínky pro poskytnutí úvěru, návrh na poskytnutí úvěru a Rozhodčí doložka (bod 10 smlouvy o úvěru). Dlužník prohlásil, že si přečetl Podmínky pro poskytnutí úvěru Quick půjčky, které jsou nedílnou součástí smlouvy o poskytnutí úvěru, s nimi výslovně souhlasí a bude se jimi řídit;

-z Podmínek pro poskytnutí úvěru Quick půjčky č. 3403441306 (dále jen Podmínky ), které jsou součástí smlouvy o úvěru, že jsou zachyceny na samostatné listině a podepsány dlužníkem. Součástí smlouvy o úvěru Quick půjčky jsou Podmínky pro poskytnutí úvěru (bod 1). Podle bodu 3 Podmínek úvěr lze poskytnout pouze na základě uzavřené písemné smlouvy o úvěru Quick půjčky a podepsané bianko směnky podle podmínek fyzickým osobám, které jsou starší 18 let a mají trvalý pobyt v ČR. Dle bodu 7 Podmínek pro případ, že dlužník poruší povinnost hradit řádně a včas splátky, tedy nedodrží kterýkoliv termín splatnosti a výši splátek nebo nesplatí ostatní peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně a včas, sjednává věřitel s dlužníkem smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení až do splacení celé dlužné částky. Bude-li dlužník v prodlení s kteroukoliv splátkou déle než 20 kalendářních dní nebo jeho dlužná částka dosáhne nejméně trojnásobku týdenní splátky, je věřitel oprávněn vystavit dlužníkovi upomínku, dlužník i věřitel se dohodli na poplatku za vystavení upomínky ve výši 500,-Kč. Dále jsou zde stanoveny podmínky pro zesplatnění celého úvěru v případě prodlení dlužníka s kteroukoliv splátkou déle než 55 kalendářních dní nebo v případě, že dlužná částka dosahuje nejméně osminásobku týdenní splátky. V případě zesplatnění tohoto úvěru má pak věřitel nárok na smluvní pokutu ve výši dvojnásobku dlužné částky a dále na částku 4.900,-Kč definovanou v bodě 12. V bodě 12 je uvedeno, že se jedná o náklady spojené s vymáháním všech dlužných částek, kdy věřitel a dlužník sjednávají paušální částku 4.900,-Kč, která však nezahrnuje náklady věřitele na soudní řízení, řízení před rozhodci, exekuční řízení zahájená a vedená pro vymožení pohledávek věřitele za dlužníkem včetně nákladů na právní zastoupení věřitele advokátem v takových řízeních a náklady na soudní a rozhodčí poplatky. Vznikem nároku na paušální částku 4.900,-Kč není dotčeno právo věřitele na náhradu nákladů soudních a jiných řízení vedených v souvislosti s vymáháním pohledávek věřitele za dlužníkem přiznaných věřiteli rozhodnutím příslušných orgánů a subjektů. Dle bodu 13 Podmínek je formou zajištění zejména bianco směnka vystavená dlužníkem (navrhovatelem) bez vypsání data splatnosti a částky, která bude určena celkovou výší dlužné částky, tj. dlužným zůstatkem nesplaceného úvěru, úroků z úvěru, úroků z prodlení, administrativního poplatku, smluvních pokut, nákladů na vymáhání, vše v souladu se smlouvou a bodem

ICM R

7 Podmínek. Dle bodu 14 dlužník výslovně souhlasí s tím, že v případě hrubého porušení smlouvy či Podmínek je věřitel oprávněn k dopsání data splatnosti v bianco směnce a směnečné částky určené celkovou výší dlužné částky blíže specifikované v bodě 13 Podmínek a je oprávněn k vymáhání celé směnečné sumy soudní cestou nebo v rozhodčím řízení, byla-li platně sjednána rozhodčí doložka, a v exekučním řízení. Dále v případě hrubého porušení smlouvy či Podmínek vzniká věřiteli nárok na smluvní pokutu ve výši sjednané v bodě 7 Podmínek, přičemž hrubým porušením smlouvy se kromě případu uvedeného v bodě 7 Podmínek rozumí také uvedení nepravdivých informací dlužníkem. Podle bodu 19 Podmínky nabývají platnosti a účinnosti dnem podpisu smlouvy o úvěru, jejíž jsou součástí. Výše dlužné částky pro poskytnutí úvěru a vystavení vlastní bianco směnky dne 21.06.2011 činí 23.400,-Kč;

-z listiny označené jako rozhodčí doložka, že byla uzavřena v souladu s ustanoveními zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, mezi Komerční obchodní a úvěrní společností DOMOV s.r.o. a dlužníkem dne 21.06.2011. Podle bodu I se tyto strany rozhodčí doložky dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z právních vztahů mezi účastníky této rozhodčí doložky, které se týkají předmětu podnikání žalobce, zejména smluv o úvěru, smluv o půjčce, jakož i spory ze směnek zajišťujících závazky ze smluvních vztahů účastníků této rozhodčí doložky, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, a to jedním rozhodcem Ing. Šárkou Skálovou, se sídlem kanceláře Brno, Křenová 59, který je určen dohodou stran. Pokud tento rozhodce se funkce vzdá nebo bude ze zákonných důvodů z rozhodování sporu vyloučen, bude funkci rozhodce vykonávat jeden rozhodce, kterého jmenuje Ing. Hynek Čapka, V Újezdech 4a, 621 00 Brno. Podle bodu II rozhodčí řízení je neveřejné, bude probíhat podle pravidel obsažených v této rozhodčí doložce, jimiž se bude řídit jak rozhodce, tak účastníci řízení před rozhodcem, není-li rozhodčí doložkou ujednáno něco jiného, platí přiměřeně zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a přiměřeně občanský soudní řád, popřípadě obchodní zvyklosti. Strany pověřují rozhodce, aby rozhodoval podle zásad spravedlnosti, místem konání rozhodčího řízení je místo určené rozhodcem. Po zahájení řízení bude veškerá s tímto řízením související komunikace účastníka s rozhodcem zpravidla v písemné formě, tím není vyloučeno osobní předávání a přebírání písemností mezi rozhodcem a účastníky. Rozhodce rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které předloží strany. Rozhodce může požadovat doplnění důkazních materiálů, popřípadě je oprávněn k nařízení ústního jednání. O ústním jednání pořizuje rozhodce zápis. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo vydáním usnesení o zastavení řízení. Rozhodčí nález nemusí být odůvodněn. Rozhodčí nález je konečný a závazný. Dnem doručení stranám nabývá účinku pravomocného soudního rozhodnutí. Strany jsou povinny splnit všechny povinnosti uložené v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný. Rozhodčí doložka je podepsána oběma stranami;

-ze shora uvedené smlouvy o poskytnutí úvěru, Podmínek této smlouvy a Rozhodčí doložky, že tyto listiny jsou předtištěny na listinách opatřených hlavičkou

ICM R

žalobce a do předtištěného textu jsou rukou vepsány pouze údaje týkající se osoby dlužníka, čísla úvěru, jeho výše, výše splátek a dat splatnosti;

-z kopie směnky č. 3403441306, že byla vystavena v Karviné dne 21.06.2011 s místem placení Brno s prohlášením: Za tuto směnku zaplatím dne 31.10.2011 na řad: Komerční obchodní a úvěrní společnosti DOMOV s.r.o., Praha 9-Vinoř, Uherská 618, PSČ: 190 17, IČ: 27124339 částku 67.300,-Kč, bez protestu. Směnka je podepsána dlužníkem Karlem Malcherem, který je identifikován jménem, příjmením, trvalým bydlištěm, rodným číslem a číslem občanského průkazu;

-z rozhodčího nálezu č. 10110775 ze dne 23.12.2011 vydaného rozhodcem Ing. Šárkou Skálovou, že ve věci žalobce Komerční obchodní a úvěrní společnost DOMOV s.r.o. proti žalovanému Karlu Malcherovi uložila žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 67.300,-Kč s úrokem 6 % p.a. z této částky počínaje dnem 31.10.2011 do zaplacení, do tří dnů od doručení rozhodnutí a dále, aby žalovaný zaplatil žalobci náklady řízení spočívající v rozhodčím poplatku ve výši 5.300,-Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Podle odůvodnění (na 4 řádcích) se směnkou vlastní č. 3403441306 s doložkou bez protestu ze dne 21.06.2011 a splatnou 31.10.2011 žalovaný zavázal zaplatit žalobci směnečnou pohledávku v celkové výši 67.300,-Kč s místem placení směnky Brno a ke dni podání žaloby žalovaný směnečnou sumu neuhradil. Pravomoc rozhodnout spor v rozhodčím řízení byla dána platnou rozhodčí doložkou ze dne 21.06.2011. Dle poučení proti rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky a rozhodčí nález nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Podle doložky nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 24.01.2012 a je vykonatelné;

-z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 25.11.2013, že společnost T&C DOMOV s.r.o., IČ: 27124339 je zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 76291 s předmětem podnikání mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (od 15.03.2011), přičemž v období od 06.01.2011 do 25.05.2012 byla zapsána pod obchodní firmou Komerční obchodní a úvěrní společnost DOMOV s.r.o.

Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

Mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem byla uzavřena dne 21.06.2011 smlouva o úvěru, ve které se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 15.000,-Kč, přičemž strany si sjednaly splatnost celého úvěru dne 27.03.2012, a to ve 40 týdenních splátkách ve výši á 585,-Kč, úrok za dobu splatnosti byl vyčíslen na částku 2.400,-Kč, administrativní poplatek byl sjednán ve výši 6.000,-Kč. RPSN činí dle smlouvy 295,6 %. Zajištění úvěru bylo sjednáno vlastní biankosměnkou č. 3403441306. Nedílnou součástí byly Podmínky pro poskytování úvěru Quick půjčky, přičemž v bodě 7 Podmínek se dlužník mj. zavázal k úhradě smluvní pokuty pro případ porušení podmínek ve výši dvojnásobku zbývající dlužné částky a paušální částky 4.900,-Kč. V souvislosti s touto smlouvou pak byla uzavřena i rozhodčí doložka ze dne 21.06.2011, kde bylo sjednáno, že veškeré majetkové spory, které vzniknou

ICM R z právního vztahu mezi účastníky, budou rozhodovány v rozhodčím řízení za sjednaných podmínek rozhodcem Ing. Šárkou Skálovou. Dlužník rovněž vystavil dne 21.06.2011 biankosměnku na řad věřitele bez protestu, na které byla následně vyplněna splatnost 31.10.2011 a směnečná suma 67.300,-Kč. Na základě rozhodčí doložky, kdy žalovaný neuhradil směnečnou sumu ze směnky vlastní č. 3403441306, byl vydán Ing. Šárkou Skálovou rozhodčí nález ze dne 23.12.2011, kterým byl dlužník zavázán zaplatit věřiteli částku 67.300,-Kč a úrok ve výši 6 % p.a. z této částky od 31.10.2011 do zaplacení. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka jistinu ve výši 67.300,-Kč, která sestává z nesplaceného zůstatku úvěru ve výši 20.800,-Kč, ze smluvní pokuty ve výši celkem 41.600,-Kč (smluvní pokuta ve výši dvojnásobku zbývající dlužné částky dle čl. 7 Podmínek), z paušální částky na náklady spojené s vymáháním ve výši 4.900,-Kč dle čl. 7 Podmínek; dále přihlásil příslušenství, a to úrok ve výši 6 % ročně z částky 67.300,-Kč od 31.10.2011 do 15.04.2012 ve výši 1.836,-Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 5.300,-Kč. Celkem tak žalobce přihlásil pohledávku za dlužníkem ve výši 74.436,-Kč, přičemž žalovaný insolvenční správce u přezkumného jednání dne 25.06.2012 uznal pohledávku ve výši 27.536,-Kč (představující součet částek 20.800,-Kč, 4.900,-Kč a 1.836,-Kč) a ve výši 46.900,-Kč (tj. smluvní pokutu ve výši 41.600,-Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 5.300,-Kč) popřel její pravost. Dlužník pohledávku žalobce uznal zcela.

Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 24.02.2013), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem (dále jen spotřebitelský úvěr ). Podle § 3 se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, věřitelem pak osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 18 splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.10.2011 (dále jen občanský zákoník ), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 55 občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odst. 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odst. 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odst. 3). Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

S ohledem na výsledky provedeného dokazování a shora citovaná ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru i občanského zákoníku soud dospěl k závěru, že

ICM R smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je smlouvou o spotřebitelském úvěru. Jak smlouva o úvěru, Podmínky pro poskytnutí úvěru, tak i rozhodčí doložka jsou zachyceny na předtištěných formulářích, na nichž jsou pouze ručně dopsány osobní údaje dlužníka a údaje týkající se splatnosti úvěru. Smlouva o úvěru je tak smlouvou adhezní, pro kterou je charakteristické, že její obsah byl předem určen žalující stranou poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti a že dlužník jako spotřebitel neměl možnost text smlouvy ovlivnit. Tento závěr podporuje i ta skutečnost, že podmínkou poskytnutí úvěru je rovněž vystavení biankosměnky vlastní na řad věřitele (mimo zajištění směnkou byla návratnost úvěru zajištěna také několika smluvními pokutami), jakož i akceptace rozhodce, který je předem na rozhodčí doložce vyplněn. Spotřebiteli tedy není umožněno o osobě rozhodce ani vyjednávat. Tímto způsobem sjednaná smlouva o úvěru, jakož i další výše uvedená ujednání včetně zajišťovací směnky, vykazují znaky jednání charakterizovaného pojmem přijmi nebo nech být (take it or leave it); spotřebitel nemá jinou možnost než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie a ovlivňuje postavení smluvních stran také v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Výklad směrnic i provádějící národní úpravy tedy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropského společenství. Takový princip akcentoval i Nejvyšší soud například v usnesení publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/2013. V tomto směru je nutno uzavřít, že podle čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice, klauzule je vždy považována za nesjednanou individuálně tehdy, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou smlouvou. Ze shora uvedeného se podává, že posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky, kterou bylo dohodnuto, že spory ze směnky zajišťující závazek ze smlouvy o úvěru účastníků budou rozhodovány v rozhodčím řízení jediným rozhodcem, musí být provedeno na základě § 56 občanského zákoníku v závislosti na článku 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS. Soudy jsou povinny posuzovat zneužívající povahu rozhodčí doložky z úřední povinnosti, přičemž příloha směrnice neobsahuje taxativní výčet zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách a také ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku uvádí zneužívající klauzule pouze demonstrativním výčtem. Přestože občanský zákoník neřadí tedy výslovně mezi nepřiměřené smluvní podmínky rozhodčí doložku, lze se jejím charakterem s ohledem právě na demonstrativní výčet v ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku zabývat z toho úhlu, zda odpovídá definičním znakům článku 3 odst. 1 Směrnice č. 93/13/EHS. Především nebyla rozhodčí doložka individuálně sjednána, neboť byla sepsána předem, spotřebitel nemohl mít vliv na její obsah. Tento znak naplňuje doložka sjednaná v předmětné věci pro případ sporu ze směnky zajišťující závazek ze smlouvy o úvěru. Pro závěr, že dlužníkovi nebylo umožněno vyjednávat o rozhodčí doložce, svědčí provázanost textu smlouvy o úvěru, Podmínek pro poskytnutí úvěru a vystavení směnky podmiňující poskytnutí úvěru, a rovněž tak i to, že osoba rozhodce byla žalobcem určena (předem předtištěna-vyplněna) již v textu rozhodčí doložky (k těmto závěrům viz také usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 03.10.2013, č.j. 12 VSOL 89/2013). Pokud směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, nelze závazek z této směnky posuzovat odděleně od sjednaného spotřebitelského úvěru, který

ICM R zajišťovala, a to bez ohledu na to, že rozhodčí doložka byla sjednána na samostatné listině. K tomuto závěru je možno odkázat i na shora citované znění § 18 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při hodnocení platnosti rozhodčí doložky, podle níž měly být spory ze směnky zajišťující spotřebitelský úvěr, rozhodovány v rozhodčím řízení, nelze tedy posuzovat zajištění závazku směnkou mimo kauzální vztah ke spotřebitelskému úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.06. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Nejvyšší soud ČR v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ve vztahu k rozhodčím doložkám uvedl, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. V ústavním nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 Ústavní soud mj. poukázal i na to, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu, a to se odráží v přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách. Přitom procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochrany v ustanovení právního řádu na ochranu spotřebitele, například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. Přitom právě rozhodčí doložka v přezkoumávané věci zmocňuje rozhodce k rozhodování dle zásad spravedlnosti. Ústavní soud dále dovozuje, že rozhodčí řízení musí rovněž zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě, kdyby se spotřebitel v ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva). Přitom v přezkoumávané věci, jak vyplývá z provedeného dokazování, nebyla sjednána v rozhodčím řízení odvolací instance a nebyla ani zaručena ústnost jednání před rozhodcem. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž poukázal na to, že byť je rozhodčí řízení vedeno zjednodušenou formou, cílem by mělo být rovněž dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci, což v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Podle uzavřené rozhodčí doložky spory ze směnky měly být projednány v rozhodčím řízení vedeném jedinou předem označenou rozhodkyní, o jejíž osobě se zřetelem k tomu, že její určení bylo provedeno žalobcem v předtištěném textu rozhodčí doložky, nebylo umožněno dlužníkovi vyjednávat.

Lze tedy uzavřít, že rozhodčí doložka pro spory ze směnky v přezkoumávané věci naplňuje znak nepřiměřené (zneužívající) podmínky, neboť vyvolává nerovnováhu mezi smluvními stranami a tato nerovnováha dosahuje takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení.

Ze všech těchto shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka v přezkoumávané věci je neplatná. Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky nemůže zakládat vykonatelnost a zejména pak nemůže být ani překážkou přezkumu v soudním řízení, přestože dlužník nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. K tomuto závěru je možno odkázat i na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 10.07.2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, které uzavřelo, byť pro exekuční řízení, že pokud nevydal rozhodčí nález takový rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak exekuci nařízenou na základě takového rozhodčího nálezu je třeba v každém jejím stádiu pro nepřípustnost

ICM R zastavit. Soud také odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27.09.2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, dle něhož zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodcích nálezů nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování. Tento závěr je nutno vztáhnout ze shora uvedených důvodů i na rozhodčí nález v přezkoumávané věci.

Na základě neplatné rozhodčí doložky vydaný rozhodčí nález rozhodkyní ing. Šárkou Skálovou č. 10110775 ze dne 23.12.2011 je tak nicotný, rozhodkyně neměla pravomoc ve věci rozhodnout, a takový rozhodčí nález nemohl tedy ani založit vykonatelnost pohledávky uplatněné žalobcem. Soud se proto mohl zabývat vlastním posouzením jednotlivých nároků uplatněných přihlášenou pohledávkou a popřených žalovaným, tj. nárokem žalobce na náklady rozhodčího řízení (rozhodčího poplatku) ve výši 5.300,-Kč a na smluvní pokutu ve výši dvojnásobku dlužné částky (bod 7 Podmínek) ve výši 41.600,-Kč.

Pokud se týče nároku žalobce na určení pravosti pohledávky ve výši 5.300,-Kč, která představuje náklady rozhodčího řízení (rozhodčí poplatek), pak tento nárok žalobce není důvodný, neboť s ohledem na shora uvedené závěry je rozhodčí nález nicotný a dlužníkovi jako účastníku takového rozhodčího řízení nemohla vzniknout povinnost k úhradě těchto nákladů. Žalovaný tak důvodně popřel pravost tohoto nároku žalobce.

Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník ve znění účinném do 14.07.2011-dále jen obchodní zákoník ) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.10.2011 (dále jen občanský zákoník ), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům.

Dle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

ICM R

Dle § 544 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen v písemné formě a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2). Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále)-odst. 3.

Mezi žalobcem a dlužníkem byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, přičemž součástí smlouvy jsou Podmínky, ve kterých (v předtištěné formě) jsou mj. obsažena ujednání o několika typech smluvních pokut (v souvislosti na míře porušení smluvních povinností ze strany dlužníka, zejména na době prodlení se splácením úvěru). S ohledem na spotřebitelský charakter uzavřené smlouvy o úvěru soud na posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě aplikoval ve shodě s ustanovením § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ustanovení občanského zákoníku (tj. shora citovaná ustanovení, včetně již uváděných ustanovení občanského zákoníku §§ 55-56).

Z bodu 7 Podmínek pro poskytnutí úvěru vyplývá, že úvěr je zajištěn jednak smluvní pokutou ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, jednak smluvní pokutou ve výši dvojnásobku dlužné částky a dále částkou 4.900,-Kč. Soud má za to, že takovéto ujednání je v rozporu s dobrými mravy a i v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, respektive § 55 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i § 39 občanského zákoníku. Takovéto ujednání je tedy neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Soud rovněž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.01.2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, dle kterého při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno vážit všechny funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V daném případě výše smluvní pokuty značnou měrou přesáhla původní částku, která byla poskytnuta jako úvěr ve výši 15.000,-Kč. Tento úvěr byl zajištěn více smluvními pokutami (přitom insolvenční správce uznal pohledávku žalobce ve výši 4.900,-Kč, která rovněž představuje sankci spojenou s neplněním závazků), jakož i zajišťovací směnkou a dohodou o srážkách ze mzdy a navíc je nutno přihlédnout k tomu, že roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činila 295,6 %. Již samotná tato hodnota hovoří o tom, že se věřitel několikanásobně zajistil pro případ, že by dlužník v průběhu úvěrové smlouvy přestal splácet. Smluvní pokuta je tedy nepřiměřená a rámcově přesahuje jak preventivní, tak uhrazovací a sankční funkci. Soud se tak zcela ztotožnil s obranou žalovaného, že ujednání o tom, že spotřebitel má povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši dvojnásobku dlužné částky (což představuje 277,33 % z reálně poskytnuté částky 15.000,-Kč) v případě prodlení se splácením delšího než 55 kalendářních dní, jsou výrazně nerovnovážná v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Požadavek na úhradu takto nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty vzhledem k výši dlužné částky je také v rozporu s dobrými mravy de § 39 a § 41 občanského zákoníku, neboť rizikovost úvěru je zohledněna již výší RPSN.

ICM R

Soud v tomto směru také odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne 26.01.2012 (ve věci stejného věřitele), že postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrý mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat .

Žalobci tak nevznikla za dlužníkem pohledávka z titulu smluvní pokuty ve výši 41.600,-Kč a žalobce jako věřitel vyplnil biankosměnku v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením obsaženým v bodě 14 Podmínek a nemá nárok na směnečnou sumu v této výši. Z uvedených důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení dle shora uvedených ustanovení, přičemž v řízení vznikly žalovanému náklady na jeho právní zastoupení advokátem. Zástupce žalovaného má nárok na odměnu za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 01.01.2013 (dále jen advokátní tarif ), a to za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 25.10.2013 a účast u jednání dne 10.01.2014, tj. ve výši 3 x 3.100,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu a dále má nárok na odměnu ve výši 1.550,-Kč, tj. ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu, tj. za účast při jednání, při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek; celková odměna tak činí 10.850,-Kč. Dále má nárok na 4 režijní paušály á 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a na náhradu za DPH ve výši 21 % z částky 12.050,-Kč, tj. ve výši 2.530,50 Kč. Celkem tak náklady řízení žalovaného činí 14.580,50 Kč a žalobce je povinen zaplatit tuto částku žalovanému k rukám jeho právního zástupce dle § 149 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

ICM R

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, dvojmo.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 17.01.2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jitka Bartoszová, Ph.D., v.r. Miroslava Musálková samosoudkyně

ICM R