39 ICm 1882/2012
Číslo jednací: 39 ICm 1882/2012-56 KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce : Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Milíčova 509, 676 02 Moravské Budějovice, právně zastoupen Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem AK Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc proti

žalovanému: Ing. Michal Zámečník, Stará Osada 27, 615 00 Brno, insolvenční správce dlužníka HITOP TRADE, s.r.o., se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, IČ: 276 76 471 právně zastoupený JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem AK Bašty 2, 602 00 Brno o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Moravské Budějovice na LV 39 pro katastrální území, část obce a obec Moravské Budějovice, a to budova č.p. 509 (rodinný dům) na parcele p.č. st. 523, parcela p.č. st. 523, parcela p.č. st. 1943/2, parcela p.č. 2246, parcela p.č. 3073/100, parcela p.č. 3188/19 a parcela p. č. 4204/16, zahrnuté žalovaným do soupisu majetkové podstaty, byly vyloučeny z majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE s.r.o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, PSČ 602 00, IČ: 276 76 471, s e z a m í t á . KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 12.720,-Kč. Žalobce uhradí náklady k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Lukášovi Kučerovi, advokátovi se sídlem AK Bašty 2, 602 00 Brno, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Dne 26. 6. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o excindační žalobě ze dne 26. 6. 2012. V podané žalobě žalobce uvedl, že předmětné nemovitosti neměly být zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. Vlastnické právo dlužníka bylo vloženo do katastru nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 6. 3. 2009. Podle žalobce je tato smlouva absolutně neplatná; smlouva neodpovídá obligatorním požadavkům kladeným judikaturou, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006. V podrobnostech insolvenční soud odkazuje na žalobu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku pod sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 jako dokument C3-1. Při jednání ve věci právní zástupce žalobce v rámci závěrečného návrhu uvedl, že má po provedeném dokazování za to, že byla prokázána důvodnost jeho žaloby. Předmět sporu je podle žalobce koncentrován do posouzení dvou základních otázek, to je za prvé platnosti smlouvy o půjčce a za druhé smlouvy o zajišťovacím převodu práva. K platnosti smlouvy o půjčce žalobce namítá neurčitost sjednané doby plnění a úroku, které mají být ze strany žalobce uhrazeny, což je ujednáním pro neurčitost neplatným. Toto ujednání je bezpochyby neoddělitelným ujednáním smlouvy, neboť úpadce by bezpochyby neuzavřel bezúročnou smlouvu o půjčce. Otázka neplatnosti smlouvy pro neplatnost její části není právní otázkou, kterou si mohou strany smluvně sjednat odchylně od zákona, a proto je smlouva o půjčce jako celek absolutně neplatná. Dále žalobce konstatoval neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Žalobce zdůraznil, že smlouva předvídá pro případ prodlení dlužníka splacením jeho závazků vznik trvalého a neomezeného práva úpadce s nemovitostí nakládat, aniž by tato situace byla řešena komfortně se stanoviskem NS ČR, které danou problematiku jednoznačně postihuje. Smlouva tedy neřeší možnost dlužníka uhradit své závazky po vzniku prodlení ani v jaké to má právní důsledky na vlastnické právo. Rovněž tak právo věřitele (dlužníka) nakládat s nemovitostí tak, že jí prodá třetí osobě bez jakýchkoliv limitů či podmínek, je ujednáním hrubě poškozujícím žalobce a rovněž nasvědčuje závěru o neplatnosti této smlouvy. Z výše uvedených důvodu se dlužník nestal vlastníkem nemovitostí, vlastnické právo nadále svědčí žalobci, a proto navrhl vyhovění žalobě.

Žalovaný insolvenční správce se k podané žalobě písemně vyjádřil v podání ze dne 31. 8. 2012. Ve svém podání uvedl, že žalobu neuznává ani z části, ani co do základu. Podle jeho názoru má smlouva o zajišťovacím převodu práva všechny náležitosti předpokládané právní úpravou. Podle žalovaného byla podmínka uvedená ve zmíněné smlouvě zmařena a zajišťovací převod práva se tak stal nepodmíněným a trvalým. V podrobnostech insolvenční soud odkazuje na vyjádření zveřejněné v insolvenčním rejstříku pod sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 jako dokument C3-6. Při jednání ve věci dne 29. 10. 2012 právní zástupce žalovaného uvedl, že nesouhlasí s žalobcem ohledně neplatnosti obou smluv. Jak smlouva o půjčce, tak smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, byla platně uzavřena. Pokud jde o text smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přestože explicitně neobsahuje údaje vyžadované sjednocujícím stanoviskem NS ČR. Z textu této smlouvy jsou veškeré zákonem požadované požadavky na tuto smlouvu odvoditelné. Je zřejmé, že zajišťovací převod vlastnického práva poskytuje věřiteli výhodné postavení a žalobce možnost uzavření KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12 této smlouvy zvolil z vlastní vůle a bylo mu zřejmé, že v případě nesplnění svého dluhu vlastnictví na něj zpět převedeno nebude. Z toho důvodu žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Soud má za prokázané, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka a že žalovaný nevyzval žalobce k podání vylučovací žaloby ve smyslu § 225 insolvenčního zákona. Soud má dále za prokázané, že mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 6. 3. 2009 řádně uzavřena smlouva o půjčce a ve stejný den smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku.

Insolvenční soud v tomto řízení postupoval dle ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (dále jen "InsZ"). Podle čl. II zákona č. 69/2011 Sb., kterým byla novelizována ustanovení zák.č. 182/22006 Sb. s účinností ke dni 31. 3. 2011. Není-li dále stanoveno jinak, platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Ustanovení § 16, § 160 odst. 3, § 336 odst. 2 a § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v nich účinky popření pohledávky dlužníkem pro účely jejího zjištění v insolvenčním řízení nastaly až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. V insolvenčním řízení sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto usnesením ze dne 17. 2. 2012 (dok. A-9), tj. po účinností zákona č. 69/2011 Sb..

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci, konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne 28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. . Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku Městský soudu v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12 majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. .

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 225 odst. 1 InsZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 InsZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 InsZ, nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Při jednání dne 29. 10. 2012 žalobce i žalovaný shodně uvedli, že žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka výše uvedený majetek. O tomto soupisu žalovaný žalobce neuvědomil, tudíž nezačala běžet lhůta k podání incidenční žaloby. Předmětná žaloba na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka je považována za včasnou. V průběhu řízení žalobce, osoba odlišná od dlužníka, i žalovaný dále shodně uvedli, že předmětné nemovitosti byly a v době vyhlášení tohoto rozsudku stále jsou zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí. Insolvenční soud má proto v souladu s § 120 o.s.ř. tyto skutečnosti za prokázané.

Z obsahu podané žaloby a z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011 vyplývá, že žalovaným je insolvenční správce a že účinky spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka trvaly také v okamžiku vyhlášení tohoto rozhodnutí. KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12

Mezi žalobcem a žalovaným se stala v průběhu řízení spornou otázka platnosti smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva.

Smlouva o půjčce je jako smluvní typ upravena v § 657 a 658 zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník v tehdy platném znění (dále jen OZ ).

Podle § 657 a 658 OZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. (1) Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. (2) Při půjčce nepeněžité lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věcí lepší jakosti, zpravidla téhož druhu.

Smlouva o půjčce ze dne 6. 3. 2009 uzavřená mezi žalobcem jako dlužníkem a dlužníkem v předmětném insolvenčním řízení jako věřitelem podle insolvenčního soudu má náležitosti vyžadované citovanými ustanoveními OZ. Upravuje rozsah peněžních prostředků poskytnutých žalobci, způsob jejich poskytnutí; dále upravuje způsob vrácení poskytnutých peněz žalobcem a to vymezením výše a počtu splátek včetně okamžiku zahájení splácení. Pokud smlouva o půjčce obsahuje všechny tyto údaje, lze z obsahu smlouvy jednoznačně určit i výši smluvních úroků a to prostým odpočtem poskytnuté půjčky od peněz zaplacených v určených splátkách. Určením počtu, výše a okamžiku zahájení splátek, je podle insolvenčního soudu jednoznačně a nezpochybnitelně určen okamžik úhrady poskytnuté půjčky. Od účastníků jakéhokoli smluvního vztahu nelze požadovat, aby v každém smluvním vztahu doslovně vymezovali jednotlivé právní úpravou požadované náležitosti. Povinností smluvních stran je obligatorní náležitosti smluvního vztahu popsat a vymezit v uzavřené smlouvě tak, aby jak smluvním stranám, tak i dalším subjektům posuzujícím smluvní vztah byly obligatorní náležitosti uzavřené smlouvy zřejmé a čitelné. Předmětná smlouva o půjčce podle insolvenčního soudu tyto předpoklady naplňuje. Námitky žalobce proti určitosti smlouvy o půjčce proto insolvenční soud považuje za irelevantní.

Žalobce v podané žalobě poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvedl: neexistuje žádná indicie, jež by nasvědčovala tomu, že zajišťovací převod práva může být sjednán (se všemi riziky, jež s sebou nese nedokonalost hmotněprávní úpravy a rozdílonost teoretických náhledů na věc) jako fiduciární převod práva (tedy tak, že řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby nepoznatelným) . Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní stray vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.). Přitom je nemyslitelné a společensky nežádoucí, aby do dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným nebo včasným splněním pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebo možné zodpovědět pro daný právní vztah zda 1/ dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou) pohledávku s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, 2/ to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj převedeného majetku, má nějaký vliv na exisenci zajištěné pohledávky, 3/ věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit, 4/ věřitel si může majetek na něj převedený trvale ponechat. Z výše řečeného se v mezích úvah o tom, jak by měla vypadat smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva pro případ dlužníkova prodlení s úhradou zajišťěné pohledávky, se typově nabízejí (právně dovolená) KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12 ujednání: 2/ zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se však neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v té době použitky vzešlé ze zajištění .

Insolvenční soud má za to, předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 6. 3. 2009 vyhovuje všem požadavků kladeným na tento smluvní typ v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. U tohoto akcesorického závazku bylo jasně určeno, k jaké smlouvě se vztahuje (smlouva o půjčce ze dne 6. 3. 2009 uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem jako věřitelem), předmět zajištění byl řádně vymezen a šlo o předmět dovolený (řádně vymezené nemovitosti ve vlastnicví žalobce). V případě řádného včasného uhrazení závazku žalobce mělo vlastnického právo bez dalšího přejít zpět na žalobce (viz čl. V. bob 1. smlouvy). V čl. X. bylo dále jasně určeno, jak dlužník jako věřitel naloží s předmětnou nemovitostí v případě prodlení žalobce s úhradou zajištěné pohledávky, tj. že může předmětné nemovitosti prodat přímo zájemci, kterého si sám vybere a jak a v jaké lhůtě bude naloženo s hyperochou. V čl. V. bod 2 smlouvy o zajišťovacím převodu práva je jednoznačně uvedeno, že převod vlastnického práva k nemovitostem, je v případě prodlení žalobce s úhradou poskytnuté půjčky trvalý (viz konec první věty tohoto ustanovení). Pokud jde o užitky vzešlé ze zajištění, ty nemohly u dlužníka vzniknout; podle čl. IV. smlouvy byl dlužník oprávněn po celou dobu exitence zajištění předmětné nemovitosti bezplatně užívat (pouze hradil náklady spojené s užíváním); dlužníkovi jako věřiteli ze smlouvy o půjčce tedy žádné užitky vzniknout nemohly, užitky v podobě možnosti užívat bezplatně předmětné nemovitosti vznikaly naopak žalobci. Podle čl. III odst. 2 smlouvy o půjčce ze dne 6. 3. 2009 se celá půjčka stala splatnou ve lhůtě 30 dnů pokud žalobce neuhradil dvě po sobě jdoucí splátky. Na toto ustanovení odkazoval čl. V odst. 2 a dále čl. X smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 6. 3. 2009. Takto navazující ustanovení podle insolvenčního soudu jasně hovoří pro závěr, že pozdní úhrada závazku (slovy citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. pozdní uspokojení pohledávky z jiných zdrojů ) nebude mít vliv na trvalost vlastického práva dlužníka jako věřitele ze smlouvy o půjčce jako hlavního závazkového vztahu. Jak již insolvenční soud uvedl v tomto rozhodnutí v případě smlouvy o půjčce, od účastníků jakéhokoli smluvního vztahu nelze požadovat, aby v každém smluvním vztahu doslovně vymezovali jednotlivé právní úpravou resp. soudní judikaturou požadované náležitosti. Povinností smluvních stran je obligatorní náležitosti smluvního vztahu popsat a vymezit v uzavřené smlouvě tak, aby jak smluvním stranám, tak i dalším subjektům posuzujícím smluvní vztah byly obligatorní náležitosti uzavřené smlouvy zřejmé a čitelné. Pokud žalobce jako věřitel svobodně a dobrovolně (viz čl. XIII. smlouvy o zajišťovacím převodu práva a VI. smlouvy o půjčce) potvrdí svým nezpochybněným podpisem výše zmíněná smluvní ujednání, musí si být vědom jejich možného dopadu do sféry svého vlastnického práva, zvláště když obě smlouvy podepisoval podle jejich datování, v jeden den. Z citovaných částí předmětných smluv je tento aspekt podle insolvenčního soudu čitelný a jasně rozpoznatelný. Tohoto faktu si musel být žalobce při uzavírání posuzovaných smluv ze dne 6. 3. 2009 vědom.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti insolvenční soud rozhodl o podané žalobě tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

Podle § 7 odst. 1 InsZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li KSBR 39 INS 15822/2011-C3-12 takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolventní řízení.

O náhradě nákladů tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Žalovaný insolvenční správce měl v tomto řízení plný úspěch, proto mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil v souladu s požadavkem právního zástupce žalovaného, který požadoval náhradu právního zastoupení ve výši 10 tis. Kč, (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.v platném znění). Podepsanému insolvenčnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní zástupce žalovaného je plátce DPH a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou povinnost. V souladu s § 11 odst. 1 písm. a) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. soud přiznal právnímu zástupci žalovaného náhradu hotových výdajů za 2 úkony právní pomoci v celkové výši 600,-Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobce jsou představovány částkou 12.720,-Kč vč. DPH. Žalobce uhradí náklady k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Lukášovi Kučerovi, advokátovi se sídlem AK Bašty 2, 602 00 Brno, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozsudek se považuje za doručený okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci a žalovanému bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou (§ 75 IZ); těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon.

Krajský soud v Brně dne 29. 10. 2012

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková